Evangelista Jan chce čtenáře „dovést k tomu, aby se v evangeliu poznal v různých osobách a nakonec aby se ztotožnil s ním, s učedníkem, který poznal Pána a uvěřil v jeho lásku“. (1) Tímto způsobem se Janovo evangelium snažím číst – zvláště také dnes, kdy se ve výroční den svého křtu zamýšlím nad Ježíšovým rozhovorem s Nikodémem, který je zároveň křestní katechezí.
Heslo „Nikodém“ v encyklopedii biblických postav příběh ze třetí kapitoly Janova evangelia shrnuje takto: „Farizej, který přišel v noci za Ježíšem, když ho jeho zázraky přesvědčily, že je učitel od Boha. Ježíš mu řekl, že má-li uzřít království Boží, musí se znovu narodit. Nikodéma to zmátlo a ptal se, jak se může starý muž znovu narodit nebo opět vstoupit do lůna své matky. Ježíš rozlišil zrození z masa od zrození z vody a ducha (znovuzrození dané křtem), ale Nikodém zůstal zmaten.“ (2)
I když výsledek nočního setkání není jednoznačný, Nikodém se pak v Janově evangeliu objevuje ještě v sedmé kapitole, kde se marně dožaduje toho, aby veleradou proces připravovaný s Ježíšem byl spravedlivý, a v devatenácté kapitole, kde Josefovi z Arimatie pomáhá pohřbít Kristovo tělo. Je tedy zřejmé, že Ježíšem nepřestával být fascinován, a to nejen v době Jeho působení, ale i po ukřižování. (3) A také to, že se nakonec k Ježišovi – a to právě v nejkritičtější chvíli – statečně přihlásil, i když jeho v noci opatrně vykonaná návštěva ještě velké odvaze nenasvědčovala.
Líčení třetí kapitoly Janova evangelia začíná slovy: „Mezi farizeji byl člověk, jmenoval se Nikodém, člen židovské velerady. Ten přišel (k Ježíšovi) v noci a řekl mu: ,Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha…‘“ (vv. 1–2) Množné číslo slova „víme“ zde naznačuje, že jde o vyjádření obecně židovského pohledu na velké postavy Izraele (4), jakkoliv to v kontextu janovských kontroverzí mezi Ježíšem a „židy“ může působit překvapivě. Nejedná se ovšem jen o nějaký laciný „postmoderní“ pohled stavějící Ježíše do jedné roviny s jinými učiteli přišlými od Boha a vyjadřující pluralistickou tezi, na níž její hlasatel nehodlá nic měnit. V takovém případě by byl vlastně další dialog bezpředmětný.
Nikodém ze stránek Janova evangelia naopak vystupuje jako muž hledající, který si upřímně klade otázku, kým je Ježíš. Stává se „prvním z dlouhé řady židovských učenců, kteří byli Ježíšovou postavou fascinováni. Některé z nich nakonec úcta k němu dovedla až ke křtu. Jiní zůstali věrni tradicím otců, ale hájili možnost teologicky přitakat Ježíšovu působení.“ (5)
Ježíš Nikodémova slova ani nepotvrzuje, ani nevyvrací, ale vidí za nimi opravdovou touhu po světě, ze kterého přichází a který ztělesňuje. Odpovídá na ně slavnostním prohlášením: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království.“ (v. 3)
Nikodém jako farizej a znalec Písma samozřejmě věděl, že znovuzrození je třeba chápat v duchovním, a ne v materiálním smyslu. Jeho druhové rabíni tento pojem používali například ve vztahu k tomu, kdo se přibližoval z hříšného života nebo z pohanství k Bohu Izraele. Nikodémova replika namítající, že stařec nemůže znovu vstoupit do života své matky a podruhé se narodit (v. 4), byla spíš výzvou k Ježíšovi, aby vysvětlil své učení, než projevem nechápavosti. Ježíšova následná slova o tom, že kdo „se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (v. 5), však už zřejmě změnila jeho předstíranou nechápavost ve skutečnou. V dalším průběhu rozhovoru se znalec Zákona stále více ocital v duchovním světě, který se vymykal jeho specializovaným znalostem a ve kterém se nemohl necítit ztracen. Pro člověka, který celý život učil druhé, jistě při setkání s Kristem nebylo snadné přistoupit na to, že se na sklonku své učitelské dráhy mění v žáka, který se sám musí teprve začít učit něčemu zcela novému… (6)
Stařec se opravdu musí stát znovu dítětem a znovu vejít do mateřského lůna Božího. Musí překročit své dosavadní zaměření na Zákon, který říká, co máme dělat. Musí zcela opustit představu, že život je produktem našeho konání, a přijmout jej jako dar shůry. Musí opustit bezpečný a srozumitelný svět Zákona a vstoupit do tajemného světa Ducha.
