Podle knihy Kazatel je „čas bořit i čas budovat“. (1) Svéráznou ilustraci tohoto verše představují i české dějiny, ve kterých se časy budování kostelů a klášterů střídají s časy jejich ničení. V červenci si vedle jiných velkých postav českých dějin každoročně připomínáme i bl. Hroznatu, utýraného pravděpodobně 14. 7. 1217. Ve spojení s ním a s osudem Hroznatou založených klášterů v Teplé a v Chotěšově nelze než přemýšlet o onom střídavém budování a boření.
Bezprostřední impuls k napsání tohoto článku mi dala nedávno publikovaná alarmující reportáž Jířího Peňáse z Chotěšova. O tématech tohoto druhu však dumám odedávna. Už od dětství jsem slýchal vzpomínky svého otce, který byl v padesátých letech na vojně v tepelském klášteře, a chtě nechtě si musel uvědomovat, že se zemí, která středověkého kláštera a památného místa svých dějin využívá k ubytování vojáků, něco není v pořádku… Tento pocit ve mně od té doby jen stále sílí, což svým způsobem vyvrcholilo letos, kdy jsem s úžasem pozoroval, jak komunisté poté, co v době své vlády zdevastovali obrovské množství církevních objektů a památek, na jejichž opravy dnes nejsou peníze, úspěšně vytáhli do boje i proti té velmi omezené nápravě starých křivd v podobě majetkového vyrovnání státu s církvemi.
Ale zpět k blahoslavenému Hroznatovi. Podobně jako svatý Klement Hofbauer, o kterém jsem psal ve svém minulém článku v rubrice „České nebe“, je i on světcem spojujícím katolíky bez ohledu na to, zda jej uctívají česky nebo německy. Jeho působení bylo spojeno s oblastí na česko-německém pomezí, tak tragicky zpustošenou po roce 1945.
Rok ani místo jeho narození (snad Hroznětín alias Lichtenstadt) nejsou jisté. Autory třináctého století, v němž se zrodila Hroznatova sláva, zajímaly jiné věci. Důležitou součástí hroznatovské legendy jsou zázraky, které budoucího světce začaly provázet již ve chvili, kdy údajně přišel na svět jako mrtvě narozený:
„,Ježíši Kriste, dej, prosím, život tomuto mrtvému nemluvněti ke cti slavné Panny, tvé matky, které chlapce obětuji, a ke chvále tvé vznešenosti, jenž jsi požehnaný na věky,‘ mumlá téměř neslyšně vyděšená rodička modlitbu. A stává se zázrak. Předčasně narozený Hroznata (asi 1160/1170–1217/1218), syn vznešeného pana Sezemy (+1179), se poprvé pořádně nadechne a spustí pláč. K úlevě matky i přítomné porodní báby. Podruhé mu modlitby jeho matky mají pomoci, když ho jeho nepozorná sestřička nechtěně upustí z rozjetého kočáru. Chlapci se nic nestane a přežije i tonutí v řece Visle během svého pobytu v Krakově. Tam se mu dostává také vzdělání, s nímž se na prahu dospělosti vrací domů, aby se ujal rodových statků.“ (2)
Hroznata se v mladém věku oženil a o pár let později se dočkal narození syna. Jeho skutečnou rodinou se však měl stát premostrátský řád, založený roku 1120 sv. Norbertem z Xanten. Ten bývá řazen mezi české patrony a význam klášterů jeho řádu v českých zemích, byť posléze pohromami dějin decimovaných, ani nelze dostatečně zdůraznit. Vedle klášterů v Teplé a Chotěšově k nim už v době Hroznatově či dřívější patřily kláštery na pražském Strahově, v Želivi, v Hradisku u Olomouce, v Milevsku, v Louce u Znojma a v brněnských Zábrdovicích. Jejich zdmi kráčely české dějiny – počínaje dobou, kdy byly zřízovány ke cti a slávě Boží, a konče například dobou, v níž byl komunisty v Želivi zřízen koncentrák pro kněze…
