Blíží se vrchol doby postní, Velký pátek, a tak ještě víc než jindy rozjímám nad krucifixy (ať již v podobě drobných devocionálií, křížů v kostelích anebo Božích muk rozesetých po všech městech a po celé krajině našich zemí). Už jako dítě jsem si kladl otázku, co znamená tajemná zkratka I.N.R.I., objevující se na křížích nad hlavou Ukřižovaného. Od zjištění, že jde o začáteční písmena latinského nápisu „Iesus Nazarenus, Rex Iudaeorum“, který nechal Pilát připevnit na Kristův kříž, se mi už nikdy nepřestaly honit hlavou otázky další a další. Ježíš Nazaretský, král židovský: kámen úrazu pro judaismus i pro křesťanské antisemity. Královský titul nad hlavou muže vládnoucího ne z trůnu, ale z kříže: kámen úrazu pro všechny pragmatiky a technokraty moci.
Vrcholná pasáž Janova evangelia, v níž se síly temnoty spojují k odsouzení Nazaretského, aby pak v paradoxním soudu světlo zvítězilo nad tmou, která je uchvátila, začíná setkáním autority náboženské, reprezentované Kaifášem a Veleradou, a politické, ztělesněné Pilátem. První z nich předává Ježíše vyšší moci římského prokurátora. Všechny síly tohoto světa (vůdcové židovští a římští) se „shora“ spojují proti Tomu, který světský řád věcí přesahuje a převrací, přičemž tato jednota je současně vynucena i tlakem „zdola“, ze strany lidu.
Úvodní rozhovor, konaný před Pilátovým sídlem (vládní budovou, prétoriem), je líčen ve verších 18,28–32. Ti, kdo Ježíše vydávají Pilátovi, aby Ho usmrtil, se domnívají, že manipulují mocí za svým cílem, ale ve skutečnosti „jen naplňují Ježíšovo slovo o jeho smrti. Kdyby ho totiž měli zabít oni, ukamenovali by ho (srov. 8,59). To je jejich způsob, jak odstranit z lidu zlo. Ale Římané ho vyvýší na kříž, právě tak, jak to Ježíš předem ohlásil o Synu člověka (3,14; 8,28; 12,32n.). Tak se v přítomnosti náboženských a politických vůdců uvádí základní téma Janova vyprávění: skutečným králem, který řídí dějiny, je Ježíš Nazaretský. Ve svém ,vyvýšení‘ nám ukazuje Otcovu lásku, která nám dává poznat Boha, vítězí nad vládcem tohoto světa a všecky přitahuje k sobě. Nepřátelé, kteří ho chtějí mrtvého, jsou bezděčným a nevědomým nástrojem jeho královské vlády: uvedou ho na trůn, kde se zjeví jako svrchovaný Pán nade všemi, protože za všechny dává svůj život.“ (1)
Druhá scéna, odehrávající se uvnitř v prétoriu, představuje rozhovor Piláta s Kristem o pravém království (18,33 –38a). Začíná Pilátovou otázkou k Ježíšovi, zda je židovský král (v. 33), po níž Kristus přisvědčuje se současným objasněním, že Jeho království není z tohoto světa (v. 36), a končí druhou Pilátovou otázkou, co je pravda (v. 38a), na kterou už Ježíš neodpovídá.
Václav Havel, jehož celoživotní (ne)setkávání se s křesťanstvím by bylo námětem na jiný článek, měl ke Kristovu království patrně blíž v době, v níž jako disident psal o „moci bezmocných“, než v době, kdy jako budoucí prezident tvrdil, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Věčný disident Tomáš Halík před sedmi lety, o Velikonocích roku 2011, publikoval v Lidových novinách nezvykle hluboký politický komentář, věnovaný politikům, kteří otázku po pravdě kladou nanejvýš jako řečnickou, a proto na ni od Krista nemohou dostat odpověď:
„Možná, že se Pilát tenkrát po pravdě také vůbec neptal… Možná chtěl také jen cynicky poznamenat: Pravda? Copak to je? Co záleží na nějaké pravdě? Zase je tu nějaký naivní ,pravdoláskař‘, který nepochopil, jak to máme v našem světě navěky zařízené, a plete se nám pod nohy? Na kříž s ním!
