Ošklivá pravda je bezpochyby lepší než krásná lež. Její přijetí ovšem vyžaduje odvahu, která nám velmi často chybí. Proto si pomáháme používáním eufemismů. Tyto jazykové prostředky zdánlivě jen umožňují nahrazení hrubších výrazů jemnějšími, při všeobecném rozšíření však nakonec zcela znemožňují pravdivý popis skutečnosti… To, že eufemistické označování zdaleka není něčím nevinným, bych nejprve přiblížil na příkladě teroristů z Hamasu, jejichž jazykové hry u nás jistě prokoukne a odmítne každý. Postupně pak budu postupovat k méně bezbolestným příkladům, které už se budou týkat i naší společnosti nebo i mě osobně…
Před několika lety mne zaujal rozhovor českých novinářů s palestinským poslancem za hnutí Hamas Anvárem Zbounem, který na otázku, co si myslí o sebevražedných atentátech, odpověděl: „My tomu neříkáme sebevražedné atentáty, ale mučednické operace…“ (1) Pochopitelně – sebevražedné atentáty představují šerednou záležitost, ale na „mučednické operace“ je naopak možné být hrdý…
Pro člověka není snadné páchat činy, jejichž zlovolná podstata je zřejmá. Vše se však může dramaticky změnit ve chvíli, kdy je těmto činům propůjčena (slovy amerického sociálního psychologa Alberta Bandury) „hygienická lingvistická forma“. Bandura popsal různé podoby mechanismu „morální vyvázanosti“, mezi nimiž vyniká právě překrucování skutečnosti eufemismy.
„V těchto očišťujících a agresora uklidňujících eufemistických výrazech pak teroristé nezabíjejí lidi, ale bojují za svobodu. Vražedné bombardování se v tomto jazyce stává čistým chirurgickým řezem, propouštění zaměstnanců je vyjádřeno jako změna velikosti firmy v důsledku jejího nového postavení na trzích, obchodníci nelžou svým zákazníkům, ale ze strategických důvodů operují s chybnou reprezentací zboží apod.“ (2)
Eufemismy tedy mohou sloužit jak k mystifikaci druhých, tak i ke klamání sebe sama. Mohou být samozřejmě používány nejen ve věcech, jejichž závažnost je zřejmá, ale také tam, kde na první pohled o nic nejde. Nebezpečné jsou však v obou případech. Naší společnosti na příklad neuškodily jen jazykové manévry komunistického režimu, který třeba sovětskou invazi a okupaci důsledně označoval za „bratrskou internacionální pomoc“, ale i jazykové hry politiků polistopadových. V této souvislosti je paradoxně nutné zmínit i Václava Havla, který kdysi geniálně demaskoval „ptydepe“ komunistických funkcionářů, jako prezident se však sám nechvalně proslavil výrazem „humanitární bombardování“. Podle novináře Josefa Chuchmy také právě Havel zahájil éru pochybných eufemistických zdrobnělin:
„V polistopadové době…mor zastíracích zdrobnělin nejspíš spustil Václav Havel, když začal říkat, že chodil a chodí do hospůdek, což není nic jiného než normální hospody, kde se pije, jí, kouří a vedou řeči, chcete-li chlastá, hulí a kecá. Neochota a nakonec i nemožnost pojmenovat skutečnost pravými jmény, přesněji její podstatné rysy, začíná u takovýchto jazykových ,něžností’, jež se týkají záležitostí okrajových.“ (3)
Úchvatný „hospůdkový“ eufemismus se objevuje i v Havlově knize „Prosím stručně“, obsahující jeho poznámku z roku 1994: „Projev do Thajska jsem nenapsal…vinou nedobré psychofyzické kondice po večírku Na slamníku…“ (4)
Obávám se, že v takovém islámském světě by se asi veřejné mínění ani nerozněžnilo nad „hospůdkami“, ani by nemělo porozumění pro „nedobrou psychofyzickou kondici“ jejich návštěvníků… Ještě menšího pochopení se v muslimských a jiných náboženských kulturách dostává vztahům státníků (nebo i obyčejných lidí) s „přítelkyněmi“. Také u nás by ještě před několika desetiletími mimomanželské soužití mnozí označili za „život v hříchu“. Z hlediska Desatera je jím samozřejmě stále, ale v životě společnosti bylo plně legitimizováno eufemismem „žít s přítelkyní/žít s přítelem“ (bez ohledu na to, že pojmy „přítel“ a „přítelkyně“ v češtině vždy měly zcela odlišný význam). Výrazům typu „žít v konkubinátu“ nebo dokonce „žít ve smilstvu“ už by většina dnešních Čechů snad ani nerozuměla…