Hroznatova cesta do premonstrátského řádu nebyla nijak přímočará. Snad na ni pomyslel i ve chvíli, kdy mu brzy po porodu žena i dítě zemřely. V té době však byl světským rytířem a nejspíš i významnou postavou na české politické scéně. Jako rytíř své doby dvakrát vytáhl na křížovou výpravu (1191 a 1195), ale za nejasných okolností (z dnešního pohledu jistě sympaticky) se nakonec z účasti na tomto krvavém podniku v obou případech vyvázal a svého slibu stát se křižákem byl papežem Celestinem III. dvakrát zproštěn. Poprvé s tím, že místo toho založí klášter premonstrátů v Teplé, podruhé se náhradou stal zakladatelem kláštera premonstrátek v Chotěšově. Posléze (slovy listiny biskupa Daniela pro klášter Teplá) „zanícen láskou k Bohu a hledíce k pokoji tohoto domu, odložil pás světského rytíře a sám sebe a své příjmy obětoval Bohu“ jako premonstrát v Teplé. (3) Do kláštera v Chotěšově zase vstoupila jeho sestra Jitka a po svém ovdovění v něm dožila i další sestra Vojslava.
„Protože někdejší rytíř neměl příslušné vzdělání, stal se laickým bratrem, složil řeholní sliby a opat Jan jej pověřil úkolem, jemuž Hroznata nejspíš nejlépe rozuměl – totiž správou majetku s titulem probošta či jako praepositus, čili představený (1207). Do jeho kompetence tedy spadal řád v Teplé, Chotěšov, statek Hroznětín a bezmála šedesát vesnic vůkol, nemluvě o podílech, jimiž přispěly řádu Hroznatovy sestry. Tehdy také došlo ke sporu Hroznaty s opatem, který byl nejspíše vyvolán představitelem řádu. Nejprve tedy opustil premonstrátskou komunitu, potom opat kapituloval a nakonec se triumfálně vrátil zakladatel, kterého mniši vřele uvítali (1217). V té době se však již Hroznatův osud nachýlil. Chystal se totiž na inspekční cestu do Hroznětína, netuše, že jde o cestu poslední. Byl totiž přepaden, zavlečen na některou z pohraničních pevností, a ničemové nejspíše německého původu, kteří jej věznili, očekávali bohaté výkupné. Jenomže klášterní majetek byl chráněn papežskými i panovnickými výnosy a bulami, navíc během života Hroznaty premonstráti klášter a jeho statky užívali, ale nikdy plně nevlastnili. V Teplé zase neměli tušení, co se s Hroznatou děje, zatímco správce řádového majetku odmítal vyplácet jakékoli odškodné za své propuštění… Než se však v Teplé dozvěděli o osudu vězně, než vyrazili na cestu s výkupným, Hroznata ve vězení díky strádání a špatnému zacházení zemřel. Premonstráti si už mohli odvézt do kláštera jen nebožtíka.“ (4)
Hroznatovi vrazi patřili pořád ještě k „rozumným“ zločincům, kterým nešlo o bezdůvodné vraždění a ničení, ale o zisk. Ve srovnání s vyprávěními popisujícími řádění rudých loupežníků ve dvacátém století je tento horor ze století třináctého dost krotký…
Tepelský klášter, ve kterém byly s úctou pochovány Hroznatovy ostatky, byl ve svých šťastnějších dobách duchovním, kulturním, školským a hospodářským centrem velevýznamným pro celé západní Čechy. Tak tomu přes mnohé dějinné peripetie bylo v zásadě po celou dobu třináctého až šestnáctého století. Tepelský románsko-gotický kostel z doby Hroznatovy však za svou existenci neméně než šestkrát vyhořel. „Za třicetileté války byl švédskými vojsky vypleněn hned čtyřikrát. Přesto se dokázal na konci 17. století vzchopit k rozsáhlé přestavbě areálu, která jeho podobu určuje dodnes.“ (5)
Také klášter byl opakovaně ničen loupežemi a požáry. Za Josefa II. mu hrozila likvidace, které však unikl, protože tehdejší opat Kryštof Heřman Trautmansdorf panovníka přesvědčil o jeho „užitečnosti“. Klášter zřídil v Teplé normální školu se čtyřmi třídami, první toho druhu v Čechách. Opatu Kryštofovi patří mj. i zásluha na pozdějším založení Mariánských Lázní na klášterním pozemkovém vlastnictví.
