Poté, co z tohoto světa odešel na věčnost Zdeněk hrabě Sternberg, jedna z nejpozoruhodnějších českých osobností posledního století, nemohu v blogové rubrice věnované českým rodům nepřipomenout Šternberky či Sternbergy, kteří dějiny naší země píší už skoro osm set let. Pražský hrad by měla obývat elita tohoto národa a nelze než litovat neuváženého zrušení monarchie z roku 1918, bez kterého na něm v posledních desetiletích mohl sídlit třeba právě Zdeněk Sternberg.
I když je obecně známo, že slavné vyprávění o údajném zastavení tatarské záplavy Jaroslavem ze Šternberka roku 1241 je kronikářskou fikcí a oblíbenou romantickou legendou (která ovšem např. v době nacistické záplavy měla pro náš národ nemalý význam), nemůže být sporu o úctyhodné skutečnosti, že tento rod v dané době existoval už asi sto let. Jako nejstarší známý předek pozdějších Sternbergů se v polovině dvanáctého století připomíná Diviš z Divišova, přítel a rádce knížete Soběslava.
Diviš zemřel kolem roku 1240. Jeho syna Zdeslava, který podle tradice roku 1241 na ostrohu nad řekou Sázavou založil hrad Český Šternberk a začal se podle něj psát ze Šternberka, hrabě Zdeněk označoval za svého prapředka z třiadvacátého pokolení. V polovině třináctého století už existovala i moravská větev rodu.
Od pradávných dob Zdeslava ze Šternberka dodnes má rod stále stejnou erbovní figuru. Na „nebesky“ modrém štítě rodového erbu, odkazujícím k mýtickému předkovi Kašparovi z řad biblických tří králů vedených hvězdou do Betléma, je mluvící znamení zlaté osmihroté hvězdy (Stern).
Z rodu ve znamení osmihroté hvězdy v tomto svém eseji zmíním jen pár jeho obzvlášť významných představitelů. Prvním z nich bude velká postava doby vlády Karla IV. z řad příslušníků moravské větve, Albert ze Šternberka (+1380). Albert od počátků své životní kariéry náležel k okruhu blízkých spolupracovníků panovníka. Byl předurčen k duchovnímu stavu a dostalo se mu nejlepšího vzdělání, snad na univerzitách v Paříži a Bologni. Dříve než dosáhl předepsaného věku, stal se v dubnu 1352 čestným kaplanem papeže Klimenta VI. a děkanem kapituly při katedrále v Olomouci (1352–56). V letech 1356–64 zastával biskupský úřad v mecklenburském Schwerinu, v letech 1364–68 byl biskupem v Litomyšli. Sblížil se s humanistou Janem ze Středy a udržoval styky s císařem, který ho vyvázal z podřízenosti světské soudní moci. Roku 1368 jej papež Urban V. na podnět Karla IV. jmenoval magdeburským arcibiskupem. V této době se dokonce nazval primasem Německa. Později se pro stálé záchvaty dny vrátil do Litomyšli, kde působil až do smrti. Jeho císařův přední diplomat se účastnil udělení braniborského markrabství Václavu IV., začlenění Braniborska do svazku zemí Koruny české, mírového jednání mezi Lucemburky a bavorskými vévody, smíření Lucemburků s Wittelsbachy, volby Václava IV. římským králem atd.
Podobně známou, ale i kontroverzní postavou našich dějin byl Petr ze Šternberka, který pocházel z konopišťské větve rodu, založené roku 1327 jeho pradědem Zdeňkem. V lednu 1415 se Petr jako příslušník družiny olomuckého biskupa Jana Železného účastnil Kostnického koncilu. Byl znám jako úhlavní protivník husitství. Bojoval proti Žižkovi u Poříčí nad Sázavou i u Sudoměře a padl společně se třemi dalšími Sternbergy roku 1420 v krvavé bitvě pod Vyšehradem.
