Povstání českých protestantských stavů, zahájené přesně před 400 lety vyhozením místodržících Slavaty a Martinice z oken Pražského hradu, z nejnovějších dějin tak trochu připomíná válku v Iráku. Tu Američané v roce 2003 nepravdivě zdůvodňovali tím, že Saddám Husajn vyrábí zbraně hromadného ničení, je součástí „osy zla“, podporuje al-Káidu apod., i když skutečné důvody americké invaze do Iráku byly zcela jiné. Také krásné a plamenně proklamované heslo boje za náboženskou svobodu bylo v květnu 1618 jen záminkou, za kterou se skrývaly cíle značně odlišné.
Ve věci náboženské svobody čeští evangelíci před 400 lety vlastně neměli „důvodu k obavám; jak Matyáš, tak i jeho následovník Ferdinand Štýrský se k dodržování náboženské svobody, jakkoli neradi, zavázali“. (1)
Křehký kompromis mezi evangelickou většinou na straně jedné a katolickou menšinou a panovníkem na straně druhé, zformulovaný Majestátem na náboženskou svobodu a Porovnáním z roku 1609, naneštěstí nebyl „srdeční“ záležitostí ani jedné strany, takže roku 1618 se nakonec začalo rozhodovat, „kdo z koho“ (jak v konfesním soupeření mezi katolíky a evangelíky, tak i v politickém boji mezi panovnickým absolutismem a stavovskou „republikou“).
Za zjevnou absurditu je pak z historického hlediska nutné označit mýtus o tom, že v roce 1618 šlo o jakousi obranu práv českého národa, která se prý potom (jak bylo horlivě hlásáno za první republiky) podařila „na druhý pokus“ o tři sta let později. Stát „národa československého“ z roku 1918 neměl s myšlenkami někdejších stavovských povstalců, kterým šlo o vytvoření středoevropského protestantského soustátí, v jehož čele měl i v rámci Českého království stát „Němec jak poleno“ Fridrich Falcký, vůbec nic společného.
Podle Josefa Pekaře se čeští povstalci z roku 1618 „jeví být předními voji a bezmála nástroji dvou cizích, k srážce se chystajících světů a kultur, z nichž jedna byla v jádře svém románská, druhá germánská. Hluboká nenávist domácích českých kohoutů se nevzpírala, nýbrž spíše sama nabízela pro tuto roli – a většina české obce národní měla státi v šiku germánském. Když pak tato většina korunovala své přiznání k německému vedení volbou německého krále, Fridricha Falckého, na český trůn – připomeňme, že roku 1615 bylo vyloučeno zákonem, aby kdo nabyl práv státního občanství v Čechách, kdo by neznal češtiny! – nabyla česká válka i přímo silného rázu války německé: o výsledku jejím rozhodovala měrou vynikající říšskoněmecká konstelace sil, poměrů a nenávistí, a to tak, že nevyhneš se otázce, zda na Bílé Hoře nezvítězila více spojená nenávist Bavora a Sasa proti kalvínské Falci, než pomstychtivost Ferdinanda II. nad českou rebelií.“ (2)
„Bavor“ (tj. Maxmilián, panovník katolického Bavorska) a „Sas“ (tj. Jan Jiří, kurfiřt luterského Saska), samozřejmě nechovali žádné sympatie ke kalvinismu. Ten naopak ovládl Jednotu bratrskou, jejíž představitelé (s částečnou výjimkou Karla staršího ze Žerotína) už v této době nebyli stoupenci někdejšího českobratrského pacifismu, ale naopak bojovné politické teologie radikálně kalvínského ražení.
