Ve svém předminulém článku jsem zmínil některá výročí připadající na únor až prosinec letošního roku. Dnes musím ještě připomenout jedno velmi kulaté lednové výročí. V těchto dnech uplynulo pět set let od smrti Jana Hasištejnského z Lobkovic, jenž spolu se svým bratrem Bohuslavem představoval první z plejády slavných a historicky významných příslušníků rodu Lobkoviců.
Má připomínka této osobnosti bude zaměřena především na Janovu cestu do Orientu (pouť k Božímu hrobu, spojenou i s mnoha jinými zájmy) a na jeho místo v dějinách „orientalistiky“ doby osmanských válek. Hned na úvod je třeba konstatovat, že už v tehdejší době se napříč českou společností i napříč rody a rodinami projevovalo rozdělení, které vcelku důvěrně známe i z naší dnešní doby, kdy se někteří Češi považují za Evropany, zatímco jiní mají naopak sklon vidět ve výzvách přesahujících úzce chápaný „národní zájem“ jen jakési ohrožení či spiknutí.
Roku 1490 se země Koruny české, do té doby rozdělené mezi Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína, sjednotily pod vládou krále Vladislava, který se současně stal i uherským panovníkem. Cestopis Jana Hasištejnského z Lobkovic ve vztahu ke zrodu česko-uherské personální unie konstatuje, že přiblížil Čechům středomořské a balkánské oblasti a přiměl je uvědomit si, že „našemu králi“ Vladislavovi „hrozí přímé nebezpečí osmanského vpádu do jeho zemí od Chorvatska po Štýrsko“. (1) Janův bratr Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, někdy označovaný za nejvýznamnějšího z latinsky píšících průkopníků českého humanismu (2), však zase v korespondenci s jiným českým humanistou Janem Šlechtou ze Všehrd napsal, že v Čechách jedni soudí, že je nutné turecké hrozbě „všemi silami bránit“, jiní v ní však zase vidí jen „předehru k jakési tragické hře, která se vytváří k tomu, aby se od obyvatel opět vylákalo zlato“. (3)
Jan každopádně tento názor nesdílel. Byl si vědom reálné existence turecké hrozby a pohlížel na ni z perspektivy křesťanského Evropana, nikoliv jen Čecha. Upřímně mu záleželo na potřebách nadstátního celku v čele s „naším králem“.
Jan a jeho mladší bratr Bohuslav byli syny Mikuláše II. z Lobkovic. Jejich dědeček Mikuláš I. roku 1409 koupil Lobkovice a jeho děti, Mikuláš II. a Jan Popel, se pak staly zakladateli dvou rodových linií, Hasištejnských z Lobkovic a Popelů z Lobkovic.
V této rubrice na blogu se snažím představovat nejen jednotlivé aristokraty, ale i celé šlechtické rody, které po staletí psaly dějiny naší země. Lobkovicové mezi nimi patří k nejvýznamnějším.
V době reformace byli – tak jako i mnoho jiných předních českých rodů – nábožensky a politicky rozděleni. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, jmenovaný roku 1570 nejvyšším zemským sudím, se stal jedním z vůdců českých evangelíků. Vilém starší z Lobkovic, nejvyšší kráječ, císařský rada a nejvyšší hofmistr, se zapojil do stavovského povstání a po Bílé hoře byl doživotně uvězněn na Zbirohu. Celá hasištejnská větev v době pobělohorské zmizela v exilu. Katolická popelovská větev (která pak jméno Popel přestala užívat) stála na druhé straně barikády. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř Království českého, roku 1618 jen se štěstím unikl defenestraci, aby po Bílé hoře naopak obdržel Řád zlatého rouna a titul knížete. Jeho syn Václav Eusebius z Lobkovic se stal vévodou zaháňským a jako nejbližší důvěrník císaře Leopolda I. dosáhl nejvyšších státních úřadů včetně funkce prvního ministra.
Z novodobých dějin rodu je mi nejbližší kníže Jiří Kristián Lobkovic, zemský maršálek Království českého z let 1871–1872 a 1883–1907, proslulý obhájce českého státního práva, „jemuž bylo r. 1905 o jeho 70. narozeninách ve sněmovně holdováno jako nejstatečnějšímu zastánci české samosprávy“ (4); v době, kdy dr. Emil Hácha působil v Zemském výboru Království českého, byl jeho prvním šéfem (tím druhým se pak stal princ Ferdinand Lobkovic, poslední zemský maršálek). V souvislosti s Háchou jsem se dostal i do kontaktu s Amálií Lobkovicovou, manželkou Františka Schwarzenberga, který byl v době Háchova prezidentství jeho neoficiálním tajemníkem a blízkým osobním přítelem. Z nejnovější doby bych dále rád zmínil alespoň ostravsko-opavského biskupa Františka Lobkovice a významného politologa a křesťanského myslitele Mikuláše Lobkovice.
