První Čech světového formátu

Napsal Vít Machálek (») 23. 4. 2018 v kategorii České nebe, přečteno: 284×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Mezi většinou českého národa a křesťanstvím dnes zeje propast neporozumění. Sotvakdo z našich světců a zemských patronů může být jejím lepším symbolem než svatý Vojtěch, který se ve své době výrazně zapsal do dějin Evropy, v Ćechách však zůstal nepochopen.

Dnešní svatovojtěšské výročí je nekulaté, svůj článek k němu však zahájím vzpomínkou na velekulaté 1000. výročí Vojtěchovy smrti z roku 1997. Papež Jan Pavel II., pro kterého už v té době cestování z důvodu vysokého věku a zdravotních problémů nebylo jednoduché, tehdy kvůli sv. Vojtěchovi vážil cestu do Čech. Velmi rád vzpomínám na tehdejší papežskou mši v Hradci Králové, kde Jan Pavel II. také požehnal Nové Adalbertinum, po Vojtěchovi-Adalbertovi pojmenované středisko nové evangelizace spojené s inkulturací. Tyto události popisuje kniha rozhovorů s papežovým osobním přítelem, královéhradeckým biskupem Karlem Otčenáškem. (1)

Kniha rozhovorů s tehdejším předsedou Senátu Petrem Pithartem, který se zjevně velmi vyčerpaným papežem letěl z Prahy do Hradce, zase popisuje okamžik, ve kterém vrtulník přelétal nad Libicí – místem, kde se sv. Vojtěch patrně kolem roku 956 narodil:

„Dodal jsem si odvahy, přiskočil jsem ke Svatému otci a začal jsem s ním tak trochu, jemně cloumat. Spěchalo to! ,Promiňte, Svatý otče, ale podívejte se honem dolů, to je tady, to je Libice, Vojtěchova Libice!‘ Náhle zcela ožil, přilepil se k oknu, běžel jsem do kabiny, a říkal jsem: ,Páni, páni piloti, to musíte ještě jednou tady obkroužit, aby si to mohl Svatý otec prohlédnout.‘ A oni to obkroužili. Náhle byl víc než živý, rozjasněný, bylo zřejmé, jak je Vojtěch pro něj srdeční záležitostí.“ (2)

Libice ležící na soutoku Cidliny s Labem byla sídlem Vojtěchova otce Slavníka, kterého Kosma ve své kronice nazývá „znamenitým knížetem“ a popisuje hranice jeho rozsáhlého knížectví, aniž by nějak definoval vztah mezi ním a státem pražských Přemyslovců. (3)

Slavníkova manželka a Vojtěchova matka Střezislava bývá pokládána za sestru sv. Václava a Boleslava I. a zdá se, že až do její smrti z roku 987 byly slavníkovsko-přemyslovské vztahy aspoň navenek dobré, zatímco po ní se už začalo schylovat k vyvraždění slavníkovského rodu. Podle svatovojtěšské legendy Nascitur purpureus flos od sv. Brunona z Querfurtu Vojtěch „měl pět bratrů a životy všech přeťal meč“. (4) Jména těchto pěti bratrů, zabitých při masakru na Libici z roku 995 (zprávy o tom, zda při něm všichni zahynuli, se ovšem rozcházejí), podle Kosmovy kroniky zněla: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. (5) Kromě nich měl Vojtěch ještě nevlastního bratra Radima, který byl Slavníkovým nemanželským potomkem.