„Katolická liga, založená bavorským vévodou Maxmiliánem r. 1609, byla odpovědí na protestantskou unii, která vznikla o rok dříve pod vedením kalvínského kurfiřta Fridricha. Důvěrné styky mezi knížaty unie a některými předáky českými byly navázány již dávno předtím. Mezi vůdci domácích stavů nabyli v poslední době váhy někteří páni německého původu, u nichž je pochybno, tlumočili-li pravé odhodlání země (hrabě Thurn, který přišel do Čech teprve r. 1606 a nikdy se česky pořádně nenaučil, Kolona z Felsu a hrabě Jáchym Ondřej Schlick); účast německého živlu, domácího i zahraničního, v přípravě revoluce je vůbec veliká. Ale stejného smýšlení byl vlastní mluvčí a předák evangelických stavů, neústupný pan Václav Budovec z Budova, a s ním jiní náčelníci Jednoty. Na jaře r. 1618, když král [Matyáš] dal opětovně zamítnout odpověď v sporu o kostely v Hrobech a Broumově, rozhodli se jmenovaní pánové sáhnout k násilí. Nešlo jim již o to, aby vláda povolila jejich stížnostem, nýbrž byli odhodláni dáti zemi jiného krále.“ (3)
Je opravdu těžko možné tvrdit (i když tak mnozí čeští historikové v nedávné minulosti činili), že příčinou dalekosáhlé události českého povstání, která odstartovala nepředstavitelné hrůzy třicetileté války, bylo údajné porušení Majestátu likvidací evangelických kostelů v Broumově a Hrobech (tj. na panstvích broumovského opata a pražského arcibiskupa). Ve hře byla spíš zásada „čí vláda, toho náboženství“, od roku 1555 z iniciativy luterských knížat uplatňovaná ve Svaté říši římské. Čechy, které se už doby basilejských kompaktát vyznačovaly od okolních zemí odlišnou tradicí tolerance, mohly zůstat stanou tohoto principu jen za předpokladu, že se čeští politikové nenechají vtáhnout do soupeření mezi německou ligou a unií. Pokušení dosadit na český trůn protestantského panovníka a obrátit tak uplatnění uvedené zásady, které doposud hrozilo evangelíkům, naopak proti katolíkům, však zřejmě bylo příliš velké.
Když se v roce 1617 řešila otázka budoucího nástupnictví po bezdětném králi Matyášovi, evangeličtí stavové takřka jednomyslně souhlasili s nástupnictvím Ferdinanda Štýrského, který před časem násilně rekatolizoval své panství v alpských zemích. Opožděný radikalismus, projevený ne při zasedání zemského sněmu z roku 1617, ale při defenestraci o několik měsíců pozdější, lze sotva označit za projev jejich státnické rozvážnosti.
Ta ovšem chyběla i obětem defenestrace z 23. května 1618, předákům české radikálně katolické („španělské“) strany Vilému Slavatovi a Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Její hlavní představitel, nejvyšší kancléř Království českého Zdeněk z Lobkovic, byl v onen osudový den mimo Prahu, z čehož je zřejmé, že o to, kdo konkrétně bude defenestrací „potrestán“, ani moc nešlo. Vyhození politických protivníků oknem ze šestnáctimetrové výšky lze sotva charakterizovat jinak než jako politováníhodný akt demonstrativního násilí, provedený – tak jako tolikrát jindy v dějinách i v současnosti – s cílem propagandistickým a mobilizačním.
Vůdcům povstání se sice tímto aktem podařilo zmobilizovat část váhajících uvnitř českého protestantského tábora, jinak byly ale jeho výsledky spíš kontraproduktivní. Ani dvě apologie jejich postupu („menší“ sepsaná hned po defenestraci a o něco pozdější „větší“) nepřinesly kýžený efekt. O tom, že byli k svému jednání porušováním Majestátu a náboženské svobody přinuceni, nepřesvědčili ani Karla staršího ze Žerotína a jemu nakloněnou část moravských evangelických stavů. Kauzy Broumova a Hrobů ani obecně vnucování vyznání vrchnosti poddaným (jež bylo ve Svaté říši římské zákonem) se jako zdůvodnění dalekosáhlého činu nezdály být dostačující. (4)
I když defenestrovaní proti všemu očekávání svůj pád přežili, kostky byly vrženy. Byla sestavena povstalecká vláda třicetičlenného direktoria v čele s příslušníkem Jednoty bratrské Václavem Vilémem z Roupova, jejíž politika spíš než ke smírnému (stále ještě možnému) řešení konfliktu směřovala k jeho eskalaci.
