Před časem už jsem se v rubrice Česká šlechta věnoval blogování o počátcích rodu Lobkowiců se zaměřením na osobnost Jana Hasištejnského. V této rubrice se mi však nejedná jen o přiblížení toho, jak naše šlechtické rody psaly dějiny české politiky a kultury ve středověku či raném novověku, kdy je to o nich všeobecně známo, ale i o zdůraznění skutečnosti, že jejich role nemůže být v žádném případě bagatelizována ani v soudobých dějinách. To v plné míře dodnes platí i o mělnické větvi Lobkowiczů, jíž bude věnován tento článek. I z ní by případně mohl vzejít budoucí český král, pokud by společnost otrávená prezidenty znovu zatoužila po králi a rozhodla se jej vybrat z řad české šlechty.
Mělnická (či mělnicko-hořínská) větev je sekundogeniturou, která se v polovině osmnáctého století oddělila od větve roudnické. Jejím zakladatelem byl Jan Jiří Kristián (1686–1755), slavný vojevůdce jmenovaný polním maršálem a vyznamenaný Řádem zlatého rouna. Již ve svých jednadvaceti letech sloužil ve vojsku svého strýce markraběte Ludvíka z Baden-Badenu a v armádě slavného vojevůdce prince Evžena Savojského, zde získal mnoho cenných zkušeností. Později velel císařským vojskům v Itálii a ve třicátých letech 18.století vykonával funkci guvernéra na Sicílii. V roce 1739 byl povýšen na polního maršála a jmenován velitelem vojsk v Sedmihradsku, které bylo ohroženo útoky Turků. Na počátku válek o rakouské dědictví patřil Jan Jiří Kristián ke stoupencům Marie Terezie a pokoušel se vytlačit francouzská a bavorská vojska z Čech. V dalších letech bojoval zejména v severní Itálii.
Zakladatel mělnické linie měl celkem deset potomků; pět ze šesti synů se dožilo dospělosti. Dva z nich, Karel Adam Felix (1719–1760) a Filip (1732–1760), sloužili jako vojáci v císařské armádě a padli v bitvě u Lehnice ve Slezsku. Také Josef Maria Karel (1724 –1802) šel ve stopách svého otce, byl vojákem a politikem. Jako rytíř Řádu zlatého vojska a vojenského řádu Marie Terezie byl polním podmaršálkem a v letech 1764-1777 rakouským vyslancem v Petrohradě.
Jeho bratr August Antonín Josef (1729–1803) v letech 1791–1803 zastával úřad nejvyššího maršálka Království českého a v roce 1792 mu byl udělen Řád zlatého rouna. Roku 1753 sňatkem s Marií Ludmilou z Černína vyženil zámek Hořín, který se pak stal sídlem mělnicko-hořínské větve Lobkowiczů.
Augustův syn Antonín Isidor (1773–1819) se narodil v Madridu, kde jeho otec vykonával diplomatickou službu pro monarchii. Od mládí zaměřil svůj zájem na studium humanitních věd a umění. Byl členem Soukromé společnosti vlasteneckých přátel umění. Založil Českou soukromou hydrotechnickou společnost, která měla za úkol propojení vodních toků Vltavy a Dunaje. Antonín Isidor se přátelil s hrabětem Kašparem ze Sternbergu, o němž jsem psal ve svém minulém „aristokratickém“ blogování, a spolu s ním se aktivně podílel na přípravách založení Národního muzea. Jako vklad do počátků této instituce zaplatil tisíc zlatých.
Jeho nejstarší syn August Longin Josef (1797–1842) navázal na úřednickou tradici svého rodu. Svou kariéru zahájil jako komisař Kouřimského kraje v roce 1819. Později se osvědčil ve funkci místodržícího v Haliči, kde prokázal statečnost v boji proti epidemii cholery. Roku 1832 byl jmenován dvorským kancléřem ve Vídni a o dva roky později prezidentem dvorské komory v mincovních a horních záležitostech. Aktivně se podílel na českém národním životě a podporoval mj. Františka Palackého a Václava Hanku. Jeho bratr František Jiří (1800–1858) byl zase známý filantrop, který věnoval velké finanční částky na dobročinné účely a se svojí mladší setrou Marií Helenou založil nemocnici Milosrdných sester v Praze, dnešní nemocnice Pod Petřínem.
Pokračovatelem mělnické linie se stal syn Augusta Longina Josefa, Jiří Kristián (1835–1908). Bez tohoto muže, který byl mj. i šéfem Emila Háchy v Zemském výboru Království českého, by byl sotva myslitelný jak příslušný oddíl mých háchovských monografií, tak i tento článek.
Jiří Kristián se po vystudování práv stal roku 1860 krajským komisařem pražského kraje, ale po třech letech vystoupil ze státní služby, protože nesouhlasil se stávajícím státním systémem. Začal se věnovat správě svých statků na Mělníku, Drhovli a Drahenicích. Zasloužil se o zvelebení zarostlých vinic okolo zámku v Mělníku, které pojmenoval Svatá Ludmila. Na připomínku Karla IV. jako významného českého panovníka vysázel na mělnických vinicích burgundskou révu. Během svého hospodaření na svých statcích se začal postupně vracet do politického života. V šedesátých letech pracoval na postu starosty okresního zastupitelstva na Mělníce. Roku 1865 byl zvolen do zemského sněmu a v roce 1871 se stal nejvyšším zemským maršálkem.