„V hebrejštině se duch nazýval ,ruah‘, což ovšem znamenalo také vanutí (dech) větru; Ježíš využívá tohoto dvojího významu a dává příklad z hmotného světa: Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se naroditi shůry. Vítr vane, kde chce a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak jest to při každém, kdo se narodil z Ducha [vv. 7–8]. Vanutí větru, i když nezadržitelné a neviditelné, je skutečné ve světě fysickém; podobně ve světě mravním se činnost Ducha Božího nedá říditi lidskými důvody, ani ji nelze pochopiti v její podstatě, ale projevuje se teprve účinkem. Tento Duch dává nový, neviditelný život, podobně jako první viditelný život vesmíru vznikl z neživé hmoty a dechu Božího, jenž se vznášel nad vodami chaosu (Gen. 1,2).“ (7)
Podle biblické dějepravy vdechl Bůh na počátku člověku dech života a učinil jej ke Svému obrazu, ale člověk se od Něj odvrátil, aniž by byl s to tento Pád vlastními silami napravit. Ježíšova promluva k Nikodémovi má vlastně u Jana formu křestní katecheze o Pádu a Vykoupení. Výklad o dvojím narození – z masa (těla) a z vody a Ducha [Svatého] –, o kterém je řeč ve verších 6–8, odkazuje k tomu, že při svém tělesném příchodu na svět si s sebou člověk přináší poskvrnění, které mu brání vejít do Božího království, a potřebuje se tedy ve křtu znovu narodit v Tom, který mu přínáší Vykoupení.
V devátém verši Nikodém přiznává, že slovům o druhém narození stále nerozumí, a Ježíš ve své odpovědi naznačuje, že ten, kdo je v Izraeli učitelem, by měl znát přísliby znovuzrození v Duchu (v. 10). Jde totiž o věci „pozemské“, obsažené v Zákoně a Prorocích, takže si svědkové věcí „nebeských“, tedy Božího zjevení v Kristu, mohou povzdechnout: „Mluvíme o tom, co známe, svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Nevěříte-li, když jsem k vám mluvil o věcech pozemských, jak (teprve) uvěříte, až k vám budu mluvit o nebeských?“ (vv. 11–12)
Evangelista Jan zde zřejmě záměrně střídá množné číslo odkazují k diskusi církevního společenství s příslušníky synagogy a jednotné číslo spojené s Kristem, zjevovatelem nebeských věcí. Jeho zjevení vrcholící v následujících verších je totožné s poselstvím církve:
„Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ (vv. 13–17)
Především poslední z těchto veršů představuje velmi známé a krásné shrnutí křesťanské víry. Nikodém jako upřímně zbožný farizej jistě miloval Boha a poctivě se snažil zachovávat Boží zákon, musel však teprve pochopit, že „láska přichází od Hospodina a zasahuje lidi, ne naopak: ,My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás!‘ (1 Jan 4,19)“ a že „se od nás žádá, abychom sami sebe uznali za stvoření, která jsou milována Bohem v síle jeho Ducha svatého, abychom věřili v jeho lásku (srov. 1 Jan 4,16), která se definitivním způsobem projevila v jeho Synu Ježíši Kristu“. (8)
Janovo líčení Ježíšova rozhovoru s Nikodémem v jeho evangeliu, doplněné komentářem v 1. listu Janově, jistě nepopisuje celý tento rozhovor, který patrně trval celou noc. Bezpochybyě v něm byla řeč o Písmu, které Ježíš Nikodémovi (tak jako později např. učednkům na cestě do Emauz) rozebral jako proroctví a předobrazy odkazující k mesiánskému, tedy k Jeho příběhu. Mojžíšovo vyvýšení hada na poušti (Num 21,8–9) v tomto úhlu pohledu předjímá Ježíšovo „vyvýšení“ na kříži, v janovské teologii neoddělitelné od Jeho oslavení, představující zdroj spásy pro všechny, kdo v toto ohromující zjevení Boží lásky uvěří.
