Světec, jehož jméno v českém katolickém kalendáriu připadá na dnešní den, 20. květen, je nejvýznamnější postavou českých a možná i středoevropských církevních dějin doby kolem přelomu 18. a 19. století. Byl poutníkem víry, z Rakouska vyhnaným josefinismem, z Polska Napoleonem, po dalším putování ve Vídni postaveným pod policejní dozor a ještě na konci života málem odcházejícím do Ameriky. Jeho životní příběh mi připomíná Komenského putování Evropou 17. století, je však bohužel neporovnatelně méně známý. Proto chci také trochu zaprovokovat hned názvem svého dnešního článku. Slyšel někdy někdo o svatém Janu Dvořákovi? Trochu se obávám, že ani se svatým Klementem Hofbauerem to nebude o mnoho lepší…
Budoucí světec přišel na svět dne 26. prosince 1751 v Tasovicích na Znojemsku. Byl pokřtěn jménem sv. Jana Evangelisty, jehož svátek připadal na následující den. Některé jeho životopisy uvádějí, že „se narodil jako syn českého řezníka Dvořáka a německé matky Marie, zasvobodna Sternové“. (1) V tehdejší době ještě neexistoval moderní nacionalismus a „národnostní otázka“ se v rodině bezpochyby vůbec neřešila. Janův otec si své české příjmení přeložil do němčiny jako Hofbauer.
Ještě za Janova života ovšem začalo české „národní obrození“ jako jedno z mnoha národoveckých hnutí doby spojené s nastupující sekularizací a místo práce pro Kristovo království v duších, o kterou šlo rodákovi z Tasovic, začalo i řadě českých kněží (!) jít spíše o práci „na roli národa dědičné“. Pokládám za důležité klást si otázku, zda to byl projev pokroku, anebo spíš úpadku. Tatáž otázka platí i ve vztahu k osvícenskému racionalismu, který dokonale ztělesnil Hofbauerův o deset let starší současník Josef Druhý. „Josefínství je destrukcí baroka, podmaněním církve, uvolněním liberalistické a utilitaristické tendence.“ (2)
Hofbauer byl jeho antipodem. Už jako chlapec byl nepochybně hluboce zbožný, a to v tradičně „barokním“ duchu. K projevům jeho zbožnosti patřily mj. pěší poutě do Říma, které tento chudý hoch opakovaně podnikal. Po brzké smrti jeho otce byla finanční situace rodiny velmi špatná a naděje na naplnění jeho snu stát se knězem mizivá. Studium nepřicházelo v úvahu a Jan se učil pekařem ve Znojmě. V době, kdy byl pekařským tovaryšem, pracoval i ve slavném premonstrátském klášteře v Louce u Znojma, který se později stal jednou z mnoha obětí josefínských reforem. Z řemesla však zběhl v touze sloužit Bohu jako poustevník.
Při jedné z poutí do Říma přijal dne 23. ledna 1783, o svátku sv. Klementa z Ankary, z rukou „budoucího papeže Pia VII. poustevnický šat a s ním nové jméno Klement“. S přítelem „dostali na starost opuštěnou mariánskou svatyni poblíž Tivoli s poustevnou. Ani zde však Klement nenašel své povolání, a proto se brzy vrátil k premonstrátům v Louce. Tentokrát mu dovolili studovat klášterní školu, čímž se mu vyplnil dávný sen. Nakonec ale ze školy předčasně odchází a začíná poustevničit tentokrát v Chřibském lese. V rámci josefínských reforem však dochází i ke zrušení poustevnických řádů a Klement se chtě nechtě vrací ke svému řemeslu, nejprve do Moravských Budějovic [odkud pocházeli jeho rodiče] a poté do pekařství ve Vídni. Ve Vídni Klementa Hofbauera čeká další překvapení Prozřetelnosti – nečekaná podpora dobrodinců, díky níž začínají spolu s Tadeášem Hüblem studovat teologii.“ (3)
V josefínské Vídni se pochopitelně jednalo o studium v jednom z tzv. generálních seminářů, řízených státními (nikoliv církevními) úřady a vychovávajících seminaristy v duchu osvícenského racionalismu a josefínského podřízení církve státu spíš jako vyznavače osvícenské ideologie a státní úředníky než jako duchovní pastýře. Klement se této tendenci stavěl na odpor, nemohl se s ní smířit a nakonec odešel studium teologie dokončit do Říma.