Jediným Sternbergem, který přijal husitskou víru, se stal Smil Holický (+1430), jehož dcera Kunhuta byla první manželkou Jiřího z Poděbrad. Ve spojení s tímto panovníkem se na scéně českých dějin objevil i proslulý Zdeněk Konopišťský ze Sternberga (+1476), nejvyšší purkrabí v Čechách, vlivný dvořan krále Ladislava Pohrobka a po jeho smrti podporovatel kandidatury svého příbuzného Jiřího z Poděbrad. Je doloženo, že Jiří často Zdeňka navštěvoval na jeho konopišťském panství. Známý Brožíkův obraz také Zdeňka ze Sternberga zobrazuje jako prvního z pánů, který po Jiřího zvolení králem v radní síni Staroměstské radnice poklekl a vzdal mu hold.
Ještě o tři roky později, v roce 1461, Sternberg doprovázel královu dceru Kateřinu k jejímu snoubenci Matyáši uherskému na hrad Trenčín. V následujícím roce však již ve své oddanosti ke králi Jiřímu začal ochabovat a roku 1465 se postavil otevřeně proti němu v čele katolických pánů a byl následně papežem jmenován hejtmanem jejich Zelenohorské jednoty. V následné vnitrostátní válce byl Zdeněk roku 1467 královskými vojsky poražen. Využil však situace, kdy byla papežem proti Jiřímu vyhlášena křížová výprava, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín. Toho Zdeňkem vedená katolická strana roku 1469 v Olomouci zvolila českým králem. Sterneberg byl Korvínem na oplátku jmenován nejvyšším hejtmanem království. Zdeněk ze Sternberga pak zůstal Matyáši Korvínovi věřen až do své smrti.
Pozoruhodnou osobností byl také Ladislav ze Sternberga (+1521), nejvyšší kancléř království, renesanční vzdělanec, obdivovatel a mentor umění, který se také svými státnickými činy významným způsobem zapsal do dějin své země. Byl nejbližším důvěrníkem Vladislava Jagellonského z řad králových dvořanů a v čele českých stavů dojednal roku 1515 známou dynastickou smlouvu o dvojsňatku domu jagellonského a habsburského. Král Vladislav ho pak jmenoval ve svém zastoupení nejvyšším správcem království a také ochráncem a poručníkem mladého krále Ludvíka pro případ, že by sám zemřel před jeho plnoletostí. Když se pak po smrti císaře Maxmiliána konala roku 1519 ve Frankfurtu volba nového císaře, odevzdal z pověření a v zastoupení svého krále, mladého Ludvíka, kancléř Ladislav ze Sternberga český kurfiřtský hlas pro Karla V., krále španělského.
Nedoceněnou postavou zůstává Adam ze Sternberga (+1623), o němž se obvykle v monografiích o době Rudolfa II. píše jen poměrně málo, i když byl její velmi významnou postavou, vystupující v čele téměř všech státnických jednání tohoto neklidného období. Zastával postupně úřady dvorského a zemského sudího, nejvyššího komorníka a v letech 1608–19 nejvyššího purkrabího. V době vzrůstajícího radikalismu na katolické i protestantské straně i vzrůstající nevypočitatelnosti císaře byla role tohoto umírněného katolického politika a Rudolfova diplomata číslo 1 nezáviděníhodná. Sternberg každopádně připojil svůj podpis pod Majestát na náboženskou svobodu v zastoupení nesmiřitelného nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic a podílel se na uzavření Porovnání mezi katolickou a evangelickou šlechtou. I tak byl pak smeten (byť nikoliv defenestrován) stavovským povstáním. Po jeho porážce vypukl podle dobového záznamu v pláč, když byl svědkem, jak císař Ferdinand II. symbolicky odstřihává královské pečeti z listin českých privilegií a ukončuje tak éru českého stavovského státu.
Příkladem vynikající osobnosti z doby, kdy byli Sternbergové císařem Leopoldem I. uznáni za součást stavu říšských a českých hrabat, může být Václav Vojtěch ze Sternberga (1643–1708), nejvyšší zemský sudí, hofmistr a dvorní maršál, který vynikal svým vytříbeným smyslem pro umění, především jako stavebník trojského zámku a šternberského paláce na Hradčanech. Patřil také k nositelům Řádu zlatého rouna, který pro tolik předních aristokratů patřil jen k nedosažitelným snům.
