Po týdnu bych se rád zase dotknul nedělní promluvy ve svatopetrské katedrále, v tomto případě kázání petrovského pana faráře vycházejícího z verše “Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili” (Jan 6:66).
Kraličtí jej překládají “mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více”, což možná lépe vystihuje janovský kontext. O pár veršů dřív totiž zaznívají důležitá slova “co dává život, je duch, tělo nic neznamená”, takže ty, kdo “odešli zpět”, lze chápat jako lidi, vracející se od života v Duchu, který nalezli ve společenství s Kristem, ke svým předchozím, jen “tělesným” jistotám.
V kázání zaznělo konstatování, že i když náš národ, resp. všechny evropské národy kdysi tvořili lidé vyznávající Krista, od určitého dějinného okamžiku od Něho mnozí odcházejí a už s Ním nechodí. Byly v něm rozlišeny čtyři nejrozšířenější typy dnešní “české religiozity”: jsou to za prvé lidé, kteří zůstali s Kristem spojeni v některé z církví (stále se zmenšující hrstka těch, kteří neodešli), za druhé ti, které nezajímá “náboženství”, ale jen “spiritualita” a la New Age, za třetí hlasatelé ateismu a za čtvrté lidé, kteří se s náboženskými otázkami úplně míjejí.
Nevím, zda se k tomu někdy dostanu, ale rád bych se časem na blogu začal věnovat přemítání nad Janovým evangeliem, které pokládám za vůbec nejhlubší text, rozebírající drama člověka a světa (také člověka a světa dnešní doby), kterému v temnotách svítí světlo, ale on se od něj často odvrací a raději v nich klopýtá jako slepec.
Boží Slovo, které se stalo tělem a je v něm světlo lidí, Evropané počínaje raným novověkem či osvícenstvím nahrazují jinými světly. Hledají světlo buď v ateismu, anebo v druzích religiozity, které se s Kristem míjejí.
Před několika lety jsem dostal k Vánocům knihu slavného norského spisovatele Josteina Gaardera “Hrad v Pyrenejích”, která mi byla doporučena jako pozoruhodný rozhovor dvou lidí a dvou světů – dialog ženy a muže, z nichž jeden jejich někdejší společné prožitky vidí očima víry, zatímco druhý očima ateistického racionalismu. Při jejím čtení jsem ovšem brzy zjistil, že je vše jinak a že ve skutečnosti oči víry (každopádně křesťanské víry) v Gaarderově románu nejsou vůbec zastoupeny. Jeho hrdinka reprezentuje onen svět “spirituality”, nadšenecký duchovní guláš, pro který jsou důležité mimořádné zážitky, paranormální jevy apod.
Relevantní alternativou k jednostrannému osvícensko-pozitivistickému racionalismu dnes pro Gaardera a mnoho jiných není chození s Kristem, ale “newageová” spiritualita. Alternativami jako kdyby byly jen moderna 19. a 20. století, která lidem ordinovala duchovní půst, a postmoderna 21. století, která do nich láduje onen na přechodné zahnání hladu možná použitelný, ale skutečné nasycení nejhlubších vrstev osobnosti nenabízející duchovní guláš. O Kristu neví jedna ani druhá nic. U profesora Smékala, našeho největšího odborníka na psychologii náboženství a spirituality, jsem to kdysi četl popsáno takto:
“Racionalismus, který zklamal, neboť nevyřešil problémy lidstva, otvírá brány iracionalitě. Ale obojí je nepřátelské Božímu zjevení, byť i odlišnými způsoby. Moderna ve své racionalitě odmítla uvěřit, že Bible má pravdu – třeba jen v etické a psychologické rovině. Postmoderna škrtla kategorii pravdy úplně ze svého slovníku a když to učinila, otevřela Pandořinu skříňku různým novým náboženským hnutím, synkretismu a morálnímu chaosu.”
Náš největší písničkář druhé poloviny minulého století, Karel Kryl, velmi dobře věděl, kde je třeba hledat pravdu, světlo a smysl života. Dokonale to vyjádřil ve známé písni “Děkuji”, končící slovy “Beránku, děkuji, marně jsi neumíral”.
Tomáš Klus, ve kterém mnozí vidí dnešního “nového Kryla” a on sám jím touží být, v protikladu k němu svým posluchačům nabízí jenom ten newageový guláš a postmoderní chaos. V recenzi na nejnovější album “Anat život není” jsem si teď o Klusovi v Reflexu č. 31/2015 přečetl:
“Nutí nás sledovat vlastní duševní tápání v přímém přenosu, což prostě není příliš hezký pohled, jemuž nenapomáhá ani zpěvákův veselý exhibicionismus. Díky rozhovorům víme, že jeho současná poloha byla akcelerována narozením potomka, víme, že místa, kde koncertuje, obchází s bílou šalvějí, aby se napojil na ducha toho místa, že před koncerty provozuje složité rituály kombinující jógu, poslech Lennona a jakési havajské cvičení, jímž člověk předává lásku.”
Přirozeně, každý má právo na své tápání (třeba i v přímém přenosu), nicméně je docela smutné, že na dnešním Areopagu dominují kazatelé typu Tomáše Kluse, kterým posluchači lačně naslouchají přesto, že jejich zvěstí je jenom zvěst o vlastním zmatku, zatímco kazatelům zvěstujícím Krista se na něm i dnes tak jako v době sv. Pavla jedni smějí a druzí jim říkají “rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy” (Skutky 17:32). Lze jen doufat, že ono “jindy” nastane nejpozději v době, kdy guláš rozdávaný duchovně hladovějícím postmodernou dojde.