Svatá Anežka

Na dnešek připadá třicáté výročí slavného svatořečení Anežky Přemyslovny z 12. listopadu 1989, kterým se tajemně naplnila stará proroctví o tom, že s Anežkou bude spojen obrat k lepšímu v českých dějinách. Náš národ se k této (dlouho jen) nekanonizované světici obracel v mnoha těžkých dobách: „požehnání pro českou zemi na její přímluvu obyvatelé spojovali s odchodem Braniborů nebo koncem třicetileté války, o pomoc a ochranu prosili po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava či po okupaci vojsk Varšavské smlouvy“ (1), ale k jejímu svatořečení došlo teprve a právě na počátku zázračných dnů konce roku 1989… 

Představovalo vrchol boje za svobodu náboženskou i politickou, který předtím dlouhá léta sváděli polský papež v Římě a kardinál Tomášek v Praze. V roce 1982 papež Jan Pavel II. v listu kardinálu Tomáškovi o Anežce napsal: „2. března uplyne sedm set let od blažené smrti […] této blahoslavené, kterou právem po staletí Pražané a český lid vzývají jako svou přímluvkyni u Boha, a která je současně také jednou z nejušlechtilejších postav Vašeho národa.“ (2)

Anežka se narodila pravděpodobně roku 1211 a zemřela 2. března 1282. O jejím životě papež v témže listu konstatoval, že „byl neobvyklý, tak jako celá její osobnost“. Byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I., spřízněnou „s předními královskými a knížecími rodinami střední Evropy a Dánska. Po otci byla ze slavného rodu českých světců Ludmily a Václava, její pratetou byla svatá Hedvika   Slezská, její sestřenicí svatá Alžběta Durynská a její neteří svatá Markéta Uherská.“ (3) 

Stála tak uprostřed zástupu světic, které ve 13. století proměňovaly Evropu. Evropa její doby prožívala velké duchovní probuzení, při kterém bezpočet křesťanů a zvláště křesťanek s velkou opravdovostí usiloval o následování Krista v lásce k Bohu a k bližnímu, prožívané v každodenním životě. Jak konstatuje historik Josef Pekař, Anežka patřila k nositelkám „té nové, následování Krista cele oddané zbožnosti, kterou posvětil a proslavil svým příkladem sv. František z Assisi a jeho žákyně sv. Klára“ – podobně jako její již zmíněné příbuzné sv. Hedvika, sv. Alžběta a sv. Markéta či „jako její sestra Anna, manželka vévody Jindřicha Vratislavského“ a „jako druhá sestra, báječná Vilemína Milánská“. (4)

Vedle Anny a „báječné“ (= bájemi opředené) Vilemíny, uctívané italskou sektou guglielmitů, měla Anežka ještě dalších deset sourozenců. Vedle osmi vlastních je třeba zmínit i čtyři nevlastní (děti Přemysla Otakara I. a jeho první ženy Adély Míšeňské), mezi nimiž vystupuje do popředí Markéta, provdaná za dánského krále Valdemara II., též jedna z nekanonizovaných, ale v lidové zbožnosti po staletí uctívaných světic. 

Markétu a její sourozence kdysi Přemysl Otakar I. i s jejich matkou zapudil, aby se mohl oženil s uherskou princeznou Konstancií, pozdější matkou svaté Anežky.  Konstancie, sestra uherského krále Ondřeje II. a druhá žena Přemysla Otakara I., byla zřejmě upřímně a hluboce zbožnou katolickou křesťankou, zároveň však i ženou žijící ve vztahu, který byl z katolického hlediska spíše konkubinátem než manželstvím. Ona, Adéla i všechny jejich děti nepochybně trpěly stálými spory o to, které z Přemyslových manželství je platné, resp. ze kterého vzešli legitimní potomci a ze kterého jen levobočci…

