Vymknuta z kloubů doba šílí a mnozí jsme teď zmatenými muži a ženami – možná tak trochu podobně jako zmatená Samaritánka z evangelia, které by se včera bylo bývalo četlo v kostelích, kdyby nebyly zakázané bohoslužby. Právě v dnešní chaotické době bychom se přitom potřebovali setkávat s Pánem snad ještě víc než jindy. Pravda, k tomuto setkávání může docházet i mnoha jinými způsoby než při bohoslužbách. Samaritánka se s Ním zcela nečekaně setkala při čerpání vody ze studny…
V onom biblickém úryvku jde o vodu tryskající do života věčného jako obraz křtu a obraz utišení žízně po živé vodě, po níž všichni tak či onak toužíme. Možná jsme ovšem také všichni podobně jako Samaritánka u studny zmatení ve vztahu k otázce, kde živou vodu hledat…
Můžeme si ten příběh klidně zkusit třeba i v duchu převyprávět, jako kdyby v něm Ježíš přišel právě do našeho města tak, jako ve čtvrté kapitole evangelia podle Jana (v. 5) přišel k Jákobově studně u samařského města Sychar. Evangelista zde podává velmi lidský obraz Ježíše jako unaveného poutníka, který v poledním parnu usedá u studny (v. 6). Když k ní přichází pro vodu samařská žena (v. 7), Ježíš, jehož učedníci mezitím odešli do města koupit něco k jídlu (v. 8), zahajuje rozhovor zdánlivě obyčejnými slovy: „Dej mi napít.“
Samaritánka není postavou, která by působila sympaticky a úctyhodně, spíš naopak. To ovšem neznamená, že by bylo těžké se s ní při rozjímání nad evangeliem ztotožnit. Pro mne je naopak ztotožnění se s biblickými postavami, které svůj život zjevně zpackaly, nejsnadnější… Skutečnost, že k nim samařská žena patří, je naznačena již konstatováním, že se u studny objevila právě za onoho poledního parna:
“Proč jde pro vodu právě v tuto hodinu, kdy kvůli vedru nikdo nevychází? To se dozvíme o něco později: vzhledem ke svému ,neregulérnímu‘ stavu se tato žena nechce setkávat se svými krajany, kteří ji odsuzují a vykazují na okraj společnosti. Domnívá se, že nyní je ta pravá chvíle, kdy nikoho nepotká. Dnes se však zmýlila: vidí muže, jemuž se nemůže vyhnout, protože sedí přímo na studni. Tento muž, který je ještě ke všemu Žid, se na ni laskavě a zároveň s vědomím vlastní převahy obrací slovy: ,Dej mi napít!‘ Jak pozoruhodný je Ježíšův přístup k lidem!“ (1)
Právě tento Ježíšův přístup je tím, co může dávat naději i nám „neumělcům života“. Nám, kteří toužíme po vodě života, ale v tomto světě se cítíme být pořád jen žízniví a utrmácení, anebo i ve vztazích s druhými lidmi tak traumatizovaní, že už se jim snažíme vyhýbat, může být Ježíšovo setkání se Samařankou svědectvím o tom, že i my jsme Jím vzdor všemu přijímáni a milováni.