I když povstání vypuklo pod heslem obrany náboženské svobody, nelze říci, že by evangeličtí stavové oprávněnost tohoto svého argumentu demonstrovali respektem ke svobodě katolické církve. Ta se naopak v povstaleckých Čechách ocitala ve stále svízelnějším postavení. Arcibiskup Jan Lohelius a broumovský opat Wolfgang Zelender, zúčastnění ve věci kostelů v Broumově a Hrobech, uprchli do exilu. Jezuité byli už 2. června 1618 vypovězeni ze země a jejich majetek zkonfiskován. Následovala „válka pamfletů“, v níž propaganda povstalců předcházející činnost jezuitů démonizovala, zatímco jezuité samotní prohlašovali, že se „stali předmětem závisti a nevraživosti, protože vychovávali mládež a dosáhli v tom jistých úspěchů“. (5)
Nešlo ovšem zdaleka jen o jezuity. Karel starší ze Žerotína, který po vypuknutí povstání zůstal věrný legitimnímu panovníkovi Matyášovi (a po jeho smrti z března 1619 i Ferdinandovi) a dosáhl toho, že moravští evangeličtí stavové se zprvu nepřipojili k českým, poskytoval Vídni i kardinálu Dietrichsteinovi na Moravě mj. „zprávy z protestantského tábora o drancování katolických kostelů nebo o zajištění jejich inventáře“. (6) To už byl ovšem Žerotín, marně hledající východisko z dobového labyrintu propletení náboženství a politiky, zbaven moci brněnským převratem z května 1619, po kterém se Morava zařadila do protihabsburského tábora.
V červnu 1619 české stavovské vojsko ohrožovalo Vídeň, kde dokonce ostřelovalo sídlo Ferdinanda II., de iure českého krále. V červenci byla na pražském generálním sněmu vyhlášena konfederace Čech, Moravy, Slezska a obou Lužic jako rovnoprávných zemí, které měly volit společného panovníka. V srpnu pak došlo k prohlášení Ferdinanda za sesazeného a k volbě nového krále. Když v ní zvítězil Fridrich Falcký, zůstaly už do budoucna de facto jen dvě možnosti: Čechy pod vládou radikálního kalvinismu, anebo radikálního katolicismu. Potlačení „ďábelských“ katolíků (ve vyobrazení na letáku vydaném k Fridrichově korunovaci jezuité a katoličtí církevní představitelé prchali z Čech, doprovázeni nad nimi poletujícími dábly), anebo potlačení „kacířských“ protestantů.
Jak známo, v tomto buď/anebo po Bílé hoře zvítězil radikální katolicismus a povstalce i české evangelíky obecně čekal tragický osud. V novějších českých dějinách však zvítězilo naopak černobílé schéma, blízké onomu obrazu s prchajícími ďábly. Narušování tohoto schématu bylo krajně nepopulární ještě i v roce 1995, kdy papež Jan Pavel II. nejprve v Olomouci svatořečil oběť stavovských povstalců Jana Sarkandra (holešovského faráře umučeného v březnu 1620 v Olomouci) a pak v Košicích tři oběti jejich tehdejšího spojence, sedmíhradského kalvínského knížete Gabriela Bethlena (jezuity Melichara Grodeckého a Štěpána Pongracze a ředitele trnavského semináře Marka Križína, umučené při Bethlenově tažení na Slovensko v září 1619).
