Janovo evangelium 13,1–30: Poslední večeře

Na začátku doby postní jsem v závěru prvního ze svých blogových článků o Janově evangeliu  zmiňoval krásný verš z konce jeho Prologu, hovořící o Kristově spočinutí v náruči Otcově. Dnes, na prahu Velikonoc, sice přeskočím z první kapitoly ke třinácté, avšak nikoliv bez návaznosti. V Janově líčení Poslední večeře se totiž znovu objevuje tentýž obraz spočinutí v náruči (či na prsou) Milovaného. Tentokrát však jde o blízkost mezi Pánem a jeho učedníkem: „Jeden z jeho učedníků ležel na Ježíšových prsou, ten, kterého Ježíš miloval” (13,23). O Bohu zjeveném v Novém zákoně, který je jediný, ale nikoliv osamělý, janovská teologie vypovídá, že je dynamickým společenstvím lásky. V Kristu, který se stal člověkem, jsou lidé vtahováni do tohoto společenství lásky a získávají tak podíl na bytí Trojjediného.

Lidská láska je ovšem vždy křehká a zranitelná, což v janovském vyprávění zcela realisticky zpřítomňuje příběh Jidášovy zrady. Protipólem této křehké a selhávající lidské lásky je nekonečná a nevyčerpatelná láska Boží. Na začátku třinácté kapitoly evangelista jedním dechem hovoří o tom, že ďábel už vnukl Jidášovi myšlenku, aby Krista zradil (13,2), a tom, že Kristus, „protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti” (13,1).

V předvečer židovských Velikonoc Ježíš, podle celého dosavadního líčení Janova evangelia směřující k „Hodině” své smrti a našeho vykoupení, u vědomí toho, že Jeho „Hodina” už nastává, shromáždil své učedníky, které „miloval do konce svého života a zároveň je miloval způsobem, který převyšoval veškerou představitelnou míru”. (1) Janem použitá slova „věděl”, „miloval” a „projevil jim svou lásku” jsou zde přitom „gnómickými” aoristy, které „mají univerzální užití pro každý čas a nejsou omezeny na jeden určitý”. (2)

Univerzální, nekonečná a nepochopitelná Boží láska k člověku je ztělesněna v gestu, kterým Kristus už před ukřižováním odkládá všechnu důstojnost Božího Syna (resp. všechny naše lidské představy o důstojnosti) a gestem služby, kterou vykonávali otroci, začíná „svým” umývat nohy. Evangelista Jan v souvislosti s Poslední večeří nepopisuje explicitně ustanovení eucharistie, ale prohlubuje důkladným vylíčením onoho symbolického gesta služby porozumění tomu, co již před ním popsali autoři synoptických evangelií.

Neoddělitelnost jeho líčení od podstaty eucharistie ve své době dobře pochopili např. zakladatelé františkánského řádu, František a Klára z Assisi. „Více než vnější gesto, třebaže významné, je to spíše vnitřní smysl, který zasahuje: Ježíš odložil (nelpěl na něm) božství a přijal lidství (naše tělo), omyl svým životem, především svým utrpením, hříchy lidí, a po smrti s oslaveným lidstvím znovu nechal zazářit božství a tím se nám stal darem v Eucharistii. Gesto umývání nohou bylo gestem, které Klára milovala a tolikrát opakovala ve službě svým sestrám v živé památce na Zelený čtvrtek; gesto, které v Janově evangeliu (tak často citovaném v Klářiných a Františkových spisech) vykládá Eucharistii zevnitř: Ježíšovu službu nám až do krajnosti – ve smrti a za smrt; kdy jeho boholidská podstata se pro nás stala jakoby kapalnou, aby mohla proudit v nás, v našem těle a naší krvi.” (3)

Učedníci v čele s Petrem, tak jak jsou popsáni v janovské scéně Poslední večeře, ovšem nic z toho nechápou. Petr, kterému chce Pán umýt nohy jako prvnímu, na Jeho úmysl šokovaně reaguje slovy: „Nohy mi umývat nebudeš. Nikdy!” Ježíš mu v témže verši (13,8) odpovídá: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.”

