Když jsem jako krásný dárek k loňským Vánocům dostal román Louise de Wohla Král David, roku 2018 poprvé česky vydaný Karmelitánským nakladatelstvím, přimělo mě to k přemýšlení o tom, čím mi vlastně tento starověký panovník, který prolil mnoho krve a oženil se s mnoha ženami, může být blízký.
V biblické perspektivě je samozřejmě předkem a předobrazem Krista, i když v kontextu výše řečeného to může působit dost zvláštně. Ve skutečnosti však nejen Davidova proroctví v Žalmech, ale i jeho životní příběh opravdu lze vnímat jako odkaz k trpícímu Mesiáši.
Je to, samozřejmě, spojení utrpení a víry, které Davida učinilo osobně blízkým nejen mně, ale třeba i Leonardu Cohenovi či Bobu Dylanovi. Na začátku Davidova příběhu prchá mladý David před králem Saulem, který jej chce zavraždit. Na jeho konci musí David ještě jako stařec prchat před svým vlastním synem Abšalómem.
První Davidovi připisovaný Žalm začíná slovy: „Hospodine, kolik je těch, kdo mě sužují! Mnoho jich na mě dotírá! Mnoho jich o mě říká: ,Ani Bůh mu nepomůže!‘ Ty však, Hospodine, jsi můj štít, jsi má chlouba, ty mi pozvedáš hlavu!“ (Ž 3,2–4) Na konci žaltáře – v posledním z Davidovi připisovaných Žalmů – se pak znovu objevuje podobné, obecněji formulované vyznání: „Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.“ (Ž 145,14)
Žalmická vyznání, už tři tisíce let milovaná bezpočtem generací modlících se lidí, jsou vším jiným, jen ne projevem laciného optimismu. Spíše jsou průvodcem trýznivým životem a nakonec i trýznivým umíráním. Není rozhodně náhoda, že s nimi byli těsně spojeni mj. i dva z nejslavnějších světců dějin křesťanství, svatý Augustin a svatý František, kterým Louis de Wohl také věnoval své biografické romány. V románu Nepokojný plamen je několikastránkový popis Augustinova umírání z drtivé většiny tvořen citáty z Davidových Žalmů, které si umírající biskup z Hippo nechal napsat velkými písmeny na pergameny vyvěšené u jeho lůžka, aby je mohl stále znovu a znovu číst. Také o svatém Františkovi je známo, že se na konci své životní pouti těšil jedním ze Žalmů a při jeho posledních slovech „Vyveď mě ze žaláře, abych chválil tvé jméno. Obklopí mě spravedliví, až se mě ujmeš“ (Ž 143,8) vydechl svou duši.
Světci ovšem, jakkoliv při svém umírání jistě velmi trpěli, sotva mohli z tohoto světa odcházet s pocitem špatně prožitého života. Nešťastník, který v životě pokazil, na co jen sáhl, se s nimi může jen těžko ztotožnit. Pašije i jejich předobrazy v Žalmech však představují duchovní svět, do kterého se vejdou i všechny zpackané životní příběhy. V pašijích je mi obzvlášť blízká postava lotra pro pravici, který se obrací ke Kristu ve chvíli, kdy ukřižováním dostává (podle vlastních slov) „zaslouženou odplatu“ (Lk 23,41) - a je Jím přijat.
Podobné poselství je vyjádřeno i v nejslavnější parafrázi Davidových Žalmů v moderním umění, v písni Leonarda Cohena „Hallelujah“. Její závěr, který jsem si zvolil za své motto na svém facebookovém profilu, představuje vyznání veliké naděje, že i kdyby člověk ve svém životě všechno pokazil, poté, co předstoupí před svého Pána, nebude mít na jazyku nic jiného než Aleluja („And even though / It all went wrong / I’ll stand before the Lord of Song / With nothing on my tongue but Hallelujah!“).
2024 ©