Desetiletí duchovní obnovy národa

Tímto článkem otevírám na blogu novou rubriku, v níž bych chtěl v budoucnu představovat vybrané představitele „českého nebe“ (1), tj. světce a světice spojené s českými zeměmi. Vyvěšuji jej ve výroční den vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy národa, jež bylo na sklonku komunismu připraveno Tomášem Halíkem a spol. a vyhlášeno Františkem kardinálem Tomáškem.

Přesně před třiceti lety, o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie z 15. srpna 1987, vydal kardinál Tomášek pastýřský list, v němž ve spojení s Pannou Marií připomínal „také řadu těch, kteří ji ve sjednocení s Kristem skvělým způsobem následovali“, tedy světce a světice Boží. (2) Vyhlásil v něm Desetiletí duchovní obnovy národa, jež začalo rokem bl. Anežky České (1988) a fakticky již v následujícím roce vyvrcholilo Anežčiným svatořečením a pádem komunismu, spojovaným s její přímluvou. (3) Skončilo rokem sv. Vojtěcha (1997). Jednotlivá léta byla zaměřena na různé oblasti osobního a veřejného života a současně i na jednotlivé normy Desatera, např. rok bl. Zdislavy (1991) na rodinný život a na 6. a 9. přikázání, rok sv. Ludmily (1992) na výchovu, vzdělání a tradici a na 4. přikázání, rok sv. Jana Nepomuckého (1993) na pravdu a spravedlnost a na 8. přikázání apod. Dalšími „patrony“ jednotlivých let byli sv. Klement Maria Hofbauer a sv. Jan Nepomuk Neumann (1989), sv. Norbert a bl. Jan Sarkander (1990), sv. Václav (1994), sv. Prokop (1995) a sv. Cyril a Metoděj (1996).

Tomáš Halík už tehdy zdůrazňoval a dodnes zdůrazňuje (4), že v Desetiletí mělo jít o pravý opak nacionalistické oslavy češství, totiž o duchovní a současně i kajícné připomenutí našeho zakotvení v Evropě na straně jedné a temných stínů našich dějin na straně druhé. S tímto cílem byl za patrona posledního roku Desetiletí určen sv. Vojtěch, „který musel dvakrát opustit svou vlast a nakonec, nepřijatý svými krajany, nalezl mučednickou smrt v cizině, [a tak] byl připomínkou všech osobností a skupin, které v průběhu tisíciletých dějin byly přinuceny opustit českou zemi“. (5)

Ve svém blogování o „českém nebi“ bych chtěl v tomto duchu připomínat především světce spojené s českými zeměmi, ale nikoliv s českým národovectvím, kteří ztělesňující univerzalismus křesťanství. V Kristu, kterého světci svým těsným spojením s Ním zpřítomňují, „už není rozdíl mezi Židem a Řekem“. (6) Ve vztahu k našim zemím by se zrovna tak dobře dalo říci, že v Kristu není rozdíl mezi Čechem a Němcem, takže ve vztahu ke světcům spojeným s českými zeměmi je zcela bezpředmětné řešit otázku jejich jazyka. Výmluvná jsou ostatně už podvojná jména například sv. Klementa Hofbauera alias Dvořáka či bl. Vintíře alias Günthera.

Jedná se ostatně o zemské patrony Čech a Moravy, nikoliv jen o patrony česky mluvících Čechů a Moravanů. Na půdě českého katolicismu byli vždy uctíváni jak česky, tak i německy a např. svatý Václav nepřestal být ani po roce 1945 uctíván potomky vyhnaných českých Němců. Podobně i o bl. Hroznatovi, jehož 800. výročí vstupu do věčnosti je letos připomínáno především v klášteře Teplá a v celé plzeňské diecézi, podle slov tepelského opata Filipa Zdeňka Lobkowicze platí, že „nikdy nerozděloval komunitu dvou národů ani české a německé sousedy“. (7) K zemským patronům ale samozřejmě nepatří jen Češi a čeští Němci, ale i řada světců dalších, včetně mého patrona a patrona hlavní české katedrály sv. Víta.

Bohužel je však třeba konstatovat, že české ani evropské křesťanství jako celek v posledních dvou stoletích příval nacionalismu, vedoucí nakonec až ke dvěma světovým válkám, masakrům a etnickým čistkám, zadržet nedokázalo. „Křesťanské svědectví řady statečných mužů a žen nestačilo na to, aby Evropa došla kýženého pokoje. Přesto mnozí obstáli a jsou nám trvalými vzory, ať už kardinál Josef Beran, vězněný nacistickým i komunistickým režimem (…), anebo evangelík Přemysl Pitter, který se za války ujímal ohrožených židovských dětí a v době divokého odsunu zase německých sirotků. Anebo P. Josef Toufar, litoměřický biskup Štěpán Trochta, matka Vojtěcha Hasmandová a mnozí další.“ (8)

Jedním z problémů Desetiletí duchovní obnovy bylo zřejmě i to, že vposledku odkazovalo jen ke katolickým světcům 9.‒19. století a nikoliv ke svědkům Kristovým z řad osobností drahých českým evangelíkům (9) a z řad novodobých křesťanských mučedníků a trpitelů. Desetiletí bohužel svého cíle nedosáhlo. Je velikým paradoxem, že naděje na duchovní obnovu národa existovala jen v jeho prvních, ještě „totalitních“ letech, zatímco po pádu komunismu brzy padla i ona…

V polovině Desetiletí duchovní obnovy si jeden z čtenářů Katolického týdeníku právem povzdechl: „Nemohu se zbavit dojmu, že Desetiletí bylo sice zamýšleno jako program dlouhodobé evangelizace národa (10), že však zůstalo interní záležitostí katolické církve, přesněji řečeno její malé části. (…) Pět let po revoluci má církev ve společnosti zcela jinou pozici, než s jakou počítali autoři Desetiletí na sklonku totality.“ (11)

Po dalších více než dvaceti letech je situace zase ještě mnohem horší a například minulý měsíc zveřejněné výsledky reprezentativního výzkumu duchovních postojů v bývalých komunistických zemích, podle kterých 66% Čechů říká, že nevěří v Boha, a 68% jich uvádí, že se nikdy nemodlili (12), ukazují, že Česká republika přestavuje i mezi těmito zeměmi ojedinělý negativní extrém.