V Římě vstoupil do řádu redemptoristů (Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele), který měl s duchem doby osvícenství pramálo společného a neměl to v ní jednoduché. Redemptoristé, založení roku 1732 italským šlechticem Alfonsem Maria z Liguori, se zaměřovali na pastorační činnost na venkově, lidové misie, exercicie, kázání apod., tedy na věci z pohledu josefinistů vesměs zcela zbytečné. Boží dobrodruh Klement Hofbauer se přesto hned po svém vstupu mezi redemptoristy (po kterém po vzoru jejich zakladatele přijal druhé jméno Maria) ujal úkolu rozšířit tento zatím spíš jen italský řád i do Rakouska…
Dva mladí Moravané, Klement Maria Hofbauer a jeho přítel Tadeáš Hübl, kteří se roku 1785 stali prvními redemptoristy ze zemí na sever od Alp a byli v Římě vysvěceni na kněze, se vydali na dobrodružnou cestu do vlasti. Přes poutní místo Loreto a Tyrolsko došli do Vídně, „kde se pokusili založit nový řeholní dům a pracovat pro spásu duší“, ale tento první pokus pochopitelně nebyl úspěšný. Po necelém roce museli Vídeň opustit. „Chtěli putovat přes Polsko dále na sever. Jejich cílem bylo území dnešního Běloruska nebo Stralsund na švédském pobřeží. Když šli po vídeňském mostě přes Dunaj, setkal se Klement se svým dávným přítelem z Tivoli Emanuelem Kunzmannem, který se přidal k nim a stal se prvním řeholním bratrem redemptoristou za Alpami. Spolu pokračovali v cestě přes Tasovice, kde Klement prožil svoje dětství. Tam navštívil své příbuzné a hrob své milované matky. Po dlouhé a namáhavé čtyřměsíční cestě se v únoru 1787 ocitli tři redemptoristé v hlavním městě Polska, ve Varšavě. Tam se Klement se spolubratřími zastavil a na prosbu bratrstva sv. Benona, papežského nuncia i samotného krále Stanislava II. tam zůstal.“ (4)
Klement Maria Hofbauer nakonec působil ve Varšavě více než dvacet let. Vzdor velmi nepříznivým politickým a společenským podmínkám, na které i zde narážel, vykonal během této doby jako představitel „benonitské“ komunity, misionář a „apoštol Varšavy“ neuvěřitelně mnoho.
„Misie není snadná, stále musí čelit odporu a úkladům jak ze strany některých Poláků, tak i jejich okupantů ruské i německé národnosti. Ke Klementovi se postupně přidávají další bratři i laičtí spolupracovníci a kostel redemptoristů se stává živým misijně pastoračním centrem. Kromě svátostí se zde nabízejí kurzy o víře, uskutečňuje se péče o konvertity, funguje i tiskárna pro potřeby misie. Otci Klementovi se podaří založit sirotčinec a učňovské školy pro děti z ulice, ohrožené prostitucí. Později bude stát i u počátku bohosloveckého semináře. Peníze získává pracně, nejednou žebráním dům od domu. Časem dokonce pomáhá organizovat zakládání redemptoristických klášterů v ruském Kursku, Německu a Švýcarsku.“ (3)
Zatímco my „obyčejní lidé“ většinou hledíme na svou hrdost jen ve vztahu k osobám bezvýznamným, zatímco mocipánů, kteří mohou rozhodovat o našem osudu, se bojíme, u světců je tomu přesně naopak. Svatý Klement se vyznačoval pozoruhodným spojením na jedné straně pokory žebráka, který dokonce i poté, co mu jakýsi člověk s nadávkami plivnul do tváře, reagoval slovy „To bylo pro mě. Teď prosím o něco pro mé sirotky“ (4), a na straně druhé neústupnosti vůči mocným své doby.
