Schwarzenbergové

Už jen něco přes tři roky nás dělí od stého výročí zrodu tzv. Masarykovy republiky, která jako by chtěla škrtnout tisícileté předchozí dějiny českého státu a začít stavět znovu na zelené louce, nekriticky se inspirujíc francouzskou republikánskou tradicí spojenou se zvěrstvy Velké franouzské revoluce podobně, jako se pozdější „lidovědemokratické“ Československo nekriticky inspirovalo ještě horší tradicí Velké říjnové revoluce. K dovršení absurdity byly tyto tradice spojené s nám kulturně vzdálenou cizinou zaváděny ve jménu boje proti údajně „cizácké“ tradici monarchistické a aristokratické, která byla dokonce po vzniku masarykovského Československa totalitářsky potlačována a zakazována zákonem.

Dnes už ovšem masarykovská tradice patří dějinám zrovna tak, jako patří dějinám tradice monarchistická a aristokratická (s tím rozdílem, že dějiny té druhé byly tisícileté, zatímco dějiny té první ani ne dvacetileté). Posledním mohykánem dnešní české politiky, který ještě patří ke generaci narozené v Masarykově republice, je velmi paradoxně kníže Karel VII. Schwarzenberg.

Při předloňských prezidentských volbách jsem doufal, že se stanou i symbolickým znovuuznáním role šlechty v našich dějinách. Známá fakta je však nutné připomínat dál. Na svém blogu otvírám novou rubriku věnovanou české šlechtě, a to ještě před volbami vzniklým příspěvkem věnovaným právě Schwarzenbergům. Až mi to čas dovolí, chtěl bych v ní představovat vybrané české aristokraty, kteří v průběhu minulého tisíciletí psali dějiny. 

České šlechtické rody hrály po celé minulé tisíciletí ohromnou roli v dějinách naší země. Mezníkem v tomto ohledu nebyla Bílá hora, ale až roky 1918 a 1948, po nichž začala být šlechta absurdně vylučována z národa. Ve skutečnosti k tomu samozřejmě ani ve vztahu k tzv. pobělohorské šlechtě nebyl žádný rozumný důvod. Důvodem mohlo být jen to, že se šlechtické rody míjely s novodobým českým plebejstvím a primitivním etnickým nacionalismem.

V dnešní době evropské integrace by ovšem měla být naopak oceňována skutečnost, kterou František Schwarzenberg, strýc Karla VII. a velká postava domácího protinacistického i zahraničního protikomunistického odboje, formuloval slovy: „Dle krve je totiž šlechta u nás směsicí všech národů celé Evropy. Tak například v mých žilách, ač můj rod je původu německého, koluje krev národů slovanských, románských, germánských a též krev většiny české šlechty předbělohorské.“ (1)

Prapředkem Schwarzenbergů byl Siegfried ze Seinsheimu, uváděný už roku 1172. Jako „Schwarzenbergové“ se příslušníci rodu „začali psát až od Erkingera, jenž koupil panství a hrad stejného jména v 15. století a tehdy také získal v Čechách některá panství“. (2)

K nejslavnějším postavám raných dějin rodu patří Adolf Schwarzenberg, jeden z hrdinů habsbursko-osmanských válek, ve kterých si vysloužil maršálskou hůl a roku 1599 získal pro Schwarzenbergy titul říšských hrabat, aby již o rok později nalezl smrt na bojišti.

Do erbu Schwarzenbergů, jehož štít byl původně osmkrát stříbrně a modře pruhovaný, v té době přibylo pole s hlavou Turka, do níž klove havran. Po roce 1670, kdy se Schwarzenbergové stali říšskými knížaty, se v něm mohla objevit knížecí koruna. Od roku 1688 má čtvrcený štít v prvním poli původní erb Seinsheimů, ve druhém a třetím erby vyženěných hrabství Sulzbach a Brandis a ve čtvrtém již zmíněnou hlavu Turka; v srdečním štítku se objevují symboly panství Schwarzenberg (věž na černé hoře) a hrabství Kleggau (tři snopy). Štítonoši jsou dva zlatí lvi. (3)

