Dnes bych chtěl pokračovat v postním blogování o příběhu Davidova hříchu a pokání, kterého jsem se již dotkl v závěru svého minulého příspěvku. I Davida, velmi odlišného od jiných, „světských“ panovníků, na čas zkorumpovalo pokušení moci či pokušení představy, že králi je dovoleno vše. V tom by jeho příběh mohl být obzvlášť aktuální pro politiky. Ve skutečnosti však má každý z nás v srdci pokušení následovat své touhy a řešit své problémy „po svém“, bez ohledu na Boží zákon, takže jde o příběh obecně vhodný k osobnímu zamyšlení.
V Bibli jde vlastně o drama o několika dějstvích. Začíná popisem Davidových hříchů cizoložství a vraždy a s nimi nevyhnutelně spojené ztráty vnitřní pravdivosti a pádu do života ve lži, aby pak pokračovalo dramatickou scénou králova prozření a jeho vyrovnáváním se s důsledky hříchu a vrcholilo Davidovým pokáním a obrácením coby univerzálním vzorem pro každého z nás hříšníků, ve kterém lze vidět smysl celého příběhu.
V dnešní době vědy může být čtenář Bible rozpolcen mezi takovýmto učením se z Božího slova a vědeckým rozpitváváním biblických textů. Jako dlouholetý čtenář textů profesora Balabána samozřejmě znám i religionistickou teorii, která příběh Davida a Bat-šeby interpretuje v duchu poněkud bizarní teze, že v něm jde vlastně o „převlečené“ postavy pohanských božstev Tammúze a Ištar:
„V pozdější době už nebyly staré kultické zvyky přípomínající tammúzskou nebo podobnou ideologii ,košer‘ a musely být ,zazděny‘ nějakým příběhem. Sem patří příběh o Davidovi a Bat-šebě v Druhé knize Samuelově (2S 11). V biblické úpravě tu jedná anonymní autor o ,Davidově pádu‘: zbožný král sexuálně svedl manželsky zadanou paničku a přistrčil k vojenské smrti jejího manžela. ,Žena velmi půvabného vzhledu‘, která ,se právě omývala‘, byla původně zřejmě bohyně vstupující do očistné rituální lázně.“ (1)
Rabín Karol Sidon kdysi výmluvně poznamenal, že „na fakultě se učíte o něčem, v praxi se učíte něčemu“, jinými slovy, že Bibli je třeba brát jako učebnici životní praxe, čemuž akademický přístup k biblickým textům nenapomáhá, ale překáží, protože „zabraňuje pochopit, čím tyto texty vůbec jsou“. (2)
Myslím, že příběhy bíblických postav jsou primárně o nás samotných. Příběh člověka, který nedokázal ovládnout svou touhu po zadaném protějšku opačného pohlaví, aby se pak důsledky svého špatného jednání snažil zamaskovat jednáním ještě horším, je jistě jedním z těch, jež mluví ke svědomí bezpočtu lidí všech dob.
Může k nim mluvit dokonce i nezávisle na tom, zda jej prožívají či neprožívají kontextu víry. Například i v románech Agathy Christie, ve kterých se o Pánu Bohu mluví minimálně, se tento příběh objevuje opakovaně. Ve Smrti na Nilu je bohatá a okouzlující Linnet Ridgewayová, která mohla mít všechno, co chtěla, a nezastavila se ani před přebráním snoubence své chudé přítelkyni, konfrontována se slovy Hercula Poirota: „Vy patříte k anglikánské církvi, viďte? […] Pak jste tedy slýchala v kostele také úryvek o králi Davidovi, o boháči, který měl mnoho stád dobytka a ovcí a o chudákovi, který měl jednu jedinou ovečku, a o tom, jak ten boháč tu jedinou ovečku chudákovi vzal. To se opravdu stalo, madam.“ (3) V Deseti malých černoušcích zase generál Macarthur ve válce zneužije svého postavení k tomu, aby „nedopatřením“ poslal na smrt milence své manželky, tak jako se David stejným způsobem zbavil Bat-šebina manžela. Christie zde k tomuto příběhu opět explicitně odkazuje, když říká, že později, už na odpočinku, MacArthur „v neděli chodíval do kostela“, avšak „nikoli v den, kdy se z bible četlo o Davidovi, jak v bitvě postavil Uriáše do první linie. To jaksi nedokázal poslouchat. Z toho mu bylo nevolno.“ (4)
Linnet i Macarthur se se zdánlivě logickým poukazem na to, že na tom, co učinili, už se tak jako tak nedá nic změnit, odmítají podívat pravdě do očí. Ve skutečnosti však v situacích tohoto druhu vše záleží právě na tom, aby člověk dokázal přijmout pravdu, a tak se mohl uzdravit.
