Kdybyste měli víru…

Napsal Vít Machálek (») 22. 1. v kategorii Biblické meditace, přečteno: 162×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Vždycky jsem vnímal jako divná mnoha lidmi často používaná slova „věřící“ a „nevěřící“. Zdají se mi být bezobsažná a mám dojem, že je snad používají hlavně ti, kdo si myslí, že „být věřící“ znamená „věřit v Boží existenci“. To ovšem ještě není víra. Může to být prostě jen konstatování rozumového (filozofického) závěru, ke kterému člověk dospěl, nebo dokonce jen výraz nějakého převzatého tradičního postoje.

Václav Havel se dokonce označoval za „věřícího“ jen v tom smyslu, že věří, „že to všechno – vesmír a život – není ,samo sebou‘“, přičemž ovšem od takto „věřícího“ odlišoval věřícího křesťana, který v „hlubokém a závazném smyslu“ věří v Krista jako Syna Božího a bohočlověka. (1)

Zde je nutné zmínit tradiční rozlišování mezi fides qua a fides quae. Havlem popsaná víra v Krista je sice nedílnou součástí křesťanství, patří však jen mezi „obsahy víry“ (fides quae), které také mohou být v nešťastném případě vyznávány jenom jako součást tradice bez osobní, existenciální, život člověka proměňující víry (fides qua). Angličtina zde má na rozdíl od češtiny k dispozici dvojici pojmů belief a faith, přičemž obdobu onoho podivného slova „věřící“ by v ní bylo možné utvořit jen od pojmu belief.

Pouhý believer (ve smyslu věřící „v něco“, ať už náboženského, anebo i ryze světského) však vlastně ještě vůbec nemá nic společného s vírou v biblickém smyslu slova. To, že někdo vyznává fides quae, ještě nic nevypovídá o tom, jestli svůj život staví na skále víry (tedy na Bohu), anebo na písku svých vlastních představ a své sebestřednosti. Podle Lukášova evangelia nemá víru ten, kdo je pravověrný, ale teprve ten, kdo může přikázat moruši, aby se vyrvala i z kořeny a přesadila do moře!

Té podivuhodně krásné, ale zároveň i děsivé perikopě z Lk 17,5–6 rozumím tak, že víru má ten, kdo dokáže vytrhnout z kořeny své vlastní já. Je děsivá mj. v tom, že dokonce i samotní apoštolové podle ní víru postrádají. Když prosí Ježíše, aby jim dal „více víry“, Jeho odpověď vyznívá tak, že vlastně není čeho přidávat, protože zatím nemají ani tu nejnepatrnější víru velikosti hořčičného zrnka. Ve větě „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď do moře!‘, poslechla by vás“, zní závětí jako neskutečná podmínka, z níž vyplývá, že apoštolové takovou víru ve skutečnosti nemají. (2)

Možná je to i jakási útěcha pro ubohého křesťánka, který si je velmi vědom nedostatečnosti své víry… Ovšem u apštolů se zde ve skutečnosti jedná o něco jiného než u nás dnešních popletených a sebestředných lidiček, totiž o (ne)víru z doby před prvními Velikonocemi, před událostmi ukřižování a zmrtvýchvstání, které teprve jejich představy rozbily napadrť a umožnily jim vyjít ze sebe sama. Od té doby lze – jak je to vyjádřeno v obřadu křtu – společně s Ukřižovaným zemřít a se Zmrtvýchvstalým pak žít ne už sám sobě, ale Bohu (viz Řím 6,8–10).

Mít víru v křesťanském smyslu ovšem neznamená jen to, že je člověk pokřtěn, ale i to, že dosáhl v Kristu svobody. Kladu si otázku, zda jsem svému křtu zůstal věrný, anebo zda po něm má „moruše“ zase znovu zapustila kořeny do půdy neřešitelných světských problémů, ve kterých se stále potácím a které mi svobodu berou. Mistr Eckhart, který je pro mne jedním z těch, kdo v dějinách křesťanství dokázali poručit moruši svého já, aby se vyrvala i s kořeny, mi svými texty stále připomíná, že se nemám modlit za jejich vyřešení, ale spíš v modlitbě vše dokonale odevzdávat. Pravá modlitba je podle něj jen taková, ve které člověk „vychází v pravé poslušnosti ze sebe do Boha“ a modlí se „vždycky jen ,Pane, nedávej mi nic, leda to, co chceš, a učiň, Pane, co a jak chceš jakýmkoli způsobem‘“. (3)

Víra je tedy velikou odpoutaností, velikou svobodou a současně i velikým pokojem, který nalézají ti, kteří milují Boha a bezvýhradně se odevzdávají do Jeho vůle.

Poznámky:

1) Václav Havel, Dálkový výslech (Rozhovor s Karlem Hvížďalou), Praha: Melantrich, 1989, s. 164.

2) Luke T. Johnson, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 276.

3) Jan Sokol (ed.), Mistr Eckhart a středověká mystika, 4. vyd., Praha: Vyšehrad, 2013, s. 124.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a třináct