Král David je pro křesťany odedávna postavou fascinující a milovanou a každý mu rád promine i násilí, války a polygamní sňatky jako věci podmíněné mentalitou jeho doby. Muhammad, prorok i státník islámu, byl naproti tomu za své propojení víry s politikou (včetně válek a sňatkové politiky) v dějinách křesťanství odsuzován, i když mentalita Mekky a Medíny šest století po Kristu nemohla být o moc jiná než mentalita Betléma a Jeruzaléma tisíc let před Kristem.
I o těchto věcech musím přemýšlet při svém blogování inspirovaném nedávným českým vydáním románu Král David. Jeho autor, křesťanský spisovatel židovského původu Louis de Wohl, patřil k těm, kdo odsuzovali násilí v islámu a naopak na ně pohlíželi s pochopením v dějinách židovskokřesťanské tradice. (1) To mi ovšem požitek z četby nijak nekazilo. Na druhou stranu si při čtení románu (podobně jako i při čtení Davidových příběhů v samotné Bibli) člověk musí neustále uvědomovat, jak nesmírně se mentalita Davida a jeho doby lišila od naší dnešní mentality. Jedna z úvodních scén, v nichž se David zamilovává do krásné Míkal, by se sice klidně mohla odehrávat i dnes a dnešní čtenář se do ní může vcítit velmi snadno. Ale co si pak má počít s tím, že si David po vytouženém sňatku s Míkal bere ještě Achínoam, Abígajil, Maaku, Chagítu, Abítal, Eglu a další? Pro Davidovy (či Muhammadovy) současníky tyto věci zjevně problém nebyly.
Totéž, co ve vztahu k polygamii, platí i ve vztahu k násilí. Je-li dnes kritiky islámu Muhammad odsuzován například na základě toho, že v době války mezi Medínou a Mekkou jeho muži přepadávali mekkánské obchodní karavany, jedná se o ahistorickou kritiku spojenou s nepochopením mentality Muhammadovy doby. Je stejně problematická, jako by bylo problematické vytýkat Davidovi, že po nemalou část svého života působil jako partyzánský velitel, který – jak de Wohl barvitě líčí na několika místech své knihy – také neviděl žádný rozpor mezi zbožností a přepady spojenými se získáváním kořisti, po kterých „to, co nám Hospodin daroval“, rozděloval mezi své muže. (2) V mravních představách a v představě o Bohu mezi tou dobou a naší současností jistě nastal velký posun (sotva ovšem ve smyslu posunu k větší zbožnosti…).
Židovský či křesťanský čtenář Bible s tím nemusí mít problém, protože na rozdíl od muslimského čtenáře Koránu nechápe Písmo jako absolutně nadčasové zjevení, ve kterém je místo jen pro věčné a neměnné Boží pravdy, nikoliv pro jejich dobově podmíněná „vtělení“ do způsobů myšlení jednotlivých lidských (spolu)autorů Bible. Snad až příliš svérázně ovšem rozdíl mezi Biblí a Koránem popsal před několika lety zesnulý izraelský prezident Šimon Peres:
„Myslím, že Bible je pestřejší a hlubokomyslnější. Je v ní mnoho úchylek – escapados – od norem života. Ve španělštině se slovem escapado označuje útěk zadaného muže s jinou ženou, v angličtině escape znamená únik. Řadu příběhů podává bible s šelmovským pomrkáváním – historii krále Šalamouna, Davida, Jozue. Korán nemrká.“ (3)
Naproti tomu Abdullah Jusuf Ali, vydavatel arabsko-anglické verze Koránu s poznámkami, nepřekvapivě vnímá jako „lepší“ Korán, ve kterém jsou oproti biblickým „vyprávěním plným podrobností“ příběhy biblických postav často shrnuty jen několika málo slovy (4), zaměřenými na „všeobecně platné pravdy, k nimž je každý příběh paralelou“. (5)
Jeden muslimský přitel mi kdysi zdůrazňoval, že Korán je kniha, kterou mohou číst i děti, aniž by se rodiče museli bát, že v ní najdou něco pro ně nevhodného, zatímco v případě Bible tomu tak není. Když jsme si spolu četli některé biblické pasáže včetně těch, které se týkají krále Davida, uvědomil jsem si, že muslimského čtenáře Bible čeká rozhodně víc překvapení než křesťanského či židovského čtenáře Koránu. Koránské příběhy připomínají spíš přehledná kázání s poměrně stereotypním náboženskomravním poselstvím, zatímco biblické příběhy jsou tematicky široké tak jako život sám.
Osobně si neumím představit Žaltář bez žalmu, ve kterém se David kajícně modlí poté, co „k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě“. (6) Pro mého muslimského přítele byl ovšem celý tento příběh naprosto nepochopitelný a nepřijatelný: Davidův těžký hřích s Bat-šebou je z islámského pohledu nemyslitelný, protože David byl prorok a proroci, vyvolení Bohem k tomu, aby byli lidstvu vzorem, nemohou upadnout do těžkého hříchu. A je-li David prorok, pak v islámské perspektivě ani nedává smysl, aby prorok (Nátan) přišel k prorokovi…
V Bibli je ovšem bez hříchu jen Jediný a David jako král, vystavený kromě pokušení hrozících všem lidem i specifickým pokušením spojeným s mocí, není přes všechny mimořádné dary, kterých se mu od Hospodina dostalo, ničím jiným než stejným hříšníkem jako my všichni (proto také může být pro nás pro všechny vzorem kajícníka…). Je však především předkem Krista, tedy toho Jediného, který nám byl podoben ve všem kromě hříchu.
Poznámky:
1) Viz Vít Machálek, „In hoc signo vinces: Vítězství kříže nad půlměsícem v knihách Louise de Wohla“, Historie – Otázky – Problémy, 2014, roč. 6, č. 2, s. 255–265.
2) Louis de Wohl, Král David, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2018, s. 161.
3) Šimon Peres – Robert Littell, Pět rozhovorů, Praha: Lidové noviny, 1998, s. 156.
4) Ve vztahu k Davidovi viz Korán 2:251 – „…a David zabil Goliáše a Bůh dal mu pak moc královskou i moudrost a naučil jej tomu, čemu chtěl…“
5) Překlad významu Koránu od Ivana Hrbka a jeho komentář od Abdullaha Josufa Alliho v češtině s tematickým rejstříkem, Nakladatelství AMS, 2000, s. 56, pozn. 286.
6) Žalm 51,2.
2024 ©