Jiří Kristián stále hájil práva českého národa, neustále kritizoval centralizační opatření vídeňské vlády a prosazoval česko-rakouské vyrovnání. Po jeho nezdaru pronesl v zemském sněmu jménem státoprávní šlechty památná slova: „Nevíme, jaká bude doba nejbližší příští, tolik však víme, že právo musí zůstati právem a že těch, kteří si je umínili hájiti, vítězství minouti nemůže. Mám přesvědčení, že navzdor všem překážkám nadejde konečně doba, kdy Království české vstoupí v práva jemu patřičná.“
Zajímavé byly i jeho náboženské postoje. Roku 1874 pronesl na valném shromáždění Katolicko-politické jednoty pro Království české úvahy nazvané "Novověké lžihusitství", v němž upozornil na absurditu skutečnosti, že v Čechách se k husitům nejhorlivěji hlásí liberální ateisté či agnostici. "S pravými husity bychom se shodli," podotkl, "to byli lidé hluboce nábožní - na rozdíl od těch, kteří se odkazu husitství dnes dovolávají."
V letech 1873 a 1881 byl zvolen poslancem říšské rady a roku 1883 císařem jmenován dědičným členem panské sněmovny. I zde hájil česká práva. Za svoji politickou kariéru, která byla zcela pročeská, ale nikdy neopouštěla meze legitimity habsburské dynastie, byl oceněn Řádem zlatého rouna. Roku 1890 se podílel na tzv. punktacích, neúspěšném pokusu o česko-německé vyrovnání v Čechách. Roku 1905 mu bylo v zemském sněmu o jeho sedmdesátinách holdováno jako nejstatečnějšímu zastánci české samosprávy. Dnes je po něm pojmenováno náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze na Vinohradech.
Mělnická linie mohla pokračovat v mužských potomcích jeho synů Bedřicha (1881–1923) a Jana Adolfa (1885–1952). Bedřich byl jmenován c. a k. komořím a dědičným členem panské sněmovny, byl také členem říšského soudu. Jeho syn, po dědečkovi pojmenovaný Jiří Kristián ml. (1907–1932), byl slavným automobilovým závodníkem. Když při závodech v Německu tragicky zahynul, historik Josef Pekař si ve svém deníku poznamenal: „Jel, aby dobyl vítězství české vlajce státní, aby Kde domov můj zněl z amplionů nad tisíci Němců. Vlna účasti a zármutku, jež šla zemí (i v tisku pokrokovém) ukázala, co šlechta ještě znamená a mohla by znamenat.“
Jan Adolf byl za Rakouska c. a k. komoří a diplomat ve státních službách a za první republiky předseda Svazu československých velkostatkářů. V osudových letech 1938 a 1939 podepsal obě známá prohlášení sounáležitosti české šlechty s českým státem a národem. Po tragické smrti Jiřího Kristiána spravoval i mělnické panství, které i s titulem knížete mělnicko-hořínské větve Lobkowiczů zdědil jeho nejstarší syn Otakar (1922–1995). V roce 1940 nacisté na majetek uvalili nucenou správu a rodina se odstěhovala do pronájmu do Prahy. Roku 1945 se majetek rodině vrátil, ale v roce 1948 byl znárodněn a rodina odešla přes Bavorsko do Švýcarska, kde Otakar vystudoval ekonomii.
Německo se stalo exilovým působištěm Otakarova bratra Mikuláše (1931–2019). Ten se věnoval filosofii a politologii a v roce 1984 se stal na dvanáct let rektorem Katolické univerzity v Eichstättu. Po návratu do Čech také roku 2002 jako přechodná hlava pražské Katolické teologické fakulty pomohl překonat její tehdejší krizi. Právě Mikuláš Lobkowicz je hned po Jiřím Kristiánovi mým hlavním hrdinou z řad mělnických Lobkowiczů. Obdivuji myšlenkovou hloubku jeho promýšlení katolické víry, filosofické teologie a vůbec základních náboženských otázek a velmi důležitá je pro mne i jeho spolupráce se zakladatelem hnutí Comunione e Liberazione Luigim Giussanim. O tom jsem však již pojednal jinde (viz https://www.hopeforeurope.eu/2020/09/04/mikulas-lobkowicz-a-comunione-e-liberazione/).
V tomto článku zbývá jen ještě zmínit návrat Lobkowiczů na mělnické panství. Roku 1991 v restitucích znovu získali mělnický zámek, téměř zničený Hořín i pole, lesy a rybníky, které jim umožnili pustit se do úsilí o obnovu. Restituentem byl Otakar Lobkowicz, který roku 1993 znovuzískaný majetek předal svému synovi Jiřímu Janovi (*1956). Tento česko-švýcarský politik a finančník se zapojil do dění na české i evropské politické scéně (byl předsedou strany Cesta změny a místopředsedou Strany evropských demokratů, jedné ze skupin v Evropském parlamentu). Především se však znovu ujal Mělníka a začal se věnovat i mělnickému vínu jako obnovené součásti „rodinného stříbra“. Starostem spojeným s restitucemi se od roku 1993 věnuje i Jan (*1954), syn Mikuláše Lobkowicze, kterému byl vrácen zámek v Drahenicích. Hlavou mělnické sekundogenitury Lobkowichů s titulem knížete se však stal Antonín (*1956), starší dvojče Jiřího Jana.
2024 ©