Ježíš s flaškou v tašce versus Ježíš nesrozumitelného církevního jazyka

Dnes – 3. ledna – se v katolickém kalendáři připomíná Nejsvětější Jméno Ježíš. V biblickém vánočním příběhu se uvádí, že narozené Dítě dostane jméno Ježíš (Jehošua = Hospodin je spása), protože „spasí svůj lid od hříchů“. (1) To by jistě mohlo být dobrým shrnutím vánoční zvěsti. Nebýt ovšem toho, že slova jako „spása“ a „hřích“ jsou dnes pro většinu lidí nesrozumitelná…

Před lety mne fascinoval článek mladého polského teologa Andrzeje Draguły, který se zamýšlel nad tím, zda by odkaz ke Kristu srozumitelný dnešním mladým lidem nemusel znít „Ježíš je cool“. Jsem vůči překládání evangelia do jazyka popkultury spíše skeptický (zvláště také poté, co jsem loni četl výmluvný komentář o „Ježíši v Gottlandu“, kritizující banalizaci víry, k níž podle jeho autora došlo v bizarním kázání na pohřbu Karla Gotta), ale podstatě problému dobře rozumím.

I křesťanstvím nedotčení lidé v sobě mají touhu po tom, co by křesťan popsal jako „spásu v Kristu“, ale náboženské formulace tohoto druhu jim nic neříkají. Ve vztahu k evangeliím, v nichž samotný Ježíš nemluví jazykem teologa, ale spíš básníka, který k Bohu a věčnosti odkazuje prostřednictvím obrazů převzatých z každodenního života, je tento problém pořád ještě méně palčivý než ve vztahu k řeči používané v církvi, která je dnes pro většinovou společnost nesrozumitelným „jazykem ghetta“. (2)

I pro mne jako člověka, který v prvních dvaceti letech svého života přicházel s církevním prostředím do styku jen sporadicky, se jednalo o řeč, které jsem se po nalezení cesty k víře musel učit tak, jako se člověk učí cizímu jazyku. Mou mateřštinou se už stát nikdy nemohla a dodnes význam některých běžných církevních obratů „chytám“ asi tak podobně, jako např. Čech studující angličtinu chytá význam anglických idiomů. Když jsem jednou kdesi četl legrácku o osobě, která se chtěla modlit „na úmysl Svatého Otce“, aby tak splnila jednu z církví předepsaných podmínek k získání odpustků, ale nešlo to, protože nemohla přijít na to, co má asi papež za lubem, bylo mi to hodně blízké.:-)

Příkladů církevních obratů běžných pro toho, kdo je v církvi doma od dětství, a naopak víceméně záhadných pro všechny příchozí zvenčí by se samozřejmě dal uvést bezpočet. V tomto článku se však nechci zmiňovat o podružnostech, ale jen o tom nejpodstatnějším, tedy o otázce, jak lze k Bohu a ke Kristu odkazovat srozumitelným dnešním jazykem. Dragułou zmiňované fráze „Bůh je O.K.“ a „Ježíš je cool“ jistě nejsou přiměřené, přece jen však lze ocenit jejich snahu o rozbíjení hradeb ghetta či bariér mezi jazykem církve a jazykem sekulární mladé generace.

Křesťan samozřejmě ví, že víra v Boha nemá nic společného s představou „dědečka na obláčku“. Člověk, pro kterého je křesťanství zcela neznámou pevninou, o níž si myslí, že na ní žijí lvi či vládnou jakési bizarní představy, to ale neví. Obrat „Bůh je O.K.“ v tomto ohledu jako osvěta samozřejmě nepostačí, ale možná může někomu otevřít cestu k překonávání předsudků a k začátku přemýšlení o tom, co je vlastně řečí o Bohu míněno. Specificky katolické teologické definice asi v tomto ohledu příliš užitečné nebudou, ale například odkaz k tajemství – tedy k něčemu, s čím má nějakou zkušenost každý – by možným začátkem porozumění být mohl. V dokumentech II. vatikánského koncilu lze např. najít necírkevně formulovanou, obecně lidskou otázku, kterou zodpovídají různá náboženství: „Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ (3)

Každý člověk zná také touhu po štěstí, které by nebylo jen pomíjivé, ale věčné. Ježíš je „cool“ v tom smyslu, že v Něm lze hledat naplnění této touhy. Evangelní poselství o spáse v Kristu je bezesporu možné vyjádřit i obecně srozumitelným jazykem. Mistrem překládání evangelia do nenáboženské řeči je v mých očích Sváťa Karásek, v dobách komunismu evangelický farář bez státního souhlasu, který ve svých zpívaných kázáních určených pro lid necírkevní o Ježíši mluvil nejinak než takto: „Někdo ti stojí u dveří / u kávy se to ověří / má v ruce tašku / a v tašce flašku / přišel tě pozvat k večeři.“

V citované písničce nejde o nic jiného než o převyprávění jednoho z klíčových veršů Nového zákona. (4) Je zcela biblická a přitom naprosto srozumitelná. České církve by Karásků schopných takovéhoto civilního přetlumočení křesťanské zvěsti potřebovaly co nejvíce.

Ve svém loňském blogování k třicátému výročí listopadu 1989 jsem se zabýval nešťastným polistopadovým vývojem české společnosti, v níž po pádu komunismu nedošlo k žádné duchovní obnově, ale naopak k ještě radikálnějšímu odkřesťanštění. Je třeba připustit, že na této skutečnosti má svůj podíl i výše naznačený problém. Jak říká legendární herec a zpěvák Jiří Suchý:

„Mám pocit, že v tomto případě je třeba hledat určité nedostatky i na straně církve u nás, která dle mého názoru nedovede najít společný jazyk s lidmi nacházejícími se mimo její společenství. Třeba církevní terminologie, která se užívá, je pro mnoho lidí nepřijatelná. Možná, že kdyby se našel jiný způsob komunikace, hodně lidí by se nad otázkami víry zamyslelo. Diskutoval jsem s několika lidmi, kteří o sobě prohlašovali, že jsou zatvrzelými ateisty, a mluvil jsem k nim jazykem, který jim byl blízký – a když jsme se rozcházeli, začali ze své zatvrzelosti slevovat. A přitom to bylo jen tím, že jsem jim podal argumenty jazykem, kterému dobře rozuměli.“ (5)

Poznámky:

1) Matouš 1,21.

2) Andrzej Draguła, „Je Ježíš ,cool‘?“, Katolický týdeník, 21.–27. 9. 2004, č. 39, příloha Perspektivy, s. III.

3) „Deklarace o poměru církve k mimokřesťanským náboženstvím“, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, § 1, s. 551.

4) „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3,20)

5) Martin Šťastný, „Jak jsem našel pod stromečkem syna“ (rozhovor s Jiřím Suchým), Katolický týdeník, retro vydání 1990–2019, 17.–30. 12. 2019, č. 51–52, s. 8.