Nejde zde jen o revolučnost Jeho přístupu k ženám či o neméně nečekaný průlom do bariéry mezi Židy a Samařany, ale i zcela obecně o to, že Kristova láska se týká všech, zcela nezávisle na tom, kolik mají handicapů. Žena u Jákobovy studny měla nejméně tři: „Byla to Samařanka, a Židé Samařany pohrdali; byla to žena, a muži tehdy pohrdali ženami; a nadto to byla žena nevalné pověsti, kterou zřejmě pohrdaly i ostatní ženy.“ (2)
Na své oslovení Ježíšem Samaritánka reaguje přirozenou otázkou, jak je možné, že ji Žid žádá, aby mu dala napít (v. 9). Americký exprezident a baptistický kazatel James Carter ve své autobiografické knize vysvětluje symbolický význam Kristova gesta svou vlastní zkušeností z amerického Jihu, kde bylo v době rasové segregace nemyslitelné, že by se běloši při práci občerstvili vodou ze stejné naběračky jako černoši. Tato zkušenost mu umožnila vnímavost vůči skutečnosti, že v průběhu zdánlivě prosté konverzace mezi Ježíšem a samařskou ženou došlo ke skutečnému zázraku (ne fyzickému, ale duchovnímu), za který lze označit zboření společenských, rasových a náboženských bariér. (3)
Rozhovor Žida Ježíše a Samaritánky v sobě nese mj. i rozměr mezináboženského dialogu nebo mi aspoň každopádně umožňuje, abych v tomto článku vysvětlil, jak pohlížím na toto své celoživotní velké téma. Tři abrahamovská náboženství – judaismus, křesťanství a islám – všechna přijímají (i když v různých interpretacích) příběhy o Abrahámovi, Mojžíšovi a starozákonních prorocích, dosvědčující Boží jednání v dějinách. Z křesťanského pohledu je jeho vrcholem příchod Ježíše Krista, kterého ovšem většina Židů jako Mesiáše nepřijímá. Židé ani křesťané dále nepřijímají (nebo nanejvýš jen částečně přijímají) Muhammada, který je naopak pro muslimy posledním prorokem a příjemcem finálního Božího zjevení lidstvu. Dnes pozapomenutá samařská víra stojí ve sporu o to, kde končí Boží zjevení, zase ještě jinde: podle Samaritánů vlastně končí již Mojžíšem, jehož Tórou se vyčerpává veškerý obsah Písma, zatímco prorocké knihy Starého zákona už do kánonu nepatří.
Lze jistě vest nekonečné diskuse o této sporné otázce či o problému hora Garizim versus Jeruzalém versus Mekka atd. Diskuse tohoto typu však nejsou mezináboženským dialogem, ve který bych věřil nebo v něm viděl smysl. Skutečný dialog musí vycházet z toho, co nás všechny spojuje. Tím je právě již zmíněná žízeň, touha po živé vodě, hledání smyslu života, který lze naplnit jen ve vzahu k Absolutnu.
Kristus v rozhovoru se Samaritánkou od počátku směřuje k tomuto jedině podstatnému tématu a nezdržuje se u otázek, o nichž nelze vést smysluplný rozhovor. “Čtenář zase vidí, že Ježíšův postoj překonává konvence a sestupuje na hlubší rovinu, plně lidskou: vyjadřuje jeho potřebu. Ideologické ploty mezi ženou a Ježíšem padají: setkávají se na žízni, která je všem společná. Dialog, zvláště náboženský, je už od začátku překroucený a skončí špatně, pokud vychází z jiných předpokladů, než je tento.” (4)
Ježíš samařské ženě říká, že kdyby věděla, kdo ji žádá, aby mu dala napít, spíše by poprosila ona jeho, aby jí dal živou vodu (v. 10). Obrat “živá voda” může mít prostý materiální význam, odkazující k vodě proudící v potoku nebo vyvěrající z pramene, anebo význam duchovní, odkazující k životodárnému zjevení nebeských věcí, resp. milostí a darů mesiášských. Zmatená Samaritánka samozřejmě výrok mylně pochopí v přirozeném smyslu a reaguje popletenou námitkou, že Kristus nemá vědro a nemá tedy tu živou vodu čím nabrat (v. 11). Tu pak ještě doplňuje historickou úvahou o praotci Jákobovi, “který nám dal tuto studnu”; ptá se Ježíše, zda je snad větší než on (v. 12).
Ježíšova odpověď se netýká minulosti, ale budoucnosti, budoucího velikonočního vyvrcholení Jeho příběhu. Hovoří o daru větším než voda z Jákobovy studny, o prameni vody tryskající do života věčného, který dá všem, kdo se z něj rozhodnou pít. Ti pak už na rozdíl od těch, kdo pijí jen obyčejnou vodu, nebudou žíznit na věky (vv. 13–14). Samaritánka však stále nechápe.a žádá jen o běžnou vodu, aby ji nemusela stále chodit čerpat ke studni (v. 15). Tím končí první část rozhovoru, který pak Ježíš další nečekanou odpovědí převádí k tématu lidské touhy po lásce, u tolika lidí střídavě zaměřované k různým osobám a stále nenaplněné.