V symbolické řeči Janova evangelia lze „umytí”, kterým učedník získává podíl s Kristem, chápat jako „skrytý odkaz na křesťanskou praxi křtu. Autor se nesoustředí na rituál, ale na vztah mezi křtem a Ježíšovou smrtí… 'Mít podíl' s Ježíšem skrze umytí znamená stát se součástí sebeobětující lásky, která ukončí Ježíšův život (srov. v. 1), což umývání nohou symbolicky předjímá (v. 8).” (4)

Petr, kterému evangelista Jan ne beze smyslu pro humor místy připisuje sníženou chápavost, nyní pro změnu reaguje požadavkem, aby mu tedy Kristus vedle nohou umyl také ruce a hlavu, „jako kdyby záleželo na počtu tělesných částí (v. 9)”. (5) Ježíš trpělivě vysvětluje, že „kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý” (13,10).

Evangelium zde zjevně obsahuje dvojí symbolický odkaz. „Vykoupáním” se rozumí odpuštění hříchů, „událost, na které ve křtu dostává podíl ten, kdo přijal Ježíše a jeho slovo”. (6) Jde o odkaz na křest, který  byl v době sepsání Janova evangelia udělován úplným ponořením, a současně na spojení do církve křtem přijatého člověka s Ježíšovou smrtí. Paralela s Orientálcem, který se před přijetím pozvání na hostinu vykoupal v lázních, aby mu pak ještě po příchodu do hostitelova domu otroci umyli cestou umazané nohy, pak dále odkazuje také k odpouštění hříchů spáchaných po křtu, kterého se křesťanům dostává ve společenství církve. Tento význam je následně potvrzen i výzvou učedníkům, aby si také navzájem umývali nohy (13,14), což neznamená jen obecné následování Kristova příkladu pokory, ale zároveň i milosrdné zacházení s hříšníky v církvi, jejíž jednání, napodobující Kristovo sklánění se před provinilcem, musí být opakem odsuzujícího přístupu farizeů. (7)

„Pán Ježíš vyslovil tuto pravdu: Jako ten, kdo se v lázních vykoupal, přece cestou se poskvrní na nohou a potřebuje, aby mu byly umyty nohy, chce-li býti celý čist, tak i ten, kdo byl očištěn od hříchů, přece se poskvrňuje hříchy všedními v životě svém a potřebuje, aby byl jich zbaven, chce-li nabýti plné čistoty duševní.” (8)

Učedníci obmytí Kristem se stávají čistými, avšak evangelium nelíčí tento proces jako jednorázový, ale spíš jako něco, co slabí a selhávající lidé potřebují stále znovu. Nejde o to, že by se apoštolové po Poslední večeři stali příkladnými křesťany, ale „jen” o zahájení jejich cesty k hlubšímu porozumění a větší lásce – cesty, která nebude přímočará, ale povede ještě přes jejich další selhávání. Tak například Petr, nyní nechápající a v nejbližší budoucnosti Krista zapírající, nakonec svému Pánu přece jen porozumí – v duchu Ježíšových slov „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později” (13,7). Tragickou, záhadnou a v jistém smyslu ústřední postavu zde ovšem představuje ten, který podle Ježíšových slov (13,10–11) v tomto procesu očišťování nepokročí, ale naopak přistoupí ke zradě Krista. Ta je však předpovězena již v Davidových Žalmech slovy „Ten, kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu”, a Ježíš o naplnění tohoto proroctví už předem zpravuje své učedníky, aby „uvěřili, až se to stane, že já to jsem” (13,19). „Já jsem” (egó eimi), odkaz ke starozákonnímu Božímu jménu, je zde (právě v tomto překvapivém kontextu) ústředním zjevením Ježíšovy identity.

Kristus ve vztahu k apoštolům „nepodléhá iluzím o jejich slabosti: o jednom z nich již prohlásil, že ho zradí, a o druhém, že ho nechápe. Vyvolil je, aby se naplnilo Písmo. Jeden z učedníků, který nebude jednat podle toho, co ví, bude s Ježíšem u jednoho stolu, přitom však proti němu zaútočí (v. 18c; srov. Žl 41,9[10]). Za touto volbou slabých učedníků se skrývá logika, která vzdoruje veškeré lidské logice, a Ježíš informuje své učedníky o událostech, skrze něž se naplní Písmo, dříve než nastanou, aby – až se tak stane – poznali a uvěřili, že on je jedinečným zjevením Boha (v. 19b: hina  pisteuséte hotan genétai hoti egó eimi). Absolutní užití egó eimi, převzaté z prorocké tradice, ukazuje na Ježíše jako na jedinečné Boží zjevení na rozdíl ode všech, kdo by o sobě chtěli něco takového tvrdit. Součástí tohoto zjevení je i vyvolení skupiny nevědomých, selhávajících učedníků, z nichž jeden ho zradí. Až dojde ke  zradě, předpovězené v Písmu, budou učedníci svědky zázraku Boha, který takové věci koná. Pak poznají a uvěří, že v tom, že si Ježíš vyvolil právě je, se dává poznat Bůh.” (9)

