Deklasování a rehabilitace české šlechty

Napsal Vít Machálek (») 9. 9. v kategorii Česká šlechta, přečteno: 120×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Poslanec Mořic Hruban, který po 28. říjnu 1918 jako „ministr bez portefeuille“ zastupoval katolíky v první československé vládě, ve svých memoárech s moudrým odstupem popisuje revoluční nadšení, které provázelo počátky parlamentarismu nového státu a bylo spojeno mj. s deklasováním šlechty: 

„Zkušenosti z politického života naučily mě dívat se na věci a osoby reálně, věděl jsem předem, jak prázdná je ,jednotná myšlenka‘ a křivá ,velká, přímá linie‘… Podle mého názoru, který jsem při každé příležitosti uplatňoval, mělo Revoluční Národní shromáždění jako první a nejdůležitější úkol dát novému státu ústavu. Mělo být sborem ústavodárným a starat se jen o ty záležitosti, které jsou nezbytné pro nerušený rozvoj státního života. A hned druhého dne jsem seznal něco jiného, poněvadž první, o čem se Národní shromáždění usneslo, bylo zrušení šlechtických titulů, řádů a vyznamenání… Dělo se to podle šablony Velké revoluce francouzské. Jen o šlechtictví ducha se mlčelo.“ (1)

Šlechta byla postižena i jinak (např. majetkově pozemkovou reformou). Jejím „zrušením“ byl však především postižen český národ, který tak vlastně přišel o velkou část svých historických tradic. První Československá republika se nešťastného usnesení z roku 1918 držela až do svého tragického konce. Teprve po Mnichovu a 15. březnu 1939, v době extrémně těžkého národněobranného zápasu proti nacistickým okupantům, si čeští političtí představitelé uvědomili, jakou důležitost pro náš národ šlechta ve skutečnosti stále má. Dne 18. září 1939 prezident Hácha a protektorátní vláda generála Eliáše protišlechtickou legislativu konečně zrušili. (2)

Ve stejné době probíhala už třetí z demonstrativních akcí, kterými česká šlechta v době nacistického ohrožení vystoupila ve prospěch země a národa, ze kterého byla před dvaceti lety vylučována… K první z nich došlo v září 1938, v době, kdy se Anglie a Francie již dohodly s Hitlerem na úkor Československa a kdy tedy začínalo být jasné i to, že republice nepomůže ani mnohasettisícový dar na dobudování opevnění na hranici s Německem, který jí věnovali rodiny orlických a hlubockých Schwarzenbergů. Byl to opět Schwarzenberg – Karel VI., syn „našeho“ Karla VII., výtečný historik i stylista –, kdo byl v této době pověřen sepsáním „Prohlášení příslušníků historické šlechty“, které dne 17. září 1938 delegace složená ze zástupců jedenácti šlechtických rodů předala prezidentu Benešovi. Uvádělo se v ní mj. toto:

„Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí… Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.“ (3)

Je třeba zdůraznit, že toto přihlášení se výkvětu české aristokracie ke státu, který se k ní od svého vzniku choval macešsky, představovalo naprostý opak nějakého oportunismu, protože přišlo ve chvíli, kdy se loď tohoto státu potápěla. Po Mnichovu, v krátkém a tragickém období zmrzačené druhé republiky, přišlo prohlášení druhé, složené dne 24. ledna 1939 do rukou nového prezidenta Emila Háchy. Šlo v zásadě o repliku prohlášení prvního, přijatou ovšem s ještě větším odhodláním za situace ještě zoufalejší. Toto druhé prohlášení končilo závazkem: „Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.“ (4)

O necelé dva měsíce později následovala další tragédie v podobě nacistické okupace zbytku českých zemí a vyhlášení protektorátu. Ta postavila šlechtu před nutnost hlásit se nikoliv už prostě k českému státu, ale buď k českému, anebo k německému národu. Pro mnoho starých šlechtických rodů, v jejichž žilách často koluje krev národů z celé Evropy, to byla otázka volby, kterou v kritické době musel učinit každý sám za sebe. V případě utilitárního přístupu by šlo o jednoduché rozhodování, protože německá národnost znamenala privilegia, zatímco česká útlak, ani nemluvě o tom, že šlechta byla pod velkým tlakem na přihlášení se k němectví a v opačném případě jí hrozila ztráta majetku. 

Je víc než tristní, že po válce zůstala zcela neoceněna (resp. byla jen další perzekucí „oceněna“) skutečnost, že za těchto dramatických okolností nejenže se veliká část šlechty přihlásila k českému národu, ale navíc tak opět učinila demonstračním způsobem. 