„Premonstráti z Teplé požehnaně působili po celé století na známém plzeňském gymnáziu, které se stalo krystalizačním jádrem českého národního obrození Plzně a jejího okolí. Dále působili jako pedagogové na univerzitách, astronomických ústavech a námořních akademiích. Neopomenutelná je jejich činnost literární, skladatelská a sběratelská. Především pro potřeby vědecké a pedagogické činnosti vznikla klášterní knihovna… V 18. a 19. stol. byla doplněna o literaturu všech vědních oborů ve všech důležitých evropských jazycích.“ (6)
Ve dvacátém století však přišly zlé časy. „O rozsáhlou majetkovou základnu klášter připravila první pozemková reforma, dílo zkázy dokončily dva totalitní režimy nucenými odprodeji a konfiskacemi. Převážně německá komunita se nevyhnula pronásledování nacistickým režimem a po válce se dočkala vyhnání se zbytkem německého obyvatelstva Sudet.“ (7) Ve vztahu k tomu, co následovalo, bych rád pro kontrast ocitoval nejprve komunistický zdroj ze šedesátých let (a teprve potom zdroje pravdivé):
„Rok 1945 nepřinesl větší změnu. Tepelský klášter zůstal semeništěm zpátečnictví, přestože byl očištěn od národnostních štváčů a hitlerovských náhončích. Ani únorové vítězství našeho lidu nepřesvědčilo všechny tepelské kanovníky o jejich marném boji a nemravném protilidovém postoji. Nová, šťastnější epocha pro poslání a využití starobylého kláštera a jeho knihovny nastala po jeho převedení do státní správy.“ (8)
Představitelem oněch „nemravných postojů“ byl Heřman Tyl, premonstrát za nacistické okupace vězněný v Jihlavě, Brně, Osvětimi a Buchenwaldu, od roku 1946 tepelský převor s pravomocí opata, pro svou koncentráčnickou minulost a pokrokové smýšlení projevující se mj. založením hospodářsko-výrobního družstva bl. Hroznaty do roku 1948 podporovaný i komunisty, ale v padesátých letech jimi znovu vězněný v Praze, Valdicích, Jáchymově, Lepoldově a na Mírově. V oné krátké pauze mezi svými dvěma vězeňskými kalváriemi se přičinil o to, aby byl bl. Hroznata „jako mučedník práva a spravedlnosti prohlášen za patrona politických vězňů“. (9)
Zatímco převora Tyla komunistické gestapo zatklo již 14. února 1950, osud tepelského kláštera se naplnil o dva měsíce později, kdy komunisté přistoupili k zátahu proti všem „zpátečnickým“ mnichům. „V noci z 13. na 14. dubna 1950 skupiny lidových milicí a státní bezpečnosti přepadly klášter, řeholníky zatkly a budovy vydrancovaly. Areál kláštera byl pak předán armádě jako kasárna.“ (10)
Unikátní svědectví o tom, jak si armáda v klášteře počínala, zanechal Josef Frolík, tehdejší voják odloučeného praporu v Teplé, pozdější komunistický rozvědčík a ještě později „zrádce“ přeběhlý na Západ. Roku 1952 Frolík ještě jako naivní komunista-idealista poslal na nadřízená místa stížnost na štábního kapitána Kubarice, který se svými podřízenými způsobil „miliónové škody na vzácné kulturní památce, kterou nesporně byl klášter Teplá… Kubaric, Riezner, Šaliga a další důstojníci si odváželi přeplněné vozy obrazů, gobelínů, vzácných tisků a místní povětrné dívky si dávaly vsazovat drahé kameny, které páni velitelé vydloubali z