Ale zpět do patnáctého století. Jan Hasištejnský z Lobkovic se narodil roku 1450 na hradě Hasištejn u Chomutova. Jeho rodina, ač katolická, podporovala krále Jiřího z Poděbrad. Tímto panovníkem byl Jan Hasištejnský roku 1469 jmenován hejtmanem žateckého kraje a města Kadaně, kde měl jedno ze svých sídel.
Jan podnikl studijní cestu do renesanční Itálie a posléze působil v diplomatických službách krále Vladislava Jagellonského, který Hasištejnské roku 1479 povýšil do panského stavu. Jménem krále Vladislava vykonal „dvě delikátní mise. Poprvé byl v roce 1477 vyslán do Lucemburska, kde měl vyjednat králův sňatek s Marií Burgundskou. Ani naprosté fiasko tohoto jednání krále neodradilo, aby Jana o deset let později povolal znovu. (5) Měl mu u papeže Inocence VIII. pomoci získat titul právoplatného vládce českých zemí. Jan Hasištejnský se díky diplomatickým cestám stal skutečným znalcem evropských dvorů, z čehož vytěžil nejen takt nutný při jednáních, ale zároveň i skvělou znalost dvou mezinárodních jazyků, němčiny a latiny. Podílel se i na obnovení vztahů mezi Čechami a cizinou, tedy na procesu započatém již v šedesátých letech 15. století, jenž umožnil návrat Čechů, dlouhodobě izolovaných kvůli kacířství, do evropského politického dění. Putování k Božímu hrobu bylo jedním z přirozených setkání stvrzujících podíl na společenství křesťanských národů.“ (6)
Jan Hasištejnský z Lobkovic se na cestu z Kadaně do Jeruzaléma vydal roku 1493. Inspirací k této pouti mu mohla být cesta, kterou v letech 1490–1491 podnikl jeho bratr Bohuslav. Avšak zatímco průběh Bohuslavova putování známe jen z jeho básnické skladby Ke Čtrnácti svatým pomocníkům, Jan o své pouti zanechal podrobnou prozaickou zprávu na základě deníku, který si při ní vedl.
Jan Hasištejnský byl zbožným katolíkem, pro kterého byla pouť na svatá místa spojena se snahou získat odpustky a samozřejmě s duchovním prožíváním pobytu v místech Ježíšova života a utrpení. Jako aristokrat své doby ovšem zároveň spojoval poutnický ideál s tradičním pojetím rytířské výpravy a s cílem dosáhnout pasováním v chrámu Božího hrobu potvrzení svého rytířství. (7) Současně byl znalcem Písma, který svým popisem Svaté země podává i jakýsi aktuální doplněk k Bibli.
Vlastní putování po svatých místech však tvoří jen menší část líčení Jana Hasištejnského, ve kterém je nejvíce prostoru věnováno popisu cesty z Čech do Orientu a zpět. Své putování oblastmi, v nichž se různé křesťanské státy střetávaly se vzrůstající osmanskou mocí, líčí způsobem, v němž se věcný popis prolíná s prvky legendárními a propagandistickými.
Jeruzalém se pod vládu Osmanů dostal až v roce 1517. V době Janovy cesty byl ještě součástí říše mamlúckých sultánů s centrem v Egyptě. Pozdní středověk však už nebyl dobou dobou prvních křížových výprav, v níž západní křesťanstvo řešilo především problém „nevěřících“ ve Svaté zemi. Znepokojení v něm budil spíše turecký postup Balkánem, který započal již v polovině čtrnáctého století a nezadržitelně mířil směrem k Uhrám.
