Bůh NENÍ „mysterium tremendum“ (Lukáš 2,1–7)

O letošních Velikonocích se v rozjímání nad Lukášovým evangeliem snažím o komplexnější pohled na příběh Krista od Dítěte v jesličkách až po Muže na kríži a vítěze nad smrtí. Myslím i na jímavou postavu Panny Marie na cestě od Ježíška v její mateřské náruči až po Ukřižovaného v téže náruči. Bez velkého přehánění lze říci, že Madona a Pieta představují dva základní výjevy naší evropské kultury, které nás učí (když už ničemu jinému tak) citlivosti a něze. Něco podobného platí i o betlémech. Měly by nás ovšem učit i odporu k brutalitě, která z Marie udělala Matku sedmibolestnou a už na samém začátku ji přinutila položit Dítě jen do žlabu pro dobytek, „protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (v. 7). I když zde šlo možná jen o „tržní hospodářství bez přívlastků“.:-)

Lukášovo vyprávění o narození božského Dítěte je neuvěřitelně hutné – má jen pouhých sedm veršů – ale evangelista, který byl údajně sám malířem, jako by v něm každým tahem pera kreslil mocné obrazy, které přetrvají celá tisíciletí a vtisknou se do pamětí bezpočtu generací.

Vyprávění Lukáše označovaného i za historika současně nechybí ironie. Oněch sedm veršů je rozděleno do dvou částí, z nichž první (vv. 1–3) pojednává o „světodějném“ (ve skutečnosti však už dávno – nebýt právě Lukáše – zcela zapomenutém) prvním sčítání lidu a druhá (vv. 4–7) o skutečně světodějném narození Krista v poníženosti jeslí…

Právě z tohoto ohromujícího entrée Syna Božího do lidských dějin lze vyčíst pravdu o tom, kdo je to Bůh a jak jedná. „Kdyby Boží Syn přišel s mocí, v lesku své slávy, určitě by nebyl vystaven odmítnutí. Všichni bychom ho přijali, a to i nechtěně. Ale to by nebyl Bůh, jen nějaká modla. Má se za to, že Bůh, mysterium tremendum et alliciens, je ,nesmírně veliký‘, ,mimořádného lesku‘ a ,hrozného vzhledu‘ (Dn 2,31). To jsou ale vlastnosti modly, které jsou stejné ve všech náboženstvích. Bůh je spíš na straně kamínku, který onu modlu srazí (Dn 2,34). Jeho tedy poznáme podle jiného druhu znamení (v. 12): jeho nesmírná velikost bude v jeho maličkosti, jeho ohromující lesk se ukáže v zavinutém děťátku, jeho hrozný vzhled najdeme v chvějícím se tělíčku ležícím v jeslích.“ (1) Dítě v jesličkách nás neděsí, ale dává nám moc stát se Božími dětmi…

V porovnání s těmito ohromujícími výpověďmi jsou bezvýznamné historické nepřesnosti, které lze Lukášovi vytýkat. Je ovšem pravda, že jeho zmínka o prvním sčítání podle Augustova nařízení (vv. 1–2a) se „tluče“ se zmínkou o tom, že v té době byl v Sýrii místodržitelem Quirinius (v. 2b). Ten byl vládcem v Sýrii až od roku 6–7 po Kristu, rozhodně ne za vlády krále Heroda (+ 4 př.n.l.), s níž máme na základě Matouše spojeno Kristovo narození. Mohlo se jednat o soupis menšího rozsahu, který evangelista ve shodě se svým teologickým záměrem spojil se známějším sčítáním za Quirinia.

„Lukáš vysvětluje tímto příběhem Ježíšovo davidovské spojení s Betlémem (v. 4) a sjednocuje je s tradicí Ježíšova původu z Nazareta (v. 39, srv. J 7,41n.). Současně ukazuje, že Bůh může pro své záměry použít i činů pozemských vládců.“ (2) Císařský výnos o celoříšském sčítání lidu je vlastně u Lukáše zmíněn „jen proto, aby se měli Josef s Marií proč vydat do Betléma a naplnit tak prorocká zaslíbení.“ (3)

Josef (není jasné, zda i Maria) patřil k potomkům davidovské dynastie, který se musel jít dát zapsat do „svého“ města Betléma; jeho snoubenka čekající narození Dítěte jej doprovázela (vv. 4–5). Patrně chtěla, aby se Dítě narodilo právě v Betlémě, protože z andělského zvěstování věděla, že Mu „Pán Bůh dá trůn jeho otce Davida“ (1,32), a nepochybně znala i biblické proroctví: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli“ (Micheáš 5,1). Pro ženu ve vysokém stupni těhotenství jistě tíživá cesta do Betléma dozajista nebyla jen nějakým tupým uposlechnutím úředního nařízení (které se ostatně týkalo Josefa, nikoliv Marie); bylo aktem víry.

Cestou z Nazareta do Betléma jistě absolvovala několik prostých noclehů v útulcích pro nemajetné pocestné, kteří se ve velkém počtu tísnili v jedné místnosti venkovského hostince. V Betlémě, cític, že přichází její hodinka, a nemajíc šanci získat ubytování s větším soukromím, se snad sama rozhodla vyhledat „ústraní a samotu“ chléva. (4)

V našem dnešním sterilním světě můžeme nad představou zvířat přítomných při narození Dítěte snad jen pohoršeně žasnout. Tradice, která zde vždy viděla volka a oslíka, je však mnohem hlubší. Ve Starém zákoně vede Hospodin spor se svým lidem, kterému říká: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Izajáš 1,3). Zde se ve zdánlivě jen líbezném příběhu otevírá i propastná tragika, když Spasitele „přijímají“ jen zvířata na místo lidu, k němuž přichází.

Každopádně je celá síla Lukášova vyprávění soustředěna na bezbrannou Lásku v jesličkách, která jen prosí o lidské přijetí, ale nikoho neohrožuje a v nikom nemůže budit úděs. Nelze ani dost zdůraznit, že řeč o Bohu jako „děsivém tajemství“ (mysterium tremendum), populární v religionistice (5), není práva ústředním výpovědím evangelia.

Poznámky:

1) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 58–59.

2) Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991, pozn. na s. 107.

3) „Kázání Tomáše Trusiny“, Protestant, 1992, č. 10, s. 2.

4) Giuseppe Ricciotti, Život Ježíše Krista, Praha: Vyšehrad, 1947, s. 229.

5) Viz Rudolf Otto, Posvátno: Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě, Praha: Vyšehrad, 1998.