Ve svých předešlých článcích o Janově evangeliu jsem se zamýšlel nad dvěma místy, která jsou jeho srdcem, nad zvěstí Janova Prologu (1) a nad vyprávěním o Poslední večeři (2). Nyní se chci vrátit na konec Prologu, abych rozjímal nad událostmi, kterými podle čtvrtého evangelia začíná zjevování Kristovy slávy, dosvědčované jeho svědky.
Čím více čtu evangelium jako celistvý text (a ne jen jednotlivé perikopy, které jsme zvyklí slýchat při bohoslužbách), tím více vidím, jak na sebe všechny jeho části navazují, a tím problematičtější se mi zdá být zamýšlet se vždy jen nad jedním krátkým úryvkem. Janovo evangelium je jako mohutná řeka nepřetržitě se valící od pramene k ústí. I když postupně protéká různými krajinami, nikdy mezi nimi nelze vést ostrou hranici.
Po Prologu evangelistovo vyprávění plynule pokračuje „týdnem”, který začíná svědectvími Jana Křtitele před a po spatření Mesiáše (první a druhý den) a pokračuje svědectvími povolaných učedníků (třetí a čtvrtý den), přičemž uvedené „dny” představují paralelu ke čtyřem dnům starozákonní přípravy k přijetí daru Zákona na Sinaji, židovským Letnicím. Po těchto čtyřech dnech vzdálenější přípravy se ve starověku Letnice „slavily podle Ex 19 tři dny”, přičemž „třetího dne je zjevena Boží sláva”. (3) V novozákonním rámci jde o zjevení Ježíšovy slávy na přechodu z dějin k věčné svatební hostině, ze šestého dne do sedmého; „třetího dne” po oněch čtyřech dnech přípravy evangelista vypráví o svatbě v Káně, při níž dal Kristus nádobám určeným k rituálnímu očišťování zcela nový význam tím, že v nich proměnil vodu ve víno.
Ani zde se však tok Janova evangelia nezastavuje, protože následující scéna očištění jeruzalémského chrámu navazuje na předcházející proměnu a také vyžaduje čtení v kontextu dosavadního vyprávění…
Protože tedy nenalézám možnost volit si jako témata svých jednotlivých článků uzavřené textové celky, budu z nezbytnosti postupovat po krátkých úryvcích, přičemž v tomto příspěvku půjde jen o první dva dny onoho janovského týdne zjevení Kristovy slávy. Ještě předesílám, že v židovské tradici jsou prvními dvěma dny týdne neděle a pondělí a že naše popletené zakončování týdne nedělí (resp. „víkendem”) je jen obrazem zmatku, jenž v naší společnosti ve vztahu k biblické zvěsti panuje.
V janovské scéně „prvního dne” Mesiáše očekávající Izrael posílá k Janu Křtiteli „kněze a levity, aby se ho otázali: 'Kdo jsi?'” (J 1,19). Jan se jim představuje jako Kristův svědek, který sám odmítá jakoukoliv mesiánskou roli a naopak prohlašuje, že přichází Ten, kterému on sám „není hoden rozvázat řemínek u opánků” (J 1,27). Rozvazování řemínku u obuvi ve starověku připadalo poslednímu z hierarchie otroků. Evangelista tímto silným vyjádřením zdůrazňuje absolutní absenci nějakého Janova „soupeření” s Ježíšem. Přepisuje zde vlastně příběh Kaina a Ábela a do protikladu k lidské pýše, žárlivosti a rivalitě staví Křtitelovu pokoru a jeho postoj zvěstovatele a učedníka Kristova. (4)
Kristus je jediným Ženichem nevěsty, kterou je Izrael. Podle výkladů italského biblisty Silvana Faustiho se zde objevuje i narážka na židovské levirátní právo, které po smrti manžela předpokládalo jeho nahrazení nejbližším příbuzným. V tomto případě tomu tak nebude, Mesiáš zůstane Ženichem jediným a nenahraditelným. „Je pravda, že zemře, ale právě jeho krev daruje početnému potomstvu život a žádný jiný nápadník nepřijde na jeho místo, aby mu zajistil potomstvo.” (5)
Jan přišel „křtít vodou” jen proto, aby byl Mesiáš „zjeven izraelskému národu” (J 1,31). A ve „druhém dni” se Očekávaný opravdu zjevuje. Jde ke Křtiteli a ten o Něm říká: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!” (J 1,29)
To je zajisté jedna z nejpozoruhodnějších výpovědí Janova evangelia o Bohu i o člověku. „Bůh může svou skutečnou tvář světu zjevit pouze jako beránek Boží – v témže okamžiku, kdy je ze světa vypuzen.” (6) Nepřichází vládnout, odměňovat a trestat, ale nabídnout lidem dar smíření – ne prostřednictvím jimi vykonávaných rituálů či kultovní oběti velikonočního beránka, ale svou vlastní obětí „Beránka, který snímá hříchy světa”.
