V letošním roce stého výročí založení Československa vrcholí mé dlouholeté zabývání se T. G. Masarykem a jeho náboženskými postoji. I když bych tuto osobnost velmi rád vnímal jako spojenou s křesťanstvím, čím důkladněji studuji její myšlenky, tím více bohužel poznávám, že to není možné. Křesťanství nemá co nabídnout těm, kdo – tak jako Masaryk a bezpočet dalších racionalistů a osvícenců postkřesťanského evropského novověku – sice možná stojí o monoteismus a s ním spojenou etiku, ale předem označují za nemožné, že by Kristus mohl být vtěleným Bohem, který pro nás zemřel na kříži a vstal z mrtvých.
O letošních Velikonocích mne k novému způsobu meditování nad středem křesťanské víry inspiroval velikonoční plakát hnutí Comunione e Liberazione, vyjadřující velikonoční poselství krásným obrazem apoštolů Petra a Jana běžících k Ježíšovu prázdnému hrobu. Jejich tváře vyzařující drama lidského existenciálního hledání i připravenost s úžasem přijmout odpověď, kterou na ně Bůh dává v Kristově zmrtvýchvstání, vyjadřují okamžik bezprostředně předcházející zrození křesťanské víry.
Nebo možná ne tak úplně bezprostředně, protože příslušná biblická pasáž z počátku dvacáté kapitoly Janova evangelia ještě ve svém závěru (v. 9) říká, že oba apoštolové zatím „nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Každopádně je však podstatné, že Petr a Jan se k místu otevírajícímu možnost porozumění rozběhli. A že se k němu nerozběhli každý sám, ale oba společně. I zde se jedná o protiklad toho, co je typické pro onu postkřesťanskou dobu západní kultury – v tomto případě o protiklad jejího individualismu, překážející možnosti společného poznání prožitého ve společenství církve.
Toto společenství začínají utvářet dva velmi rozdílní mužové, z nichž mladý Jan přibíhá k hrobce dřív, ale se vstupem dovnitř čeká na staršího Petra. A také žena nevalné pověsti, Marie Magdalská, která na začátku dvacáté kapitoly Janova evangelia přibíhá k Petrovi a Janovi se zvěstí o prázdném hrobě a „uvádí je do pohybu“. V nádherné symbolice Janova evangelia k tomu dochází časně ráno, tj. ještě za tmy, ale již na prahu svítání. Ve tmě nevíry budoucí společenství církve pronáší podivné (anti)vyznání „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili“ (v. 2). Ve chvíli, kdy se skutečnost prázdného hrobu stává empiricky poznaným faktem, je ještě ve hře možnost reagovat na ni buď vírou, anebo rádoby racionálním vysvětlením. Učedníci sice zdánlivě volí druhou z těchto možností, avšak tím, že se v otevřenosti možné budoucí víře rozbíhají ke hrobu (vv. 3–4), se zároveň vydávají vstříc té první.
Vrátím-li se ještě jednou k Masarykovi, který na křesťanství a konkrétně na katolicismu snad ze všeho nejvíc nenáviděl existenci církevní autority, musím k tomuto jeho postoji postavit do kontrastu postoj charismatického apoštola Jana. Ten je u hrobu první, ale se vstupem dovnitř čeká právě na Petra, který je v apoštolském kruhu nositelem autority (vv. 5–6a).
Petr vstupuje do hrobky a vidí tam ležet pruhy plátna, do kterých bylo zavinuto tělo Ukřižovaného, přičemž však rouška, která byla na Ježíšově hlavě, neleží u nich, ale složená zvlášť na jiném místě (vv. 6b–7). Potom teprve vstupuje do hrobu Jan, aby „viděl a uvěřil“ (v. 8).
Oba apoštolové tak plní svou úlohu v dramatu ukřižování a zmrtvýchvstání a vracejí se pak zase domů (v. 10). Ten, kdo už „viděl a uvěřil“, musí nyní odejít ze scény, aby uvolnil místo dalším učedníkům, kteří jej budou následovat na cestě víry.
Nejde jen o příběh dvou apoštolů, který se odehrál před dvěma tisíciletími, ale o příběh zrodu nového lidství, ve kterém se – slovy Luigiho Giussaniho z již zmíněného velikonočního plakátu – „od té doby už napořád člověk může změnit, může žít, může znovu ožít. Přítomnost Ježíše z Nazareta je jako míza, která zevnitř – tajemně, ale jistě – zavlažuje naši vyprahlost a umožňuje nemožné: to, co není možné pro nás, není nemožné pro Boha.“
Všichni „víme“, že mrvý (ať už ve fyzickém nebo i v obrazném smyslu) „nemůže“ znovu ožít, nebo že (jak jsme o tom rozjímali o včerejší slavnosti Nejsvětější Trojice) v jediném Bohu „nemohou“ zároveň být tři osoby. K proměně našich srdcí však může dojít právě až tehdy, když se Boha přestaneme snažit vtěsnat do hranic daných naším omezeným lidským rozumem.
Samozřejmě se však nejedná o střet mezi vírou a rozumovým poznáním reality, ale právě naopak: janovské „viděl a uvěřil“ je konstatováním, že víra vůbec není slepá, ale naopak umožňuje očím vidět celou skutečnost. Rozum neosvícený vírou naproti tomu dokáže vidět jen její fragmenty.
2024 ©