Dnešním článkem konečně uzavírám blogování o první kapitole – tedy o „předvánoční“ části – Lukášova evangelia. (V době velikonoční by se mohlo zdát, že jde o liturgickou nepatřičnost, ale Vánoce a Velikonoce jsou svým původem vlastně jedinou, nedělitelnou slavností spásy…)
Jeho obsahem bude Zachariášův chvalozpěv, který je všem, kdo se modlí breviář, stejně jako chvalozpěv Panny Marie důvěrně známý z každodenní modlitby. V té se Zachariášovo kantikum jako nádherný začátek každého dne objevuje v ranních chválech, aby náš pohled obrátilo do očekávané budoucnosti.
Chvalozpěv známý jako Benedictus začíná velebením Hospodina, který „navštívil a vykoupil svůj lid“ (v. 68). Tomu ovšem v perikopě ještě předchází úvodní zmínka o tom, že Zachariáš, otec Jana Křtitele, byl po chlapcově narození „naplněn Duchem Svatým“ a promluvil v prorockém vytržení (v. 67).
Benedictus má dvě části. V první z nich (vv. 68–75) „Zachariáš nedobrořečí za svého syna, ale za toho, jehož bude předchůdcem: děkuje za Mesiáše, který už je darován. V druhé části (vv. 76–79) mluví prorocky o poslání svého syna, který bude předchůdcem toho, jenž vyjde jako slunce. Je to liturgický hymnus, který dobrořečí Bohu za jeho slíbený dar, nyní uskutečněný. Nepřímo ukazuje na vztah mezi Novým a Starým zákonem: dobrořečení svědčí o naplnění a proroctví je formou zaslíbení. To, co se dosud událo – narození jeho syna a početí Ježíše –, je nahlíženo v jejich vzájemném vztahu ve světle celých dějin spásy.“ (1)
Jedná se o proroctví ve smyslu popisu Božího láskyplného plánu. „Proroctví není předpovídání budoucnosti, ale říkání Božího slova, vidění skutečnosti tak, jak ji vidí Bůh.“ Spočívá ve „vzpomínání“ na Ježíše, tj. v Jeho „přinášení k srdci, středu vlastní osoby“. (2)
Stojí za připomenutí, že v chronologii Lukášova vyprávění je tento Ježíš zatím teprve počat. Křesťané, kteří snad pochybují o plnosti bytí člověka už před narozením, by měli kontemplovat právě tyto úvodní pasáže Lukášova evangelia…
Chvalozpěv známý podle prvního slova jako Benedictus (požehnaný) není jen proroctvím, ale i vzorem chval. Každý křesťan ví, že základními typy modlitby jsou prosby, díky a chvály, ale rozdíl posledních dvou kategorií některým uniká. V Izraeli začíná každá modlitba chválením Hospodina: ne nutně jen prostým děkováním, jehož předmětem jsou dary, ale dobrořečením samotnému Dárci.Požehnání židovské modlitby ovšem směřují od chvály k díkům.Tím, kdo může a musí být chválen, není samozřejmě nějaká neosobní síla, ale „Bůh Izraele“ (v. 68), který je předmětemchvalozpěvuBenedictus. (3)
Ten „navštívil a vykoupil svůj lid“ (v. 68b) a „vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků“ (vv. 69–70). Místoo„mocném“ spasiteli text vlastně v originále mluví o „rohu“ spásy, což je známá metafora síly a moci a také hojnosti. Prototože je roh pozvednut v rodě Davidově, je tato narážka jasně mesiášská. Kristus přicházejí jako naplnění touhy, v níž jedině Ho za starozákonních časů mohli spatřovat proroci; nyní již bude blízký nám všem.
Přichází „záchrana od nepřátel“ (v. 71) a Hospodinovo „rozpomenutí se na svou smlouvu“ (v. 72), spojenou s přísahou danou Abrahamovi (v. 73). V dalších dvou verších je pak obsah spásy definován pozitivně jako možnost sloužit Pánu beze strachu (v. 74), zbožně a spravedlivě (v. 75).
Jeho podstata spočívající v odpuštění hříchů je však definována teprve ve druhé části chvalozpěvu, v níž se Zachariáš obrací k novorozenci Janovi a popisuje jeho úkol připravovat cestu Spasiteli. Vypovídá, že jeho syn má být „prorokem Nejvyššího“ a kráčet před Pánem jako Jeho předchůdce (v. 76). Následuje zmínka o již zmíněné podstatě spásy, která bude spočívat v odpuštění hříchů (v. 77). Ve verši 78 je pak Mesiáš – dárce tohoto odpuštění – titulován jako „Vycházející z výsosti“,což lze chápat jako básnický odkaz buď k denní hvězdě přinášející světlo, anebo ke slunci.
Celé Magnificat pak vrcholí krásnými slovy o zazáření těm, kdo přebývají v temnotě a stínu smrti (v. 79). Jedná se o obrat ptevzatý ze Žalmu 107,10.14, zatímco následný obraz „nohou na cestě pokoje“ je inspirován Izajášem 59,8. (4)
Perikopa končí veršem 80, který „informuje o tom, co bylo s Janem dál. Sílil na duchu a žil na poušti. Kněžský syn si zvolil poustevnickou poušť za místo svého působení. V bibli je ukazována poušť jako místo odříkání, ale také Božího zjevování. Tak čekal Jan na pokyn od Boha, kterým bude poslán vystoupit před lid s naléhavou výzvou ku pokání. Tak jako jinde, tak ani zde to není jen zpráva o minulých věcech, ale výzva, abychom přijímali vděčně zprávy o vykoupení, o odpuštění hříchů a ujištění, že v Kristu Ježíši jsme Božím lidem.“ (5)
Poznámky:
1) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 51–52.
2) Tamtéž, s. 52.
3) Viz tamtéž, s. 52–53.
4) Viz Luke T. Johnson, Sacra pagina: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 68.
5) Emil Ženatý – Daniel Ženatý, Každý den, roč. 41, Praha: Kalich, 1994, s. 151.
2024 ©