Dvacet růžencových tajemství

V předešlém příspěvku jsem jako motto ke své básničce o cestě do Emaus ocitoval výklad čtyřiadvacáté kapitoly Lukášova evangelia z kázání, které dnešní papež ještě jako kardinál pronesl o loňské Velké noci. V tomto kázání Jorge Mario Bergoglio hovořil i o Panně Marii, a to těmito slovy:

„Tuto noc také ona, Matka Páně, bděla. Její nitro jí dávalo tušit blízkost života, který počala v Nazaretu, a její víru posilovala intuice. Ji prosíme, aby nás, jakožto první učednice, naučila vytrvat v bdění, aby nás doprovodila v trpělivosti, aby v nás upevnila naději; ji prosíme, aby nás vedla k setkání se svým Vzkříšeným Synem; ji prosíme, aby nás osvobodila od strachu, tak abychom mohli slyšet zvěstování anděla a také vyšli a vyběhli.“ (1)

I jako papež se Bergoglio už ve svém prvním vystoupení na svatopetrském náměstí obrátil k Panně Marii, a navázal tak na tradici mariánské zbožnosti svých předchůdců. Tato mariánská zbožnost je spojena především s modlitbou růžence, při níž katolický křesťan rozjímá o dvaceti tajemstvích spojených s Kristovým příběhem a naší spásou společně s Marií. Podle papeže Pavla VI. „je růženec souhrnem celého evangelia“. (2)

V dnešním světě může křesťan obstát jen tehdy, když si navykne pravidelně přemítat nikoliv o „pravdách“ mediálního světa skandálů a povrchností, ale o pravdách evangelia, ke kterým jej může odkazovat právě také modlitba růžence. „Nedivíme se tedy, že papežové tuto modlitbu tak naléhavě doporučují (viz například dvanáct encyklik Lva XIII. o růženci), a není nic divného, že se tato modlitba tak velmi zdůrazňuje při zjeveních v Lurdech a ve Fatimě. Jan XXIII. se svou obvyklou dobrosrdečností a tak sympaticky tvrdil: ,Děti, papežův den není u konce, jestliže se nepomodlil patnáct růžencových tajemství.’“ (3)

Také Jan Pavel II. označoval růženec za svou nejoblíbenější modlitbu. Když se modlím růženec s vyobrazením tohoto „nejvyššího pontifika“ a Panny Marie „královny Polska“, který jsem si kdysi přivezl z Itálie, cítím se být v modlitbě spojen s tímto papežem i s celou církví.

Jan Pavel s podivuhodnou svobodou vůči tradici přidal k dosavadním pěti růžencovým tajemstvím Kristova vtělení, pěti tajemstvím Kristova umučení a pěti tajemstvím Jeho oslavení, do kterých modlitbu desátků růžence v patnáctém století rozdělil dominikán Alain dela Roche, ještě pět tajemství dalších. Podle pozoruhodné interpretace Karla Flosse tento papež tímto způsobem čelil nezdravému vývoji křesťanského kérygmatu, zaměřujícímu se spíše na individuální spásu v „zásvětném“ Božím království než na budování Kristova království v tomto světě:

„Když se po staletí přecházelo od meditace o nalezení chlapce Ježíše mezi mudrci bezprostředně k Ježíšovým úzkostem před jeho zatčením, vložil až Jan Pavel II. soubor pěti nových tajemství, jež nazval ,růžencem světla’, jehož ústředním bodem je právě budování Božího království na Zemi.“ (4)

I když v tajemstvích světla je zdánlivě Maria takřka nepřítomná, ve skutečnosti i zde silně odkazuje ke spojitosti mezi dílem Kristovým a životem Ježíšova následovníka. Její tichá a nenápadná, avšak nezbytná přítomnost se táhne jako červená nit všemi čtyřmi oddíly růžencových tajemství. Podle Jana Pavla II. „Maria je nová Eva, kterou Bůh od zvěstování přes noc Ježíšova narození v Betlémě [radostný růženec], svatební hostinu v galilejské Káně [růženec světla] a kříž na Golgotě [bolestný růženec] až po večeřadlo o letnicích [slavný růženec] staví před nového Adama-Krista. Matka Krista Vykupitele je matkou církve.“ (5)

