Nedávno jsem se v článku „Jako ptáci na drátě aneb Svobodní pro Království“, představujícím opožděný úvod k celému tomuto blogu, poprvé podělil o své nedělní přemítání nad mešními biblickými texty a jejich výklady v biblickém programu brněnské diecéze, dostupném na www.vezmiacti.cz. Dnes bych se rád krátce zamyslel nad úryvkem z Lukášova evangelia 2:41–52, představujícím hlavní mešní čtení v neděli o svátku Svaté rodiny z 30. prosince 2012.
Tento úryvek, který je jediným biblickým příběhem o Kristově dospívání v novozákonních evangeliích, ukazuje dvanáctiletého Ježíše, jak se účastní velikonoční pouti do Jeruzaléma, v jejímž průběhu se Marii a Josefovi ztrácí a až po třech jejich strachu a úzkosti je jimi znovu nalezen, jak rozmlouvá s učiteli Zákona v jeruzalémském Chrámu.
V komentáři z programu Vezmi a čti mne zasáhlo především konstatování, že do dospělosti, které židovský chlapec dosahuje rituálem bar micva (syn přikázání) ve třinácti letech a které mnozí z nás fakticky nedosáhnou nikdy, Ježíš dospívá již v předstihu, když ve dvanácti letech plní přikázání putovat o svátcích do Jeruzaléma: „Stupeň zralosti a svobody závisí na tom, jak člověk zná a plní Boží vůli. Někteří nebudou nikdy dospělí a svobodní, ale zůstanou stále malí, v dialogu jen se svými potřebami.“ (1)
O tomtéž hovoří i evangelní líčení rozmluvy znovunalezeného Ježíše s Marií a Josefem, kteří nerozumějí Boží vůli, jež je pro jejich Dítě vším, a míjejí se s Kristem výčitkou, že jim svým zmizením způsobil úzkost a trápení. „Vyprávějí Ježíšovi o svých bolestech, do kterých jsou ponořeni, ale stejně jako emauzští učedníci nerozumějí.“ (2)
Tento komentář papežského kazatele Raniera Cantalamessy odkazuje k příběhu z druhého konce Lukášova evangelia (Lk 24:13nn.), ve kterém jsou po Kristově ukřižování dva z Jeho učedníků tak ponořeni do své bolesti a zklamání z toho, že Bůh nenaplnil jejich představy, že nejsou s to poznat zmrtvýchvstalého Ježíše, který se k nim na cestě do Emauz připojuje.
Jak často se podobáme emauzským učedníkům či Marii s Josefem, jak často také Bohu marně vyčítáme svá trápení a marně se dožadujeme toho, abychom jich nějakým Jeho zásahem byli ušetřeni! Mnoho lidí dokonce toto tvrdošíjné lpění na vlastních představách úplně odvádí od víry, protože „ať už je to podivné nebo ne, od zlobení se na Boha je jen krůček k rozhodnutí, že On neexistuje“. (3)
Ježíš však od počátku jde cestou absolutní odevzdanosti do vůle Otcovy (bez ohledu na to, že vede k nepředstavitelnému utrpení kříže) a nikdy „neléčí naše marné strachy“, jak zpívá Bob Dylan v jedné z posledních slok své nádherné písně o Poutníkovi, který s křížem na ramenou kráčí zamořenými městy světa bez víry (4): „The suffering is unending/ Every nook and cranny has its tears/ I'm not playing, I'm not pretending/ I'm not nursing any superfluous fears.“ (V mém překladu: Na každém kroku Ho bolest svírá/ bez konce zůstává utrpení/ Ježíš si nehraje, nepředstírá/ lékařem zbytečných strachů není.)
Krista, který Sám s vírou prošel agonií Getsemanské zahrady a nekonečným utrpením křížové cesty až k děsivé smrti na Golgotě, nelze žádat o to, aby byl lékařem našich marných strachů a plnitelem našich čistě lidských představ, ale jen o to, aby nám i za vším, čeho se děsíme a co naše představy rozbíjí, pomáhal objevovat Otcovu vůli a Jeho plán.
Protestantský mučedník období nacismu Dietrich Bonhoeffer, popravený z Hitlerova příkazu 9. dubna 1945, to krátce před smrtí vyjádřil básní „Křesťané i pohané“, podle níž křesťanství nezačíná tam, kde lidé volají k Bohu ve svém utrpení, ale až tam, kde naopak sami „při Bohu stojí v jeho utrpení“. (5) Křesťanem se podle Bonhoeffera opravdu stává ten, kdo se „zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat – ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (…), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého“, a prostě jen „žije všemi úkoly, problémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi“, ve kterých „se zcela odevzdá do náruče Boží“, prožívá „ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě“, a „bdí s Kristem v Getsemanech“. (6)
Samotný Bonhoeffer ze sebe nechtěl „udělat světce“, ale prostě se jen „učit věřit“. (7) Kniha jeho dopisů z nacistického vězení, doplněná vylíčením posledních dnů tohoto svědka Kristova, vyšla pod názvem Na cestě k svobodě. Učit se věřit, stávat se svobodným, dosahovat dospělosti atd. znamená zřejmě jedno a totéž: přestávat být ponořen do svých marných strachů a objevovat za okolnostmi svého života – i za těmi, které člověk vnímá jako ošklivé – Boží povolání a způsob, jakým nás Bůh chce vést ze zajetí vlastního ega k dokonalé svobodě v Něm.
Obávám se, že patřím k lidem, kteří jsou snad až příliš slabí k tomu, aby sami zvládli kráčet touto cestou tak, jak to dokázal například Dietrich Bonhoeffer. O to více jsem vděčný za pomoc, které se mi k tomu dostává v hnutí s příznačným názvem Společenství a osvobození (Comunione e Liberazione).
Poznámky:
1) Raniero Cantalamessa, „Slovo a život“, citováno podle Vezmi a čti: Týden s Božím slovem, biblický program brněnské diecéze 2010–2013, Svátek Svaté rodiny – cyklus B, 30. 12. 2012.
2) Tamtéž.
3) John Waters, Lapsed Agnostic, London – New York: Continuum, 2008, s. 22.
4) Píseň „Ain't Talkin'“ z alba Boba Dylana Modern Times, Columbia 2006.
5) Dietrich Bonhoeffer, Na cestě k svobodě: Listy z vězení, Praha: Vyšehrad, 1991, s. 253.
6) Tamtéž, s. 255.
7) Viz tamtéž, s. 254.
2024 ©