Ano, pašijový příběh Velkého pátku nám říká, že pravda a láska opravdu nevítězí nad lží a nenávistí.. Ve světě Pilátů […] končí na kříži. Avšak tím velikonoční příběh nekončí. Jan Zahradníček napsal v jedné své básni, že totalitní režimy se vždy snaží o to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Patřil jsem tedy k naivním lidem, když jsem v disentu snil o době, která ten čas Pilátů změní, a pak v zástupu zvonícím klíči a nadějí doufal, že se už blíží velikonoční ráno zmrtvýchvstání pravdy? Ta otázka mne – a asi nejen mne – letos trápí víc než kdykoliv předtím. Ale snad jsme byli naivní jen v tom, že jsme netušili, jak dlouhá a spletitá ta cesta bude a kolik lidí ji postupně opustí a kolik tuto naději zapře, dřív než kohout zakokrhá…
Minulo dvacet století, otázka po pravdě zůstává stále otevřená. O Pontském Pilátovi víme už jen to, že zastával svůj úřad římského místodržitele v době, kdy Ježíš, tesař z Nazareta, natrvalo vstoupil do příběhu dějin lidstva.“ (2)
Evangelium není jen příběhem, který se odehrál před dvěma tisíciletími, ale i příběhem, který se odehrává stále. Jan v jeho závěru (21,25) říká, že ani celý svět by nemohl obsáhnout vše, co lze o Ježíšovi říci. Ani z janovských pašijí nelze v jednom článku obsáhnout vše. Musel jsem v něm nechat stranou Halíkem zmiňované zapření Petrovo (18,15–27) i Ježíšovu smrt a následné zmrtvýchvstání, jakkoliv je z rozjímání o Králi židovském nelze vypustit.
Židovská mesiánská naděje na příchod pravého Krále se v dějinách stále znovu střetává s falešnými nadějemi vkládanými v pozemské lžimesiáše. Ve třetím dialogu Janova ironického líčení (18,38b–40) se ztělesnění těchto lžimesiášů, snadno vyhrávajících v „demokratických referendech“, objevuje v postavě Barabáše. Ve scéně odehrávající se opět venku před vládní budovou dávají vůdcové v rozhovoru s Pilátem – typickým politikem, který si ani neuvědomuje rozporuplnost svého prohlášení, ve kterém říká, že Ježíš nevinný, a současně navrhuje vyřešit Jeho případ tak, že mu bude udělena „milost“ jakožto provinilci – přednost omilostnění Barabáše, „který je léstés, násilník a falešný mesiáš“. (3)
Zatímco lžimesiáš se ocitá na ramenou lidu, v prétoriu probíhá čtvrtá scéna (19,1–3). Ježíš je v ní nejprve zbičován (čímž se naplňuje mesiánské proroctví z Iz 50,6) a pak korunován trnovou korunou a oblečen do královského purpuru, aby Jej římští vojáci ve zjevně antisemitské scéně mohli bít se slovy: „Bud zdráv, židovský králi!“
„Pro Piláta a pro ty, kdo neslyší hlas pravdy, je Ježíš králem k smíchu. Pro ostatní je velikým zjevením: tragický posměch je náš způsob, jak počnout krále. Kontemplování našeho zbičovaného, trním korunovaného, do purpuru oblečeného, vysmívaného a políčkovaného krále nám pomáhá pochopit lež světa a pravdu Boží. Pohled na vzezření Služebníka, vítězného, poctěného, oslaveného a vyvýšeného tímto způsobem vyvolává úžas (srov. Iz 53,13).“ (4)
V následující páté scéně (19,4–8) vychází Pilát z prétoria s Ježíšem v purpurovém plášti a s trnovou korunou a se slovy „Hle člověk“ Jej ukazuje shromážděným jako pravého Krále a pravého Člověka (pravý Boží obraz). Lidé odpovídají křikem: „Ukřižuj ho, ukřižuj!“ Naším vzorem člověka je totiž zločinec Barabáš… (5)
„Tato scéna, která následuje po korunování, připravuje intronizaci na kříži, o které mocní rozhodli a přítomní ji schválili: Ježíš se stává univerzálním králem, kterého všichni posadí na trůn, na němž uskuteční svůj soud.“ (6)
Šestý výjev (19,9–11) se pak znovu odehrává uvnitř prétoria jako pokračování Pilátova rozhovoru s Ježíšem. Jde o rozhovor o moci: kdo ji má a jakého je rázu. Pilát se chvástá svou mocí nechat Ježíše buď propustit, anebo ukřižovat, a Kristus mu vysvětluje, že všechna moc pochází shůry. „Člověk není pánem dobra a zla, není pánem vlastního svědomí“, a Pilát i kdokoliv jiný se dopouští hříchu, pokud si myslí něco jiného. „Největší hřích“ má ale ten, kdo nevinného Krista Pilátovi vydal: vládce tohoto světa, ďábel, který zatvrzuje srdce lidí, „aby neuvěřili v Syna a Otce“. (7)
V sedmé scéně (19,12–16a) se Pilát, který zjišťuje, že ve skutečnosti žádnou moc nemá, neúspěšně snaží Ježíše propustit. Musí zasednout k nespravedlivému soudu a poté, co před prétoriem znovu říká: „Hle, váš král!“ (v. 14) a vůdcové odpovídají: „Nemáme krále, ale jen císaře!“ (v. 15), Ježíše proti své vůli vydává k ukřižování (v. 16b).
