Na dnešek připadá 210. výročí bitvy u Slavkova, která nebyla jen „bitvou tří císařů”, ale i bitvou, v níž naši předkové bránili své domovy před záplavou francouzských dobyvatelů. Do tohoto světla ji alespoň v románu „Raněné pole” staví moravský spisovatel a archivář František Neužil (1907–1995), jehož odchod na věčnost měl teď také kulaté výročí.
„Raněné pole” (Praha: Melantrich, 1981) je v pravém slova smyslu „lidový” román, který historické události doby před více než dvěma stoletími popisuje převážně očima obyčejných lidí z okolí Brna, poddaných z liechtensteinského a salmovského panství. Do popředí mezi nimi vystupuje František Hrubý z Olomučan u Blanska, který se ovšem od jiných poddaných své doby liší větším rozhledem, který získal díky své cestě do Anglie ve službách hraběte Salma (šlo o slavnou „špionážní” cestu z roku 1801, z níž Salm přivezl nákresy anglických spřádacích strojů, díky nimž se posléze Brno mohlo stát „moravským Manchesterem”).
Hrubý je poněkud donkichotským bojovníkem proti všemu, co pokládá za špatné, mimo jiné i proti válkám a zabíjení. Pro kladení odporu při rekrutování do armády se ocitá v pevnostním vězení, ze kterého je jen díky Salmově intervenci vyreklamován mezi kyrysníky knížete Liechtensteina. Krátce před bitvou u Slavkova se chystá dezertovat, ale nakonec to neučiní právě kvůli zjištění, že obyčejní lidé očekávají od vojáků ochranu svých domovů před Francouzi. Jeho svědomí mu totiž říká, že násilí je sice špatné, ovšem „něco jiného je, když jdu druhému něco ukrást a vezmu přitom na pomoc sekyru nebo nůž, a zcela něco jiného je, když bráním svou věc i s nožem v ruce”.
Období napoleonských válek bylo dobou, v níž se přirozeně protnul patriotismus aristokratů typu hraběte Salma (který je v románu historicky správně vylíčen jako velký rakouský vlastenec a neohrožený bojovník za vlast v době jejího ohrožení) a obyčejných lidí ze zemí zaplavených napoleonskými vojsky. Toto téma však není tím hlavním, nad čím bych se chtěl ve svém článku krátce zamyslet. Spíše mi jde o protiklad mezi patriarchálním modelem starého Rakouska na straně jedné a moderní státní mašinérií zrozenou v revoluční a napoleonské Francii na straně druhé.
Neužilův román vyšel v době komunismu, ale s ní spojený ideologický pohled na „prohnilé feudální vykořisťovatele” je v něm pozoruhodně nepřítomný. Právě jeho hlavní aristokratický hrdina, hrabě Hugo František Salm (1776–1836), je vylíčen jako postava vůči svým poddaným vpravdě otcovská. Hned v jedné z úvodních scén románu se např. ocitáme na nádvoří zámku v Rájci, kde se shromažďují nemocní a neduživí chudí lidé ze široka daleka a hrabě pěstující medicínu je nejen zdarma léčí, ale ještě jim k tomu naopak sám rozdává peníze. K tomu je třeba dodat, že Salmovy lidumilné aktivity ve prospěch chudých a nemocných byly ve skutečnosti ještě mnohem mnohostrannější, než jak jsou vylíčeny v „Raněném poli”.
V rubrice věnované české šlechtě jsem zatím na blogu pojednal o Schwarzenbercích, jejichž starostlivost o lidi z jejich někdejších panství je dodnes příslovečná, a o hraběti Černínovi, který měl sice k vlídnému lidumilovi na první pohled velmi daleko, ale přesto podle konstatování Josefa Pekaře každému ze svých poddaných, který se na něj obrátil s prosbou o pomoc, nakonec vždy pomohl.
A tím se dostávám k podstatě svého zamyšlení. „Feudální” Rakousko bylo státem, který fungoval hierarchicky, a tedy v nesouladu s moderními demokratickými idejemi. Každý v něm byl někomu podřízen (přinejmenším samotnému císaři, který stál na vrcholu hierarchické pyramidy a byl podřízený a zodpovědný už jen Bohu), ale zároveň také za něco a za někoho zodpovídal. Svou zodpovědnost sice v horším případě mohl vykonávat chladně byrokraticky, ale ve skutečnosti ideálu starého Rakouska mnohem více odpovídal onen patriarchální, otcovsky lidský přístup.
Historický význam Velké francouzské revoluce spočíval v likvidaci feudálního systému a jeho nahrazení „moderním” fungováním státu, ve kterém už teoreticky nejsou žádní páni a poddaní, ale jen samá „volnost, rovnost a bratrství”. Nemohu se ale zbavit dojmu, že onen moderní stát je ve skutečnosti státem odlidštěným. I když nechám úplně stranou všechna zvěrstva a statisíce mrtvých, které Velká revoluce přinesla, a budu ji na chvíli ochoten vnímat jen jako důležitý krok na cestě k pokroku a demokratické rovnosti všech lidí, i tak mi z toho pořád vychází, že lidská vazba mezi „občanskými” vládci a obyčejnými lidmi se ve srovnání s dobou starých režimů nestala silnější, ale spíš naopak.
Moderní stát určitě vykonal hodně např. na poli zdravotní a sociální péče a v mnohém učinil životní podmínky lidštějšími, ovšem moře lidských trápení tím rozhodně nevysušil. A lidé, kteří mají nějaké trápení, v něm nemohou přijít s čepicí v ruce a prosbou o pomoc na příslušný byrokratický úřad se stejnou důvěrou, s jakou se kdysi mohli obracet na svého Salma nebo Schwarzenberka.
V Neužilově románu se takřka jako jeho leitmotiv opakuje scéna, v níž si ta či ona postava v tísni říká: „Zastihnu-li na zámku hraběte, pomůže mi...” Dokonce i v jeho závěru je to zase hrabě Salm, který se Františku Hrubému, zraněnému v bitvě u Slavkova, postará o lékařskou pomoc. Francouzi, kteří k nám tenkrát podle ideologického vidění dějin přišli jako nositelé pokroku, se v něm po bitvě ke zraněným chovají úplně jinak: nařizují moravským venkovanům, aby je zaživa házeli do šachty společně se zabitými...
Je to všechno velmi „racionální”, protože po masakru slavkovské bitvy je především potřeba rychlou likvidací těl zabránit epidemii. Racionalita, jejíž zrod je spojen s francouzským osvícenstvím a z něj vzešlým moderním státem, je však bohužel nelidská.
Výmluvný je nakonec i rozdíl mezi způsobem, jakým válčili Rakušané a jakým Franouzi. V jedné z úvodních kapitol knihy „Slunce nad Slavkovem” od historika Dušana Uhlíře (Praha: Mladá fronta, 1984) jsem se poučil o tom, že podle „zastaralých” představ rakouských generálů bylo cílem války spíš pasivní odrážení útoků protivníka se zakopáváním se armády v obranných pozicích, což se obešlo bez velkých ztrát na životech, zatímco „moderní” napoleonské válečnictví naopak usilovalo o totální zničení nepřítele.
Počet obětí bitvy u Slavkova byl samozřejmě pořád ještě skromný ve srovnání např. s bitvami druhé světové války, ovšem „moderní” trend směřující ke stále větší zkáze už byl jednoznačně nastoupen. Dnešního výročí jsem chtěl využít k tomu, abych si nad tímto „pokrokovým” trendem alespoň posteskl...
2024 ©