Přesuneme-li se do doby národního obrození, přichází v rodových dějinách na scénu Kašpar Maria Sternberg (1761–1838). Než o něm napíšu pár slov, musím nejprve konstatovat, že mě fascinuje vědomí sounáležitosti šlechtických rodů, jak se projevilo například vyjádřením hraběte Zdeňka – Sternberga žijícího dvě stě let po Kašparovi –, který v jednom z roznovorů s ním vedených řekl, že Kašparovi on a jeho příbuzní neříkají Kašpar, ale „strýc Kašpar“. Ke strýci Kašparovi je jistě snadné mít blízký vztah a každá rodina by na něj byla hrdá. Je znám mj. jako velký podporovatel o generaci mladšího Františka Palackého, který zase o Sternberkových konstatoval, že „po celý věk lidský stávali v čele toho, cokoli se podnikalo v Čechách ku podpoře vědy a umění“. Vedle Kašpara Marii měl Palacký blízko i k jeho současníkovi Františku Josefovi ze Sternberga, který byl v jeho očích největším soudobým znalcem veškerých českých dějin.
Z náboženského hlediska je ovšem Kašpar Sternberg postavou nejednoznačnou. I když měl být především knězem a služebníkem církve, v osvícenském stylu dal své služby do služeb „lidského ducha“ zaměřených spíše na přírodní vědy a údajně dokonce vstoupil do zednářské lóže. Stal se mezinárodně uznávaným botanikem, paleontologem, mineralogem aj. a získal si nesmírné zásluhy o počátky moderní vědy v Čechách. Byl hlavní zakladatelskou osobností Národního muzea, stál jako první v čele muzejní společnosti v Čechách a Národnímu muzeu také odklázal všechny své knihy a sbírky.
Koncem Rakouska patřilo Sternbergům v českých zemích kolem dvaceti tisíc hektarů půdy. Veškerý majetek však jim byl postupně zkonfiskován nejprve nacisty a pak znovu komunisty. Teprve po roce 1989, kdy mj. již zmíněný hrabě Zdeněk dostal zpět hrad Český Šternberk a začal jej s velikou obětavostí rekonstruovat, zase začala poněkud příznivější éra.
Zdeňku Sternbergovi, který odešel na věčnost 19. ledna 2021 ve věku 97 let, jsem již vzdal hold jinde (https://www.hopeforeurope.eu/2021/01/20/zdenek-sternberg-byl-ryzim-krestanem/). Je opravdu velká škoda pro tuto zemi, že aristokratům krve i ducha z jeho generace perverznost novodobých českých dějin zabránila v tom, aby v těchto dějinách hráli ku všeobecnému prospěchu stejnou roli jako jejich předkové v předešlých staletích. Pokud hned v roce 1948 neodešli do exilu (což lidé typu Zdeňka Sternberga, naplnění odpovědností vůči svému rodu a vůči v zemi, v níž ve svých hrobech spočinuli jejich slavní předkové, nemohli učinit), byli z elity národy degradováni na jeho párie, vystaveni perzekuci a teroru a své zemi už nadále schopní sloužit „jen“ morální integritou a za všech okolností dávaných dobrým příkladem.
Za vrchol ohavných dějin posledního století by se pak dala označit ještě i nynější pandemie, která těm, kdo byli tímto příkladem na celý život ovlivněni, neumožnila ani účast na posledním rozloučení. Na závěr tohoto eseje bych nicméně z webových stránek hradu Český Šternberk rád ocitoval právě slova týkající se tohoto neradostného tématu:
„Mnoho lidí projevilo upřímnou lítost nad odchodem Zdeňka Sternberga na věčnost a vyjádřilo přání a potřebu projevit mu svou úctu položením květiny či věnce a zúčastnit se jeho pohřbu. Děkujeme za projevy soustrasti a za laskavá slova, která na jeho adresu zaznívají, ovšem poslední rozloučení se vzhledem k situaci uskuteční pouze ve velmi úzkém rodinném kruhu. Přesto existuje možnost, jak vyjádřit respekt k osobnosti Zdeňka Sternberga, který byl známý svou šlechetností, dobročinností a podporou různých charitativních organizací a spolků. Následujte jeho příkladu a na místo květinových darů věnujte dar finanční mobilnímu hospici RUAH o.p.s. z Benešova. Díky obdivuhodné profesionální a odborné péči jeho zdravotnického týmu mohl pan Sternberg strávit poslední chvíle svého života doma na hradě.“
2024 ©