Na prahu druhé světové války – tedy před osmdesáti lety – se zrodilo třetí prohlášení české šlechty, ke kterému se přihlásilo neuvěřitelných „85 signatářů z 33 rodů, z nichž zdaleka ne všechny patřily mezi původní českou nebo moravskou šlechtu. Své kořeny měly ve Francii, v Itálii, Anglii, popřípadě v Rakousku. V textu prohlášení, či lépe dopisu se několikrát naprosto jednoznačně opakuje přihlášení – nikoli k české zemi, k historickému území Koruny české či české vlasti, jak to činila zemská šlechta od dob národního obrození, ale přímočaře a bez nejmenších pochyb k českému národu.“ (5)

Prohlášení, adresované opět prezidentu Háchovi, stručně a jasně shrnovalo politickou a kulturní roli šlechty v českých dějinách s důrazem na to, že vedle rodů čistě českého původu v nich v krajích českého jazyka i rodiny původu cizího splynuly s českou národní pospolitostí a nepopiratelně se staly jejími příslušníky. Český národ tedy může – kdyby o tom okupanti pochybovali – se vším důrazem tvrdit, „že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude“. Celý text, představující v neposlední řadě i velký protest proti germanizační politice okupantů, vrcholil slovy: „Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.“ (6)

Prezidentu Háchovi deklaraci české šlechty ze září 1939 na Hradě předal princ František Schwarzenberg. (7) Ten působil v Háchových službách v této době jako zaměstnanec jeho kanceláře a později (poté, co všichni státní zaměstnanci museli podepsat slib věrnosti Hitlerovi a Schwarzenberg tak odmítl učinit) jako neoficiální tajemník. Jiří Havelka, který byl do svého sesazení a posléze zatčení nacisty v roce 1941 vedoucím prezidentské kanceláře, ve svých memoárech  vzpomíná:

„Doktor František Schwarzenberg, který zastával určitou dobu funkci vedoucího mládeže Národního souručenství, byl Háchovi zvláště milý, byl zván k němu do soukromí, zejména do Lán. Háchovi se líbil tento vtipný mladý aristokrat, který byl vždy pevného českého přesvědčení a plný víry v národní budoucnost. V Lánech byl také jednou hostem Adolf Schwarzenberg z Hluboké, který vzbudil nemalý zájem Háchův svou otevřeností i nemilosrdnou a sžíravou kritikou německého nacismu. Vzhledem k vlasteneckému postoji, který zaujala za protektorátu velká část české aristokracie, přijímal Hácha ochotně návštěvy jejích reprezentantů. Tak zejména býval u něho několikráte Zdenko Radslav Kinský z Chlumce nad Cidlinou, a – nemýlím-li se – byl jeho synovi Hácha dokonce kmotrem při biřmování. Rovněž přijal Hácha několikráte moravského hraběte Belcrediho, který vystupoval zvláště bojovně proti Němcům, v otázce statků knížete Salma, které spravoval. Hácha v této věci několikráte intervenoval u [říšského protektora] Neuratha, nakonec s neúspěchem. Salm byl přinucen přihlásit se k Němcům, neboť jinak by byl ztratil veškerý svůj majetek. Přirozeně, že Hácha schvaloval naprosto stanovisko Belcrediho, který radil Salmovi nehlásit se k Němcům ani za cenu ztráty majetku.“ (8)

Většina české šlechty v dilematech tohoto druhu obstála a potvrdila tak tradici, podle níž je pro aristokrata vždy důležitější čest než majetek. I v řadách šlechty se samozřejmě našly černé ovce, jako celek se však v těžkých zkouškách doby nacistické okupace skvěle osvědčila a prokázala českému národu v nejtěžších letech jeho dějin velmi platné služby.

I když v čele protektorátní politické reprezentace stáli de facto lidé první republiky, za které byl Hácha prezidentem Nejvyššího správního soudu a Eliáš probenešovským generálem spojeným s legionářskou tradicí, dospěli k jasnému rozpoznání toho, že se náš národ v kritické chvíli bez těchto služeb nemůže obejít. Zejména Hácha považoval za velmi důležité postavit do popředí úctyhodná „stará jména“, ztělesňující historické tradice našeho národa a státu. „Ve vedoucích funkcích Národního souručenství, které mělo sjednocovat národ, tak zasedli hrabata Hugo Strachwitz s Karlem Belcredim a František princ Schwarzenberg.“ (9)