Obrací se k ženě s výzvou: “Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!” (v. 16) Žena odpovídá, že nemá muže (v. 17), a Ježíš označuje její odpověď za správnou: “Vždyť jsi měla pět mužů a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.” (v. 18) Představuje se zde jako ten, který dokonale zná naše životy a jejich neuspořádanost, a přesto nad námi neláme hůl. Je ovšem třeba, abychom si i my sami přiznali pravdu o svých životech…
Ježíšův výrok bývá někdy interpretován alegoricky – pět Samaritánčiných mužů jako obraz pěti samařských model (5) –, smysl celé perikopy však každopádně nespočívá v odsouzení Samaritánů, ale naopak v šetrném ukázání cesty od falešného hledání životního naplnění k pravému. Ježíš samařskou ženu “vede od žízně těla k tomu, aby si uvědomila žízeň své duše. Vede ji až k nejbolavějšímu místu v její duši s šetrností dobrého lékaře. Ukazuje jí, že její chyba není v tom, že hledá štěstí, ale že je nehledá v Bohu – nic jiného a nikdo jiný neukojí žízeň duše!” (6)
To by mělo být i tématem mezináboženského dialogu, který však často upadává spíše do bezvýchodné hádky o to, které náboženství je pravé. Fasinuje mne, že evangelní Samaritánka reaguje přesně ve stylu přístupu, s nímž jsem se sám nejednou setkal, přístupu typu “my muslimové říkáme… vy křesťané říkáte… a kdo z nás má pravdu?” I když Ježíše, překvapena Jeho výrokem, označuje za proroka (v. 19), vzápětí uhýbá do roviny tohoto sporu my říkáme – vy říkáte: “Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!” (v. 20)
“Touto horou” je míněna hora Garizim, v jejímž stínu se rozhovor odehrával. Stával na ní chrám Samaritánů, “rival” jeruzalémského Chrámu, který v roce 128 před Kristem Židé zbořili. Ježíš transcenduje židovsko-samařský spor a pozvedá otázku pravého uctívání Boha do nové roviny (v. 21), což ovšem neznamená relativizaci rozdílů mezi obojí vírou či rezignaci na přesvědčení o hlubším poznávání Boha v židovství než ve vágní samařské tradici. Je třeba připomenout, že svatý Jan psal své evangelium v době, kdy už byl mnohem aktuálnější rodící se spor křesťansko-židovský než starý spor židovsko-samaritánský. I když je někdy absurdně označován za jakéhosi zakladatele křesťanského antisemitismu, právě v tomto kontextu je naopak velmi výmluvné, že janovský Kristus zdůrazňuje: “Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť SPÁSA JE ZE ŽIDŮ” (v. 22).
Pravé uctívání Boha ovšem není spojené ani s jeruzalémským Chrámem, ani s horou Garizim, ale s klaněním se Otci “v duchu a v pravdě” (vv. 23–24). Ježíš Samaritánku opakovaně odkazuje k její nejhlubší touze, k žízni, kterou nemůže uhasit žádný muž, žádný člověk, ale jen setkání s Otcem, ke kterému právě on sám jako Syn přivádí ty, kterým dává nalézat smysl života. Cesta k tomuto setkání nevede přes morálku (kdyby Ježíš jen pokáral Samaritánku za její amorální život, nebylo by to k ničemu), ale právě naopak: teprve po tomto setkání člověk rozumí smyslu Božích přikázání a může je s láskou zachovávat.
V každém člověku – ať už žije mravně, anebo špatně – je přítomen “náboženský smysl” (7), jehož rozvíjení je mj. i smyslem mezináboženského dialogu. (8) I Samaritánka, jakkoliv se na první pohled nezdá být duchovně založenou osobou, má v sobě tento smysl v podobě oné neutuchající žízně, které si je dost možná vědoma i víc než lidé vedoucí zdánlivě dobrý život. Ježíš, který ví vše o jejím životě a o jejím srdci, každopádně činí ohromující rozhodnutí zjevit právě této hříšnici tajemství své osoby dřív než komukoliv jinému. Na její zmínku o Mesiáši-Kristu (v. 25) odpovídá: “Já jsem to – ten, který k tobě mluví” (v. 26).