Z mého pohledu Hofbauer představuje vůči době osvícenství podobný fenomén statečného vzdoru jako například pronásledovaní kněží doby komunismu vůči tehdejší ideologii. Ta pro ně používala nálepky typu „agenti Vatikánu“, zatímco redemptoristy (spolu s jezuity) „osvícení“ liberálové podobným způsobem charakterizovali jako představitele „nejčernějšího a nejreakčnějšího tmářství“. Martin C. Putna ovšem tuto nálepku vnímá jako „ne tak docela“ neoprávněnou, protože sám vidí v redemptoristech i konkrétně v Hofbauerovi představitele katolické restaurace 19. století, která neuměla adekvátně reagovat na výzvy doby a místo toho se jen snažila „o kompletní návrat do časů před Josefem II., Voltairem a Robespierrem“. (5)
K tomu lze s jistotou říci jen to, že komplikovanou problematiku církevních dějin doby osvícenské a poosvícenské rozhodně nelze shrnout do několika zjednodušujících tezí. A že jednu věc představuje v jádru neměnná katolická víra, spojená se setkáváním se s Kristem v církvi, svátostech atd., a jinou, sekundární, různé způsoby vyrovnávání se církve s neustále se měnícími mentalitami jednotlivých dějinných období. Není pochyb o tom, že víra (katolická i obecně křesťanská) byla osvícenským racionalismem ohrožena a bylo třeba ji bránit. Ve Francii, kde Voltairovo „Écrasez l’infame!“ (Zničte hanebnou/hanebné/hanebného) volalo po nekompromisním boji proti církvi, křesťanství či Kristu a za Robespierra bylo naplňováno masovým vražděním těch, kdo se víry nebyli ochotni vzdát, byla situace alespoň přehledná a jasná. Středoevropské osvícenství, které proti křesťanské víře nevystupovalo a „jen“ ji nenápadně přetvářelo v něco jiného, bylo v jistém smyslu mnohem záludnější. Hofbauer se střetl jak s rakouskými josefinisty, tak s napoleonskými dědici francouzské revoluce a stal se vlastně i dvojnásobným politickým vězněm, což je hodno úcty.
Když ve Varšavě začali vládnout Francouzi, Napoleonova vláda „vyhostila 20. června 1808 varšavské benonity. Byli vyvezeni, uvězněni v pevnosti Küstrin a potom po dvou propuštěni do svých rodných zemí. […] Po propuštění z Küstrinu se Klement s klerikem Martinem Starkem vydal na cestu do Vídně. Došel tam koncem září 1808 a našel tam církev oslabenou. Ve svém misionářském citu objevil duchovní potřeby velkého hlavního města a vyvinul nový typ pastorace. […] Ihned po příchodu Hofbauera zatkli. Později mu jeho starý přítel baron Josef von Penckler zařídil místo výpomocného duchovního v kostele minoritů. Tam působil čtyři roky. V dubnu 1813 mu svitlo nové světlo. Vídeňský arcibiskup Zikmund von Hohenwart jmenoval Hofbauera zpovědníkem sester voršilek a rektorem jejich kostela. To byl okamžik změny pro něj i pro rakouský katolicismus. Náš světec měl konečně vlastní dům, vlastní kostel, kazatelnu a zpovědnici. To mu stačilo, aby rozvinul originální dílo. Nejvíc přispěl k obrácení lidí jako zpovědník. Ve zpovědnici přebýval celé hodiny, někdy až do úplného vyčerpání. Měl dar poznání lidí, každého přijímal s laskavostí, vžíval se do jeho myšlení a každého bral jako individualitu. Věřil v dobro člověka. Téměř každý den navštěvoval chudé a přinášel jim obživu a v jeho domě byli stálými hosty žebráci, chudí vojáci a studenti. […] Takovýmto způsobem se Klementův dům stal pomalu náboženským centrem Vídně s neobyčejným misijním nábojem.“ (4)
Hofbauer byl misionářem a duchovním otcem chudých i bohatých, prostých lidí i předních intelektuálů. „Stal se váženým členem tzv. vídeňského kruhu romantiků a tedy přítelem intelektuálů formátu Friedricha Schlegela a Adama Müllera.“ (6) Schlegel, představitel německého a rakouského romantismu, a Müller, filosof, diplomat a odborník na státní právo, oba konvertité ke katolické víře, byli jen jedněmi z mnoha významných členů Hofbauerova kruhu, k nimž patříli například i básník a spisovatel Klemens Brentano, známý svým sepsáním vidění Anny Kateřiny Emmerichové, či malíři z okruhu nazarénské školy.
