Mé blogování je poslední dobou stále více věnováno představování osobností českých a evropských dějin 13.–17. století, „od sv. Anežky ke Komenskému“. Zpravidla se jedná o postavy duchovních dějin, v tomto případě však půjde o osobnost z dějin diplomacie. Ta je dnes u nás řízena z Černínského paláce a není tedy od věci vědět, že s ní Černínové vskutku mají své zkušenosti. (1) Barvitá osobnost Heřmana hraběte Černína z Chudenic je spojena s dějinami diplomatických vztahů mezi habsburskou o osmanskou říší.
Heřman byl jedním z pěti synů Jana, hejtmana vltavského kraje a zakladatele nedrahovické větve Černínů. Je nutné uvést, že Černínové (též Czerninové) „patří mezi nejstarší i nejvýznamnější české rody; F. Palacký soudí, že mají svůj původ v rodu Drslaviců, B. Balbín odvozuje rodovou posloupnost od Přemyslovce Jindřicha Znojemského. Prapředek rodu je s určitostí doložen listinným dokumentem z 12. století, stejně tak i Chudenice, ležící nedaleko Klatov, které rod nikdy v historii nemusel ani opustit, ani prodat.“ (2)
Černínové patřili ovšem k nižší šlechtě a teprve samotný Heřman dosáhl povýšení do panského stavu. To měl společné s jinou, velmi známou postavou své doby, Václavem Budovcem z Budova. Černín a Budovec sice patřili každý do jiného politického a náboženského tábora a měli zcela odlišný osud, zřejmě je však musela spojovat jistá ctižádostivost.
Nepočítáme-li možnost duchovenské dráhy, měl tehdy český šlechtic možnost uplatnit se v armádě, v zemských úřadech, u panovnického dvora a v diplomacii. Heřman Černín „na své životní pouti skloubil téměř všechny varianty uplatnění“. (3) Stal se jednou z významných, jakkoliv kontroverzních postav doby vlády čtyř českých králů, Rudolfa II. (1576–1611), Matyáše (1611–1619), Ferdinanda II. (1620–1637) a Ferdinanda III. (1637–1657).
Narodil se ještě na sklonku vlády Maxmiliána II., dne 24. července 1576, „na tvrzi Nedrahovicích u Sedlčan z nezámožné rytířské rodiny, náboženství patrně katolického“. (4) Už jako čtyřletý ztratil otce a velmi brzy zemřela i jeho matka. Ve čtrnácti letech se ocitl v Itálii, kam jej někdo z českých šlechticů (snad Vratislav z Pernštejna) doporučil knížecímu rodu Gonzagů. Stal se patrně pážetem ve službách vévody Vespasiana Gonzagy.
„Po roce nebo po dvou vidíme jej ve službách vojenských – tak mladí vojáci nebyli tou dobou žádnou vzácností –, a to v Nizozemí pod proslulým vojevůdcem katolicko-španělské velmoci Alexandrem Farnese, vévodou z Parmy; mladý Heřman účastní se tažení do Francie, pak bojuje proti Holanďanům; je zajat a jako zajatec internován v holandské pevnosti Breda v severním Brabantu.“ (5)
Když se vrátil do vlasti, vypukla právě třináctiletá habsbursko-osmanská válka (1593–1606) a Heřman se poprvé dostal do kontaktu s Turky – opět jako voják na bitevním poli. Válčil s českou zemskou hotovostí v císařských plucích v Uhrách. Bojoval u Jageru v pluku Václava Popela z Lobkovic, ale pak se vrátil do Čech. A pojal pozoruhodný nápad vydat se na nepřátelské území beze zbraně, jako poutník do Jeruzaléma. „Jeho mladá chtivost světa a činu pudí jej,“ jak píše Josef Pekař, „do tajemných končin orientu, kde žil kdysi a trpěl Kristus Pán s apoštoly. Byl to tou dobou výlet, po němž zbožná, u Krista stále prodlévající víra mnohých toužila, ale jehož pro nebezpečí cesty i nákladnost její jen nemnozí mohli si dopřáti.“ (6)
Roku 1598 se Černín vydal na pouť do Svaté země. Jeho společníkem při tomto velkém putování se stal Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, vdovec po Heřmanově příbuzné Evě Černínové. Právě Harant napsal o tomto putování známou knihu, kterou cesta obou českých šlechticů navždy vstoupila do národního povědomí.