Jeho odpověď na první pohled představuje “jen” prozrazení skutečnosti, že Mesiášem je on sám (což by každopádně také bylo zcela ojedinělé), ve skutečnosti však znamená ještě víc. Poprvé se v ní objevuje zjevovací formule egó eimi (já jsem), která je stěžejní výpovědí Janova evangelia o Ježíšovi. “Tento obrat má v literatuře Izraele dlouhou historii. Její vzdálené kořeny leží ve zjevení Božího jména Mojžíšovi v Ex 3,14, avšak zvláště významným se stal tento výraz u proroků (srov. zejména Iz 43,10; 45,18). Vždy se ho používá k označení živé přítomnosti Boha, jenž se zjevuje svému lidu… Ježíšova totožnost přesahuje Mesiáše-Krista. On je ten, v němž se živý Bůh dává poznat. (9)
Samaritánka je natolik ohromena, že džbán, se kterým přišla pro vodu, nyní nechává u studny. Opouští své běžné starosti a stává se misionářkou. Jde do města a vyzývá v něm lidi, aby se šli podívat na člověka, kteří jí řekl všechno, co dělala, a mohl by být Mesiášem. Samaritáni uposlechnou její výzvy a jdou za Ježíšem (vv. 28–30).
Mezitím se už vrátili Kristovi učedníci s nakoupenými pokrmy. Jsou zaraženi zjištěním, že jejich Mistr rozmlouvá se ženou (v. 27), a až po jejím odchodu k Němu přistupují s výzvou, aby něco pojedl (v. 31). S janovskou ironií je pak popisována druhá verze rozmluvy, kterou Kristus předtím vedl se Samaritánkou, obtížně chápající rozdíl mezi běžnou vodou a duchovní vodou života. Učedníci jsou zase zmateni Ježíšovými slovy o tom, že má k nasycení pokrm, který oni nemají (v. 32), a nechápou rozdíl mezi duchovním a materiálním pokrmem. Kladou si bizarní otázku “Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?” (v. 33), v jejímž pozadí mohla být obava, že snad Mistr nepatřičně jedl se Samaritánkou. Ježíš odpovídá způsobem naznačujícím jak smysl celého Jeho i jejich poslání, tak i smysl nynějšího pobytu v Samařsku:
“Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíc a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete.” (vv. 34–38)
Janovo evangelium zde popisuje Boží dílo jako spolupráci Otce (rozsévače) se Synem (žencem), jehož pokrmem je konání Otcovy vůle. Tímto dílem je shromažďování úrody k věčnému životu, tj. spása lidí, k níž vede zvěstování evangelia. Jan zde zároveň přesahuje rámec vyprávění a odkazuje k pozdější práci různých misijních skupin v Samaří, kde nakonec budou apoštolové sklízet úrodu po těch, kteří zde před nimi rozsévali. (10)
Na samém počátku šíření spásy v Sycharu evidentně stála ona nepravděpodobná misionářka v podobě promiskuitní ženy žijící již se šestým mužem. Můžeme se snad domýšlet, že po setkání s Ježíšem svůj způsob života změnila, ale Janovo vyprávění o tom nic neříká. Důraz je v něm položen spíše na onu duchovní sklizeň, která začíná tím, že „mnoho Samaritánů z toho města” v Krista uvěřilo „pro řeč té ženy, která svědčila: ,Řekl mi všechno, co jsem udělala’“ (v. 39).