Kristus je Bůh (protože jen Bůh může snímat hřích), ovšem Bůh, kterého lidé mohou odmítnout a dokonce zavraždit. Tím se stane zjevným zlo přítomné v lidských srdcích, které nikdy nemůžeme překonat vlastními silami, ale s jehož poznáním můžeme užasnout nad Boží láskou, která nám hříšníkům nabízí dar spásy.
Evangelium přináší duchovní revoluci v podobě přechodu od lidských představ o Bohu k jim vůbec neodpovídajícímu Bohu zjevení, od lidské pýchy k pokoře, od zákona karmy k zákonu milosti. V řadě svých článků na tomto blogu se stále znovu vracím k pozoruhodnému postřehu ne teologa, ale zpěváka a muzikanta: k Bonovu radostnému úžasu nad tím, že nejsme odsouzeni navěky nést důsledky svých hloupostí a selhání, protože logika zákona karmy (co jsi zasel, to sklidíš) byla přemožena milostí beránka Božího. Ani zde si neodpustím ocitování Bonových jadrných (tedy k jádru věci směřujících) slov, která jsou zároveň výkladem evangelia, vyznáním víry v Krista i vyznáním pravdy o sobě samém:
„Byl bych na tom zle, kdyby mým posledním soudcem měla být karma. Byl bych úplně v prdeli. Nehledám omluvu pro svá selhání, ale držím se milosti. Držím se toho, že Ježíš sňal hříchy světa, takže už nesklidíme to, co jsme zaseli, a nepropadneme smrti jako nevyhnutelnému důsledku naší hříšné přirozenosti. To je podstata věci. Mělo by nás to nutit k pokoře… Naše dobré skutky nás k nebeské bráně nepřivedou.” (7)
Jan Křtitel tedy v Janově evangeliu poznává v Ježíši beránka, který snímá naše hříchy, a vydává o něm toto veliké svědectví. Je ale zvláštní, že vzápětí poté, co ukazuje na Toho, který byl do té doby neznámý, ještě dodává: „Ani já jsem ho neznal…” (J 1,31) „Jan ho viděl od dětství – první setkání sahá až do lůna jeho matky (srov. Lk 1,41) –, a přesto ho ještě neznal.” (8)
Vidět Ježíše ještě neznamená znát Ho. Je to jako s obrácením, před kterým člověk také viděl Ježíše ve všech těch nesčetných podobách, ve kterých je v naší kultuře zobrazován, a přesto Jej ještě neznal. Teprve obrácení, prozření či osvícení umožní člověku nejenom vidět, ale také znát. „Osvícení neznamená vidět něco jiného, než co existuje, ale mít nové oči a nové srdce, abychom viděli Jiného, který je tady.” (9)
Toto osvícení je v Novém zákoně označováno za dílo Ducha Svatého. Janovo vyprávění o událostech „druhého dne” je trojiční, tj. dosvědčující nedílnost spojení mezi Bohem a lidmi v Synu a v Duchu Svatém. Křtitel v něm poznává Mesiáše díky tomu, že mu Ten, který ho poslal křtít vodou, řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.” (J 1,33) Jedině díky tomuto trojičnímu zjevení může Jan Křtitel říci: „Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.” (J 1,34)
„Není bez významu, že v Janově evangeliu Ježíš nikdy nedostává Ducha od Otce nebo od Boha. Naopak, on je ten, kdo prostřednictvím svého působení a hlásání daruje Ducha učedníkům… I sestoupení Ducha na Ježíše při křtu je podáno pouze jako vypravování Jana Křtitele, kterému se tak dostalo znamení, že Galilejský je skutečně ten, kdo má moc křtít Duchem, tedy darovat Ducha… Ohniskem výpovědi je pak skutečnost, že Duch vydává Ježíšovi svědectví a že vyvolává v učedníkovi víru.” (10)
Poznámky:
1) „Ať vědí, že život a záchrana z beznaděje, […] jistota pro celý vesmír, se uzavírá v těchto slovech: Slovo se stalo tělem” (Dostojevskij).” (Motto knihy Silvana Faustiho Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 5.)
2) „S Origenem můžeme říci: 'Konečně je třeba mít smělost tvrdit, že prvotinou celého Písma jsou evangelia, ale prvotinou evangelií je evangelium podle Jana, jehož smysl nikdo nemůže pochopit, pokud [jako Jan při Poslední večeři] nepoložil svou hlavu na Ježíšova prsa'” (Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 11).
3) Francis Moloney, Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 77.
4) Viz Michael Kirwan, „Evangelium podle sv. Jana a René Girard”, Getsemany, 1998, č. 2, s. 27.
5) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 35.
6) Michael Kirwan, René Girard: Uvedení do díla, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 92.
7) Bono on Bono: Conversations with Michka Assayas, London: Hodder, 2005,s. 204 (překlad vlastní).
8) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 42.
9) Tamtéž, s. 570.
10) Ctirad Václav Pospíšil, Jako v nebi, tak i na zemi: Náčrt trinitární teologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 209.