monstrancí, do svých prstýnků. Nádherná klášterní knihovna, obsahující nepředstavitelné kulturní dědictví, se stala skladištěm, kam zajížděly nákladní tatry s nákladem knih z okolních zrušených klášterů. Knihy se skládaly na podlahu sálu stejným způsobem jako cihly na stavbě. Voják zapnul zvedák a bylo to. V sále s nádhernými freskami si důstojníci udělali volejbalové hříště a v druhém politickovýchovnou světnici Rudé hvězdy; husitské palcáty a říkanky z [vojenského] řádu byly přibíjeny do maleb renesančních a barokních mistrů. Protože klášter nebyl pochopitelně vybaven patřičným množstvím klozetů pro posádku, vybudovaly se latríny z několika cel a odvod byl sveden do prvého poschodí třípatrových sklepů. Po dvou letech služby se klášter musel opustit, protože začaly propukat infekce a celá budova vydechovala nepředstavitelný zápach.“ (11)
Pointa týkající se bl. Hroznaty – o jejíž hodnověrnosti není za daných poměrů důvod pochybovat – zní takto: „Hroznatova lebka se stala mičudou, s níž hráli kopanou naši vojáci. Tak to alespoň uvádí Milan M. Buben, který měl nejspíše po ruce různá svědectví a doklady. Ostatky nakonec získal premonstrát Metoděj Vilém Cetl, který působil jako administrátor Teplé. Tentokrát výkupné zaplaceno bylo – a cena Hroznaty byla vydražena klasickou směnnou hodnotou, dvěma lahvemi slivovice. Ostatky byly nejprve uloženy v kostele svatého Jiljí v Teplé a teprve roku 1993 byly vráceny na původní místo.“ (12)
Je snadné si představit, v jakém stavu se tepelský klášter dočkal pádu komunismu. Premonstrátskému řádu byl začátkem devadesátých let vrácen zcela zdevastovaný a jeho obnova probíhá dodnes. Teplá měla však každopádně to štěstí, že v ní po roce 1989 mohl svůj životní příběh uzavřít Heřman Tyl a že za jeho nástupců Huga Pitla a Filipa Zdeňka Lobkowicze klášter může být nadále domovem komunity mnichů.
Jinak je tomu bohužel v Chotěšově, kde se komunitu řeholních sester obnovit nepodařilo. Chotěšovský klášter, tyčící se nedaleko Plzně nad řekou Radbuzou, ztělesňuje duchovně bohaté dějiny Čech i zkázu a zmar doby nejnovější. Jiří Peňás, někdejší redaktor Lidových novin, který z nich v posledních letech podobně jako další příslušníci lepší části jejich redakce přešel do Týdeníku Echo, ve své reportáži z Chotěšova jeho pohnuté dějiny shrnuje takto:
„Vrchol zažil za časů Karla IV., kdy tady stál gotický chrám s konventem, v jehož celách žily desítky řádových sester a pan probošt, který se o ně staral. V roce 1421 to tu vypálili a vydrancovali husité, na což pak navázala lidová armáda. Sestry premonstrátky se sem však mezitím vrátily, překonávaly dobré i zlé a pravděpodobně se jim vedlo dobře, neboť ve třicátých letech 18. století si daly vybudovat mohutnou čtyřbokou budovu, jejíž jižní průčelí s mohutným rizalitem ční daleko do kraje… Staly [se jim však] osudné reformy zuřivého reformátora Josefa II., který jejich klášter v roce 1782 bez milosti zrušil… Téměř sto let přestal chotěšovský klášter sloužit náboženskému poslání a už tehdy chátral. V roce 1822 ho i s panstvím koupil poštmistrovský rod Thurn und Taxis, který konvent vlastnil