Šlo samozřejmě o cestu velmi riskantní. Kdyby osmanské úřady zjistily, že jsou občany nepřátelského státu, hrozilo by jim „nejenom obvyklé zajetí, ale doživotní otročení na tureckých galérách. Na druhé straně však tehdy neexistovaly cestovní pasy, z nichž dnes každý bezpečně pozná příslušnost jeho nositele, a nebylo nesnadné vydávat se za příslušníka kteréhokoliv jiného evropského státu, který tehdy s Tureckem neválčil, neboť turečtí úředníci neměli možnost o pravdivosti údajů se přesvědčit.“ (7)
Harant a Černín se vydávali za Francouze, Benátčany nebo Poláky a kromě toho putovali v rouše připomínajícím františkánský hábit, aby tak bylo na první pohled zřejmé, že důvody jejich pouti jsou náboženské, nikoliv spojené s politikou či vyzvědačstvím. Nepředstírali ovšem, že jsou mnichové, jakkoliv toho snad Černín, který se musel v mládí těžce protloukat a nedostatek peněz jej možná naučil jisté hamižnosti, chvílemi litoval. Turci totiž v souladu s islámskou tradicí mnichy osvobozovali od poplatků, které jinak křesťané museli platit. A Harant se ve své knize zmiňuje o tom, jak si při návštěvě chrámu Božího hrobu s Černínem říkali, že by stačilo udělat si františkánskou pleš, aby měli vstup zdarma; v případě odhalení podvodu by jim ovšem hrozila smrt. (8) Oba poutníci každopádně šťastně došli do cíle své cesty, modlili se na všech významných biblických místech ve Svaté zemi a v Jeruzalémě byli pasováni rytíři svatého hrobu. (9)
Kromě Palestiny Černín s Harantem prožívali silné a dobrodružné zážitky i v Egyptě, kde byli mj. přepadeni a oloupeni. (10) Z Harantova cestopisu se ovšem dozvídáme spíš o autorově než o Černínově způsobu prožívání cesty do Orientu. Překvapivá a zarážející je v ní nicméně epizoda, v níž Černín na trhu s otroky v Káhiře „chtěl mermo jedno mouřenínské pachole koupiti“ a Harant mu to jen horce těžce rozmluvil. (11)
Na zpáteční cestě se roku 1599 neúnavný Černín od Haranta odloučil a místo návratu do vlasti se ještě připojil k habsburské dvorské výpravě doprovázející čtrnáctiletou arcivévodkyni Markétu, sestru Ferdinanda II., do Španělska k jejímu budoucímu ženichovi Filipovi III.
Po návratu do Prahy se Heřmanu Černínovi naskytla služba u císařského dvora, na kterou pomýšlel už před cestou do Palestiny, kdy Rudolfovi II. napsal, že by chtěl svými poznatky a zkušenostmi z cizích zemí „snad budoucně Vašemu cís. král. Veličenstvu a jasnému rodu Rakouskému s oddaností věrně a užitečně sloužiti“. (12) V budoucnu se měl ve vztahu k Orientu skutečně stát velmi užitečným služebníkem panovnického rodu.
Příchodem ke dvoru Rudolfa II. Heřman zároveň následoval příklad svého staršího bratra Diviše. Císař jej roku 1600 jmenoval svým komořím nad stříbrem a zjevně si jej velmi oblíbil, jak o tom svědčí i panovníkova intervence u vdovy Anny Hradištské z Michnic na Nebilově, kterou Rudolf roku 1602 osobním dopisem přesvědčoval, aby přijala Heřmanovu nabídku k sňatku. „Úsilí císařovo a Heřmanovo, rozehřáti tvrdé srdce chladné vdovy, se zmařilo, stala se však místo ní zvláštním řízením osudu r. 1606 chotí Heřmanovou blízká její příbuzná, Marie Anna Čáslava, dcera Václava staršího ze Svárova na Oseku, Suchomastech a Těnovicích a Ludmily Machkové z Bukové, vdovy po Karlu Kokořovci z Kokořova, která Heřmanovi veliké bohatství přinesla; především statek Nebilov, jehož paní a majitelkou zůstala až do své smrti (1624).“ (13) V následujícím roce 1607 byl Černín povýšen do panského stavu. Při čtení Pekařovy Knihy o Kosti se lze jen těžko ubránit srovnávání Heřmana Černína s některými dnešními politiky a podnikateli v jedné osobě:
„Císař Rudolf jmenoval jej (…) po několika letech nejvyšším hejtmanem královských statků komorních v Čechách. To bylo jistě místo z nejtučnějších ve dvorské službě: šlo o správu největších a nejkrásnějších panství v Čechách, jako byl např. Brandejs nad Labem, Přerov u Brandýsa, Lysá, Benátky, Pardubice – a šlendrián úřednictva na nich byl neuvěřitelný. Roku 1615 může si Heřman koupiti panství žlebské za 120.000 kop míšeňských, tj. asi půl deváta miliónu korun.“ (14)
Samotný Černín si nicméně v podání císaři Matyášovi z roku 1613 posteskl, že se ve službách jeho bratra Rudolfa vydal z vlastního jmění, když „jemu několikráte orientální vzácné starožitnosti a jiné výborné dary v ceně několika tisíc tolarů věnoval“, a že svůj úřad nejvyššího hejtmana královských statků komorních „beze všeho odškodnění složil“ (patrně v době po Rudolfově vynucené abdikaci). Dožadoval se přitom výplaty odškodnění za vesnice na Trutnovsku, které nikdy neobdržel, přestože mu je Rudolf daroval. (15)
Matyášovo rozhodnutí této záležitosti není známo. Jisté však je, že už od roku 1614 Černín zastával nový vlivný úřad: stal se hejtmanem Starého Města pražského. V následujícím roce pak padlo rozhodnutí vyslat Heřmana Černína jako zvláštního vyslance do Istanbulu s úkolem prodloužit a posílit žitvatorocký mír, který v roce 1606 ukončil třináctiletou válku, byl však stále velmi křehký. V letech 1616–1617 tak funkci císařského vyslance („oratora“) v Turecku zastával sice zkušený cestoval a jazykově zdatný diplomat, ale současně i muž známý svou lakotou či šetrností.