V závěrečné pasáži celé perikopy (vv. 18–21) musí však ještě být řeč o tom, proč mnozí toto zjevení nepřijímají a jaké to má důsledky. Ježíšův noční rozhovor s Nikodémem končí zmínkou o těch, kdo dávají přednost tmě před světlem přicházejícím do světa, protože jejich skutky jsou zlé, a tím sami nad sebou vynášejí soud. Kristus sám není podle Janova evangelia soudcem, ale výhradně Spasitelem. Dává nalézt světlo každému, kdo je hledá – včetně Nikodéma.
I na mé hledání kdysi shlédl milostivě. Jak jsem se již zmínil, dnešek – 14. červen – je dnem, kdy mi v roce 1992 bylo dáno „narodit se z vody a z Ducha“, tedy přijmout křest a dojít křestního očištění od hříchů a znovuzrození v Duchu Svatém.
Na závěr musím ještě zmínit pozoruhodný román velkého polského spisovatele Jana Dobraczyňského Listy Nikodemovy (9), sestavený z Nikodémových fiktivních, ale evangeliu odpovídajících dopisů líčících jeho zkušenost s Kristem. Poprvé jsem ji četl asi rok nebo dva před mým křtem, v trýznivém a současně přelomovém období mého života, ve kterém mi byl syžet románu velmi blízký. Nikodém je v něm sužován smrtelnou nemocí své Rút a jeho noční návštěva u Ježíše je zprvu motivována nadějí, že mu ji galilejský divotvůrce uzdraví. Postupně však poznává, že mu Kristus může dát mnohem více – a že jeho vlastní nejhlubší touhou není jen pár dalších snesitelných let v tomto světě, ale štěstí, které by bylo věčné.
Komentář k Janovu evangeliu velmi výstižně konstatuje, že vstoupím-li do vyprávění evangelia, dospěji „k velikému objevu, že jeho příběh mi vypráví můj vlastní příběh, ve kterém Duch svědčí o mé nejhlubší touze, osvobozené od iluzí a zklamání“, a že pointou tohoto příběhu je naše znovuzrození, ve kterém se rodíme „jako Boží děti“. (10)
Poznámky:
1) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 11.
2) Peter Calvacoressi, Kdo je kdo v Bibli, Praha: Baronet, 1996, s. 224.
3) Podle Calvacoressiho (op. cit.) přinesl k Ježíšovu pohřbu „směs myrhy a aloe vážící kolem padesáti kilogramů“.
4) Viz Francis J. Moloney, Sacra pagina: Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, pozn. k J 3,2 na s. 123.
5) Pavel Hošek, „Jak to vlastně mají Židé s Ježíšem?“, Katolický týdeník, 10.–16. 3. 2015, roč. 26, č. 11, s. 10.
6) Viz Giuseppe Ricciotti, Život Ježíše Krista, Praha: Vyšehrad, 1947, s. 272–273.
7) Tamtéž.
8) Enzo Bianchi, Hlásej slovo, cit. podle „Vezmi a čti: Týden s Božím slovem (biblický program brněnské diecéze)“, 15. 6. 2014.
9) Jan Dobraczyňski, Listy Nikodemovy, Praha: Vyšehrad, 1969.
10) Silvano Fausti, op. cit., s. 617.
2024 ©