Přemysl i jinak zacházel se svými dětmi dosti cynicky – jako s nástroji svých politických zájmů –, což ovšem v panovnických kruzích nebylo ničím mimořádným. Dítě Anežka přišlo o bezpečí domova už jako tříleté. V tomto věku totiž otec Anežku „zasnoubil synu slezského knížete Jindřicha Bradatého a jeho manželky Hedviky, později svatořečené. Byl to snad jejich mladší syn. Staršímu Jindřichovi II. byla zasnoubena Anežčina starší sestra Anna. Obě byly poslány na vychování do kláštera v Třebnici. O Annu se starala sama Hedvika, maličkou Anežku svěřila své dceři, která byla řeholnicí onoho kláštera.“ (5) 

Svatá Hedvika, jejíž spiritualita obě české princezny výrazně ovlivnila, proslula svými charitativními aktivitami ve prospěch chudých a nemocných a zakládáním klášterů, z nichž nejvýznamnější byl právě klášter v Třebnici.

„Během Anežčina pobytu v Třebnici byla představenou kláštera abatyše Petruša… Po její smrti v roce 1232 se stala abatyší dcera svaté Hedviky Gertruda, která vstoupila do kláštera ještě mladičká po smrti svého snoubence Oty z Wittelsbachu v roce 1209. Jako abatyše proslula svou štědrostí vůči potřebným a byla uctívána jako světice… Té tedy byla v mladých letech svěřena tříletá Anežka a ta spolu se svatou Hedvikou ji učila prvním modlitbám a základům víry. Anežka měla o mnoho let později sdílet osud Gertrudin. Předčasnou smrtí jejího mladého snoubence, snad prince Boleslava, se přerušily všechny plány o její budoucnosti. Zatímco její starší sestra Anna zůstala nadále ve slezském klášteře na vychování, Anežku poslali, podle slov jejího životopisce, zpět k jejímu otci. Snad k tomu došlo po sňatku Anny v roce 1216.“ (6) 

Následující dva roky Anežka strávila u premonstrátek doksanského kláštera, které se staraly o její další výchovu a vzdělávání. Poté byla – stále ještě jako malé dítě – zasnoubena s Jindřichem, synem císaře Fridricha II., a poslána do Vídně ke dvoru rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, kde se měla naučit němčině a osvojit si dvorské mravy. Roku 1225 se však Leopoldovi podařilo získat Jindřicha pro svou vlastní dceru Markétu a Anežka se vrátila do Prahy. Její otec pokládal zrušené zasnoubení za urážku svého majestátu a začal sbírat vojsko k trestné expedici proti rakouskému vévodovi. Roku 1226 se Anežka patrně setkala s durynským lantkrabím Ludvíkem IV., který přišel do Čech, aby Přemysla Otakara s Leopoldem usmířil, a také s Konrádem z Marburgu, duchovním vůdcem Ludvíka IV. a jeho manželky, Anežčiny sestřenice Alžběty.  Ten v Čechách době Přemyslova plánovaného tažení do Rakous agitoval pro křížovou výpravu do Palestiny a získal pro ni velkou část armády českého krále, což Anežčina otce rozlítilo natolik, že nařídil Konrádovo zabití. To však bylo v poslední chvíli odvráceno Anežčinou intervencí u otce.

Na Anežčin život měla velký vliv Konrádova „svěřenkyně“ Alžběta Durynská, světice ovlivněná ideály františkánského řádu a proslulá svou láskou k chudým. Alžběta, ač dcera uherského krále a manželka durynského lantkrabího, vůbec nedbala na svůj „majestát“ a v duchu své spirituality sloužila Kristu v nejchudších a nejpotřebnějších. 

Anežka, ovlivněná Alžbětiným příkladem, stále více toužila stát se duchovní dcerou svatého Františka. Odmítla ruku anglického krále Jindřicha III., který se o ni ucházel v letech 1226–1228, a nakonec roku 1231 i samotného císaře, ovdovělého Fridricha II.. Toto neslýchané odmítnutí jí „prošlo“ snad jen proto, že Přemysl Otakar I. roku 1230 zemřel a jeho nástupce, Anežčin bratr Václav I., její směřování respektoval. V roce 1231 se tak Anežka mohla rozhodnout ke vstupu mezi sestry svaté Kláry, zakladatelky druhého (ženského) řádu františkánů neboli menších bratří (minoritů).