Celá perikopa pak vrcholí verši 21–30, věnovaných napětí mezi Ježíšovou láskou a vyvolením na straně jedné a „nocí” vládnoucí v lidské duši na straně druhé. Toto napětí je ztělesněno v postavě Jidáše, který se při Poslední večeři nachází v obzvláštní blízkosti Ježíšově a současně Kristu působí obzvláštní bolest.

Ježíš „v hlubokém zármutku” (13,21) dosvědčuje, že jeden z účastníků Poslední večeře Jej zradí. Apoštolové, kteří svému Mistru jako obvykle nerozumějí, se v rozpacích dívají jeden na druhého (13,22). Nakonec se iniciativy ujímá obvyklá janovská dvojice: Učedník, „kterého Ježíš miloval” a který při Poslední večeři ležel na Ježíšových prsou (podle tradice samotný apoštol Jan), a Petr, který se na milovaného učedníka obrací se žádostí: „Zeptej se, o kom to mluví!” (13,24).

Na učedníkovu otázku „Pane, kdo je to?” (13,25) Ježíš odpovídá „tím, že mu sdělí, že zrádce prozradí důvěrným gestem: podáním omočeného sousta (v. 26a). S věcnou stručností vypravěč sděluje: 'A vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského' (v. 26b). Poté, co přijal sousto, vstoupil do něho satan (v. 27a). Vypravěč již dříve informoval, že satan vnukl Jidášovi myšlenku, aby Ježíše zradil (v. 2), a ve v. 27a do něj satan vstupuje. Jidáš je nyní součástí satanova programu, který je v naprostém protikladu k programu Božímu, který zjevuje Ježíš. V závěrečném láskyplném gestu však Ježíš podává omočené sousto svému budoucímu zrádci (v. 26), a do Jidáše vstoupí satan (v. 27a). Řada náznaků v textu ukazuje na to, že podání sousta má kořen v eucharistických tradicích janovské obce.” (10)

Zdá se mi, že drama, které se v této mimořádně silné scéně Janova evangelia odehrává mezi Ježíšem a Jidášem, se vzpírá jednoznačnému teologickému výkladu a snad adekvátněji než  akademickou teologií je už po staletí zobrazováno uměleckými díly různého druhu. Tak například „v rothenburském chrámu sv. Jakuba, na oltáři Svaté Krve, který vyřezal Tilman Riemenschneider, stojí v centru Večeře Jidáš, nikoli Ježíš. Vysoko třímá měšec, ale jeho obličej naznačuje nerozhodnost a kolísání mezi protichůdnými pohnutkami. Bezradně hledí na Ježíše, jako by se jej chtěl zeptat, pro co se rozhodnout. Jidáš zde není ani zrádcem, ani protihráčem Ježíše, nýbrž spíše obrazem lidské ubohosti.” (11)

Lidská ubohost a rozpolcenost mezi Kristem a satanem, pravdou a lží či láskou a nenávistí není ovšem jen atributem Jidášovým, ale spíše něčím, s čím se při pohledu do vlastního nitra sami dnes a denně setkáváme. Právě proto je pro nás Jidášova postava tak znepokojující – a otázka, zda pro Jidáše zbývá nějaká naděje, tak podstatná… Bude-li totiž hranice sféry životodárné, odpouštějící lásky vedena tak, že se Jidáš beznadějně ocitne za ní, „pak bude pochybné, kde vlastně zůstáváme my ostatní, kteří se až příliš samozřejmě vidíme uvnitř této sféry; my malí, selhávající, často i zrazující lidé”. (12)