Roku 1654 získali Schwarzenbergové inkolát (obdobu dnešního občanství) v Čechách. Jan Adolf Schwarzenberg byl za vlády Leopolda I. (1657–1705) hlavou říšské tajné rady a panovníkovým rádcem i věřitelem. Ve službách císařova strýce arciknížete Leopolda Viléma „projevil na dvorního diplomata neobvyklé schopnosti, když vydatně pomáhal při nákupech uměleckých předmětů pro sbírky arciknížete, z nichž se část dostala na Pražský hrad; tehdy také hodně nakupoval pro sbírky vlastní“. (4) Roku 1660 arcikníže věrnému Schwarzenbergovi věnoval panství Třeboň, které se stalo základem schwarzenberské jihočeské domény.  O rok později Jan Adolf zakoupil i sousední panství Hluboká. Jeho vnuk Adam František zdědil roku 1719 po vymřelých Eggenberzích panství Krumlov, Prachatice a Orlík a o čtyři roky později mu císař Karel VI. u příležitosti své korunovace českým králem udělil titul krumlovského vévody. Tragickou ironií dějin Adam František později nešťastnou náhodou zahynul při honu, když prst na spoušti držel právě císař Karel.

„Během 18. a 19. století Schwarzenbergové mohutně dotvářejí podobu jihočeské krajiny, a to zdaleka ne jen tím, co je v ní nejviditelnější, totiž ,erbovními’ romantickými přestavbami zámků Hluboká a Orlík, nýbrž i dalšími krajinotvornými prvky, které s těmito sídly souvisejí (romantické parky kolem Orlíka na svazích vltavského údolí, kolem Červeného Dvora u Krumlova či kolem Libějovic; síť silnic se stromořadími, jenž se ze vsí orlického panství sbíhají u zámku aj.) nebo i přímo nesouvisejí (rozhledna na Kleti). Snad ještě více však dotvářejí krajinu svým podnikáním v zemědělství, lesnictví a pivovarnictví. Jeho ,vedlejším’ plodem jsou totiž stovky užitných budov v tzv. ,schwarzenberském stylu’, kombinujícím praktičnost s historizující dekorativností, Schwarzenberský plavební kanál, jihočeské zemědělské a lesnické školství a mnoho jiného.“ (5)

Svým poddaným vládli Schwarzenbergové vcelku spravedlivě, patriarchálně lidským způsobem. Samozřejmě také hovořili jejich jazykem. První krumlovský vévoda Adam František „dal svého syna učit češtině právě za nejhlubšího úpadku jazyka, a ten mu musel v roce 1731 psát ,Mylostivý Pan Tato!’“ (6) Zatímco krumlovské panství bylo jazykově smíšené a krumlovská větev Schwarzenbergů bilingvní (česko-německá), orlická větev, která se na sklonku 18. století od krumlovské oddělila, působila v ryze české oblasti a „čechizovala“ se. Došlo k  tomu mj. přičiněním zámeckého kaplana na Orlíce, obrozeneckého kněze Františka Josefa Slámy  Bojenického (1792–1844). (7)

Zakladatelem orlické sekundogenitury Schwarzenbergů se stal již zmíněný Karel I. (1771–1820), rakouský polní maršálek, který zachránil habsburskou monarchii a zabránil ovládnutí střední Evropy Francouzi, když roku 1813 jako velitel spojených rakouských, pruských a ruských vojsk porazil Napoleona v „bitvě národů“ u Lipska.

Karel I. Schwarzenberg se tak stává „,národním’ hrdinou německým a současně ,národním’ hrdinou rakouským. Pro Čechy se tento muž, sídlící na jihočeském Orlíce, stává rovněž ,národním’ hrdinou českým, oslavovaným řadou českých lidových písní. Maršálkovi potomci se pak počešťují i jazykově a stávají se českými vlastenci i ve smyslu moderního českého národního obrození. Vnuk a pravnuk tohoto maršálka…bojují po boku F. L. Riegra za obnovení českého státního práva uvnitř rakouské říše.“ (8)

Ještě před Karlem III. (1824–1904) a Karlem IV. (1859–1913) z orlické linie je však třeba zmínit dva velevýznamné představitele větve krumlovské, premiéra Felixe Schwarzenberga (1800–1852) a kardinála Bedřicha Schwarzenberga (1809–1885).