„Václav I. jí daroval pozemky na břehu Vltavy na Starém Městě, kde roku 1231 zahájila z finančních zdrojů svého královského věna výstavbu velkolepě pojatého kláštera minoritů nejenom mužské, ale i ženské řehole, který se stal nejstarším českým klášterem II. řádu sv. Františka severně od Alp. Spolu s matkou Konstancií založila také roku 1233 u kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském špitál sv. Františka z Assisi, první svého druhu v Čechách… Dne 11. června 1234 vstoupila třiadvacetiletá Anežka spolu s dalšími sedmi dívkami ze šlechtických rodin do kláštera Na Františku, a to za účasti královského páru, sedmi biskupů a plejády české aristokracie. Tento její čin vzbudil tehdy pozornost v celé Evropě, protože odmítla nejen nabízený sňatek s císařem, ale stala se vůbec první královskou dcerou, která vstoupila do chudého řádu sv. Kláry.“ (7) 

Právě o tuto chudobu v duchu sv. Kláry a sv. Františka však Anežka musela s tehdejšími církevními představiteli svádět velký boj. Papež Řehoř IX. jí vnutil kompromisní podobu řehole, která neodpovídala Františkovu a Klářinu ideálu, ale starší řeholní tradici, podle níž musel být klášter zajištěn důchody z vlastních statků. Anežka však chápala františkánský ideál chudoby více než opravdově a dosáhla alespoň toho, že jí papež roku 1238 povolil „privilegium chudoby“. Ve stejném roce se vzdala i hodnosti abatyše (zůstala jen „starší sestrou“) a také vedení špitálu, který založila. Ten byl odevzdán řádu křížovníků s červenou hvězdou, o němž se dnes všeobecně soudí, že jej založila Anežka, přestože jde o řád s prastarou tradicí, u jehož zrodu údajně stála „již císařovna sv.  Helena. Anežka ho měla pouze uvést do Čech, do Slezska byl dle skutečnosti usazen za podpory bl. Anny“. (8)

Kněžna Anna, „podnícena příkladem své sestřenice svaté Alžběty a své sestry Anežky, už dříve založila ve Vratislavi špitál svaté Alžběty, který sledoval myšlenku její sestry péče o chudé a potřebné. Do něho také povolala z Prahy řád křižovníků tehdy specializovaný v péči o ně.“ Anna také ve Vratislavi založila první „filiálku“ Anežčina pražského kláštera a tak zahájila období, ve kterém, jak praví Anežčin životopisec, „nesčetné panny ze vznešených rodin a vdovy“ následovaly Anežčina příkladu a vstupovaly do klášterů klarisek, zřizovaných „v různých krajinách Polska“. (9) 

Annin hluboce zbožný život, bezpochyby ovlivněný příkladem její sestry, se uzavřel roku 1266. Již o třináct let dříve odešla na věčnost zakladatelka druhého řádu františkánů, svatá Klára, se kterou byla Anežka spojena prostřednictvím vzájemné korespondence i společného úsilí o zachovávání františkánské chudoby.

Těsně před Klářinou  smrtí papež Inocenc IV. schvaluje řeholi sv. Kláry pro její klášter v Assisi. „Je to i Anežčino vítězství.“ (10) V témže roce 1253 umírá také král Václav I. a je pochován v Anežčině klášteře Na Františku. 