Obzvlášť zajímavé světlo vrhá na tehdejší českou politiku způsob výběru nového ministra zemědělství protektorátní vlády poté, co dosavadní ministr Ladislav Feierabend začátkem roku 1940 po odhalení své odbojové činnosti uprchl do britského exilu. Jeho nástupce byl vybrán na základě dvou kritérií – původu ze starého šlechtického rodu a zastávání ostře protinacistických postojů –, přičemž odborná způsobilost ve vztahu k příslušnému rezortu byla brána jako méně podstatná. Stal se jím hrabě Mikuláš z Bubna a Litic a jeho jmenování rozhodně posílilo české sebevědomí vůči okupantům, protože vůči novému ministrovi mohl mít komplexy méněcennosti i samotný říšský protektor Konstantin von Neurath (Bubnové vládli na stejnojmenném hradě už ve 14. století, zatímco Neurathové pocházeli jen ze služebné šlechty). Diplomat Hubert Masařík, který tehdy působil v koordinačním odboru předsednictva vlády a společně s Eliášem a Havelkou se podílel na Bubnově výběru do ministerské funkce, ve svých pamětech píše:

„Dnes mohu konstatovat, že nás hrabě Bubna v nejmenším nezklamal a svou politickou roli sehrál dobře a čestně. Úřední agendě, pravda, příliš nerozuměl, byl však neústupný, nebojácný vlastenec a antinacista, stejně jako jeho rakouská manželka, která nám občas přinášela cenné zprávy z aristokratických kruhů. Při jedné příležitosti jsem měl ministry profesora Kaprase a hraběte Bubnu představit K. H. Frankovi. Rozhovor netrval ani pět minut a Frank už začal dle svého zvyku hrubě a urážlivě mluvit o českém národu. Nato Bubna vstal, změřil si Franka očima a prohlásil, že přišel na zdvořilostní návštěvu jako ministr, ale urážet se nenechá, ani ironizovat, to raději okamžitě odejde. Frank kupodivu ihned zkrotl a zbytek návštěvy proběhl bez incidentu. Ve všech situacích, kdy bylo třeba rozhodně vystoupit proti nacistům, jsme se mohli na Bubnu spolehnout.“ (10)

Mnohem proslulejší a vskutku vynikající postavou českých dějin prvních let protektorátu je hrabě Zdeněk Bořek-Dohalský, který v letech 1940–1941 mj. udržoval spojení mezi exilovým prezidentem Benešem a prezidentem Háchou v Praze, za což posléze zaplatil životem. (11)

V domácím odboji hrál významnou roli i již zmíněný František Schwarzenberg a mnozí další, jako například „Jindřich Kolowrat-Krakovský, činný v rámci odbojové skupiny Parsifal, tvořené bývalými zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí. Někteří šlechtici vstoupili do československých vojenských jednotek na Západě (Eduard Lobkowicz a Bedřich Jeroným Colloredo-Mannsfeld). Max Lobkowicz zase působil u britského královského dvora jako velvyslanec československé exilové vlády v Londýně. Rovněž František Kinský, mluvčí signatářů šlechtických deklarací, se dostal do střetu s nacisty. V listopadu 1943 ho zatklo gestapo a o čtyři měsíce později, v březnu 1944, ho německý zvláštní soud odsoudil ke dvěma rokům a devíti měsícům odnětí svobody. Společně s ním v lavici obžalovaných usedli i Rudolf Theobald Czernin z Dymokur a Karel Viktor princ Rohan.“ (12)

V době působení Reinharda Heydricha v protektorátě byly majetky všech signatářů šlechtických deklarací postaveny pod vnucenou správu nebo rovnou vyvlastněny. Marný protest prezidenta Háchy z 19. března 1942 Heydrich odmítl slovy, „že tato věc stala se z důvodů politických, ježto šlechta není ,völkisch‘ ani se stanoviska německého, ani se stanoviska českého, je v rozporu s myšlenkou národního socialismu a vzhledem k tomu opatření, která se stala jsou nutná“. (13) V přesvědčení o nutnosti pronásledovat „nenárodní“ šlechtu měl ostatně Heydrich mnoho pobratimů jak dřívějších, tak i pozdějších…