Zásadním prvkem janovské scény Poslední večeře, při níž Kristus myje nohy i Jidášovi a právě jemu s gestem hostitele sklánějícího se k nejdůležitějšímu hostu podává privilegované sousto, je pro mne zvěstování Boží lásky objímající i ty, kteří v nás budí odpor a rádi bychom v nich pokrytecky viděli jakýsi protiklad nás samotných. Australský novozákonník Francis Moloney, jehož kniha Evangelium podle Jana mne inspirovala k těmto janovským přemítáním, klade důraz právě na míru Kristovy lásky k Jeho selhávajícím učedníkům, kterou nedocenili ti z vykladačů Písma, kteří výše popsanou scénu interpretují např. jako vstoupení satana do Jidáše v důsledku jeho nehodného přijetí eucharistického „sousta”. (13)

Perikopa sice končí slovy o tom, že Jidáš vzal sousto a odešel do „noci” (13,30), ani ta však nejsou zdaleka jednoznačná, protože jim předchází popis zvláštní zmatenosti učedníků, kteří se domnívají, že Ježíš Jidáše, který spravoval jejich společnou pokladnu, poslal nakoupit něco na svátky nebo dát něco chudým (13,29). Ve skutečnosti Ježíš janovského líčení zná Jidášovy temné úmysly, a přesto (či právě proto) mu prokazuje zvláštní lásku, což je velice silným vyjádřením evangelního poselství o nekonečné Boží lásce ke každému z nás – ke každému, i sebevíce selhávajícímu člověku.

„Stejně jako se v podtextu umývání nohou skrývá křest, tvoří podtext jídla a podání sousta eucharistie. V kontextu hostiny, která by mohla být eucharistická, Ježíš podává sousto nejopovrženíhodnější postavě janovského vyprávění: Jidášovi. Učedníci vždy projevovali a budou projevovat nevědomost, nikdy nebudou splňovat Ježíšova očekávání a budou ho zapírat. Někteří ho dokonce ostudně a veřejně zradí. Avšak Ježíšova nekonečná láska k těmto učedníkům, láska, která se vztahuje na všechny druhy špatných učedníků, je zjevením jediného Boha…” (14)

Závěrem se musím ještě zmínit o skvělé písni U2 „Until the End of the World” (Až do konce světa). Její název vyjadřuje toto evangelní poselství o lásce, kterou nás Kristus bude milovat „až do konce světa”. Píseň je spojena s nadějí, že tato láska nakonec zvítězí také nad Jidášovou zradou Ježíše i sebe sama. Oživuje Jidášovy emoce a jeho rozpolcenost mezi zoufalstvím a touto nadějí. Je vyprávěna ve druhé osobě Jidášem obracejícím se ke Kristu. Začíná popisem Poslední večeře slovy: „Když jsme se naposledy setkali, bylo to ve zšeřelé místnosti, v níž jsme k sobě měli blízko jako ženich a nevěsta. Jedli jsme pokrm a pili víno…” (15)

Vztah (svatého) ženicha a (hříšné) nevěsty je známým biblickým obrazem nekonečné lásky božského Ženicha k jeho selhávajícímu lidu (či konkrétnímu nevěrnému člověku) a janovskou scénu Poslední večeře vystihuje velmi dobře. V Bonově písni současně odkazuje i k tomu, jak blízko nám Kristus bude poté, co Jeho zrazovaná láska s konečnou platností zvítězí v Jeho druhém příchodu na konci světa.

Poznámky:

1) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 396.

2) Tamtéž, pozn. k J 13,1 na s. 401.

3) Francesco De Lazzari, Eucharistický život svaté Kláry, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011, s. 42.

4) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, s. 397.

5) Tamtéž, s. 398.

6) Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991, pozn. k J 13,10, s. 189.

7) Viz tamtéž, pozn. k J 13,14.

8) Nový zákon Pána našeho Ježíše Krista, přeložil a úvody i výklady opatřil Jan Lad. Sýkora, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1937, pozn. k J 13,10, s. 403.

9) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, s. 402–403.

10) Tamtéž, s. 406.

11)  Pinchas Lapide, Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí?, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995, s. 13.

12) Myšlenka Helmuta Gollwitzera citovaná in Pinchas Lapide, Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí?, s. 41.

13) Viz Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, pozn. k J 13,26, s. 411.

14) Tamtéž, s. 407.

15) Začátek písně „Until the End of the World” z alba U2 Achtung Baby, Island Records 1991.