„Ani v klášteře nebyla Anežka vzdálena od své rodiny. Životopisec se při jedné příležitosti zmiňuje o králově poslu, který k ní přišel. Jí samé bylo předpovězeno, že přežije všechny své drahé… Anežka přežila i svého synovce Přemysla Otakara II. Kolikrát se strachovala a se sestrami se za něho modlila, když vytáhl do boje. Vždy se šťastně vrátil. V roce 1260 bylo připisováno jeho vítězství nad Uhry u Kressenbrunu přímluvě svatého Václava a dokládáno viděními jeho přítomnosti v českém vojsku, které bojovalo pod jeho korouhví spolu s ostatními českými patrony. 22. srpna toho roku se triumfálně vrátil do Prahy.“ (11)

O osmnáct let později však už Přemyslovo poslední válečné dobrodružství šťastným návratem neskončilo. V bitvě na Moravském poli byl král železný a zlatý 26. srpna (na den sv. Rufa) 1278 poražen a zabit. V době věznění jeho budoucího nástupce Václava II. na Bezděze a v Braniborsku byla Anežka faktickou hlavou přemyslovského rodu v Branibory okupované zemi a záštitou jejího těžce zkoušeného obyvatelstva. Tou se v ještě větší míře a natrvalo stala po své smrti z 2. března 1282. O skoro sedm set let později to skvělým způsobem vyjádřil velký český básník Jan Zahradníček v básni „Blahoslavená Anežka“ (12), v níž se v době nástupu komunistického režimu k světici obrátil těmito slovy: 

Oroduj za nás –

Dny svatého Rufa se nepřestávají vracet

časy braniborské plundrují tuto zem

a husí kůže nám naskakuje

v předvečer nové hrůzy

Oroduj za nás

Anežčinu orodování pak lze po letech „nové hrůzy“ opravdu připsat ten zázrak nad zázraky v podobě vytouženého, ale nikoliv zaslouženého osvobození našeho národa ze čtyřicetileté totality. Byli jsme za něj alespoň vděční? 

Ten, který pro svobodu naší země udělal a vytrpěl mnohem víc než drtivá většina z nás – prezident Václav Havel –, vděčný byl. Krátce před svou smrtí se ke světici obrátil slovy: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“ 25. listopad 1989 byl dnem, kdy Havel jako vůdce sametové revoluce „pod ochranou svaté Přemyslovny“ vstoupil do svatovítské katedrály při mši na poděkování za její svatořečení. O dvaadvacet let později z ní při své poslední cestě na tomto světě vyšel v roce 2011, který byl pravděpodobným rokem 800. výročí Anežčina narození a nesl její jméno. (13)

Poznámky:

1) Michal Sklenář, „Pokojné a šťastné časy nastanou: Pád komunismu si spojujeme i s kanonizací Anežky Přemyslovny 12. listopadu 1989 ve Vatikánu“, Lidové noviny, 26. 10. 2019, roč. 32, č. 249, s. 24.

2) Bohumil Svoboda (ed.), Blahoslavená Anežka Česká: Sborník ke svatořečení, Praha: Česká katolická charita, 1989, s. 7.

3) Tamtéž.

4) Petr  Polehla – Jan Hojda (eds.), Církev, žena a společnost ve středověku: Sv. Anežka Česká a její doba, Ústí nad Orlicí: Oftis, 2010, s. 43.

5) Jaroslav Polc, Světice Anežka Přemyslovna, Praha: Česká katolická charita, 1989, s. 17.

6) Tamtéž, s. 18.

7) Rudolf Kučera – Otakar Aleš Kukla, Svatí spojují národy: Portréty evropských světců, Praha: Panevropa, 1995, s. 122–123.

8)  Petr  Polehla – Jan Hojda, Církev, žena a společnost ve středověku, s. 43.

9)  Jaroslav Polc, Světice Anežka Přemyslovna, s. 105.

10) Bohumil Svoboda, Blahoslavená Anežka Česká, s. 61.

11) Jaroslav Polc, Světice Anežka Přemyslovna, s. 109.

12) Jan Zahradníček, Rouška Veroničina – La Saletta – Znamení moci, Praha: Vyšehrad, s. 72–73.

13) Dominik Duka, „Jsem ti vděčný vděčný za vězeňské chvíle tehdy a svobodu teď“, Lidové noviny, 27. 12. 2011, roč. 24, č. 300, příloha Pohřeb Václava Havla, s. X.