Starozákonní evangelium (Izajáš 40,1-11)

V době likvidace nedělních bohoslužeb covidovou druhou vlnou jsem se snažil o to víc věnovat alespoň nedělním liturgickým čtením a vždy se hlouběji zamyslet aspoň nad jedním z nich. Zatím jsem tak činil jen na facebooku, ale první čtení druhé neděle adventní je natolik útěšné a aktuální, že bych se o pár poznámek k němu rád podělil i zde (i když - či prábě proto, že - už možnost účastnit se slavení liturgie vesměs zase máme).

Situace letošního roku, v němž se zaskočené lidstvo ocitlo v pasti pandemie, není tak úplně nepodobná starozákonní apokalypse babylonského zajetí po roce 586 před Kristem. Izrael jako národní a náboženské společenství tuto apokalypsu přežil jen díky tomu, že ji nevnímal jako projev nějaké slabosti Hospodina (jak by ve vztahu ke svému bohu či bohům učinil každý jiný starověký národ), ale naopak jako projev Jeho svrchovanosti nad celým lidstvem včetně vyvoleného národa, který Pán může i soudit, aniž by však těžké zkoušky či tresty cokoliv měnily na tom, že Izrael zůstává Božím lidem. V době letošní pandemie, kdy už zemřelo tolik lidí včetně kněží a biskupů, kdy jsou stále zavírány kostely a Boží lid má zdánlivě mnoho důvodů ke skleslosti, je obzvlášť dobré zamýšlet se nad tehdejší situací.

Skleslému Izraeli v ní byla určena radostná zvěst označitelná za starozákonní evangelium, s níž vystoupil prorok, jehož výroky jsou obsažené ve druhé části knihy Izajáš – počínaje právě čtyřicátou kapitolou, z níž se tuto neděli četlo v kostelích. První dva verše zní takto:

„,Potěšte, potěšte můj lid‘ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásob za všechny své hříchy.“

Hned první slova jsou nesmírně útěšná, přičemž navíc dvojnásobné „potěšte“ naznačuje, že má být voláno mocně a naléhavě. Působivé je i vyjádření Boží lásky k Jeho lidu formulací o mluvení „k srdci Jeruzaléma“. Naplněný čas jeho „služby“ je končícím časem strastí. Nejdůležitější však je přijetí toho, že pohár strastí Izrael obdržel z Hospodinovy ruky za své hříchy. Čtvrtý díl Výkladů ke Starému zákonu, vydaný roku 1998 (a tedy nepodezíratelný z nějaké účelové současné aktualizace), konstatuje: „Zlo, přijaté jako trest od Hospodina, je zbaveno děsivé hrůzy, nesmyslnosti a osudovosti.“ Víra nechrání před utrpením, chrání však před nesmyslným utrpením...

Ve třetím verši dále následuje „hlas volajícího na poušti“ (v nedělním třetím čtení ze začátku Markova evangelia vztažený na novozákonní vystoupení Jana Křtitele). Čtvrtý verš hovoří o vyvýšení údolí, jež byla chápána jako nebezpečná místa, a o zarovnání hor a pahorků, tradičně spojovaných s různými druhy modloslužby. Podle výše citovaných Výkladů se jedná o výzvy k „překonání všeho, co mohlo zastírat pohled na spásné dílo Hospodinovo a na jeho jedinečnost“. Pátý verš to vysvětluje slovy o tom, že se lidu otevře pohled na Boží slávu.

Neočekávaná a pozoruhodná je následující zvěst, k jejímuž hlásání je prorok povolán v první části šestého verše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ (vv. 6b–8)

Nebýt toho, že je to výslovně negováno v jiných částech perikopy, mohlo by se zdát, že v Hospodinových očích je nicotné nejen tvorstvo typu virů, ale i Izrael či lidstvo. To je však naopak předmětem Boží lásky, i když není sporu o jeho hříšnosti. U Izajáše se zde (stejně jako v Žalmu 103) básnickými prostředky ukazuje velikost Božího milosrdenství v kontrastu s lidskou slabostí a nepatrností. Zároveň je podstatné – a dnes zase jednou naléhavě aktuální – i varování, že se lidé nesmějí spoléhat na žádnou lidskou moc, ale jen na „slovo Boha našeho“.

V devátém verši je pak výslovně uvedena „radostná zvěst“, kterou mají Sión a Jeruzalém zvěstovat všem. Spočívá v ujištění, že „panovník Hospodin přichází s mocí“ (v. 10), a to nejen jako vládce, ale také či především jako „dobrý pastýř“ (v. 11). Toto místo může křesťanský čtenář ve světle novozákonního sebeoznačení Krista za dobrého pastýře vnímat jako potvrzení jeho božství či totožnosti s Hospodinem. Celý závěrečný verš perikopy je vysloveně jímavý svými obrazy Pastýře, který ve svém klínu nese beránky a šetrně vede březí ovečky.

Na tato i jiná zaslíbení izajášovské radostné zvěsti, hojně čtené v době adventní, je zejména právě v letošním adventu záhodno nejen ústy, ale i srdcem po "Slyšeli jsme slovo Boží" odpovědět: "Bohu díky!"

Poznámka:

Výše jsem se zamýšlel nad celou perikopou Iz 40,1–11, i když v kostelním čtení byla mírně zkrácená, a citoval z ní podle Českého ekumenického překladu, ne z mešního lekcionáře.