„Vojtěch jako malý chlapec vynikal tělesnou krásou a zdatností. Proto si také jeho otec, kníže Slavník, přál, aby z chlapce vyrostl zdatný bojovník a slavný vladař. Chlapec ale těžce onemocněl a již se zdálo, že zemře. Tehdy ho jeho rodiče položili na oltář blahoslavené Panny Marie a slíbili, že pokud se uzdraví, zasvětí jej Bohu. Chlapec se překvapivě uzdravil a asi ve věku 10 let se setkal na Libici s misijním biskupem Adalbertem. Ten se totiž při svém návratu z Kyjeva (6) zastavil na staroslavné Libici, kde snad i biřmoval našeho Vojtěcha. Od roku 966 byl Adalbert opatem kláštera ve Weissenburku v Porýní a věnoval se sepisování kronik. Když bylo zřízeno arcibiskupství v Magdeburku, stal se zde roku 968 prvním arcibiskupem. Pod Adalbertovou ochranou pak strávil Vojtěch v Magdeburku svá studijní léta. A po biskupovi Adalbertovi přijal také jméno, takže kromě slovanského Vojtěch používal i druhé jméno, latinsky Adalbertus, zkráceně Adalbert.“ (7)

Už od mládí tak Vojtěch většinu svého života prožíval v kulturně vyspělejším prostředí za hranicemi Čech. Teprve „návrat do Prahy a Vojtěchovo zvolení pražským biskupem v roce 982 ho svázalo s myšlenkově chudým českým prostředím.“ (8)

Vojtěch byl nejprve začátkem roku 982 svědkem trýznivého umírání svého přechůdce, prvního pražského biskupa Dětmara, „který na smrtelné posteli bědoval nad svou povolností a přílišnou opatrností, která mu nedovolovala, aby rázně vystoupil proti zlořádům mezi laiky a klérem. To naň učinilo nezapomenutelný dojem. Krátce předtím, r. 981, zemřel také Vojtěchův otec Slavník a ve východních Čechách se ujal vlády Soběbor. Přemyslovcům záleželo na využití všech příznivých okolností k likvidaci slavníkovské domény a využili k tomu i volby Dětmarova nástupce. Na starobylém levohradeckém hradisku byl 19. ledna 982 zvolen přes své zdráhání pražským biskupem Vojtěch.“ (9) V tehdejším období církevních dějin, tzv. temném věku, byli biskupové považováni za služebníky vládců a nástroje jejich politiky, Vojtěch však tuto roli, kterou od něj zřejmě Přemyslovec Boleslav II. očekával, nikdy nepřijal.

Vojtěchovo zvolení biskupem bylo 3. června 982 potvrzeno císařem Otou II., který (podle Kosmovy kroniky) toho dne ve Veroně „dal biskupovi prsten a berlu pastýřskou a právě tam přítomný arcibiskup mohučský Villigis, jemuž byl Vojtěch podřízen, vysvětil ho z rozkazu císařova na biskupa jménem Adalberta. (…) Byv vysvěcen dne 11. měsíce června, jel se svými průvodčími do drahé vlasti, a když přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem, za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec.“ (10)

„Za investitury ve Veroně císařem Otou II. se Vojtěch seznámil s představiteli clunyjského reformního hnutí benediktinů. Požadovali opravdovou vnitřní víru, a proto vystupovali proti pohanským přežitkům, obchodu s křesťanskými otroky, zavrhovali i kněžská manželství. Po návratu se biskup pokoušel jejich požadavky v polopohanských Čechách realizovat, ale narazil na tvrdý odpor nejen knížete a jeho předáků, ale i v řadách duchovenstva.“ (11)

Vojtěch nebyl biskupem ochotným sloužit zájmům státu a přimhouřit přitom oko nad skutečností, že tyto zájmy byly neslučitelné s křesťanstvím a lidskostí, ale naopak představitelem církve jako „znamení odporu“. Nelze ani dost zdůraznit především význam jeho boje proti obchodu s křesťanskými otroky. Ten představoval mimořádně temnou součást našich dějin desátého století, v němž Slované (al-Ṣaqāliba) prostřednictvím obchodníků s otroky v obrovském množství putovali do córdobského chalífátu (v němž mj. ženy plnily harémy a muži v nich sloužili jako eunuši), přičemž tento obchod byl podle historika Dušana Třeštíka „hybnou silou sekulárního procesu vytváření střední Evropy“. Panovníkům bez mravních a náboženských skrupulí mohl ekonomické zdroje potřebné k zabezpečení jejich moci poskytnout právě „obchod s lidmi, za něž pražský Přemyslovec Boleslav I. získal podle přibližných Třeštíkových odhadů 3,5 až 7,5 tuny stříbra. Za to bylo možné vydržovat armádu tří tisícovek jezdců. Trh s otroky stál také za nebývalým vzestupem přemyslovské Prahy v druhé půli 10. století, která byla pro cizí obchodníky jakousi bránou do slovanského světa, jak vyplývá ze zprávy, kterou pro córdobského chalífu sepsal židovsko-arabský cestovatel Ibrahím ibn Jakub.“ (12)