Felix, historiky nejednoznačně hodnocený rakouský politik, „šel ve šlépějích svého strýce knížete Karla, rakouského diplomata a vojevůdce, vítěze nad Napoleonem. Roku 1818 vstoupil jako kadet do rakouské armády a současně se věnoval od roku 1824 i diplomatické dráze. Působil v Petrohradě, Paříži, Berlíně a dalších městech. Roku 1848 se účastnil italského tažení pod maršálem Radeckým. V říjnu 1848 sestavil vládu, která měla za cíl pozvolna potlačit revoluci. Pro tuto politiku měl kancléř Schwarzenberk plnou podporu nového císaře Františka Josefa I., který měl navíc v knížeti i jednoho z mála skutečných přátel… V letech 1849–51 postupně Schwarzenberkova vláda omezovala demokratické svobody občanů, přičemž současně uváděla v život některé výdobytky revoluce (vyvázání sedláků z poddanství, soudní a správní reforma).“ (9)

Felixův mladší bratr Bedřich se v osmnácti letech rozhodl stát se knězem, roku 1833 dosáhl  kněžského svěcení a o dva roky později byl zvolen arcibiskupem solnohradským. V roce 1842 byl jmenován kardinálem a roku 1850 jej císař a papež jako arcibiskupa „přeložili“ do Prahy. V Čechách se „kardinál Bedřich Schwarzenberg ukázal být mužem smířlivým, spravedlivým, podporujícím úctu k české tradici (za jeho epochy došlo k blahořečení Anežky Přemyslovny) i české církevně-kulturní instituce a dokonce mužem – v katolickém rámci – i ,pokrokovým’ (na prvním vatikánském sněmu patřil k těm, kdo zrazovali od vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti); mužem, jejž jeho současníci uznali za hodna pomníku přímo v katedrále, vytvořeného ,národním’ sochařem J. V. Myslbekem.“ (10)

Neméně výrazně se do českých dějin zapsal i Karel III. Schwarzenberg z orlické větve. „Byl příznivcem českého divadla, nechal opravit hrad Zvíkov. Od roku 1861 zasedal na českém zemském sněmu. Patřil k vůdčím postavám tzv. české historické šlechty. V letech 1870–71 se aktivně účastnil vyjednávání s premiérem Potockým a později také s Hohenwarthem o možném rakousko-českém vyrovnání (tzv. fundamentálky). Po ztroskotání vyjednávání pronesl v českém sněmu památná slova k českému historickému státnímu právu: ,…chceme hájiti práva tohoto a chrániti je budeme, seč nám síly stačí, nechť se stane cokoli, až do těch hrdel a statků.’“ (11)

Jeho syn a rodový i politický nástupce Karel IV. bojoval za české státní právo neméně plamenným způsobem, avšak do českého povědomí vstoupil jiným barvitým výrokem, když v diskusi o umístění busty Jana Husa do „pantheonu“ národních výtečníků na budově Národního muzea prohlásil, že z husitů se nakonec stala „banda lupičů a žhářů“. (12)

Pro známého obrozeneckého spisovatele a „šlechtobijce“ Josefa Holečka Karel IV. představoval jakýsi archetyp českého šlechtice, který se zpronevěřil svému národu.  Jeho mladšího bratra Bedřicha Schwarzenberga (1862–1936) však i Holeček vnímal jako velmi pozitivní výjimku. Bedřich „se účastnil politiky na celorakouské, zemské i jihočeské regionální úrovni a přispěl mimo jiné k vítězství české strany v Českých Budějovicích. V uznalém životopise /od Vladimíra Havla z roku 1936/, který doplnil verši mladý Ladislav Stehlík, je nazýván ,šlechticem-demokratem’.“ (13) Také Karel V. (1886–1914) „se Holečkovi jevil jako jedna z mála nadějí – a jeho úmrtí ve světové válce (které oplakal básní Adolf Heyduk) symbolickým aktem dějin“. (14)

