Před několika dny mě pan biskup uvolnil z funkce katedrálního správce. Vlastně ne, nebyl to biskup, ale vedoucí katedry religionistiky. Nešlo totiž o spravování hlavního chrámu diecéze, ale o spravování bibliografických záznamů členů katedry. V češtině používané na pardubické univerzitě nicméně přídavné jméno odvozené od slova katedra nezní katedrový, ale katedrální.
Předloni jsem se na tomto blogu rozepsal o tom, jak se v naší sekularizované společnosti z úctyhodné funkce křestního kmotra stalo označení mafiána a jak samotné slovo křest už pro většinu Čechů neznamená přivtělení k mystickému tělu Kristovu, ale uvedení knihy či cédéčka do prodeje.
Ještě víc mě zaráží to, že slovo klanění se dnes v médiích neobjevuje ve spojení „klanět se Bohu“, ale jen ve zprávách o tom, jak se lidé klaněli něčí památce, rakvi či soše. S potěšením jsem naopak nedávno v novinách zaznamenal zprávu o „soumraku oteplovacích bohů“ a „tichém zániku jedné [zjevně polyteistické] ortodoxie“ na konferenci o klimatických změnách (LN 7. 12. 2011).
Vcelku chladným mne nechaly titulky „Kultovní Hrádeček“ (pardubická MFD, 20. 12. 2011) a „Mekka apartmánů a vlivných“ (LN 11. 1. 2012). I když kdoví – kdyby se do Špindlerova Mlýna začaly hrnout davy zbožných poutníků z bohatých arabských zemí, nepochybně by to znamenalo zmrtvýchvstání naší ekonomiky!
Zatím ke zmrtvýchvstáním dochází spíš ve sportu – například když mužstvo dožene brankovou ztrátu. Jsou však možná i v mnohem vážnější, individuální rovině. Titulek „Ze zesnulých jsou nesmrtelní“ (LN 16. 12. 2011) oznamoval, že tři zahynuvší hokejisté byli uvedeni do Síně slávy. Brankáři často dělají zázraky při hájení svých svatyní. To by ještě bylo dobré, nicméně husí kůže naskakuje člověku ve chvíli, kdy rozhlasoví či televizní reportéři hlásí, že hra v oslabení trvá celou věčnost. To opravdu připomíná peklo…
Je ovšem třeba říci, že pozoruhodné posouvání významu náboženských výrazů nepřinesla až doba sekularismu. V té naopak české křesťany možná jen postihla odplata za to, co sami provedli muslimům v době, kdy jejich terminologii nerozuměli o nic víc než dnešní sekularizovaní Češi terminologii křesťanské. Samotné vyznání víry muslimů (lá iláha illá lláh – není boha kromě Boha) nám v češtině ve zkomolené podobě dodnes slouží k označení loveckého pokřiku (halali) či nepořádnosti (halabala). Šíitům jsme navíc z jedné z nejsvětějších postav jejich víry, imáma Alího, udělali psa Alíka…
2024 ©