Odpor proti tomuto fenoménu byl sice jen jednou z řady věcí, v nichž se biskup Vojtěch dostával do konfliktů s českým prostředím, výše zmíněné skutečnosti jsou však jistě ilustrativní pro pochopení toho, že ve Vojtěchově dramatickém zápasu opakovaně končícím jeho odchody z Čech nešlo o žádné maličkosti, ale o základní křesťanský, anebo naopak pohanský (či pseudokřesťanský) trend směřování české společnosti.

V té světec na pražském biskupském stolci uznání nedošel, o to větší úspěchy však od počátku slavil u sousedů. „Jistě hned v prvních letech svého episkopátu konal Vojtěch misijní cesty po rozsáhlé říši Boleslavově a snad již v této době navázal styky s dvorem uherským, navštívil Uhry a pokřtil syna vévody Gejzy, pozdějšího krále sv. Štěpána. Doma však se situace zhoršila do té míry, že Vojtěch nevida prospěchu ze své apoštolské práce, opustil diecézi a odešel do Říma požádat papeže, aby ho zprostil tíživého úřadu. Papež Jan XIV. mu vyhověl, pražský stolec však neobsadil. Vojtěch pomýšlel na pouť do Svaté země, ale v klášteře montecassinském, kde se zastavil, mniši mu jeho úmysl rozmluvili a doporučili mu vstoupit do benediktinského řádu. Ani v tomto slavném klášteře, kde ho ctili stále jako biskupa a vyžadovali od něho biskupské funkce, však dlouho nezůstal a na radu basilského mnicha Nila, sídlícího v klášteříku valleluckém na statcích montecassinských, zakotvil posléze v latinském klášteře Panny Marie, sv. Benedikta a sv. Alexia na římském Aventinu. S vědomím kurie a na základě zváštního papežského indultu byl přijat do řádu, konal postupně všechny práce a povinnosti noviciátu až do 17. dubna 990, kdy po předepsané zkoušce složil mnišský slib. Příklad Vojtěchův následoval jeho bratr Radim, který přijal jméno Gaudentius.“ (13)

Soustředěného duchovního života v klášteře si Vojtěch mohl užívat jen do roku 992, kdy jej byl po smrti míšeňského biskupa Volkolda, nepříliš slavně spravujícího i pražské biskupství, Boleslav nucen požádat, aby se jako biskup vrátil do Prahy. „Někdy koncem léta r. 992 bylo z Čech vypraveno poselstvo, jež mělo získat biskupa pro návrat. V čele poselstva byl někdejší libický učitel Vojtěchův Radla a mnich Kristián, který jménem lidu sliboval, že ,napraví, v čem pobloudili, a odčiní, v čem se provinili, zanechávajíce zlého‘“. (14) Za těchto okolností se Vojtěch musel znovu ujmout svého úřadu.

Do Čech se vrátil se skupinou mnichů, kteří s ním přišli z Říma. Roku 993 pro ně založil náš nejstarší mužský klášter v Břevnově, jehož význam pro další dějiny českých zemí ani nelze docenit. Záhy na to však došlo k novému konfliktu mezi biskupem a drsným českým prostředím. „Když se Vojtěch snažil ve svatojiřském klášterním kostele na Pražském hradě ukrýt jednu provinilou ženu, její pronásledovatelé nebrali ohled na právo chrámového azylu, ženu ven vyvlekli a před kostelem zavraždili. Vojtěch na protest proti této události někdy v roce 994 opustil Prahu a uchýlil se do svého oblíbeného aventinského kláštera.“ (15)