Bethlen, nespolehlivý spojenec, připravený podle svých momentálních zájmů s Ferdinandem bojovat i vyjednávat, byl (vedle katolického savojského vévody!) takřka jediným zahraničním partnerem, ochotným českým povstalcům vojensky pomoci. Saský kurfiřt, zaujímající negativní postoj ke kalvinismu a snad i zhrzený tím, že česká koruna byla nabídnuta Fridrichovi Falckému, a ne jemu, se v rozhodující chvíli postavil na stranu Ferdinanda. Fridrichův tchán, anglický král Jakub, s jehož podporou Fridrichovi čeští stoupenci naivně počítali, se jako legitimista postavil proti tomu, že jeho zeť přijal korunu z rukou povstalců. A dokonce i německá protestantská unie, tj. skupina kalvínských říšských knížat seskupených kolem Falce, se nakonec dohodla s katolickou ligou, „že bude s vojskem svým nečinně přihlížeti, až Maxmilián Bavorský vtrhne do Čech a vrhne se na českou armádu“. (7)
Fridrichův nástup na český trůn stavům, které jej zvolily, nejenže nepřinesl žádnou zahraniční podporu, ale naopak učinil jejich situaci krajně vratkou. Poté, co byl hlavní chrám Království českého, pražská svatovítská katedrála, pro nového krále „upraven“ v duchu radikálního kalvinismu, stanuly Čechy na prahu protifalckých nepokojů. (8)
Již 18. října 1619 musela svatovítská kapitula opustit Pražský hrad a katedrála zústala zapečetěna až do Fridrichovy korunovace ze 4. listopadu, po které se v ní začala konat kalvinistická kázání. Když se dne 25. listopadu 1619 kapitulní kanovníci obrátili na Fridricha a na místodržící se žádostí o vrácení katedrály (na kterou ovšem ani nedostali žádnou odpověď), plným právem se přitom dovolávali Majestátu na náboženskou svobodu. (9) Téhož Majestátu, jehož porušováním ze strany katolíků bylo v květnu 1618 zdůvodněno vypuknutí českého povstání…
Poté, co nový král projevil přání slavit o Vánocích 1619 v katedrále kalvínskou Večeři Páně, došlo k obrazoborecké „reformaci“ katedrály, jejímž „výsledkem bylo neslýchané zpustošení vnitřní, jistě velmi bohaté výpravy Svatovítského chrámu, jemuž ušlo, soudě podle nepatrných zbytků dodnes uchovaných, jen málo předmětů“. (10) Tato likvidace obrazů, soch a oltářů s ostatky svatých, provedená 22. prosince 1619 za osobní účasti předáků povstání převážně českobratrského vyznání (luteráni ji naopak kritizovali), měla podle všeho demonstrovat, jak je katolicismus v Čechách „na kolenou“. (11)
To byla nejvýznamnější událost oné jediné zimy, po kterou „zimní král“ Fridrich Falcký vládl v Čechách. V průběhu roku 1620 se pak už jen stále více ukazovalo, že v soupeření dvou českých králů – Ferdinanda II. Habsburského a Fridricha Falckého – tahá jak z mezinárodněpolitického, tak z vojenského hlediska za delší konec Ferdinand.
Posledním zoufalým pokusem Fridricha a evangelických stavů o zvrácení situace se stalo jednání s osmanským sultánem, jehož vyslanec Mehmed Aga dorazil do Prahy začátkem července 1620. V jednání, která pokračovalo až do Bílé hory, se z Fridrichovy strany jednalo o ochotu platit sultánovi tribut (a symbolicky tak uznat jeho svrchovanost nad českými zeměmi) a ze strany Osmanů o ochotu poskytnout vojenskou pomoc proti Habsburkům. (12)
Těžko říci, nakolik byla varianta podrobení se Turkům vážnou součástí politické strategie povstalců z let 1618–1620. Tato strategie se totiž zdá být značně neurčitá, plná improvizace a nakonec upadající do totální bezradnosti, která se v plné nahotě projevila po prohrané bělohorské šarvátce (jen v pozdější české mytologii vydávané za velké osudové střetnutí) z 8. listopadu 1620. „Všichni historici se shodují, že z čistě vojenského hlediska byla bělohorská bitva jen nevýznamnou bitkou; stále existovala možnost zavřít pražské hradby, pokračovat v boji a vyčkat příchodu dalších posil od Bethlena, které stály již na Labi. Ale způsob, jakým povstalci v čele s králem jedním okamžikem vše vzdali, ukazuje, jak lehkomyslně bylo povstání započato a celou dobu vedeno.“ (13)
