Motto: „Tancování kolem zlatého telete, ať už je jakékoliv, ještě nikdy nebylo Pánem Bohem chváleno. A konec konců máme o tom i v Novém zákoně, že Kristus Pán nebyl jen ten, který odpouštěl, ale také vzal bičík a kupčíky z chrámu vypráskal. To bych chtěl lidem vzkázat.“ Karel Kryl (1)
O včerejší třetí neděli postní se jako jeden z důležitých liturgických textů spojených s přípravou na Velikonoce četla dramatická pasáž z druhé kapitoly Janova evangelia, líčící Ježíšovo vystoupení v jeruzalémském chrámu. Evangelista Jan ji zařazuje na začátek svého evangelia a dává jí tak programový smysl, který se stane zřejmým až ve světle velikonočního příběhu.
Myslím ale, že o vypráskání kupčíků z chrámu je možné a vhodné uvažovat nejen v kontextu celku evagelia, ale i v kontextu naší dnešní doby. Na svém blogu, kde svým způsobem píšu stále jeden jediný nekonečný článek, tuto úvahu zařazuji po minulém „rýmovaném politickém komentáři“, ve kterém jsem se vyznal ze své frustrace z byznysmena v Bílém domě. Ta je samozřejmě podobně velká i ve vztahu k byznysmenovi ve Strakově akademii a k tanci podivných, nečistých miliard, který se dnes před našima očima odehrává jako jakési podivné, pseudoposvátné divadlo.
„Kupčíky“, které podle Karla Kryla Ježíš vypráskal z chrámu (2), jsou v evangeliu směnárníci, kteří poutníkům, přicházejícím ze široka daleka, jejich „nečisté“ mince s cizími podobiznami a božstvy vyměňovali za „čisté“, které se razily přímo v chrámě. Silvano Fausti k tomu ve svých jedinečných meditacích nad Janovým evangeliem poznamenává:
„Směna byla vždycky pramenem zisku. Nevydělává se prací, ale směnou. A čím víc je směna virtuální, tím je zisk reálnější. Zatímco tehdy byl jeruzalémský chrám také centrální bankou Palestiny, dnešní banky jsou chrámem, kterému je obětován celý svět. Zatímco kdysi se chrám stával tržištěm, dnes bez jakékoli masky se trh stává chrámem. Stačí si uvědomit, že už v posledním desetiletí před rokem 2000 prošly během tří dnů burzou, která se už stala city, městským centrem, přibližně stejné částky, které se na celém světě směnily během jednoho roku.“ (3)
Ježíš podle Janova evangelia 2,13 přichází do jeruzalémského chrámu před prvními židovskými Velikonocemi spojenými s dobou Jeho veřejného působení. Zastihuje v něm směnárníky a prodavače obětních dobytčat (v. 14). Dělá si z provazů důtky, kterými všechny z chrámu vypráskává (v. 15).
„Co bychom řekli,“ ptá se Silvano Fausti, „kdybychom ho dnes uviděli s bičem v rozličných náboženských nebo laických chrámech? Neřekli bychom, že je to nějaký zběsilý blázen, který dostal záchvat, nebo přinejmenším někdo, kdo se nedokáže přizpůsobit, kdo žije mimo realitu? Nepřivedl by do krize mnoho našich pokojných zvyků, které se týkají chrámu, to jest samého Boha, a našeho způsobu, jak k němu přistupujeme?“ (4)
„Jurodiví“ křesťané, známí nejen ze staré Rusi, byli v jistém smyslu hodnověrnějšími následovníky Krista než křesťané občansky spořádaní. U nás by se možná za jednoho z nich dal označit básník Vladimír Holan, kterému bych se chtěl věnovat ve svém následujícím článku na blogu příští týden. Holan patrně nikoliv náhodou mistrně převedl do češtiny i báseň Rainera Marii Rilkeho, protestující proti domestifikaci Boha ve středověké „křesťanské Evropě“:
„Ušetřili si ho v sobě, snili
o tom, aby soudil, aby byl.
A jak závaží naň zavěsili
(aby na nebesa nevstoupil)
katedrál svých břemeno a massu.
A on měl jen tiše nad jejich
bezmeznými čísly kroužit v jasu,
ukazuje – a jak hodin zdvih
jejich práci dávat znamení.