To vytvářelo jisté kouzlo nechtěného vzhledem k tomu, že k úspěšnému působení v osmanské říši bylo nutné štědré rozdávání úplatků, které v ní měly takřka institucionální ráz. Nejen při nástupu na diplomatickou misi, ale také při každém islámském svátku (bajran) bylo nutné rozdávat různým osmanským hodnostářům nemalé „dárky“. Černínovo hospodárné srdce při tom zjevně vždy krvácelo, jak o tom svědčí i rozčilená poznámka v diplomatově soupisu výdajů. U data 2. října 1617 v něm Černín píše, že „začal bajeran těch zkur[vy synů]“… (16)
Necháme-li však stranou toto vybočení, Černín byl zpravidla mužem diplomaticky korektním. Ve srovnání s již zmíněným Václavem Budovcem z Budova, který se také dostal do osmanské říše jako člen diplomatické mise (ovšem nikoliv jako vyslanec), byl jeho přístup k islámu a k životu v muslimské zemi pozoruhodně věcný a neemotivní.
Černín ovšem bral velmi vážně skutečnost, že zastupuje samotného císaře Svaté říše římské, a dbal na jeho prestiž. Tím se snad dá vysvětlit i jeho až provokativní vjezd do Istanbulu, při kterém vzbudil poprask zvučnou hudbou a vlajícími korouhvemi s císařským orlem na jedné a ukřižovaným Spasitelem na druhé straně. (17)
Výmluvný a energický Černín však jednání se sultánem Ahmedem I. a dalšími osmanskými činiteli vedl úspěšně. Díky jeho „diplomatickému talentu se mu podařilo uzavřít příměří na 20 let a výhodnou obchodní smlouvu. Úspěch jeho mise později ocenil i sám císař při osobní audienci ve Vídni.“ (18) I když dojednané prodloužení žitvatorockého míru už brzy po Černínově návratu z Istanbulu viselo na vlásku, když osmanská říše v době českého stavovského povstání jednala s protihabsburskými rebely o možném spojenectví, nakonec přece jen vydrželo a umožnilo habsburské monarchii mít v letech třicetileté války na jihovýchodě pro ni životně důležitý relativní klid…
Poznámky:
1) Působení Otakara Czernina v roli rakousko-uherského ministra zahraničních věcí za první světové války bohužel skončilo neslavně, pokažením tajných jednání s Francií, kterými chtěl císař Karel dospět k uzavření míru.
2) Jan Halada, Lexikon české šlechty, Praha: Akropolis, 1992, s. 37.
3) Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha: Lidové noviny, 2004, s. 299.
4) Josef Pekař, Kniha o Kosti: Kus české historie, Praha: Elka Press, 1998, s. 89.
5) Tamtéž, s. 89.
6) Tamtéž, s. 89.
7) Ivan Hrbek, „Doslov“, in: František Kožík (ed.), Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Siani a sv. Kateřiny v pusté Arábii, Praha: Panorama, 1988, s. 186.
8) Viz Kristofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Siani a sv. Kateřiny v pusté Arábii, ed. Karel Jaromír Erben, Praha: František Řivnáč, 1854, díl 1, kap. 37, s. 208.
9) Viz tamtéž, kap. 41, s. 241–244.
10) Viz Kristofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii, ed. Karel Jaromír Erben, Praha: František Řivnáč, 1855, díl 2, kap. 13, s. 92–95.
11) Tamtéž, kap. 18, s. 163
12) František Tischner, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha, 1903, s. 10.
13) Tamtéž, s. 15–16.
14) Josef Pekař, Kniha o Kosti: Kus české historie, Praha: Elka Press, 1998, s. 90.
15) František Tischner, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha, 1903, s. 17.
16) Petr Štěpánek (ed.), „Výdaje Heřmana Černína na jeho první vyslanecké cestě do Istanbulu v letech 1616–1617“ (část 2), Časopis Národního muzea, řada historická, 2001, roč. 170, č. 3–4, s. 38.
17) Viz František Tischner, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha, 1903, s. 25 a Karl Teply (ed.), Kaiserliche Gesandtschaften aus Goldene Horn, Stuttgart: Steingrüben, 1968, s. 47.
18) Pavel Juřík, Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů, Praha: Libri, 2010, s. 220.