V minulých letech jsem se v rubrice Biblických meditací věnoval především blogování o evangeliu svatého Jana. Nyní bych chtěl, nakolik mi to bude možné, přejít ke mně nejdražšímu ze synoptiků, svatému Lukášovi. Jeho evangelium považuji za nejúžasnější knihu, jaká kdy byla napsána. (1) Jestliže už slovo „evangelium“ jako takové označuje radostnou zvěst o Boží lásce, pak právě Lukášovi se tuto zvěst podařilo podat nejpřesvědčivějším způsobem. Je skvěla vyjádřena ve všech jeho jedinečných látkách, jako je například podobenství o milosrdném Samaritánovi, vyprávění o marnotratném synovi a milujícím otci, scéna ukřižování s Kristovým přijetím lotra po pravici či příběh o zklamaných učednícich, k nimž se na cestě do Emauz připojil sám Zmrtvýchvstalý, aby jejich skleslá srdce znovu pozvedl a zahřál svou láskou.
V mírně zašifrované podobě je tato zvěst vyjádřena dokonce už v prologu (úvodních čtyřech verších) Lukášova evangelia, které by většina dnešních čtenářů asi na jejich základě vnímala jako historickou práci. Věnování „vznešenému Theofilovi“ (v. 3) by na ně mohlo působit až servilně, pokud by je chápali jen jako oslovení nějakého autorova mecenáše. Jméno Theofil neboli Bohumil však ve skutečnosti není nutné chápat jen jako vlastní jméno. Můžeme si je prostě přeložit jako „Bohem milovaný“ (případně „Boha milující“). „Theofilem“ je kterýkoliv čtenář evangelia, kterého chce Lukáš „krok za krokem dovést ke zkušenosti emauzských učedníků“, tj. k tomu, aby se na své snad doposud neutěšené životní pouti setkal s Ježíšem a připojil se pak „k jedinému jásavému společenství“ Jeho učedníků, kteří poznali, že jejich Pán vstal z mrtvých. (2) Toto je podstata církve a křesťanství, od níž teprve se může odvíjet vše ostatní, jak hned v počátcích svého pontifikátu zdůraznil papež František, když řekl:
„Nemůžeme klást důraz jen na otázky interrupce, homosexuálních svazků a antikoncepce. To nelze. Bylo mi vyčítáno, že jsem o těchto věcech mluvil málo. Avšak mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je dobře znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě. Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství nauk. Soustředí se na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“ (3)
Lze předpokládat, že poté, co Zmrtvýchvstalý na cestě do Emauz zapálil srdce svých společníků vírou, nadějí a láskou, bylo pak v pořádku i celé jejich smýšlení a jednání. Kdyby jim ale cestou poskytl mravoučnou přednášku, nebylo by s nimi v pořádku nic. Právě tak by ani ztracenému synovi z Lukášova nejznámějšího podobenství nemělo smysl vysvětlovat, že nemůže pást rituálně nečisté vepře. Nejprve se musel vrátit do Otcova domu a vstoupit do Jeho radosti. Podobných příkladů by se dalo uvést mnoho. Lukášovo evangelium je skvělé právě v tom, jak stále znovu a znovu soustřeďuje pozornost čtenáře na to, co je podstatné a co nejvíc zapaluje a zahřívá srdce.
Typickým čtenářem, na kterého Lukáš při psaní myslí, je zjevně člověk, který to v tomto světě nemá lehké a zahřátí srdce potřebuje. Svatý Lukáš postavy svého evangelia opakovaně dělí na „bohaté“ a „chudé“: Bohatými nazývá ty, kteří už mají svoji útěchu ve společnosti a odmítají Krista, protože nemají potřebu Boží útěchy. Ti, kdo jsou podle lidských měřítek chudí či ubozí, naproti tomu Krista přijímají a Boží útěchy se jim dostává. Bůh úplně převrací lidské hodnoty, a to ne proto, aby zničil zlé, ale aby zachránil ztracené. (4)
Evangelista se neobrací k lidem tak či onak „bohatým“ a nesnaží se je přesvědčit, že i oni potřebují dar spásy. Píše spíš pro své „chudé“, kteří už Krista přijali, ale jejich cesta za Ním samozřejmě ještě není u konce. Potřebují Jej poznat hlouběji, aby se Mu mohli hlouběji odevzdat a plněji Mu důvěřovat.