Před první světovou válkou Schwarzenbergové jen v Čechách vlastnili „176.146 ha půdy s významným hospodářstvím, doly, pivovary, cukrovary, vápenkami aj. podniky. Po pozemkové reformě 1922 převzal postupně 61.000 ha půdy stát.“ (15)

První („masarykovská“)  republika připravila Schwarzenbergy a šlechtice vůbec o část majetku i o právo používat tituly. Snažila se je také vymazat z českých dějin a onálepkovat bombastickými frázemi typu „šlechtici tyli krev z morku kostí ubohého lidu“, které později dál rozvíjeli komunisté. (16) Česká šlechta tyto excesy přijala s velkorysostí jí vlastní a v těžkých chvílích pak neváhala vyjádřit svou plnou loajalitu Československé republice a českému národu prohlášeními věrnosti ze září 1938 a ze září 1939, koncipovanými orlickými Schwarzenbergy Karlem a Františkem. Nacisté se Schwarzenbergům samozřejmě pomstili a na majetek orlické větve později uvalili nucenou okupační správu.

Roku 1940 také nacisté zabavili veškerý majetek schwarzenberské primogenitury, jejíž představitel kníže Adolf roku 1938 přispěl na obranu Československa před Hitlerem jedním miliónem korun a po německém obsazení Rakouska, „když se ve Vídni na obchodech a veřejných prostranstvích objevily cedule s textem ,Židé nežádoucí’, otevřel veřejnosti dosud nepřístupné zahrady svého vídeňského paláce a nad vchod umístil nápis: ,Židé srdečně vítáni.’“ (17)

Později Adolf uprchl do amerického exilu, odkud finančně i jinak podporoval československý odboj, zatímco jeho bratranec Jindřich byl z Himmlerova příkazu zatčen gestapem. Neméně statečně bojovali proti nacismu i Karel VI. (1911–1986) a jeho bratr František (1913–1992), který mj. působil v kanceláři prezidenta Háchy a byl jednou ze spojek mezi Háchou a domácím i zahraničním odbojem. Na konci války se oba bratři zúčastnili květnového povstání. František při něm byl členem revoluční České národní rady, zatímco Karel „stál v čele Národního výboru, který se ustavil v Čimelicích a už 6. května 1945 okupační správu ze svého panství vykázal“. (18)

Po druhé světové válce se však český národ Schwarzenbergům za jejich služby odvděčil ještě hůře než po té první. Roku 1947 strany Národní fronty přijaly zákon o vyvlastnění majetku schwarzenberské primogenitury, čímž Československá republika úspěšně napodobila nedávný podobný krok nacistů. „Navrhovatele zákona nevedly k vyvlastnění ani ohledy hospodářské, ani ohledy sociální – zákonodárci stejně tak uznali, že schwarzenberští zaměstnanci se těšili na svou dobu vyspělému sociálnímu zabezpečení. Citlivou rukou řízený majetek přinášel celému státu nemalé peníze a zajišťoval mnoha lidem slušnou práci.“ (19) „Lex Schwarzenberg“ byl přijat z důvodů ryze ideologických: v tehdejší době nepřicházelo do úvahy, aby byl velký majetek nadále soustředěn v rukou šlechty, a muselo dojít k „nápravě“ toho, že prý – jak při rozpravě v parlamentu prohlásil zpravodaj právního výboru poslanec Bartuška – „celé generace českých lidí v řadě jihočeských okresů dřely se od  zrození až do smrti pro lesk a slávu tohoto německého knížecího rodu“… (20)

Karlu VII. Schwarzenbergovi (*1937) bylo deset let, když mu jeho matka, princezna Antonie rozená Fürstenbergová, v jihočeských Čimelicích řekla: „Vím, jak to tu máš rád, ale budeme muset odejít. Přijdeme tady o všechno. Budeme muset jít do ciziny.“ (21) Koncem roku 1948 rodina překročila hranici do Rakouska.