Hofbauer, neúnavný kritik stále trvající „josefínské“ církevní politiky, však nepřestával mít velké problémy se státními úřady. Byl sledován a vyslýchán policií „a r. 1818 se málem musel znovu z Vídně stěhovat. Tentokrát měla být jeho cílem Amerika.“ (7)
V lekcionáři k německému breviáři mne zaujal úryvek z nedatovaného dopisu Klementa Hofbauera nunciovi ve Vídni: „Přeji si a nejvroucněji toužím po tom, abych se zcela obětoval pro našeho Spasitele Ježíše Krista a pro duše vykoupené Jeho nejdrahocennější krví. Vidím totiž, že se poměry v křesťanském lidu stále zhoršují, a sice proto, že jednak stále klesá počet dělníků [na vinici Páně], jednak se dělníci sami proměňují ve zhoubce Kristova stádce. Nehledám svůj prospěch. Kdybych jej hledal […], neměl bych opravdu zapotřebí nechat se ve svém pokročilém věku ničit hladem, zármutkem a starostmi, únavou, obtížnými cestami a nečasem. Ať je však ode mne vzdáleno to, že bych hledal své pohodlí! Leží mi na srdci čest Boží, blaho církve, spása duší, která je teď všude tak velmi ohrožena.“ (8)
I když to vypadalo, že Hofbauer dostane na výběr jen mezi odchodem z řádu a odchodem za moře, nakonec se už stařec na další velkou pozemskou cestu vydat nemusel. Slitoval se nad ním sám císař František, takže Hofbauer mohl ve Vídni dožít. Dne 20. dubna 1820 bylo dokonce redemptoristům povoleno působení na rakouském území. Toho se však již Klement Maria Hofbauer, vyčerpaný prací a nemocemi, nedožil. Zemřel dne 15. března 1820 ve chvíli, kdy „zvonilo právě poledne. Jeho pohřeb byl manifestací víry a oddanosti celé Vídně tomuto knězi. Byl pohřben na ,hřbitově romantiků‘ v Maria Erzensdorf.“ (4) Roku 1862 bylo jeho tělo přeneseno do kostela Panny Marie Na nábřeží (Maria am Gestade), který ve Vídni získali redemptoristé. V roce 1886 došlo k jeho beatifikaci, roku 1909 byl svatořečen.
Závěrem se ještě musím vrátit k tomu, čím jsem začal, tj. k podivné „utajenosti“ velkého příběhu tohoto našeho světce širší veřejnosti. Když jsem byl v osmdesátých letech jako středoškolák na povinné zemědělské brigádě v Tasovicích, o jejich slavném rodákovi jsem tam nikde a od nikoho vůbec neslyšel. To bylo samozřejmě ještě v době komunismu, ovšem ani po roce 1989 jsem při svém pobytu ve Vídni, při kterém jsem si mj. procházel vídeňské kostely, vůbec předem nevěděl o tom, že u Panny Marie Na nábřeží najdu hrob světce z Moravy. Mapový průvodce Vídní z roku 1991 české turisty ve vztahu k tomuto kostelu upozorňuje jen na gotické portály a sedmihrannou věž… (9) Pro kontrast zde stačí ocitovat z rakouské brožurky, která není průvodcem po vídeňských kostelích, ale jen přehledem bohoslužeb, a přesto u kostela Maria am Gestade vedle časů bohoslužeb dále uvádí: „Hrob sv. Klementa Maria Hofbauera (1751–1820), patrona města Vídně.“ (10)
Jako hezké, ale zároveň i smutně potřebné připomenutí Hofbauera lidem z jeho rodné země a diecéze musím ještě ocitovat slova Franze kardinála Königa z jeho přednášky v jezuitském kostele v Brně z 25. března 1996. Velký vídeňský arcibiskup v ní mluvil o tom, co se mu vybaví, když slyší jméno Brno:
„Předně je to Klemens Maria Hofbauer, ,apoštol Vídně‘, rodák z Vaší diecéze, narozený v Tasovicích, kterého jsme si před několika dny, 15. března, připomínali slavnostní bohoslužbou v kostele redemptoristů. Náboženská obnova Vídně v době romantismu byla dílem Vašeho Klementa Marii Hofbauera!“ (11)