Většinová společnost si dnes ťuká na čelo dokonce i v případě, že někdo označí umělý potrat za vraždu dítěte. Legalizace potratů byla v době komunismu jazykově ošetřena jejich označením za „umělé přerušení těhotenství“ a tento eufemismus se přes jeho zjevnou nesmyslnost (v „přerušeném“ těhotenství zajisté není možné později pokračovat) rychle vžil. S roztrháním dětského tělíčka na kusy by sotva někdo normální mohl souhlasit, ovšem na „přerušení těhotenství“ nic tak hrozného není… Při takovýchto jazykových manipulacích (ke kterým patří na příklad i označení „eutanazie“, tj. dobrá smrt) se mi zdá být vlastně už jen věcí náhody či společenského konsensu, které násilné usmrcení bude označeno za vraždu či sebevraždu a které bude pokládáno jen za nějaké to „umělé přerušení života“…
Vraťme se však k Anváru Zbounovi a „mučednickým operacím“ v Izraeli. Tedy vlastně ne v Izraeli (toto slovo je v jistých kruzích tabu), ale na území „sionistické entity“. Protižidovští militanti jsou samozřejmě „antisionisté“ a nelze je označovat za antisemity nebo antijudaisty, to by byly (podle nich) jen bezobsažné nálepky. U nás zase MUDr. Prokop Remeš, muž, podle jehož svérázných výkladů mj. „je také pravda, že když /prorok Muhammad/ vyhrál nějakou bitvu, tak zmasakroval všechny muže a znásilnili jejich manželky“ (5), trvá na tom, že bezobsažnou nálepkou je výraz „islamofobie“, který je podle něj nutno nahradit „adekvátními“ termíny „islamoskepticismus“ nebo „islamokritičnost“. (6) Případné prosazení Remešem doporučovaných eufemismů by ovšem nepochybně bylo spojeno s bagatelizací jakékoliv agresivity nejen vůči islámu jako náboženství, ale i vůči muslimům jako lidem.
Tyto věci se samozřejmě týkají nás všech. Všichni máme sklon nazývat vlastní fobie „kritičností“, vlastní kocovinu „nedobrou psychofyzickou kondicí“ atd. A ovšem také (a toto téma mi leží obzvláště na srdci) nazývat „láskou“ něco, co má ve skutečnosti blíž k sebelásce.
Pojem „láska“ je dnes jakýmsi takřka univerzálním eufemismem, který používá každý včetně provozovatele nevěstince. Také v písních Boba Dylana, jež mi jsou při psaní na tento blog stálou inspirací, se toto slovo objevuje v různých významech. Daleko nejhlubší je však v tomto ohledu text písně „Watered-Down Love“, ve které Dylan, známý zvěstovatel nepopulárních pravd, zpívá o tom, že „láska“ v našem běžném významu má se skutečnou láskou pramálo společného.
Pravou lásku zde básník popisuje slovy, souznícími s třináctou kapitolou 1. listu Korintským: je čistá, má vždy naději, nedělá si žádné nároky, nezavede člověka na scestí, je stále spokojená a připomíná tiše hořící věčný plamen. To, čemu my říkáme láska, nás naproti tomu může svést ke hříchu nebo oklamat. Dylan tuto „lásku“ přirovnává k vysoké, temné postavě, která se ti chce „plížit do pokoje… uchvátit tvé srdce a držet je za výkupné“. (7)
Také Antoine de Saint-Exupéry ve své „Citadele“ podává jednoduchý návod k rozlišení mezi láskou jako skutečností a „láskou“ jako pouhým pojmem k eufemistickému pojmenování „sebelásky, která je opakem lásky“ (8): „Jestliže člověk miluje lidi skrze Boha, miluje jednoho každého z nich nekonečně víc, než kdyby miloval jednoho jediného a zahrnoval prostě svého druha do ubohého pole vlastní osoby.“ (9)
Poznámky:
1) M. Rokos, Mučednické operace již nepodnikáme, Lidové noviny, 29. 3. 2006, s. 8.
2) I. Čermák, Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou: Fakta, 1998, s. 64.
3) Paroubek narušitel. Vlastík grázlík. Čech bedňák (Zápisník Josefa Chuchmy), Mladá fronta Dnes, 23. 7. 2005, s. A9.
4) V. Havel, Prosím stručně (Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty), Gallery 2006, s. 16.
5) Mohamed nebyl Ježíš ani Buddha, byl to prostě válečník (rozhovor s Prokopem Remešem), AD speciál, 2007 – léto, s. 6.
6) Viz diskuse o pojmu „islamofobie“ v Dingiru, 2010, č. 1, s. 35–36.
7) Viz B. Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, Praha: Kalich, 2007, s. 695 (přel. Gita Zbavitelová). Píseň „Watered-Down Love“ je z alba „Shot of Love“ (1981).
8) Viz A. de Saint-Exupéry, Citadela, Praha: Vyšehrad, 1994, s. 69.
9) Tamtéž, s. 104.