Karel VII. byl zapsán nejprve na českou Komenského školu ve Vídni a pak na gymnázium v Gmundenu. Po maturitě začal studovat práva a poté i lesnictví v Mnichově. Studia však nedokončil, protože se po předčasné smrti svého strýce a adoptivního otce Jindřicha, poslední hlavy schwarzenberské primogenitury, musel ujmout správy rodinného majetku. Pokračoval také v rodinné angažovanosti ve prospěch „české věci“ a významně podporoval československý exil a domácí disent (mj. ve funkci předsedy Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva).

Když se kníže Karel oženil s Theresou, „pouhou“ hraběnkou s Hardeggu, šlo o nerovnorodý sňatek, který však měl fascinující historickou dimenzi: Jeden z Theresiných předků, císařský vojevůdce a dvorní válečný rada Ferdinand hrabě Hardegg, byl roku 1595 popraven za to, že vydal Osmanům neúspěšně hájenou uherskou pevnost Ráb (dnešní Györ). Jeho nástupcem se stal Adolf Schwarzenberg, který Ráb dobyl zpět, což dodnes připomíná havran klovající do hlavy Turka ve schwarzenberském erbu… (22)

Po sametové revoluci se Karel VII. ihned vrátil z nedobrovolného exilu do vlasti a v letech 1990–92 působil na Hradě jako kancléř prezidenta Havla. Roku 1991 – dříve než dostal v restitucích zpět Orlík, Čimelice a další majetek někdejší orlické větve Schwarzenbergů – jako své české sídlo zakoupil zámeček v Dřevíči, který kdysi patřil prezidentské kanceláři a za okupace na něm rád pobýval prezident Hácha. Začátkem roku 2007 se stal českým ministrem zahraničí. Šéfem Černínského paláce byl do června roku 2013.

V témže roce jeho politická kariéra vyvrcholila postupem do druhého kola prezidentských voleb, ve kterém však nakonec – k velké škodě této země – přece jen zvítězily v části společnosti přežívající nacionalistické a plebejské předsudky, kterých bezostyšně využil Schwarzenbergův protikandidát. Na pomyslný český trůn tak místo Karla V. nastoupil Miloš II.

Poznámky:

1) Vladimír Votýpka, Příběhy české šlechty, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 107.

2) Jan Halada, Lexikon české šlechty (Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti), Praha: Akropolis, 1992, s. 140.

3) Viz Josef Janáček – Jiří Louda, České erby, Praha: Albatros, 1988, s. 268.

4) Tamtéž, s. 269.

5) Martin C. Putna, „Torzo díla Karla VI. Schwarzenberga“, in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 9–10.

6) Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 933.

7) Viz Martin C. Putna, „Torzo díla Karla VI. Schwarzenberga“, in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 12.

8) Martin C. Putna, „Kníže české (Doslov)“, in: Barbara Tóthová, Karel Schwarzenberg: Životopis, Praha: Torst, 2007, s. 260–261.

9) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 281.

10) Martin C. Putna, „Torzo díla Karla VI. Schwarzenberga“, in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 14.

11) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 281.

12) Viz Martin C. Putna, „Torzo díla Karla VI. Schwarzenberga“, in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 13.

13) Tamtéž, s. 17.

14) Tamtéž.

15) Česko A–Z, Praha: Knižní klub, 2005, s. 381.

16) Viz Vladimír Votýpka, Návraty české šlechty, Praha–Litomyšl: Paseka, 2000, s. 65.

17) Petr Placák, „Co je Lex Schwarzenberg“, Lidové noviny, 8. 8. 1998, s. 29.

18) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 473.

19) Petr Placák, „Co je Lex Schwarzenberg“, Lidové noviny, 8. 8. 1998, s. 29.

20) Tamtéž.

21) Barbara Tóthová, Karel Schwarzenberg: Životopis, Praha: Torst, 2007, s. 35.

22) Německy havran = der Rabe.