„Na konci procesu Pilát udělá to, co nechce: odsoudí nevinného. Ale také vůdcové dělají to, co nechtějí: přijímají nadvládu císaře. Nikdo nedělá to, co chce; každý dělá to, co chce od něho někdo jiný. Spolupracují tak na tom, co je zlé, až naplní nejvyšší zlo: zabijí Spravedlivého. Tak všichni společně, aniž to vědí nebo chtějí a těmi nejkřivějšími cestami, uskutečňují Boží plán (srov. Sk 4,27n): intronizují krále Slávy. Pravý král, spravedlivý a svobodný, tak uskutečňuje svoji i naši Paschu. Tím, že nám ukazuje Boha, kterého nikdo nikdy neviděl, osvobozuje nás od slepoty, která nás drží v otroctví smrti.“ (8)
Janovské pašije vrcholí vlastní scénou intronizace (19,16b–22), v níž dochází k vyhlášení Krále uprostřed dvou Jeho společníků (v. 18). Ti nejsou u Jana (na rozdíl od synoptiků) popisováni jako „lotři“ po levici a pravici, ale jako první dva z nekonečného zástupu společníků mesiánského Krále, trpících a umírajících tak jako On a v této podobnosti s Ním tvořících Jeho královský dvůr. Na rozdíl od pašijí podle synoptiků, v nichž s nesením kříže pomáhá Šimon z Kyrény, také u Jana Kristus sám nese Svůj kříž (v. 17). Je pánem situace i během cesty na Golgotu.
„Samotné ukřižování je popsáno co nejstručněji (v. 18b: auton estaurósan), neboť vypravěč nehodlá rozebírat krvavou realitu římské popravy ukřižováním. Jakmile se Ježíš stane středem trojice ukřižovaných, vyprávění se přesune k otázce nápisu na kříži: ,Ježíš Nazaretský, židovský král‘ (v. 19). Pilát který během soudu trval na tom, že Ježíš má královskou hodnost (srov. 18,33.37.39; 19,14.15), pokračuje v této ironické proklamaci pravdy v hebrejštině, latině a řečtině (v. 20b), tedy jazycích kulturního světa Římské říše. Ježíšova královská hodnost je vyhlášena pro všechny, každý, kdo jde kolem, může o ní číst (v. 20a)… ,Židé‘ toto prohlášení odmítají a tvrdí, že Ježíš pouze předstírá nárok na královský titul, Pilát však nedovolí nápis změnit. Co napsal, napsal – protože je to pravda (vv. 21–22).“ (9)
Bob Dylan, vášnivý židovský hledač pravdy, napsal roku 1967 píseň Sign on the Cross, jejíž refrén obsahoval opakované vyznání: „To znamení na kríži mě pořád trápí.“ Znamením na kříži je zde zřejmě míněn onen Pilátův nápis JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, KRÁL ŽIDOVSKÝ, byť jím současně může být míněn i samotný Ježíš na kříži jako poslední a rozhodující z řady Hospodinových znamení, o nichž hovoří židovská Bible. (10) Ti, které znamení v podobě ukřižovaného Krále „začíná trápit“, jsou podle slov písně Sign on the Cross zdánlivě slabí, ale ve skutečnosti silní…
Poznámky:
1) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 482.
2) Tomáš Halík, „Otázka Pilátova: Pašijový příběh nám říká, že pravda a láska nevítězí nad lží a nenávistí“, Lidové noviny, 23. 4. 2011, s. 10.
3) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana: Sacra pagina, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 514.
4) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 495.
5) Viz tamtéž, s. 495–496.
6) Tamtéž, s. 496.
7) Tamtéž, s. 503.
8) Tamtéž, s. 507–508.
9) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, s. 522.
10) Viz Bert Cartwright, The Bible in the Lyrics of Bob Dylan, Bury: Wanted Man, 1985, s. 9.
2024 ©