Není však právě mariánská úcta jedním z hlavních problémů, rozdělujících křesťanskou ekumenu? Neměla by jí být za předpokladu, že bude vycházet z prostého naslouchání evangeliu, ke kterému odkazují i všechna výše zmíněná růžencová tajemství. Papež Benedikt XVI. ještě jako kardinál Ratzinger hovořil o tom, že „byl původně hodně ovlivněn přísným kristocentrismem liturgického hnutí, což ještě posiloval dialog s protestantskými přáteli“ (6), ale jeho vztah k Matce Boží a k modlitbě Zdrávas Maria coby základu růžence to umrtvit nemohlo. A s velkou prostotou vysvětlil, že mariánská úcta je dána biblicky, protože Maria v evangeliu prorocky ve svatém Duchu říká „Blahoslavit mě budou všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný“ (7), což jinými slovy znamená: „Křesťané budou velebit Boha i tím, že se budou radovat z lidí, na nichž ukázal, jak je veliký a dobrý.“ (8)

Sám jsem také ovlivněn ekumenickým a neméně i mezináboženským dialogem (v tomto případě obrazem Židovky z Nazaretu u některých židovských autorů a obrazem prorokyně Marie v Koránu a islámské tradici), především však souzním s mně nejbližším evangelistou Lukášem, „mariologem“ Nového zákona, nad jehož evangeliem rozjímám i na tomto blogu.

Sdílím se zde také o své souznění se spiritualitou Comunione e Liberazione (CL). V článku o modlitbě jsem před časem napsal, že modlitba tohoto hnutí je spojena s modlitbou Mariinou a odkazuje  k mariánskému „Ano“ Boží vůli, které umožnilo vykoupení a posvěcení světa. Dnes jsem v příspěvku o cestě do Emaus odkázal k dimenzi mariánské spirituality a spirituality CL, jež spočívá v přijímání Krista takového, jaký je a jaký k nám přichází v reálných událostech našeho každodenního života bez ohledu na naše odlišná očekávání… (9) Setkání Comunione jsou pro mne nanejvýš podstatná tím, že mne neustále vyvádějí z hledání falešného klidu vlastních očekávání k otevírání se skutečnosti, pravdě, radosti a naději. Stejným směrem ukazují růžencová tajemství. Skvěle to vyjadřuje citovaná velikonoční promluva, ve které Jorge Mario Bergoglio říká:

„Nevolme bezpečí hrobu, v tomto případě nikoli prázdného, ale plného vzpurné nečistoty našich hříchů a sobectví. Otevřeme se daru naděje. Nebojme se radosti z Kristova Vzkříšení.“ (10)

Poznámky:

1) Jorge Mario Bergoglio, „Nevolme bezpečí hrobu, ale naději“, Katolický týdeník, 19.–25. 3. 2013, roč. 24, č. 12, s. 7.

2) Gabriele Amorth, Mariánské inspirace, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 128.

3) Tamtéž.

4) Karel Floss, „V Písku se vyjevilo leccos podstatného“, Křesťanská revue, 2012, roč. 79, č. 4, s. 28.

5) Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Praha: Tok, 1995, s. 184.

6) Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.), Bůh a svět, Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 202.

7) Lukáš 1:48–49.

8) Joseph Ratzinger, Bůh a svět, s. 201.

9) Letošní velikonoční plakát Comunione e Liberazione obsahuje krásné románské vyobrazení Krista s poutníky do Emauz.

10) Jorge Mario Bergoglio, „Nevolme bezpečí hrobu, ale naději“, s. 7.