Jan Hasištejnský z Lobkovic psal svůj „orientalistický“ spis v době, kdy už v západním písemnictví měl svou tradici žánr protiturecké propagandistické literatury a postupně docházelo i ke ztotožňování Turků a muslimů jako takových. Jan psal o Osmanech „přesně tak, jak se od něj jakožto vzdělaného humanisty očekávalo. Svou pouť vědomě vylíčil v duchu spisů o Turcích a Turecku (turqueries), oblíbených v tehdejší Evropě.“ (8) Zdůraznil velikost hrozby ze strany „tureckého císaře“, který už dobyl „dvanáctero království“ a touží si „ještě více křesťanstva podrobiti“ (9), a mj. hrůzostrašně vylíčil porážku Chorvatů Turky u Krbavského pole, o níž se dozvěděl v Zadaru od chorvatského šlechtice, který bitvu s Turky přežil:
„A tu nám praveny zlé noviny, kterak nešlechetní zhoubce křesťanstva Turci porazili Charváty na hlavu a zbili a zjímali. […] A pravil mi o tom jeden dobrej urozenec člověk Charvát, kterýž…velmi žalostivě o tom, že v té bitvě ztratil vlastního bratra a šest strýců přirozených, rozprávěl. A že jest byl na bojišti a že viděl ta zbitá těla… A že jim téměř všem hlavy stínali. A nosy jim uřezali a ty že s sebú nesli preč pro lehkost, neb jim jich císař od každé hlavy dává zlatej, kterouž přinesou… A pravil také, že málo lidí v té celé zemi zůstalo, že všickni zbiti a zjímáni.“ (10)
Na druhou stranu ale pro Jana Turci, „nešlechetní zhoubci křesťanstva“, nejsou totožní s muslimy jako takovými. Místy sice islám nazývá tureckou vírou (11), v části svého líčení věnované Svaté zemi, Egyptu a muslimům však o něm mluví jako o víře pohanské, „kterouž jim Machomet zamyslil a ustavil“. Tuto víru líčí relativně věcně, bez polemického zanícení:
„Napřed věří v Boha, kterýž stvořil nebe a zemi. Machometa mají za proroka jim od Boha poslaného k naučení víry pravé. O Pánu Kristu nedrží, by Bůh byl, než že jest byl prorok veliký a že se z čisté panny narodil. A že jej židé bez viny a pro závist ukřižovali. O Panně Marii drží, že byla před porodem pannou a pannou čistou že i po porodu zůstala. Na svých modlitbách se nábožně mají, na zemi se kladúce a tepúce se v prsy a klekajíce. Týž Machomet jim zákon zamysliv a ustanoviv jim, dopustil jim v tom, aby každý mohl míti žen, kolik se mu zdá a líbí a chce. A tudy, aby je tím kusem tím spíše a snáze k svému zamýšlenému bludu přivedl, jakož se tak i stalo, že z nich každý má žen, co chce.“ (12)
Janovo líčení víry muslimů tedy obsahuje jeden z typických protiislámských stereotypů křesťanského Západu, spojující islám se smyslnosti, současně ale oceňuje zbožnost muslimských modliteb a správně popisuje islám jako monoteistické náboženství, které svým způsobem uctívá i Krista a Pannu Marii. Věroučné rozdíly prostě jen konstatuje. Zcela negativní, i v tomto případě však vcelku neemotivní zmínka o „pohanech“ se objevuje snad jen ve vztahu ke zkušenosti z Jeruzaléma, kde „pacholata a ženy pohanky házely na nás kamením, že sme pospěšně museli jeti. A proto několik poutníků kamením házejíc ranili.“ (13)
Jan sice islám označuje za blud, neprojevuje však vůči němu žádnou bojovnou nesnášenlivost. Něco podobného platí i o jeho postojích k různým křesťanským vyznáním. Podle jeho slov jsou v chrámě Božího hrobu přítomni „osmeří křesťané“, z nichž ovšem jenom „bosáci“ (františkáni) jsou „praví křesťané“ (katolíci), zatímco všichni ostatní „některé bludné kusy drží proti obecné víře křesťanské“. (14)
Tak jako křesťané putují „do Jeruzaléma k Božímu hrobu“, muslimové podle Jana Hasištejnského konají pouť do Mekky „k Machometovi a jeho hrobu“. (15) Zde se ovšem jedná o typické pochybení západní „orientalistiky“ v podobě srovnávání nesrovnatelného, protože Muhammmadovi v islámu přísluší zcela jiná role než Kristu v křesťanství a pouť do Mekky souvisí spíš s Abrahamem než s Muhammadem, který je ve skutečnosti pohřben v Medíně.
Po návratu z pouti Jan hospodařil na svých statcích a zařadil se také mezi česky píšící humanisty spisem mravoučných rad a výstrah, adresovaným primárně synovi Jaroslavovi (16) z roku 1504. (17) O rok později sepsal – snad také hlavně pro své potomky k jejich povzbuzení a posílení v katolické víře – zprávu o svém Putování k Svatému hrobu.
Jan patřil spolu se svým bratrem Bohuslavem k průkopníkům renesančního humanismu v českých zemích, sledujícím trendy evropské kultury své doby. To platilo i ve vztahu k žánru protiturecké literatury, do kterého Bohuslav zasáhl svou Napomínací básní do boje proti Turkům z roku 1499 a Jan některými pasážemi ze svého cestopisu.