Ve skutečnosti samozřejmě šlechta z Heydrichova pohledu „selhala“ jen z hlediska německého, zatímco z hlediska českého se naopak jako „völkisch“ osvědčila natolik, že tím na sebe přivolala nacistický hněv. Právě doba, v níž se český národ ocitl pod vládou svého úhlavního nepřítele (nikoliv jen pseudonepřítele v podobě „Vídně“ před rokem 1918), přinesla české šlechtě skvělou rehabilitaci a jednou provždy dokázala, že s jejím vlastenectvím je možné počítat, přičemž se jedná o vlastenectví ochotné přinášet oběti. Když bylo v září 1939 ve výboru Národního souručenství čteno prohlášení české šlechty, vedoucí NS Josef Nebeský je hodnotil slovy, „že nedorozumění mezi národem a jeho šlechtou vzniklá v minulosti jsou tím odstraněna“. (14)

Mezi národem a šlechtou ano, ale mezi stoupenci totality (ať už hnědé či rudé) a šlechtou samozřejmě nikoliv. Příznačná a symbolická je v tomto ohledu scéna z konce války popsaná Františkem Schwarzenbergem, který za Pražského povstání z května 1945 působil jako spojovací důstojník jeho velitele Karla Kutlvašra a člen povstalecké České národní rady. (15) Jeho „kolega“ v ČNR, komunista Josef Smrkovský, se jej už tehdy „bez jakýchkoliv zábran rovnou zeptal: ,A víš, že ti to všechno sebereme?‘“ (16)

Bez ohledu na své veliké odbojové zásluhy pak Schwarzenbergové opravdu byli už v předúnorové republice postiženi novou konfiskací majetku. Zásluhy o odboj a záchranu národa před nacismem si přisvojili komunisté a Sověti bez ohledu na to, že Moskva byla ve skutečnosti v letech 1939–1941 spojencem Berlína a obě totalitní říše si tehdy navzájem rozdělily Evropu. O pokračování perzekuce na straně jedné a totálního falšování dějin na straně druhé po roce 1948 je snad už zbytečné psát. Ve skutečnosti není těžké rozlišit, komu v naší historické paměti patří místo kladné a komu záporné.

 

Poznámky:

1) Z časů nedlouho zašlých: Vzpomínky Dr. Mořice Hrubana, Řím: Křesťanská akademie, 1967, s. 199.

2) Viz „Vládní nařízení ze dne 18. září 1939, kterým se mění zákon ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., jímž se zrušují řády a tituly, ve znění zákona ze dne 21. října 1936, č. 268 Sb. z. a n., o řádech a titulech“, in: Sbírka zákonů a nařízení, roč. 1939, Praha: Tiskárna protektorátu Čechy a Morava, 1939, částka 81, č. 220, s. 717.

3) „Prohlášení příslušníků historické šlechty, předané 17. září 1939 prezidentu dr. E. Benešovi“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 253.

4) Dan Hrubý, „Snění o monarchii & Česká šlechta“, Reflex speciál, 2019, č. 4, s. 26.

5) Tamtéž, s. 27.

6) „Prohlášení příslušníků historické šlechty, předané v září 1939 prezidentu dr. Emilu Háchovi“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 255.

7) Podle Jiřího Padevěta (Průvodce protektorátní Prahou: Místa – události – lidé, Praha: Academia – Archiv hlavního města Prahy, 2013, heslo „Pražský hrad“, s. 60) k tomu došlo až 6. října 1939.

8) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Lidové noviny, 2015, s. 76.

9) Zdeněk Hazdra, „Česká šlechta v časech nacistické okupace (Malé zamyšlení)“, in: Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací: Sborník příspěvků ze sympozia k 70. výročí vypuknutí druhé světové války, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 37.

10) Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 315.

11) Viz Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský z Dohalic – osud jednoho šlechtice (1900–

1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 173–212.

12) Zdeněk Hazdra, „Šlechta na obranu republiky: Před pětasedmdesáti lety se česká šlechta postavila na obranu státu ohroženého sousední velmocí“, Lidové noviny, 14. 9. 2013, roč. 26, č. 215, s. 24.

13) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 485, s. 671. Ke konfiskacím majektu české šlechy za okupace viz též např. Dita Jelínková, „Osudy aristokracie v Protektorátu: Perzekuce české šlechty se zřetelem k chlumecké větvi rodu Kinských“, Paměť a dějiny, 2014, roč. 8, č. 2, s. 13–24.

14) Zdeněk Hazdra, „Česká šlechta v časech nacistické okupace (Malé zamyšlení)“, in: Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací: Sborník příspěvků ze sympozia k 70. výročí vypuknutí druhé světové války, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 37, pozn. 8.

15) Jeho bratr Karel VI. Schwarzenberg a nevlastní bratr Norbert Kinský se zase v květnu 1945 zúčastníli povstání v Čimelicích, kde se podíleli na dosažení kapitulace posledních vzdorujících jednotek SS.

16) Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 165.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a pět