Zločin, který Vojtěcha přiměl k odchodu z barbarských Čech, byl jakoby jen předehrou jiného zločinu, po kterém už byl biskupův návrat sotva možný: na den sv. Václava roku 995 Češi svátek svého patrona „oslavili“ již zmíněným masakrem na Libici, při kterém byli Vojtěchovi bratři a hradští bojovníci přepadeni při sváteční mši a „jako nevinné ovečky“ povražděni. (16) Ať již jsou nebo nejsou správné spekulace o tom, že Slavníkovci by se jinak mohli spojit s Piastovcem Boleslavem Chrabrým proti Přemyslovcům, šlo jistě o víc než žalostný způsob, jakým se v Čechách řešily politické spory… Nelze se také divit Vojtěchovi, jestliže nakonec pojal přání zahynout raději rukou pohanů při misijním působení než rukou svých „křesťanských“ krajanů.

„R. 996 přišel do Říma Ota III., aby se dal korunovat na císaře. Tento ,asketa v purpuru‘, trpící v drsném prostředí saském steskem po věčném městě, obíral se v duchu vidinou renovace imperia římského, jež chtěl přebudovat v universální a nadnárodní ,imperium christianum‘ s centrem v Římě jako hlavou světa. Působením Vojtěchovým, s nímž se důvěrně stýkal, dal se získat pro myšlenku ,římských misií‘ na východním okraji říše v krajích slovanských, tj. misií řízených papežem, a opustil koncepci ,říšských misií‘ svého děda Oty I., papežský vliv vylučující. Vojtěch sám snil již o službě misionáře ve východních krajích. Avšak nový papež Řehoř V. i arcibiskup Willigis naléhali, aby se Vojtěch vrátil do diecéze. Uposlechl i tentokrát – jístě s velkým přemáháním – ale vyslovil přání, kdyby nebyl v Čechách přijat, aby dostal kanonickou licenci na apoštolskou misii u sousedních národů jako archiepiscopus regionarius. Do Prahy nespěchal. Navštívil nejdříve jako poutník některá posvátná místa ve Francii a připojiv se k průvodu Oty III., přišel s ním do Mohuče. Tam bylo navázáno na hovory římské, politicko-církevní koncepce císařova nabyla jasnějších forem a Vojtěch s radostí přijal úkol, bude-li ve vlasti odmítnut, propagovat plány svého císařského přítele po stránce církevní. Odebral se do Polska a z Hnězdna jednal o návrat do vlasti. Odpověď byla záporná: Čechy nemohly Vojtěcha potřebovat.“ (17)

V Polsku, podobně jako předtím v Uhrách, Vojtěch rozvinul intenzivní náboženskou činnost. Pokřtil řadu lidí a založil benediktinský klášter v Třemešíně u Poznaně. Poté chtěl jít hlásat evangelium pohanským Luticům, ale patrně na přání Boleslava Chrabrého se nakonec místo toho vydal na misijní cestu k pohanským Prusům. (18)

A pak už následovalo známé finále jeho příběhu v podobě mučednické smrti z 23. dubna 997. V Kosmově kronice zprávy o Vojtěchovi vrcholí slovy: „Když slavný praporečník Kristův, biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii [Uhry] a s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23. dubna. Toho roku byl Boží hod velikonoční dne 25. dubna.“ (19)

„Vojtěchovou Evropou“ se však stala teprve Evropa prvních let po jeho smrti. O velkolepém, naneštěstí však velmi krátkém období spolupráce mezi císařem Otou III. (996–1002), sledujícím ideál nikoliv „německé“, ale nadnárodní křesťanské říše, a famózním učencem Gerbertem z Aurillaku alias papežem Silvestrem II. (999–1003), britský historik Christopher Dawson konstatuje:

„Vzestup nových křesťanských národů spadá právě do krátkého období společné vlády Oty III. a Gerberta. Jejich působením, inspirovaným částečně Otovou úctou k památce jeho českého přítele svatého Vojtěcha, se Poláci a Maďaři osvobodili ze své závislosti na německé státní církvi a získali vlastní církevní organizaci jako nutnou podmínku nezávislosti svých národních kultur.“ (20)