Redaktor Křesťanské revue Ladislav Pokorný, z jehož článku k 400. výročí povstání jsem zde citoval, své zamyšlení uzavírá srovnáním dvou „roků na osmičku“, 1618 a 1968, v němž konstatuje, že v obou případech bylo postupováno lehkovážně, „bez toho, aby byly vzaty v úvahu a analyzovány všechny možné vnitřní a zejména vnější (mezinárodní) souvislosti a na základě toho stanoven postup“. Ztotožňuje se s názorem Petra Pitharta, že v osmašedesátém bylo třeba buď předejít sovětské invazi velmi opatrným postupem reforem, anebo naopak dát nedvojsmyslně najevo, že se budeme bránit (zatímco ve skutečnosti došlo – podobně jako o 350 let dříve – k nesmyslné kombinaci nejprve jalového radikalismu a pak kapitulantství). (14)
Možná jsem se tímto srovnáním nechal inspirovat ke svým vlastním, ještě odvážnějším (či pochybnějším) paralelám, ve vztahu k nimž prosím laskavého čtenáře o shovívavost. Na závěr přidám ještě jednu, kterou bych chtěl předejít tomu, že by můj pohled na české evangelické politiky z doby před Bílou horou mohl být vnímán jako jednostranně negativní. Jejich revolta mi ve skutečnosti imponuje, ovšem nikoliv ta násilná z roku 1618, ale ta, která jí předcházela – „sametová revoluce“ z let 1608–1609, jejímž Václavem Havlem byl Václav Budovec z Budova. Jím vedená evangelická opozice tehdy mistrným využíváním všech nenásilných nátlakových prostředků dosáhla vydání Majestátu, tj. uspořádání v zásadě spravedlivého vůči všem.
O deset let později se (přičiněním radikálů na obou stranách) nenásilný boj za spravedlnost změnil v násilný boj „kdo z koho“, který nemohl vést k dobrým koncům. Bílá hora v tomto boji jen změnila poměr sil ve prospěch katolické strany. Je třeba zvážit názor, že spíše než mýty opředené datum 8. listopadu 1620 lze za „černý den“ českých dějin označit už „23. květen 1618, kdy došlo ke druhé pražské defenestraci, tj. k použití síly při řešení náboženské rivality protestantů a katolíků“. (15)
Poznámky:
1) Ladislav Pokorný, „Za dobrou věc bojovali špatně (Několik poznámek k roku 1618)“, Křesťanská revue, 2018, roč. 85, č. 1, s. 2.
2) Josef Pekař, „Bílá Hora: Její příčiny a následky“, in: týž, Postavy a problémy českých dějin, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 152–153.
3) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, Praha: Zvon, 1991, s. 63–64.
4) Viz Josef Petráň, Staroměstská exekuce, Praha: Mladá fronta, 1985, s. 264.
5) Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách, Praha: Mladá fronta, 1995, s. 89.
6) Tomáš Knoz, Karel st. ze Žerotína: Don Quijote v labyrintu světa, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 224.
7) Josef Pekař, „Bílá Hora“, s. 153.
8) Viz Jaroslav Čechura, České země v letech 1584–1620, Praha: Libri, 2009, s. 166–167.
9) Viz Jaroslav Čechura, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha: Rybka Publishers, 2004, s. 130.
10) Vincenc Kramář, Zpustošení Chrámu svatého Víta v roce 1619, Praha: Artefactum, 1998, s. 52.
11) Jaroslav Čechura, České země v letech 1584–1620, s. 165.
12) Viz Paměti nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty od l. 1608 do 1619, díl 2, Praha: I. L. Kober, 1868, s. 241 a 247–250.
13) Ladislav Pokorný, „Za dobrou věc bojovali špatně“, s. 3.
14) Tamtéž.
15) Radomír Malý, „Má ,smysl českých dějin‘ ještě nějaký smysl?“, Host, 1990, č. 1, s. 33.