Problémy spojené se spory mezi Židy a Samaritány jsou zapomenuty a kolem Ježíše se utváří komunita, v níž svůj domov nalézají obojí. Sycharští konvertité prosí Ježíše, „aby u nich zůstal”, a On tam zůstává „dva dny” (v. 40). To je třeba chápat nejen jako prozaickou zmínku o obvyklé době misijního působení v jednom místě, ale i jako odkaz ke třetímu dni zmrtvýchvstání a sklizně. „Po dvou dnech nám totiž Pán dá život (Oz 6,2).” (11)
Samařanka svým svědectvím umožnila obyvatelům svého města setkání s Ježíšem. Její misijní role byla předpokladem tohoto setkání, při kterém pak v Sycharu v Krista uvěřilo ještě mnohem víc lidí “pro jeho řeč” (v. 41). Řeč samotného Ježíše je samozřejmě nutné odlišit od pouhé řeči o Ježíši a osobní setkání s Ním od přijetí zvěsti o Něm. To je v závěru celé perikopy vyjádřeno slovy: “Té ženě pak říkali: ,Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.’“ (v. 42).
Před dvaadvaceti lety mne v Ádéčku fascinoval citát evangelického faráře Miloše Rejchrta, který výše řečené rozvedl do velmi humorného obrazu církve. Jako katolík sice vztah mezi Kristem a církví nevnímám stejným způsobem jako on, ale jeho slova zde nemohu neocitovat:
„Samařská žena je pro mě takovým podobenstvím o církvi – jak furt nic nechápe a všechno zmotá. Dostane se jí nabídky: ,Já ti dám vodu.’ ,A kde máš kbelík? Jak to chceš nabrat?’ Nikdy tomu nerozumí, jak by měla. Když jde ke svým, tak jim to řekne zase blbě. ,Ten chlap o mě ví úplně všecko! To je koumák, to je vědec, to je psychoanalytik! No, přijďte!’ A tak se jí musí dostat od ostatních napomenutí: ,Ne pro tvé mluvení (nebo spíš žvanění) jsme uvěřili, ale protože jsme ho sami poznali.’ Ani pro církev nebude nikdy vyznamenáním, že ji budou plácat po ramenou: ,Tedy církvi, teď jsi to zmákla na 100 %!’ Lidé neuvěří Kristu pro žvanění církve, ale kdyby toho žvanění nebylo, tak by Krista sami nepoznali. Role církve je zkrátka v tom, že i přes své nedokonalosti a mnohdy nepochopení má vzbuzovat pozornost, že tady nějaký Kristus je.“ (12)
Z perikopy o samařské ženě lze každopádně vyčíst dvojí poselství: To první upozorňuje na to, že Kristus je zde jako ten, kdo chce dát každému jednotlivému člověku živou vodu k uhašení jeho nekonečné žízně. To druhé konstatuje, že uctívání Otce “v duchu a pravdě” zakládá společenství, které prolamuje všechny bariéry a sjednocuje lidi ze všech národů.
Poznámky:
1) Ferrucio Ceragioli, Sedm žen z evangelií: Sedm podob modlitby, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 15.
2) Dan Drápal, Emancipace žen v církvi?, Praha: Návrat domů, 2003, s. 36.
3) Jimmy Carter, Život ve víře: Vzpomínky a zkušenosti, Praha: Pragma, 1997, s. 171.
4) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumění Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 94.
5) Biblisté v této souvislosti odkazují na 2. Knihu královskou 17,29–34, v níž je však ve skutečnosti řeč ne o pěti, ale o sedmi či osmi samařských modlách. Nesporná je jen možnost obecného výkladu stavějícího do protikladu Pána jako pravého mystického Ženicha a nepravé manžely – modly.
6) Jiří Mikulášek, “Ježíš nám ukáže, co naše duše potřebuje”, Katolický týdeník, 10.–16. 3. 2020, roč. 31, č. 11, s. 11.
7) Viz Luigi Giussani, Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu, Praha: Nové město, 2001.
8) Snad nejsmysluplnějším mezináboženským dialogem, jaký jsem kdy zažil, byl dialog vedený v rámci Meetingu Brno na bázi knihy uvedené v předešlé poznámce.
9) Francis J. Moloney, Sacra pagina: Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 155.
10) Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991, poznámky na s.169.
11) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumění Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 103.
12) Jan Paulas, “Miloš Rejchrt: Víra pro mě není handicap”, Anno Domini, 1998, roč. 9, č. 3, s. 21.
2024 ©