„Celá-ucho“ (Lukáš 1,39–45)

Napsal Vít Machálek (») 25. 12. 2020 v kategorii Biblické meditace, přečteno: 405×

Mé dnešní mariánské blogování je pokračováním přemítání nad adventní a vánoční úvodní částí Lukášova evangelia, v němž jsem minule skončil andělským zvěstováním Panně Marii a jejím početím z Ducha Svatého. Po něm následuje u Lukáše neméně úžasné vyprávění o setkání dvou žen v požehnaném stavu, Marie a Alžběty.

Tímto příběhem Lukáš propojuje dvojici předcházejících vyprávění o nadpřirozeném početí syna Zachariáše a Alžběty a o ještě zázračnějším početí Syna Mariina. Je při tom příznačné, že v Lukášově „evangeliu žen“ jsou to právě obě nastávají matky, kdo stojí ve středu pozornosti.

Maria, jíž bylo jako důkaz uvedeno, co se stalo Alžbětě, vydala se k své íbuzné na návštěvu, jednak aby jí blahopřála, jednak protože slova andělova dávala jasně tušit, že oba zrozence sblíží zvláštní pouta, jako sblížila již obě matky. Z Nazareta do ,hor‘ judských [v. 39] cesta nebyla krátká. [...]Ale po zvěstování se tam [Maria] ihned odebrala ,s chvatem‘, vstoupila neočekávaně do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu [v. 40]. Oběma matkám se při jejich setkání dostalo zvláštního božského osvícení. Anděl předpověděl Zachariášovi, že jeho syn bude naplněn Duchem svatým ještě v životě matky. Ta žijíc v skrytu podobném němotě Zachariášově myslila snad, že o jejím požehnaném stavu nikdo neví, jako sama nevěděla o požehnaném stavu Mariině. Ale příchod Mariin vše náhle vyjasnil.“ (1)

Přes všechnu jedinečnost příběhů obou žen má Lukášovo líčení zároveň i obecnou platnost pro všechny křesťany: Pro víru je vždy ohrožující situace osamělosti a naopak plodná situace sdílení a společného hledání odpovědí na své otázky a vzájemného povzbuzování se v modlitbách a duchovních rozhovorech. Mnohdy ovšem potřebujeme, aby k nám někdo přišel tak, jako přišla Maria k Alžbětě. Asi ne náhodou dodnes v modlitbě „Zdrávas Maria“ opakujeme pozdravení Alžběty. Ta podle Lukáše „byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: ,Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého.‘“ (vv. 41b–42)

Ještě předtím ale Lukáš přináší fascinující zprávu o tom, že „jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně“ (v. 41a), přičemž pak zvěst o radosti Jana Křtitele v lůně Alžbětině z příchodu Pána v lůně Panny Marie ještě jednou opakuje v podobě Alžbětiných slov „dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně“ (v. 44).

Papež František v jedné ze svých mariánských katechezí konstatuje, že Maria přinesla Alžbětě „nejen hmatatelnou pomoc, ale také Ježíše, který už v jejím lůně žil. Přinesením Ježíše dostalo se jejímu domu radosti, plné radosti.“ (2) V naší kultuře – pokud chce být vůbec hodnou toho jména – by však každé dítě mělo být bráno jako obraz Jezulátka a důvod k radosti. V průběhu minulého století (u nás v době komunismu) se naneštěstí prosadila úděsná představa, že dítě v mateřském lůně je jen „plod“, který si lze buď „nechat“, anebo jej „dát pryč“. Bible v této perikopě i na jiných místech (3) nenechává nikoho na pochybách o tom, že dítě v mateřském lůně je lidskou bytostí a jedinečnou individualitou, nikoliv anonymním „plodem“.Lukášovo evangelium užívá téhož slova brefos jak zde pro dítě ještě nenarozené, tak i později pro Ježíše jako Dítě v jesličkách.

Alžběta ve své odpovědi na Mariin pozdrav pronáší i věroučně velmi silný výrok, když vyznává, že Ježíš je Pán: „Čím jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (v. 43). „Pán“ je samozřejmě biblický titul Boha, takže se zde setkáváme s vyznáním božství Krista – tedy se základní výpovědí celé christologie – už v době, kdy byl ještě dítětem v mateřském lůně. (4)

Základní výpovědí celé mariologie je pak poslední věta Alžbětiny odpovědi na Mariin pozdrav: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (v. 45) Bible je kniha blahoslavenství, v jejíchž mnoha částech (od Žalmů až po Kázání na hoře) je řeč o těch, kteří jsou blažení. O nikom to však není řečeno s takovým důrazem jako zde o Panně Marii, kterou Alžběta nejprve nazývá požehnanou mezi ženami a pak blahoslavenou.

Je označena za blahoslavenou nejen proto, že se stane matkou Božího Syna, ale i na základě své víry. Obojí je ovšem od sebe neoddělitelné, protože kdyby Maria neuvěřila, Matkou Boží by se nestala. V dnešní diskusi o tom, proč se ženy nemohou stávat biskupy a kněžími, by měla zaznít i slova o Mariině jedinečném povolání, které ji neřadí mezi apoštoly, ale před ně:

V Janově evangeliu [...] pronáší vzkříšený Pán: ,Blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili‘ (Jan 20,29). Kdyby Maria, která neviděla, nebyla uvěřila, nebyl by tu ten, kterého apoštolové viděli, a tak mohli uvěřit. Její víra bez předchozího vidění činí viditelným to, čemu uvěřila. Pro dynamizmus víry je typické to, že slyšení předchází vidění. V opačném případě i když člověk uvidí vstávat mrtvého, neuvěří (Lk 16 29-31). Slovo je třeba přijímat takové, jaké skutečně je, totiž slovo Boží, které působí ve vás, kdo věříte‘ (1 Sol 2,13). Satan nebrání ničemu víc než tomuto přijetí Slova (srov. Lk 8,12). A právě skrze tuto víru se zrodil Spasitel. Jiná žena pak řekla Ježíšovi o Marii: ,Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily.‘ Ale Ježíš jí odpověděl: ,Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho‘ (Lk 11,27n). Jestliže Mariino mateřství je příčinou jejího blahoslavenství, pak víra je příčinou jejího mateřství. V jednom východním hymnu se Maria nazývá ,Celá-ucho‘: dříve než její mateřství bylo v lůně, bylo v jejím sluchu, který přijímá s vírou Slovo. (5) 

 

Poznámky:

1) Giuseppe Ricciotti, Život Ježíše Krista, Praha: Vyšehrad, 1947, s. 222.

2) „Maria je vzorem církve: Katecheze Františka z 23. října 2013“, Katolický týdeník, 29. 10. – 4. 11. 2013, roč. 24, č. 44, s. 7.

3) Viz např. Jákob a Ezau strkající se v lůně Rebeky (Genesis 25,22).

4) V kontextu evangelia není důvod oslabovat smysl vyznání „Pána“ možností, že jde jen o odkaz k [nějakému] vládci. Církev naopak čte i starozákonní výroky o mesiáši jako Pánu jako doklady Kristova božského původu, přičemž jmenovitě začátek Žalmu 110 („Pán řekl mému Pánovi“) lze vnímat i jako jeden ze starozákonních náznaků „víceosobovosti“ Pána.

5) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 39–40.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset