Kdyby se dobrodružné romány Alexandra Dumase neodehrávaly ve francouzských, ale v českých dějinách, jistě by v nich vystupoval i Heřman Černín z Chudenic. Romanopiscovo pero by jej možná zkarikovalo podobným způsobem jako lakomého ministra Mazarina, ale jistě by si přišlo na své i při vrcholně napínavých scénách odehrávajících se v Turecku a ještě víc při nervy drásajícím dění v Čechách v době kolem Bílé hory…
Doba následující po známé pražské defenestraci z května 1618 byla tragická pro celou rozdělenou českou společnost, v neposlední řadě ale právě také pro bratry Černíny, z nichž dva (Humprecht a Diviš) se ocitli na stavovské, zatímco třetí (Heřman) na císařské straně. V případě Heřmana odpovídalo logice jeho životního příběhu, že i v této době zůstal ve službách panovnického rodu. Pavel Skála ze Zhoře, stojící na opačné straně barikády, o něm ve své kronice píše, že byl v listopadu 1618 usvědčen z nepřátelské činnosti:
„Heřman pak Černín příjmím Tureček, byv v tom usvědčen, že jest 14. d. listopadu chtěl odeslati nepříteli do Budějovic tři kusy střelby a 4 vozy mušketů, netoliko o to přišel, ale i sám na zámku Kolínském vězením opatřen byl.“ (1)
Ve skutečnosti patrně Černín usvědčen nebyl a pro nedostatek důkazů jej z kolínského vězení po nějaké době zase propustili. Byl ovšem zbaven úřadu hejtmana Starého Města pražského, a to dokonce s dovětkem, že ani v budoucnu nesmí zastávat žádný úřad. V březnu 1619 se „společně s dalšími dvaatřiceti katolíky ocitl na seznamu nežádoucích osob, které již nikdy neměly působit ,v úřadech a službách královských, zemských ani městských’. Příslušný seznam nebyl definitivní; končil totiž pozoruhodným dovětkem v tom smyslu, že znemožnění přístupu k úřadům se má týkat jak vyjmenovaných osob, tak všech jim podobných, ,kteří se ještě vyhledají’. Evangelická strana tak projevovala stejnou míru averze a nesnášenlivosti vůči prohabsbursky orientovaným jinověrcům, jakou musela až donedávna snášet od katolíků. Heřman Černín sice znal obdobné výrony vzájemné řevnivosti, je však nesporné, že se s potupným zbavením úřadu nevyrovnával zrovna lehce.“ (2)
O několik měsíců později následovala scéna jak z dobrodružného románu. Dne 10. srpna 1619 Černín na poutní mši svaté v kostele sv. Vavřince na Petříně (tedy za pražskými městskými hradbami) obdržel od jednoho ze svých přátel zprávu, že ho stavovské direktorium chce dát zatknout. Pod záminkou krvácení z nosu vyšel z kostela, vyšvihl se na svého ušlechtilého arabského hřebce, kterého si přivezl z Istanbulu, a tryskem se na něm řítil k saským hranicím. Archivář František Tischner ve svém poněkud patetickém životopise Heřmana Černína z roku 1903 píše:
„Šťastně a s neuvěřitelnou rychlostí – 18 mil uraziv za 8 hodin – dojel na témž koni večer do vesnice Zavidova (Saida), ležící na hranicích saských v Rudohoří. Když na cestě seskočil s koně před zámkem Petršpurským, učinil slib, že při patě rozkošné výšiny Petršpurské, zdobené kdysi pevným hradem, kostel sv. Vavřinci zasvěcený vystaví, a že špitál pro chudé založí, unikne-li šťastně nástrahám svých nepřátel a do kruhu své drahé rodiny opět se vrátí. Věrný kůň, jenž Heřmana před pronásledováním zachránil, a jenž rychlým tryskem takřka život Heřmanův zachoval, podlehl velkému napjetí sil svých. Na vděčnou vzpomínku a věčnou paměť dal jej Heřman vycpati a podnes stojí v jednom sále zámku Petršpurského.“ (3)
Podle Skálovy kroniky se Černín, označený za „zpronevěřilého syna vlasti“, listem z listopadu 1619 směle bránil, že jím není, „že nemíní nic proti Majestátu a Porovnání mezi stranou podjednou a podobojí činiti a předsebráti, nýbrž že chce se a připovídá tak chovati a při vlasti státi nejinak, že jakoby povinnost vykonal, žádaje stavů, aby ho při té jeho omluvě zůstavili i při službě té, v kteréž u Jeho Milosti Císařské zůstává a ní dvěma císařům již sloužil, zanechali.“ (4)
O rok později přišla bitva na Bílé hoře. Slovy Františka Tischnera, „v onom památném dni, kdy bratr proti bratru, otec proti synu s rozpoutanou vášnivostí bojovali, onoho dne, kdy rozhodoval se osud království Českého, bojoval též Heřman Černín.“ (5) Po bitvě se do Heřmanových rukou dostal anglický podvazkový řád Fridricha Falckého, který druhý den daroval bavorskému kurfiřtu Maxmiliánovi.
Není na škodu si uvědomit, že Bílá hora byla mj. i bitvou české občanské války. Předáci její vítězné strany – včetně Heřmana Černína – se bohužel, jak už bylo v českých dějinách zvykem, nechali unést duchem nelítostného radikalismu. Černín se po Bílé hoře vyjádřil na adresu svého někdejšího spolupoutníka do Svaté země a posléze prominentního účastníka stavovského povstání Kryštofa Haranta, že si zasloužil odsouzení k smrti. Není dokonce ani známo, že by intervenoval za vlastního bratra Diviše, kterého postihl tentýž brutální trest. Naproti tomu třetí z bratří Černínů, Humprecht, který se ve skutečnosti za povstání angažoval víc než Diviš, po Bílé hoře (snad díky Heřmanově přímluvě) vyvázl. Na druhou stranu je zřejmé, že pro Černína byla Bílá hora spíš politickou než náboženskou záležitostí a že kdyby to záleželo na něm, k vypovídání evangelíků ze země by nedošlo. (6) V tomto ohledu lze jeho někdejšímu ujištění stavům, že je loajální k Majestátu, věřit. Císařovu zákazu, aby na svých statcích poskytoval útočiště evangelíkům, se ovšem musel podrobit.
Heřman Černín se vrátil do funkce hejtmana Starého Města pražského a v této funkci musel být přítomen i staroměstským popravám z 21. června 1621. Jen ve chvíli, kdy před kata Mydláře předstoupil Diviš, se Heřman „na okamžik vzdálil, aby nemusel přihlížet prolití bratrovy krve“. (7) Antickou tragédii či Shakespeara připomíná i skutečnost, že Heřman přihlížel popravě Kryštofa Haranta, aby se pak o čtyři roky později, po smrti své první manželky, oženil s vdovou po Harantovi Annou Salomenou. Jejich vzájemná korespondence dokazuje, že mezi Heřmanem a jeho druhou ženou byl vztah vzájemné lásky a úcty. Naproti tomu vztahy mezi Harantovými dětmi a jejich otčímem byly značně dramatické.
Po Bílé hoře Černín také nechyběl mezi těmi, kdo výhodně nakupovali zkonfiskované statky. Pekař ovšem konstatuje, že toto počínání bylo v „logice doby“ a že hlavním pramenem Heřmanovy stále vzrůstající zámožnosti bylo něco jiného – skutečnost, že Černín byl „šetrný, ano lakomý hospodář, výborný obchodník a finančník“. (8) Heřman nejenže rozšířil rodinné majetky koupí Petršpurku, Andělské Hory, Krásného dvoru, Nejdku a dalších, ale postaral se i o to, že Černínové získali jako první rod v Čechách hraběcí titul. Současně roku 1627 získal i právo zařadit na štít rodového erbu iniciály tří císařů, kterým sloužil, a do klenotu mezi dosavadní pruhovaná křídla ruku pozvedající meč a palmovou ratolest (později za Ferdinanda III. přibyla ještě písmena F III na rakouském štítku a ruka s mečem se stala klenotem na samostatné přilbě).
Po smrti Anny Salomeny se sedmapadesátiletý Černín roku 1633 potřetí oženil s o třicet let mladší Sylvií z Caretto-Millesima. Také korespondence mezi ním a jeho třetí ženou svědčí o hloubce jejich vzájemných citů. (9) Místy v ní ovšem také „Silvička“ svému „Heřmánkovi“ vyčítá jeho lakotu. To se projevilo zejména při jeho druhém vyslaneckém pobytu v Cařihradě z let 1644–1645, kdy hraběnka nelibě nesla skutečnost, že se její manžel ke škodě svého dobrého jména staral víc o vlastní kapsu než o členy své diplomatické mise.
Černín byl v tomto případě císařem vyslán do osmanské říše v ještě prekérnější situaci než při své první diplomatické misi před třiceti lety, protože roku 1644 sedmihradský vévoda a osmanský vazal Jiří I. Rákóczi vpadl do císařských Uher. Mír mezi oběma říšemi měla v této situaci zachránit Černínova výmluvnost ve spojení s císařovými velkolepými dary, které do Istanbulu vezl.
Černínův pobyt v Konstantinopoli spadal do doby, v níž se vlastně rozhodovalo o výsledku třicetileté války. Švédové se v ní mj. snažili dobýt Brno (o čemž se hrabě zmiňuje v závěru svého cařihradského deníku), budoucnost střední Evropy byla otevřená a kdyby se Osmani v této chvíli spojili se Švédy, uherskými povstalci a četnými dalšími protivníky habsburské monarchie, mohlo to pro ni znamenat katastrofu. Černín, jehož mise výrazně přispěla k její záchraně, byl v této době vlastně jakýmsi českým protějškem Komenského, jehož aktivity byly naopak spojeny s touhou po spojenectví všech nepřátel habsburské říše včetně Turků.
Sedmnácté století bylo vším jiným než érou bojů mezi křesťanskými „křižáky“ a osmanskými „džihadisty“. Ta skončila někdy v době kolem bitvy u Lepanta z roku 1571. Třicetiletá válka byla válkou „vnitrokřesťanskou“ a Osmani v ní hráli roli spíš diplomatickou než vojenskou (tak jako v tomto případě, kdy se v Istanbulu Černínova mise nepřímo střetla s posly knížete Rákócziho). Bratrovražedný boj de facto probíhal i mezi habsburskou říší a Benátkami. Sultán Ibrahim II. totiž každopádně pomýšlel na novou expanzivní válku a šlo jen o to, zda se obrátí proti Habsburkům, anebo proti Benátčanům. Jak habsburská, tak také benátská diplomacie se tedy snažila obrátit turecké výboje proti „těm druhým“… a Černín na tomto poli nad svými benátskými kolegy zvítězil.
Zpočátku to ovšem vypadalo, že jeho mise skončí ještě před příjezdem do Istanbulu vyslancovou smrtí. Černín cestou těžce onemocněl a když 8. září 1644 dorazil do Adrianopole, zdálo se, že umírá. „Když se poselstvo 15. září přiblížilo k Cařihradu, projevil sultán přání osobně vidět příjezd křesťanského vyslance. Jeho doprovod proto oblékl polomrtvého Heřmana Czernina do slavnostního roucha. Posadili ho do vozu, ve kterém triumfálně vjel do hlavního města osmanské říše. Zde se naštěstí uzdravil a 6. října mohl vykonat audienci u velkovezíra Ahmada. Slavnostní audience u sultána se konala až 18. října.“ (10)
U této audience je třeba se na chvíli zastavit. V knize historika Karla Teplého o habsburských diplomatických misích v Istanbulu je o ní řeč v kapitole s názvem „Před tváří vznešeného pádišáha“ (11), který čtenáři může připomenout romány Karla Maye. I s jejich barvitostí může Černínův příběh směle soupeřit.
Ač stále ještě hodně slabý v důsledku nemoci, Heřman Černín náročné jednání se sultánem zvládl velmi dobře. Na jeho začátku pronesl zdvořilou řeč, v níž se k osmanskému panovníkovi obrátil s výzvou, „aby se před celým světem prohlásila svornost a přátelství dvou nejmocnějších císařů“. Současně vstoupil i na pole církevní politiky, když žádal, aby „klíče k svatým místům [v Jeruzalémě a Betlémě] od řeckých našim duchovním, jimž dle spravedlnosti ode čtyr set let náleží, navráceny byly“. (12)
Je třeba říci, že sultán Ibrahim II. (1640–1648), se kterým Černín jednal, byl podle historiků vládce „pramálo způsobilý a velmi labilní“ (13), kterému se ne náhodou dostalo přízviska Deli (Šílený). Jeho reakce na vystoupení císařského vyslance tomu odpovídala. Heřman Černín ji ve svém deníku zaznamenal takto:
„Tu soltán sám začal proti mně mluviti, a tuze křičel, a velice hrubě se spouzeti a praviti, proč sme tak dlouho, souce on již šest let císařem, to jest padišaha, (neposlali), a poslati měli, co pak sme o něm nevěděli, že padišahem jest, tak dobře jako bratr jeho Murat a rovně ty království, země, vostrovy a moře possediruje a jeho vlastní sou?“ (14)
Černína jako zkušeného diplomata ani nenapadlo, aby se tím nechal přimět k nějaké reakci („nechal sem jej broukati a na to sem žádné odpovědi nedal“), a jednání pak přešlo do normálních kolejí, při nichž vyslanec ujistil sultána o svých plných mocích k jednání o sporných bodech.
Hrabě naproti tomu neváhal protestovat proti tomu, že on jakožto „velký posel římského císaře a uherského a českého krále”, který samozřejmě sám nejlépe ví, jak se má chovat k panovníkovi, u kterého je akreditován, byl pádišáhovými ceremoniáři na konci audience k patřičnému vzdání úcty nucen tím způsobem, že s ním „skoro jako kati zacházeli” a „se mnou trhali až mně prsten můj velkej s rukou strhli”. (15) Jeho protest formulovaný s dobrou znalostí osmanských obyčejů a srovnávající výše popsanou praxi s formou, která panovala v době Černínovy někdejší audience u otce současného císaře, byl úspěšný a přinesl mu omluvu velkého vezíra. Šlo nicméně o protest riskantní, na který vyslanec mohl doplatit; Černín však dobře znal muslimské prostředí a věděl, kdy může svému protějšku důvěřovat /„když musulman ruku na bradu svou položí a slovo své od sebe dá, že pevno a jisto jest” (16)/.
V následujících měsících probíhala dlouhá a složitá diplomatická jednání, při nichž sultán mj. požadoval, aby byla osmanské říši odstoupena oblast Košic, a v opačném případě hrozil válkou. Černín na to nepřistoupil a nakonec dosáhl takřka všeho, oč usiloval. Hrozící „válka s Turkem” byla jeho misí zažehnána. Vysoká Porta přijala jeho žádost o vyslání velkého poselstva do Vídně a o to, aby Rákóczimu „překaženo bylo spojení s ostatními nepřáteli císařovými”. Jen žádosti o „vydání klíčů od kostelů Jerusalemského a Betlemského rytířům svatého hrobu nebylo vyhověno.” (17)
Zpáteční cestu absolvoval Černín společně s tureckým vyslancem k císaři Jusufem bašou. Doprovázel jej při ní také cařihradský rodák Ondřej Pironius, který jej učil turecky. V květnu 1645 vracející se císařský vyslanec a přijíždějící osmanský posel společně absolvovali velkolepý vjezd do Vídně. (18) Domů na své panství si hrabě přivezl množství unikátních darů, později opatrovaných v černínských sbírkách. Nechyběl mezi nimi ani muslimský modlitební kobereček. (19)
Po návratu do vlasti Černín od roku 1645 zastával úřad místodržícího v Království českém a nejvyššího dvorského sudího a zahájil tak poslední etapu své kariéry v nejvyšších úřadech českého státu. Jeho neklidná krev jej však stále táhla do Orientu a v roce 1649 se ve věku třiasedmdesáti let ještě jednou ucházel o vedení diplomatické mise do Istanbulu. Byl by pravděpodobně zvláštním vyslancem jmenován i potřetí, ale jeho manželka se touto možností trápila a „neváhala na náležitých místech bez obalu projeviti obavu o chatrné zdraví stárnoucího manžela svého, takže z poslání jeho sešlo”. (20) Místo toho se Černín postupně stal nejvyšším zemským sudím, nejvyšším zemským komorníkem a nakonec nejvyšším hofmistrem, což byl druhý nejvyšší zemský úřad.
Roku 1650 sepsal Heřman Černín svou závěť. Protože se, byť třikrát ženatý, nedočkal vlastních potomků, odkázal svůj veliký majetek vnukovi svého bratra Humprechta, Humprechtu Janovi Černínovi (1628–1682). Mravně ušlechtilý duch Heřmanovy závěti je podle Pekařových slov s to korigovat nepříznivý dojem z méně sympatických stránek povahy a jednání tohoto muže. (21)
Jde především o náboženský dokument, sepsaný ve jménu „Otce, Syna i Ducha Svatého, jednoho Pána Boha našeho na věky požehnaného”, v němž Černín poroučí Boží milosti „duši svou hříšnou”. (22) Současně jde i o dokument zakládající celou budoucnost černínského rodu. Heřman v něm myslel nejenom na jeho majetkové zabezpečení, ale také na s ním spojenou historii či potřebu uchovávat archivní prameny s ní spojené. Heřman Černín mj. zavázal své dědice, „aby nedopustili starých maleb v chudenickém kostele, na dějiny rodu černínského se vztahujících, ani rušiti ani obnovovati, ,nýbrž v své podstatě a starožitné památce zanechati’ (tedy zcela moderní stanovisko!)”. (23)
Heřman Václav Tureček” hrabě Černín zemřel dne 7. března 1651 v Praze. Pochován byl v kapli sv. Zikmunda ve svatovítské katedrále. Ovdovělá Sylvie hraběnka Černínová se později ještě jednou provdala za markrabího Leopolda Viléma Bádenského, avšak po své smrti z roku 1664 byla podle svého přání pohřbena po boku svého prvního manžela.