Podobenství o boháči, který vzal chudákovi jeho jedinou ovečku, v Bibli vypráví prorok Nátan, kterého „poslal k Davidovi Hospodin“. (5) Dochází k tomu až nějakou dobu poté, co se odehrály události z prvních dějství celého dramatu (Davidovo svedení Bat-šeby, její otěhotnění, Davidova marná snaha dosáhnout toho, aby dítě bylo pokládáno za potomka Bat-šebina manžela Uriáše, králem zrežirovaná smrt Uriáše v bitvě a jeho sňatek s ovdovělou Bat-šebou).
Sevřené podání biblického svatopisce nechává na čtenáři, aby si sám domýšlel, jak asi David v této době smýšlel a žil. Pastor Gordon MacDonald, autor jedné z mně nejbližších teologických knih pojednávající o lidech „zhrouceného světa“, vše domýšlí a promýšlí takto:
„Uplynul rok. Nic významného se nedělo. David vládl, rozhodoval se, psal žalmy – napadá nás ovšem otázka, jaké žalmy a jaké kvality. Zdálo se, že špatné rozhodnutí je už věcí minulosti. […] Dospěl král až do bodu, kdy si nějak odůvodnil smilstvo, kterým vše začalo? Zpracoval svou mysl natolik, že si snad ospravedlnil i zavraždění Uriáše? Zapomněl, že skutečným důvodem, proč nechal Uriáše postavit na nejnebezpečnější místo bitvy, nebylo rozhodnutí vojenské, nýbrž zastírací? Dospěl někdy do bodu, kdy byl mimo realitu natolik, že dokonce děkoval Bohu za to že na něj vnější důsledky nedolehly? […] Trápilo ho během této doby někdy svědomí? Přehrával si v duchu události předcházejícího roku jako zpomalenou pásku ve videopřehrávači? Jak moc se musel snažit, aby ,nepřišel sám k sobě‘? Kolik energie musel vynaložit, aby potlačil vnitřní myšlenky, jež se hlásily o slovo?“ (6)
Tyto otázky i odpovědi na ně MacDonad odvozuje z žalmu, ve kterém David říká, že dokud mlčel, chřadly mu kosti v ustavičných nářcích a jeho síla se stravovala jako za letních veder. (7) Uvědomoval si, že přišel o svou duchovní ryzost a žije v ustavičném napětí, ale zřejmě ještě neviděl nebo nechtěl vidět souvislost tohoto stavu s pravdou o minulosti. Nátan, kterému bylo jasné, že „David stále věci skrývá a není připraven prozřít“, musel do králova života vstoupit „zadními dvířky“, totiž prostřednictvím onoho příběhu o podlém boháči, nad jehož jednáním David vzplane rozhořčením, aby se následně od proroka dozvěděl, že oním mužem je on sám. Teprve poté David prozře a přijme roli marnotratného syna, který se musí teprve vrátit do Otcova domu. (8)
Je fascinující, že právě největší a duchovně nejváženější ze všech starozákonních králů se stal vzorem kajícníka, který se „doznává ke svým nevěrnostem“ a úpěnlivě prosí Hospodina o obnovení svého nitra a očištění svého hříšného srdce. (9) Jde o ne právě líbívý, ale o to důležitější vzor k následování.
„David je model vladaře kajícího a jako takový se stal modelem vladaře nového věku. Stojí tak v protikladu ke všem zpupným a neomylným vladařům, kteří vládli tenkrát a kteří vládnou i dnes. Jen si zkuste představit kteréhokoli z našich politiků, jak se kaje!“ (10)
Poznámky:
1) Milan Balabán, „Čirou láskou proti osudu strmými stezkami Písně písní“, Křesťanská revue, 2009, č. 6, s. 4.
2) Karel Hvížďala, „Věci se flikují, dříve měly smysl a řád: Ve stáří máme dojem, že všemu víc rozumíme, což není pravda, říká zemský a pražský rabín Karol Efraim Sidon“, Mladá fronta DNES, 8. 8. 2002, s. B/6.
3) Agatha Christie, Smrt na Nilu, Praha: Knižní klub, 2004, s. 56.
4) Agatha Christie, Deset malých černoušků, Praha: Knižní klub, 2005, s. 63.
5) 2. Samuelova 12,1.
6) Gordon MacDonald, Obnova zhrouceného světa, Praha: Návrat domů, 2006, s. 59–60.
7) Žalm 32,3–4.
8) Viz Gordon MacDonald, cit. dílo, s. 60–63.
9) Žalm 51,5.12.
10) Jan Heller, Na čem mi záleží, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 110.