Jejich víra může kolísat už proto, že nikdo z nich nepatří k očitým svědkům Ježíšova pozemského působení a všichni jsou ve vztahu k němu odkázáni na svědectví očitých svědků. Lukáš píše jako historik, který ví, že tato svědectví je třeba kriticky přezkoumat a spolehlivě uspořádat. Není však samozřejmě historikem ve smyslu nějakého pozitivisty, kterému by šlo jen o nezaujaté popsání faktů vyhýbající se otázce po jejich smyslu; jde mu naopak o dosvědčení významu Ježíšova příběhu pro čtenáře.
Tento cíl si klade nejen ve svém evangeliu, ale i v jeho „druhém dílu“, kterým jsou Skutky apoštolů. Oba tyto lukášovské spisy jsou od sebe neoddělitelné, protože jde o jediné „vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi“ (v. 1), přičemž „my“, o kterém je zde řeč, „má církevní ráz, je otevřeno všem lidem na všech místech a ve všech dobách“. (5) Dovršení spásných událostí „mezi námi“ se týká opravdu i nás, kteří poznáváme Krista v dnešní době.
Je třeba připomenout, že ani samotný Lukáš – tak jako my – nebyl očitým svědkem Kristova putování Judskem a Galilejí. Nepatřil ani k židovskému národu, tedy k primárním adresátům mesiánské zvěsti. Možná patřil mezi „bohabojné“ pohany, tedy k vnějšímu okruhu sympatizantů se židovskou vírou, byl však pohanem ze syrské Antiochie. V té se patrně setkal se svatým Pavlem, pozdějším hlavním apoštolem jeho Skutků, a stal se Pavlovým žákem i průvodcem na části jeho cest. I když byl Pavel jistě postavou mimořádnou, v zásadě i zde platí pro Lukáše totéž, co pro každého z nás: ke Kristu nikdy nemůžeme přijít sami, ale vždy o Něm nejprve musíme slyšet prostřednictvím apoštolátu církve. Když uvěříme v jí hlásanou zvěst, můžeme se tak sami stát součástí příběhu, který už dva tisíce let pokračuje napříč všemi dobami.
Lukáš sice příběh Krista a spásy vypráví jako historik, ale samozřejmě s tím, že je to příběh zcela jiného druhu, než jaký představují jakákoliv jiná historická líčení. Jde sice svým způsobem o životopis, ale o životopis ve smyslu biografie ne pouhého člověka, ale Slova, které se stalo člověkem. Jedná se o vypravování, které „nám odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova“ (v. 2). Lukáš jejich zprávy „důkladně prozkoumal“, aby je mohl uspořádaně vypsat a umožnit tak „Bohumilovi“ (tj. v církvi žíjícímu křesťanovi či katechumenovi), aby se mohl přesvědčit o spolehlivosti toho, v čem byl „vyučen“ (v. 3–4).
Víra není soukromou a subjektivní záležitostí a ani evangelium není zvěstí určenou jednotlivci. Je dopisem adresovaným Bohem milovaným, kteří tuto lásku poznávají a zakoušejí ve společenství církve, do kterého je Slovo povolalo.
Poznámky:
1) Stejného názoru byl Dante, podle kterého je Lukášovo evangelium „nejkrásnější knihou na světě“ (Pavel Kopecký, Biblistika, Brno: pro vnitřní spotřebu brněnské diecéze, 1995, s. 8).
2) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 18.
3) Papež František, „Radostná zvěst pro každou ulici“, Katolický týdeník, 1.–7. 10. 2013, roč. 24, č. 40, s. 9.
4) Luke T. Johnson, Sacra pagina: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 30–31.
5) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 15.
2025 ©