„Vstoupíš-li vchodem na severní straně do kostela sv. Víta, najdeš hned na levé ruce ve zdi kostelní dva náhrobní kameny z bílého mramoru, stejným způsobem upravené. Hlásají v latinských zlatých nápisech, že pod nimi očekávají věčného vzkříšení hrabě Heřman Černín z Chudenic a Sylvie Kateřina, markrabinka bádenská.” (24)
Heřmanův dědic Humprecht Jan Černín šel v jeho stopách a také se uplatnil u dvora, v zemských úřadech i v diplomacii (kromě jiného byl císařským vyslancem v Benátkách, kde mj. položil i základy slavné černínské sbírky obrazů). „Roku 1676 byl jmenován rytířem zlatého rouna: bylo to nejvyšší možné vyznamenání v tehdejším katolickém světě; zajímavo je, že obdržel je také pro velké zásluhy strýce svého, hraběte Heřmana. Císař Leopold sám v psaní velmi srdečném služby strýce i synovce, domu jeho prokázané, královně španělské k odměně doporučil.” (25)
Pomník trvalejší než všechny hodnosti a vyznamenání si však Humprecht Jan postavil vybudováním největšího pražského paláce. Stavba Černínského paláce na Hradčanech pohltila velkou část majetku, který pro budoucnost svého rodu shromáždil hrabě Heřman. Je více než symbolické, že tento palác je dnes sídlem českého ministerstva zahraničních věcí.
(Věnováno mému oblíbenému diplomatovi, působícímu v muslimském světě dnes.)
Poznámky:
1) Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká od r. 1602 do r. 1623, II. díl (1617–1619), ed. Karel Tieftrunk, Praha: I. L. Kober, 1865, s. 457.
2) Marie Koldinská, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta intelektuála k popravišti, Praha: Paseka, 2004, s. 419.
3) František Tischer, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha: V. Kotrba, 1903, s. 52–53.
4) Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká: Od defenestrace k Bílé hoře, Praha: Svoboda, 1984, kap. 22, s. 238.
5) František Tischer, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha: V. Kotrba, 1903, s. 54.
6) Viz Josef Pekař, Kniha o Kosti: Kus české historie, Praha: Elka Press, 1998, s. 97.
7) Marie Koldinská, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta intelektuála k popravišti, Praha: Paseka, 2004, s. 419.
8) Josef Pekař, Kniha o Kosti: Kus české historie, Praha: Elka Press, 1998, s. 93.
9) František Tischer (ed.), „Dopisy Sylvie hrab. Černínové, rozené Caretto-Millesimovy, s chotěm jejím Heřmanem hrab. Černínem z Chudenic z let 1635–1651“, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, roč. 1908, č. 3, s. 1–104.
10) Pavel Juřík, Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů, Praha: Libri, 2010, s. 223.
11) Karl Teply (ed.), Kaiserliche Gesandtschaften aus Goldene Horn, Stuttgart: Steingrüben, 1968, s. 199nn.
12) František Tischer, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha: V. Kotrba, 1903, s. 230, pozn. 1.
13) Klaus Kreiser – Christoph K. Neumann, Dějiny Turecka, Praha: Lidové noviny, 2010, s. 100.
14) Citováno z Černínova deníku podle František Tischer, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha: V. Kotrba, 1903, s. 231. Historikové někdy kritizují jazykovou úroveň Černínových textů, jejichž srozumitelnost je občas snížena různými vyšinutími z vazby.
15) František Tischer, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha: V. Kotrba, 1903, s. 231.
16) Tamtéž, s. 232.
17) Tamtéž, s. 139.
18) Viz tamtéž, s. 140.
19) Viz Pavel Juřík, Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů, Praha: Libri, 2010, s. 223.
20) František Tischer (ed.), „Dopisy Sylvie hrab. Černínové, rozené Caretto-Millesimovy, s chotěm jejím Heřmanem hrab. Černínem z Chudenic z let 1635–1651“, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, roč. 1908, č. 3, s. 6.
21) Viz Josef Pekař, Kniha o Kosti: Kus české historie, Praha: Elka Press, 1998, s. 100.
22) František Tischer, Heřman hr. Černín z Chudenic, Praha: V. Kotrba, 1903, s. 284.
23) Josef Pekař, Kniha o Kosti: Kus české historie, Praha: Elka Press, 1998, s. 100.
24) Tamtéž, s. 101.
25) Tamtéž, s. 109.
2024 ©