de iure až do konce třicátých let 20. století: Chotěšov čili Chotieschau byla převážně německá obec. Důležitý byl rok 1878, kdy konvent, čili tu mohutnou barokní budovu, pronajala za symbolickou cenu zbožná kněžna Helena von Thurn und Taxis sestrám salesiánkám… A ty salesiánky nepřišly do Chotěšova jenom tak, nýbrž s velkolepým plánem zřídit tu exkluzivní školu pro dívky… Zprvu převládaly Němky, po válce tu již byla polovina dívek českých. Na fotografiích, které po nich zůstaly, vidíme sličné tváře a lepá těla v secesních kostýmech, na něž vlídně dohlížejí řádové sestry a všude je řád a lad starého světa, který jistě nebyl ideální, ale když zanikl, nastoupilo něco mnohem horšího.“ (13)
Chotěšov byl před první světovou válkou i cílem procesí zbožných poutníků z celých západních Čech i z Bavor. Dnes už ovšem v troskách kláštera, kostela, křížové cesty a celého poutního místa dokáže tato procesí spatřovat jen vnitřní zrak tak mimořádnou imaginací obdařeného návštěvníka, jakým je Jiří Peňás. Výstižná zkratka, kterou tento autor ve své reportáži shrnuje nejen chotěšovské, ale i obecně české dějiny dvacátého století, zni zhruba takto: Po první světové válce poklesla zbožnost a začalo ničení sakrálních objektů. Po druhé světové válce vykonalo dílo zkázy vyhnání německého obyvatelstva ze Sudet. Po komunistickém převratu následovala likvidace řeholí a dovršení totální devastace Československou lidovou armádou, která místo, sestrami tak dlouho budované a udržované s láskou a úctou, proměnila v takové ruiny, že se ještě třicet let po pádu komunismu klášterem prohánějí jen poštolky. Závěr Peňázova smutně poetického článku je však třeba ocitovat doslovně:
„Z trosek toho kláštera si jeden mladík přinesl v krabici s kusem mýdla anděla, kterému ulámali křídla. Ten mladík tu byl v roce 1963 na vojně a jmenoval se Karel Kryl. Jeho invalidní anděl byl podle všeho z Chotěšova. Pomalu se to tam ale zvedá. V sobotu a v neděli jsou od dvou do čtyř prohlídky. A pár andělů se už zase pod krovy usídlilo. Ve dne se vydávají za poštolky a honí se tam, jako by jim to patřilo.“ (14)
Poznámky:
1) Kaz 3,3.
2) „Bál se blahoslavený Hroznata Přemysla Otakara I.?“, HISTORY Speciál, 2019, č. 1, s. 6.
3) Tamtéž, s. 7.
4) Slavomír Ravik, O světcích a patronech, Praha: Levné knihy KMa, 2006, s. 602.
5) „Klášter Teplá“, Katolický týdeník, 11.–17. 2017, roč. 28, č. 28, s. 5.
6) Ludolf Josef Kazda, 800 let kláštera v Teplé u Mariánských Lázní, Teplá 1992.
7) „Klášter Teplá“, Katolický týdeník, 11.–17. 2017, roč. 28, č. 28, s. 5.
8) Antonín Mrkvička – Jiří Hrubeš, „Z historie tepelského kláštera“, in: Knihovna Teplá – klášter, Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1962, s. 17.
9) Heřman J. Tyl, Psancem, Třebíč: Arca JiMfa, 1995, s. 83.
10) Ludolf Josef Kazda, 800 let kláštera v Teplé u Mariánských Lázní, Teplá 1992.
11) Josef Frolík, Špión vypovídá, Praha: Orbis, 1990, s. 13.
12) Slavomír Ravik, O světcích a patronech, Praha: Levné knihy KMa, 2006, s. 602–603.
13) Jiří Peňás, „Polámaní andělé z Chotěšova“, Týdeník Echo, 6. 6. 2019, roč. 6, č. 23, s. 52.
14) Tamtéž.
2024 ©