Tři roky po Vojtěchově smrti přicestoval císař Ota s velkou družinou do polského Hnězdna, aby tam uctil světcovy ostatky, vykoupené a přenesené z Prus do Polska Boleslavem Chrabrým. „Slavné uložení Vojtěchových ostatků v hnězdenské katedrále za účasti císaře se roku 1000 stalo politickou událostí prvního řádu. Vojtěch se stal patronem polské církve, která získala vlastní arcibiskupství, na metropolitní stolec dosedl Vojtěchův bratr Radim.“ (21) Také uherskému králi Štěpánovi dal císař Ota svolení ke zřízení arcibiskupství v Ostřihomi, kde na metropolitní stolec dosedl Vojtěchův přítel a někdejší opat Vojtěchem založeného břevnovského kláštera Askerik.

Naproti tomu Čechy, jak konstatuje Petr Pithart, byly za „nechuť k Vojtěchovi a jeho nárokům“ tvrdě potrestány: „U nás bylo arcibiskupství zřízeno až o tři století později!“ (22) Bizarní „nápravou“ oné někdejší nechuti se stala partyzánština z roku 1039, kdy Češi vedení kmížetem Břetislavem uskutečnili válečnou výpravu do Polska, kde ukořistili „ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a mučedníků Pěti bratří, ale také obrovské poklady“. (23)

Nechci se pouštět do rozvíjení laciných paralel se současností, v níž Češi zase spíš touží „uhrát svoje“ v bizarních svárech s okolní Evropou, místo aby konstruktivně působili v jejím rámci. Současná doba, v níž je křesťanská Evropa v troskách, se dá těžko srovnávat s dobou, v níž se před tisíci lety budovala.

Na závěr svého článku však každopádně musím zmínit svatovojtěšská výročí dvacátého století i události dnešní. O papežské návštěvě z doby milénia roku 1997 jsem již psal na začátku. Je třeba ještě připomenout, že tento svatovojtěšský rok byl současně vyvrcholením Desetiletí duchovní obnovy národa, jehož jednotlivé roky byly zasvěceny jednotlivým českým světcům.

Neméně důležité však bylo i 950. výročí Vojtěchovy smrti, při kterém roku 1947 svatý biskup Vojtěch symbolicky pozvedl svou pastýřskou hůl na prahu nastupující ateistické totality (zatímco svatý biskup Metoděj ji pak pozvedl na jejím konci, při svém výročí z roku 1985). Už 8. prosince 1946 nový pražský arcibiskup Josef Beran, bývalý vězeň nacismu a budoucí vězeň komunismu, ve svém prvním pastýřském listu vyzval:

„Oslavme my Čechové, a zejména my Pražané, co nejokázaleji 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. Budu šťasten, jestliže uvidím, že vše, co velkého a krásného v literatuře, v umění výtvarném i v hudbě vytvoří hluboké duše české, že vše to bude dáno do služeb této myšlenky. Odčiníme tím křivdu, jíž se naši předkové na prvním Čechu světového formátu dopustili.“ (24)

Vlastní oslavy byly za Beranovy přítomnosti zahájeny 23. dubna 1947 ve strahovském opatském chrámu. Již v předvečer svátku sv. Vojtěcha došlo k velmi významné události v podobě zahájení pravidelného vysílání vatikánského rozhlasu v češtině – svobodného hlasu víry, jehož role měla být v následujícím totalitním čtyřicetiletí nesmírná. Následoval bezpočet bohoslužeb v moravských a českých diecézích, spojených s uctíváním světcových ostatků. Jejich putování, už předem povzbuzující československé katolíky ke statečnému vyznávání víry v době nastupující totality, vyvrcholilo návratem do Prahy v srpnu 1947. Svatojtěšských oslav se v Čechách a na Moravě zúčastnilo „přes dva miliony lidí“. (25)