Zdá se, jako kdyby v dnešní české společnosti, jejíž většina je ve vztahu ke křesťanství a duchovnímu životu „negramotná“, bylo potřeba jít proti proudu dějin až někam zpátky na úplný začátek působení světců v našich zemích. V první sloce krásné písně o zemských patronech, vzniklé těsně před vyhlášením Desetiletí duchovní obnovy, se zpívá o Cyrilovi a Metodějovi, kteří přišli probudit spící úhor naší země a kterým je i dnes třeba adresovat prosbu: „Vzdělávejte dál a zas / církev, národ, celou vlast.“ (13)

Poznámky:

1) Kniha o českých světcích nazvaná České nebe byla poprvé vydána Václavem Kašparem v nakladatelství J. R. Vilímka roku 1939, tj. v době, kdy se k „českému nebi“ obracely pohledy Čechů ohrožených nacismem. V roce 1993 vyšla k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého nová, útlejší knížka se stejným názvem, sestavená Hynkem Rulíškem a vydaná Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou s podporou ministerstva kultury ČR.

2) Jan Hartmann ‒ Bohumil Svoboda ‒ Václav Vaško, Kardinál Tomášek: Svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi, Praha: Zvon, 1994, s. 118.

3) „Když jsme při oslavách milénia svatého Vojtěcha zakončili toto Desetiletí, uvědomovali jsme si s vděčností, co vše se změnilo od chvíle, kdy jsme ,v podzemí‘ tento projekt připravovali a kdy jsme ho zahajovali. Církev se těší naprosté svobodě, uprázdněné biskupské stolce byly obsazeny, obnovil se řeholní život i působení církve ve školství, kultuře, sociální práci a médiích, naši zemi několikrát navštívil papež ‒ a velmi pozitivně se vyslovil o tomto projektu jako o ,dílu Prozřetelnosti‘, mnohé iniciativy, které začínaly v rámci tohoto projektu skromně a v utajení, dostaly svou institucionální podobu. Z tohoto úhlu viděno, Bůh vyslyšel modlitby a tužby těch, kteří tento projekt Desetiletí připravovali, během těch deseti let opravdu štědře ‒ takový obrat nikdo z nás nečekal. Už oslavy kanonizace Anežky Přemyslovny, plod prvního, ,anežského‘ roku Desetiletí, významně ovlivnily atmosféru politického převratu v listopadu 1989, takže ,sametová revoluce‘ byla tehdy mnohými nazývána ,revolucí svaté Anežky‘.“ (Tomáš Halík, „Evropa a její svatí: Rohrská přednáška“, in: týž, Vzýván i nevzýván: Evropské přednášky k filozofii a sociologii dějin křesťanství, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 207‒208.)

4) Dne 25. května 2017 P. Halík o okolnostech a smyslu vyhlášení Desetiletí mluvil na setkání pořádaném v rámci Meetingu Brno, který představuje brněnskou obdobu staršího a masovějšího festivalu přátelství mezi národy Meeting Rimini a je spojen v neposlední řadě s úsilím překonávat v křesťanském duchu nacionalismus a omezeně nesnášenlivé způsoby chápání češství.

5) Tomáš Halík, Vzýván i nevzýván, s. 207.

6) Viz List Galatským 3,28.

7) „Zakladatel kláštera by byl jistě spokojený“, Katolický týdeník, 11.‒17. 7. 2017, roč. 28, č. 28, s. 5.

8) Martin T. Zikmund, „Návrat k první lásce“, Katolický týdeník, 20.‒26. 6. 2017, roč. 28, č. 25, s. 7.

9) Je ovšem třeba zdůraznit, že původní projekt Desetiletí nechtěl být jen „katolickým“, ale právě ekumenickým, a to ve smyslu široké ekumeny všech, kteří cítí spoluodpovědnost za duchovní a mravní zdraví společnosti. Přesně v tomto duchu Jan Pavel II. při své návštěvě Československa z roku 1990 mluvil také o Janu Husovi a dalších českých reformátorech. Je až nepochopitelné, že dokonce i papežův historicky jedinečný podnět v tomto ohledu de facto zapadl.

10) Podle Halíka ovšem Desetiletí nemělo být „jen ,evangelizací‘ v úzkém smyslu slova, nýbrž daleko spíše ,preevangelizací‘, jakousi ,laboratoří životního stylu pro nové milénium‘“ (Tomáš Halík, Vzýván i nevzýván, s. 206).

11) Josef Gabriel, „Potíže s Desetiletím“, Katolický týdeník, 29. 1. 1995, roč. 6, č. 5, příloha Perspektivy, č. 1, s. III.

12) „Jen 29% Čechů věří v Boha“, Katolický týdeník, 18.‒24. 7. 2017, roč. 28, č. 29, s. 1.

13) Kancionál: Společný zpěvník českých a moravských diecézí, Praha: Katolický týdeník, 2004, č. 838, s. 510.