Touto krátkou meditací nad příslušnou perikopou Janova evangelia i nad z ní vycházející písní Sváti Karáska (18. 10. 1942 – 20. 12. 2020) se ještě vracím k bolestné ztrátě, kterou pro české křesťanstvo odchod tohoto zpívajícího faráře znamenal. V prosinci se tato pohroma zdála být symbolickým závěrem pohromami naplněného loňského roku. Ani skutečnost, že nenahraditelní lidé odcházejí a že celý svět upadl do krize, z níž už zřejmě není návratu do lepšího času „quo ante“, by však křesťana neměla zmást, protože jeho perspektiva musí být eschatologická – směřující ne ke katastrofě a zániku, ale k lásce a radosti svatební hostiny v Božím království.
Dvacet let před Karáskovým odchodem na věčnost vyšla půvabná kniha rozhovorů, které s ním vedli Štěpán Hájek a Michal Plzák. Jejím mottem byl právě citát ze Sváťovy slavné písně Kázání o svatbě v Káni galilejské: „V žití tvém přibejvá dalších let, / nečekej nejhorší naposled. / Bůh na sklonku tvého dne / dá ti víno výborné, / výborné víno až naposled. // V žití tvém dnes každá radost tvá / radost tu úplnou předjímá, / v svý smrti jen přejdeš most, / Bůh zavolá: Další host, / novej host k nám vešel na slavnost…“
Nebudu zde rozebírat celou perikopu o svatbě v Káni galilejské verš po verši, ale zaměřím se jen na pár klíčových momentů. Sváťa Karásek z nich citlivým a pastoračně skvělým způsobem vyhmátl desátý verš, v němž se správce hostiny obrací k ženichovi s konstatováním, že místo obvyklého postupu podávání vína od nejlepšího k horšímu zvolil naopak ponechání nejlepšího vína až na konec. To je přesně to, co všichni potřebujeme slyšet – že Kristus, mystický Ženich lidské duše, nás nenechává směřovat jen od mládí ke stáří a od plnosti sil k úpadku a smrti, ale že právě naopak pro nás to nejlepší chystá až „naposled“.
Musíme si však dávat pozor – jak už jsem o tom psal na začátku – aby naše touha po tom nejlepším nebyla ubita zkušenostmi zmaru, mylnou světskou intuicí, která je protikladná intuici víry. I když si někdy můžeme připadat jako těch šest štoudví na vodu, které na počátku svatební scény z Kány byly vyprahlé a prázdné, nesmíme nikdy přestat toužit po lásce a radosti, pro kterou jsme byli stvořeni. Můžeme mít prázdné ruce, ale nesmíme být nikdy prázdnými nádobami ve smyslu nicoty zmařující tuto touhu. Její naplnění v podobě vína lásky a radosti, vína sedmého dne, přijde až nakonec, v den dovršení, k němuž šest kádí z Kány symbolicky odkazuje.
Šestý verš zmiňuje těchto šest kamenných nádob a sedmý jejich naplnění vodou. Vlastní zázrak není líčen, ale v následujících verších už je tato voda výborným vínem. Je zřejmé, že Kristus netvoří víno našeho naplnění z ničeho, ale proměňuje v ně právě vodu naší touhy…
Poslední téma, kterého bych se ještě chtěl ve spojení s danou perikopou dotknout, je spojeno s jejím začátkem. Mám na mysli mariánskou scénu, která může být konkrétním příkladem toho, co jsem již zmínil jako „intuici víry“. Panna Maria, která má zřejmě blízko k páru, který slaví svatbu, za něj u svého Syna oroduje ve chvíli, kdy svatebnímu veselí hrozí ostudný konec, protože „už nemají víno“ (třetí verš). Ježíš na toto matčino sdělení reaguje temnými slovy ze čtvrtého verše, doslovně znějícími „Co mně a tobě, ženo?“, která i člověku jemu zdaleka nejbližšímu dávají najevo propastný rozdíl mezi Jeho božstvím a světem našeho pouhého lidství žen a mužů.
V pátém verši pak přichází na řadu právě intuice víry, s níž Maria reaguje zcela jinak, než bychom čekali v rámci primitivní lidské logiky. Neříká ženichovi a nevěstě, že její přímluva byla odmítnuta a že pro ně tedy nemůže nic udělat, ale obrací se na služebníky s výzvou k bezpodmínečné poslušnosti vůči Kristu: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ A pak Ježíš říká služebníkům, aby naplnili štoudve vodou, a správce hostiny posléze žasne, když mu z nich přinášejí výtečné víno…