Hlavní iniciátor těchto oslav, velký svatovojtěšský ctitel arcibiskup Beran, jimi nepochybně v osudové chvíli našich dějin přispěl k prohloubení víry v českém národě. Tehdy ještě nemohl vědět, jak velmi půjde ve stopách svého velkého předchůdce a velkého vyhnance. Když Beran – tehdy už kardinál, ale současně exulant – dne 17. května 1969 v Římě zemřel, přišel se tam k jeho úmrtnímu lůžku pomodlit chorvatský kardinál Šeper, který pak Čechům řekl: „Máte v nebi nového sv. Vojtěcha.“ (26)

Beran, kterému komunisté nedovolili návrat do vlasti ani po smrti, byl pak, jak známo, pohřben mezi papeži v kryptách pod svatopetrským chrámem a jeho přání být pochován v Čechách se splnilo teprve letos. Dnešní svátek sv. Vojtěcha, 23. duben 2018, je zároveň i dnem uložení rakve s ostatky kardinála Berana v nově zřízeném sarkofágu v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Velkého vyhnance dvacátého století při symbolickém návratu do jeho katedrálního chrámu vítal žehnající velký vyhnanec desátého století z pomníku znázorňujícího Vojtěchovo vzkříšení, který byl před několika dny v katedrále instalován.

(Věnováno Vojtěchu Pacnerovi.)

Poznámky:

1) Viz Bohumil Svoboda, Víra je můj pevný hrad: Rozhovory s arcibiskupem Karlem Otčenáškem a jeho přáteli, Praha: Vyšehrad, 2004, s. 199.

2) Petr Pithart – Martin T. Zikmund, Ptám se, tedy jsem: Rozhovor, Praha: Portál, 2010, s. 270.

3) Kosmova Kronika česká, Praha: Svoboda, 1972, kap. 27, s. 48.

4) Bruno z Querfurtu, Život svatého Vojtěcha = Nascitur purpureus flos, Praha: Vyšehrad, 2017, kap. 21, s. 63.

5) Kosmova Kronika česká, kap. 29, s. 51.

6) Misijní biskup Adalbert byl císařem Otou I. s družinou kněží vyslán na Kyjevskou Rus na žádost první pokřtěné ruské kněžny Olgy. Mise však skončila vyvražděním Adalbertovy družiny a on sám jen stěží zachránil holý život.

7) Martin Weiss, „Sv. Vojtěch, Albrecht či Adalbert?“, Katolický týdeník, 6.–12. 2. 2018, roč. 29, č. 6, příloha Perspektivy, s. 8.

8) Jiří Sláma, „Doslov“, in: Bruno z Querfurtu, Život svatého Vojtěcha, s. 122.

9) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Praha: Zvon, 1991, s. 63–64.

10) Kosmova Kronika česká, kap. 26, s. 47.

11) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 348, heslo „Vojtěch (Adalbert)“.

12) Jiří Macháček, „Češi, otroci muslimů?“, Lidové noviny, 4. 7. 2015, roč. 28, č. 155, s. 20.

13) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 66.

14) Tamtéž.

15) Jiří Sláma, „Doslov“, s. 123.

16) Kosmova Kronika česká, kap. 29, s. 51.

17) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 69–70.

18) Viz Jiří Sláma, „Doslov“, s. 114, pozn. 127.

19) Kosmova Kronika česká, kap. 31, s. 51.

20) Christopher Dawson, Zrození Evropy, Praha: Vyšehrad, 1994, s. 238–239.

21) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 349, heslo „Vojtěch (Adalbert)“.

22) Petr Pithart – Martin T. Zikmund, Ptám se, tedy jsem, s. 268.

23) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 43, heslo „Břetislav I.“.

24) Citováno podle Jaroslav V. Polc, „Svatovojtěšské oslavy v roce 1947“, in: týž, Česká církev v dějinách, Praha: Akropolis, 1999, s. 358.

25) Tamtéž, s. 378.

26) Bohumil Svoboda – Jaroslav V. Polc, Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 235.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a dvě