Ale náhle dal se zcela v chod
a lid města, zděšen jeho znícím
hlasem, ponechal jej v zmámení
dál jít s vyvěšeným strojem bicím
a před jeho ciferníkem prchl o překot.“ (5)
Okamžikem, kdy se Bůh dává „zcela v chod“, je eschatologické dění, při kterém se chrám mění z místa spojeného s lidskými zvyky a představami v místo bezprostřední přítomnosti Absolutna, před nímž se vše jen lidské musí dát na ústup. Evangelní líčení Ježíšova očištění chrámu zjevně odkazuje k eschatologickému proroctví Zachariáše, předposlední knihy Starého zákona, která končí veršem „A nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů v onen den“ (Za 14,21). A také k poslední starozákonní knize, k Malachiášovi, předpovídajícímu eschatologický den, v němž samotný Pán „vstoupí nenadále do svého chrámu“ (Mal 3,1).
„Pán vchází do svého chrámu, aby ho vyčistil. Ježíšovo gesto je symbolem Božího soudu nad hříchem světa: tichý beránek odkrývá hněv zla, které vezme na sebe.“ (6) Strhující začátek Ježíšova veřejného působení musí v tom, kdo by Janovo evangelium četl poprvé, vyvolat vzrušení z příběhu, ve kterém půjde o život. Ihned po očištění chrámu následuje první ze série střetů mezi Ježíšem a „židy“ (7), závratným tempem směřujících k dramatu Golgoty…
Ještě před vlastním líčením tohoto prvního střetu Jan ve v. 17 poukazuje na to, že „učedníci bezděky spatřují v Ježíšově jednání čin, který připraví půdu pro konflikt a smrt“. (8) Jedná se o citaci Žalmu 69,10 („horlivost pro tvůj dům mě stravuje“), tj. mesiánského žalmu, líčícího nesmírné utrpení nevinně pronásledovaného žalmisty.
Střet popisovaný ve vv. 18–20 je zdánlivě „jen“ nedorozuměním, ve kterém „židé“ mluví o kamenném chrámu, zatímco Ježíš o chrámu svého těla. Jedná se ovšem o nedorozumění krvavě vážné. V pašijovém procesu bude Ježíš obžalován z toho, že chtěl zbořit jeruzalémský chrám a ve třech dnech vystavět jiný (Mk 14,58). Podle Jana však ve skutečnosti řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím“ (v. 19). „Židům“, kteří od něj žádali znamení toho, že má právo jednat tak, jak jedná, tím nabídl znamení největší, spojené se zničením chrámu Jeho těla na Velký pátek a jeho znovupostavení v neděli Zmrtvýchvstání.
V závěru perikopy (vv. 21–22) evangelista opouští příběh a nabízí komentář k Ježíšovým slovům. Vysvětluje, že Kristus svá slova pronášel v době, kdy je Jeho učedníci ještě nebyli s to pochopit. Příběh Ježíšových prvních Velikonoc bude srozumitelný až ve světle Velikonoc posledních, při nichž dojde nejen k proměně a oslavení chrámu Jeho těla, ale i k proměně učedníků od nechápavosti k víře.
„První připomínka slov Žl 69,10 osvítila ,očištění‘ chrámu a předpověděla beránkovo utrpení. Nyní připomínka Ježíšova slova osvítí jeho vzkříšení: pak učedníci pochopí význam slova, které nyní slyšeli.“ (9)
Poznámky:
1) Miroslav Krejčíř, „Beránku, děkuji, marně jsi neumíral: Nedokončený rozhovor s Karlem Krylem k jeho padesátinám“, Katolický týdeník, 24. 4. 1994, č. 17, s. 8.
2) Vedle citátu z posledního rozhovoru s Karlem Krylem, který uvádím v mottu svého článku, se tentýž motiv objevuje i v Krylově skvělé básnické sbírce Slovíčka, zdánlivě inspirované italskou commedia dell’arte, ve skutečnosti však nabité silnými básnickými obrazy vycházejícími z evangelia. Jedním z nich je i tento: „,Chrám? … Hnízdo kupčíků!!! … / … Padesát! Dvěstě! Třista!!!‘ / Zní tóny valčíku / do výprodeje Krista“ (Karel Kryl, Slovíčka, Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1980, s. 56).
3) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 61.
4) Tamtéž, s. 57–58.
5) Báseň R. M. Rilkeho „Bůh ve středověku“ v překladu Vladimíra Holana citovaná podle: Horst Georg Pöhlmann – Marc Stern, Desatero v životě židů a křesťanů: Dialog ortodoxního rabína a křesťanského teologa, Praha: Vyšehrad, 2006, s. 53–54.
6) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 61.
7) „Výraz ,židé‘ v tomto evangeliu musí být vždy dán do uvozovek, protože nepředstavuje židovský národ. Kritické čtení Janova evangelia ukazuje, že pojem ,židé‘ představuje ty postavy v příběhu, které k Ježíšovi zaujaly určitý postoj“ (Francis J. Moloney, Sacra pagina: Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 23).
8) Tamtéž, s. 105.
9) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 64.
2024 ©