Jana Hasištejnského z Lobkovic nelze nicméně označit za autora píšícího v duchu černobílé protimuslimské propagandy. „Bez ohledu na jeho základní identitu katolického poutníka procházejícího potenciálně nepřátelskými nekřesťanskými oblastmi, v Lobkovicově cestopise nepřevažuje vnímání světa stavějící do protikladu křesťana a muslima. V textu se jistě objevují příklady animozity mezi křesťany a muslimy, a to jak na makroúrovni, v podobě konfliktu mezi křesťanskými státy a osmanskou říší, tak i na mikroúrovni v podobě osobních útrap a obav, které Lobkovic jako poutník prožíval… Text se však v prvcích tohoto druhu neutápí a nevytváří žádný model ,střetu civilizací’…“ (18)
Janův text nebyl za jeho života vydán tiskem (k tomu došlo až v 19. století); dochoval se nám v opise, jenž nechal autor pořídit v roce 1515. Ve stejné době nechal Jan také vytesat rodinnou hrobku ve františkánském kostele Čtrnácti svatých pomocníků v Kadani (19), „který chtěl dovést k dokonalosti své vize Druhého Jeruzaléma“. (20) Po svém odchodu na věčnost z 21. ledna 1517 zde byl pochován.
Jan měl větší štěstí než jeho bratr Bohuslav, pohřbený do rodové hrobky kostela sv. Mikuláše v Přísečnici u Kadaně. V době komunismu byla Přísečnice i s kostelem zbořena a hrob roku 1963 zatopen vodou Přísečnické nádrže…
V kostele Čtrnácti svatých pomocníků v Kadani se naproti tomu tento měsíc, 28. ledna 2017, koná „slavnostní bohoslužba s biskupem Janem Baxantem u příležitosti 500 let od úmrtí Jana Hasištejnského z Lobkowicz“. (21)
Poznámky:
1) Olivier Marin, „Obraz turecké hrozby v díle ,Putování k Svatému hrobu’ od Jana Hasištejnského z Lobkovic (1493)“, in: Pavel SOUKUP (ed.), Křížové výpravy v pozdním středověku: Kapitoly z dějiny náboženských konfliktů, Praha: Lidové noviny, 2010, s. 148.
2) Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461 – 1510) byl duchovním, který působil jako vyšehradský probošt a patřil ke kandidátům na post olomouckého biskupa. Proslul jako intelektuál, učenec a spisovatel, autor humanistické korespondence, latinských básní, traktátů a epigramů. Na hradě Hasištejn založil humanistickou školu a shromáždil jednu z největších a nejlepších evropských knihoven své doby, která obsahovala kolem 800 svazků antického a biblického písemnictví, přírodovědných děl i soudobé krásné literatury.
3) Milan Kopecký, Český humanismus, Praha: Melantrich, 1988, s. 43.
4) Antonín Klášterský, Vzpomínky a portrety, Praha: Fr. Borový, 1934, s. 166.
5) Vladislav Jagellonský má zřejmě právem pověst flegmatika, který na vše reagoval slovem „dobře“ a ničím se nenechával vyvést z míry.
6) Olivier Marin, „Obraz turecké hrozby v díle ,Putování k Svatému hrobu’ od Jana Hasištejnského z Lobkovic (1493)“, s. 140.
7) Viz tamtéž, s. 142–144.
8) Tamtéž, s. 149.
9) Jana Hasišteinského z Lobkovic Putování k Svatému hrobu, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1902, s. 43
10) Tamtéž, s. 93–94.
11) Viz tamtéž, s. 30.
12) Tamtéž, s. 108–109.
13) Tamtéž, s. 57.
14) Tamtéž, s. 82.
15) Tamtéž, s. 106.
16) Jaroslav byl synem Jana Hasištejnského s Magdalenou z Törringu, s níž se Jan oženil po smrti své první manželky Kunhuty z Ronova.
17) Urozeného Pána Pana Jana z Lobkovic na Hasištejně zpráva a naučení jeho synu Jaroslavovi v tom, co činiti a co nechati, a kterak se a pokud v čem zachovávati má. Dle Roudnického rukopisu vydal František Boleslav Květ. Praha: Václav Hess, 1851.
18) Laura Lisy-Wagner, Islam, Christianity and the Making of Czech Identity 1453–1683, Farnham: Ashgate, 2013, s. 26–27.
19) Ke „čtrnácti svatým pomocníkům“ patří svatí Achác, Jiljí, Barbora, Blažej, Kryštof, Cyriak, Dionýz, Erasmus, Eustach, Jiří, Kateřina, Markéta, Pantaleon a Vít. Doporučuji skvělou knihu Anselma Grüna Duchovní terapie a křesťanská tradice: Čtrnáct svatých pomocníků, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. Modlitby ke čtrnácti svatým pomocníkům jsou v této knize převzaty ze starého tisku z 18. století, který byl uložen v klášterním archivu františkánů v Kadani.
20) „Jan Hasištenský z Lobkovic“, cit. 25. 2. 2015, dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Hasi%C5%A1tejnsk%C3%BD_z_Lobkovic.
21) „Litoměřická diecéze: Kalendář“, Katolický týdeník, 17.–23. 1. 2017, roč. 28, č. 3, Diecézní zpravodajství, s. 4.
2025 ©