Zatímco v Rakousku (a jistě i v Polsku) je tento náš světec dobře znám, u nás je nepochopopitelně ignorován. Jako doklad tohoto faktu postačí uvést, že v encyklopedické příručce Česko lze nalézt jen heslo věnované malíři a grafikovi Arnoštu Hofbauerovi (12) a dokonce i v mnohem podrobnějším slovníku osobností našich dějin do roku 1918 (13) Hofbauer chybí. Ani z učebnic se žáci a studenti o sv. Klementovi Maria a o tom, co zosobňoval, nic nedozvědí a v jejich obrazu našich dějin doby kolem přelomu 18. a 19. století tak zeje díra. „Proti gustu žádný dišputát“, takže někomu může být bližší josefinismem pronásledovaný Hofbauer a někomu zase josefinista Dobrovský, rektor jednoho z Josefových generálních seminářů. Problém však je v tom, že součástí obecného povědomí se u nás mohl stát jen ten druhý. Pokud už kněz, tak osvicensko-obrozeneckého ražení…
Osvícensko-moderní paradigma západního myšlení, spojené s masivní sekularizací a nástupem ideologií na místo víry, obzvlášť těžce zasáhlo právě naše země, v nichž bylo protikřesťanské, resp. s podstatou křesťanské víry se míjející myšlení na vzestupu v 19. století, za první republiky i v době komunismu, přičemž dnešní postmoderna se zdá protikřesťanský ráz moderny jen ještě dovršovat. Klement Maria Hofbauer by se v ní s duchem doby musel potýkat ještě obtížněji než před sto lety.
„Dodnes žehná, prosí, tvoří/ světoběžník v službě Boží./ Duším, jež se v hříchu ztrácí,/ zpovědník zas život vrací./ Uč nás dávat víc než brát,/ celý národ Kristu vrať!“ (14) Tato slova jsou Hofbauerovi věnována v písni o našich světcích z osmdesátých let minulého století, kdy ještě bylo možné věřit, že po pádu komunismu bude vše jinak. Bohužel však není. „Dávat víc než brát“ a s lítostí vyznávat své hříchy, to rozhodně není něco, co by dnes u nás bylo „in“. Ještě víc než v době Klementa Hofbauera bychom dnes potřebovali ne „josefínské“ racionalisty a technokraty, ale lidi, kteří umějí oslovit lidská srdce a rozumějí jejich nejhlubším potřebám.
Poznámky:
1) Slavomír Ravik, O světcích a patronech, Praha: Levné knihy KMa, 2006, s. 355.
2) František Šamalík, „Josefínské osvícenství v pohledu moderních historiků“, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha: Academia, 1995, s. 94.
3) Kateřina Lachmanová, „Život plný překážek, protivenství, hledání: Klement Maria Hofbauer“ [online], 20. 5. 2016, https://www.pastorace.cz/clanky/zivot-plny-prekazek-protivenstvi-
hledani-klement-maria-hofbauer.
4) „Světci kongregace: Sv. Klement Maria Hofbauer (1751–1820)“ [online], cit. 16. 5. 2019, http://cssr.cz/cz/template/64.
5) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, Praha: Tost, 1998,
s. 56–57.
6) Tamtéž, s. 63.
7) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, Praha: Zvon, 1991, s. 174.
8) Lektionar zum Stundebuch, Heft 2, zweite Jahresreihe, Freiburg in Breisgau: Herder, 1979, s. 253–254 (překlad vlastní).
9) Augustin Fišer – Irena Lundová – Pavla Tesaříková, Wien, Vídeň – mapový průvodce, Praha: Kartografie Praha, 1991, s. 11.
10) Grüß Gott! 2003/2004. Gottesdienste in Wien, s. 26.
11) Písemná verze brněnské přednášky Franze kardinála Königa „Druhý vatikánský koncil a cesta církve do třetího tisíciletí“, s. 1–2.
12) Jana Jůzlová – Antonín Kočí – Naďa Špetláková (eds.), Česko, Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2005, s. 128.
13) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993.
14) Kancionál: Společný zpěvník českých a moravských diecézí, Praha: Katolický týdeník, 2004, píseň č. 838, s. 512.
2024 ©