Světlo

Z brněnským biskupstvím doporučeného programu čtení celé Bible rozděleného do dvou let se chýlí ke konci první tři měsíce. Zatímco z biblických knih doporučených k četbě říjnové a listopadové mne nejvíce oslovila některá místa z Markova evangelia, z prosincového čtení mě nečekaně zasáhl začátek osmé kapitoly 4. knihy Mojžíšovy (Numeri).

Po pravdě řečeno, s knihami Mojžíšovými (Pentateuchem) mám při čtení dost problém. Fascinují mne barvité příběhy knihy Genesis (o jejich hrdinkách jsem nedávno psal na svém druhém blogu na idnes.cz v rámci svého blogování o ženských postavách židovskokřesťanské tradice). Pro křesťanského čtenáře je zajisté důležitá i první část knihy Exodus (od vyprávění o egyptském otroctví Izraelitů v Ex 1 k vysvobození Božího lidu a vyhlášení Desatera na začátku Ex 20). Starozákonní právní a rituální předpisy převažující v celém „zbytku“ Pentateuchu pak už ale  představují látku, ke které si nežidovský čtenář musí hledat cestu poněkud obtížně.

To se týká i řádů pro službu v symbolickém příbytku Hospodinově, přenosné svatyni putujícího Božího lidu. Tato služba byla vyhrazena knězi Áronovi a jeho potomkům, kterým při ní přisluhovali lévijci. K důležitým kněžským povinnostem patřila i péče o osvětlení svatyně: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ,Mluv k Áronovi a řekni mu: Když budeš nasazovat kahánky, dbej, aby těch sedm kahánků svítilo dopředu před svícen.’“ (Nu 8,1–2) Právě tato slova mne při četbě zasáhla, a to díky komentáři k nim ve Výkladech ke Starému zákonu:

„Zvláštním úkolem Áronovců  je nasazování kahánků na svícen, a to tak, aby svítily ,před svícen’, tj. do prostoru ve stanu nebo ve svatyni. Bůh se člověku zjevuje ve světle (Ž 27,1). Proto ve svatyni, viditelném příbytku neviditelného Boha, svítí světlo. Kahánky nejsou  jen pro osvětlování anebo pro ozdobu. Světlo představuje oblast, v níž Bůh přebývá (Ž 104,2). Je symbolem jeho přítomnosti. Také ti, kdo žijí v obecenství s Bohem, žijí ve světle (sr Iz 9,1; 1J 1,5n) Je pravděpodobné, že svícen znázorňoval strom života(Novotný) a jeho světlo život. Světlo je ve Starém zákoně vskutku ztotožňováno se životem, pravdou a spravedlností (Ž 37,6; 43,3; 119,105). Z toho důvodu je péče o osvětlování tak důležitá a patří mezi přední povinnosti kněží.“

Toto vše zajisté souzní s dobou vánoční, s rozsvíceným vánočním stomkem coby symbolickým odkazem ke stromoví života v novém Jeruzalémě a k Pánu Bohu, který sám bude světlem jeho obyvatel (viz Zj 22,2–5).

Podle knihy Genesis lidé na rozdíl od živočišstva dostali při stvoření život vyššího řádu, ve kterém měli světlo, to jest poznání Boha a společenství s Ním. Při svém pádu život a světlo ztratili, ale v Ježíši Kristu jim je znovu přináší totéž Slovo, které jim je zprostředkovalo při stvoření:

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do  světa.“ (J 1,1–9)

Podle Janova evangelia je tímto pravým světlem přicházejícím do světa Ježíš – Bůh, který se stal člověkem. Tento ústřední článek křesťanské víry byl ovšem definován až po velkých věroučných zápasech na prvním ekumenickém koncilu v Niceji z roku 325, který odmítl názor ariánů, že Kristus není Bohem, ale jen součástí Božího stvoření. Kdysi jsem o tom v brněnské Rovnosti v adventním článku „Ten, kdo otvírá bránu adventu“ z 6. prosince 1997 četl tato nezapomenutelná, krásná slova:

„Jednalo se tehdy o to, zda Ježíš z Nazareta byl pouze velkým náboženským člověkem, nebo zda se v něm sám Bůh  stal jedním z nás. Šlo vlastně o otázku, zda Bůh je tak mocný, že se může stát malým; zda Bůh je tak mocný, že nás může milovat a skutečně vstoupit do našeho života. Jestliže však Bůh je někde hodně daleko, než aby nás opravdově mohl milovat, pak také lidská láska znamená jenom plané sliby. Jestliže Bůh nemůže milovat, jak by pak mohl člověk? Tak šlo ve vyznání o Božím vtělení konečně také o možnost lidí lidsky žít a lidsky zemřít… Jako jitřenka, která přijímá světlo od vycházejícího slunce, můžeme také my jen od světla Boha, který se stal člověkem, znovu zapalovat svíce lidskosti, které dávají temnému světu naději a radost…“

V letošním adventu jsem při četbě Písma znovu objevil pomoc, kterou mé modlitbě může poskytnout symbolika světla, pokud si k ní rozsvítím svíčku. V temné místnosti, jejíž tma ale nemůže pohltit světlo hořící svíčky, může člověk snadno rozjímat nad vlastním životem, pro který je rozhodující přítomnost Krista. K tomu mi pomáhají i slova jakéhosi „průvodce“ k zapalování svíček, který jsem kdysi (i v češtině) objevil ve vídeňské Votivkirche:

„Každá svíce je především odleskem světla, toho světla, které tehdy v Betlémě vstoupilo do temnoty našeho světa. Svíce nám také připomíná křest svatý. Připomíná nám všem začátek naší společné cesty s Kristem, a naše povolání k životu, jehož cílem je věčnost.“