K pojmenování, narození a obřezání budoucího proroka Jana Křtitele podle Lukášova evangelia opravdu došlo v tomto pořadí. Jméno Jan (= Hospodin byl milosrdný) mu sice formálně dal po narození jeho otec Zachariáš, ale fakticky již při zvěstování jeho početí anděl Gabriel (1,13). Podobně i Ježíš dostal podle Lukáše jméno již při andělském zvěstování (1,31 a 2,21).
Vyprávění o početí, narození i dospívání Pána a Jeho předchůdce jsou evangelistou koncipována jako paralelní. Zdá se, že Maria, která podle v. 56 zůstala u Alžběty „asi tři měsíce“, byla ještě přítomna v době Janova narození a obřezání, ale výslovně to z textu vyčíst nelze.
Příslušná perikopa začíná prostě jen slovy: „A Alžbětě se naplnil čas, kdy měla porodit, a přivedla na svět syna“ (v. 57), po nichž následuje krásná věta: „Její sousedé a příbuzní se dozvěděli, že Pán nad ní dal zazářit svému milosrdenství, a spolu s ní se nad tím radovali“ (v. 58).
Nad celou radostnou scénou nicméně stále visí stín toho, že chlapcův otec je němý (či dokonce hluchoněmý), což jej postihlo jako trest za projev nevíry ve chvíli, kdy mu bylo zvěstováno narození budoucího proroka (v. 20). Snad právě proto chtěli přítomní starého Zachariáše potěšit návrhem, aby byl chlapec pojmenován po něm. „Dítě dostávalo jméno obyčejně při obřízce“ (1), tedy současně se svým přivtělením k Božímu lidu potomků Abrahamových.
Obřízka židovských chlapců se – dnes stejně jako za biblických časů – koná osmého dne po narození. Když přišli dítě obřezat a chtěli mu dát jméno Zachariáš (v. 59), Alžběta k všeobecnému útžasu (v. 61) opáčila, že se bude jmenovat Jan (v. 60). Rozhodnout tedy musí otec. Lukáš v humorné miniatuře líčí pantomimu, s níž se k němu obracejí (v. 62). Zachariáš píše na tabulku potvrzení toho, co již řekla matka (v. 63). Vzápětí začíná být opět schopen mluvit a chválí Boha (v. 64).
„Jestliže se se Zachariášem domlouvají pomocí posunků, znamená to, že je nejen němý, ale také hluchý. ,Němý‘ je právě proto, že byl ,hluchý‘ k Božímu slovu, že neuvěřil jeho zaslíbení. Tato hluchota-nevíra je příčinou lidské neschopnosti se vyjadřovat.“ Když nyní píše na tabulku synovo pravé jméno, které mu sdělil anděl, jeho ústa „se mohou otevřít, jako se otevře nebe při Ježíšově křtu (srov. 3,21). Rozváže se jazyk strnulý nevírou. Nyní může ,dobro-řečit‘ tomu, který je dárcem všeho dobra. Mlčení se proměňuje v zpěv chvály.“ (2)
Všech se zmocňuje úžas či bázeň a vyprávění „o všech těch věcech“ se šíří po celém judském pohoří (v. 65). Perikopa končí typickým biblickým antropomorfismem o tom, že Boží ruka byla s Janem (v. 66b), tj. chránila ho. (3)
Těmito slovy je naznačena odpověď na otázku, jak to s tím dítětem bude (v. 66a): „Že to s ním bude dobré, ač skončí rukou katovou…“ (4) Janovým jménem je dána nejen identita tohoto chlapce, ale i naše jméno a naše identita člověka jako takového. Je dána v tomto jménu obsaženým odkazem k Bohu, který je vůči nám milosrdný. Jeho milosrdenství je ovšem jiné, než bychom si představovali: nespočívá v tom, že by měl mít Jan příjemný život bez krutých momentů, ale v tom, že naplní své poslání a dojde spásy, pro kterou připraví cestu i v životech druhých.
Poznámky:
1) Jeruzalémské Bible, sv. 16: Evangelia, Praha: Krystal, 2006, s. 127, pozn. B.
2) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 49.
3) Viz Jeruzalémská Bible, op. cit., s. 127, pozn. D.
4) Emil Ženatý – Daniel Ženatý, Na každý den 1994, roč. 41, Praha: Kalich, 1993, s. 150.
2024 ©