Nikdy nepřestanu litovat toho, že druhé kolo prezidentských voleb z roku 2013 nevyneslo na Hrad Karla Schwarzenberga, který k tomu byl kvalifikován už rodinnou tradicí. Kdykoliv kníže Karel řekne „Povím vám historku…“, tak je to něco velice zajímavého a obvykle spojeného s dějinami této země, v níž Schwarzenbergové po staletí hrají vynikající roli. Jeden z nejlepších příběhů z rodové paměti, týkající se kardinála Bedřicha Schwarzenberga (1809–1885), dal knížepán k lepšímu v nedávném rozhovoru pro Reflex:
„Povím vám historku. Na pražské univerzitě tehdy vystoupil jeden kněz, který kázal antisemitismus. Nejdřív ho arcibiskup jen varoval. Jenže on v tom pokračoval, a tak ho nemilosrdně vyhodil, neboť pokud si neuvědomuje, že náš Pán Ježíš Kristus je Žid, tak nemůže učit na univerzitě. Srandovní bylo, jak se tehdy liberální tisk na arcibiskupa Schwarzenberga rozčilil, že ohrožuje svobodu učení a zneužívá svůj post kancléře univerzity. Ten nešťastník kněz skončil jako farář někde v Tyrolích. Bedřich byl dosti razantní.“ (1)
Kardinál Bedřich Josef kníže Schwarzenberg byl arcibiskupem pražským v letech 1849–1885. Tedy také v době velkých oslav 900. výročí založení pražského biskupství z roku 1873, kterých se k hněvu svých protikatolicky smýšlejících souvěrců – ale jako český historik a vlastenec zcela přirozeně – zúčastnil i evangelík Palacký (která jiná česká instituce má tisícileté dějiny?). Tyto oslavy byly spojeny s velkým průvodem z nového kostela v Karlíně, zásluhou arcibiskupa Schwarzenberga právě postaveného a jím kvůli moravskému původu řady v Karlíně pracujících dělníků zasvěceného sv. Cyrilovi a Metodějovi, do svatovítské katedrály, jejíž dostavbu arcibiskup Schwarzenberg zahájil. Dala by se uvést i celá řada dalších zásluh tohoto církevního knížete, který byl mj. i velkým zastáncem českého státního práva.
Přesto se však dnes o něm dost mlčí anebo mluví s rozpaky, protože byl jako první arcibiskup z doby po skončení revoluce z roku 1848 příliš „restaurační“. Svým způsobem byl zrovna tak „restaurační“ i kardinál Karel Kašpar, který zase úřad pražského arcibiskupa zastával mj. v době po smutném skončení éry první republiky. I ten dnes patří k osobnostem novodoých českých církevních dějin, o kterých se moc nemluví anebo mluví kriticky.
Kritika církevních představitelů zajisté není něčím, co by bylo tabu. Není ovšem dobré, pokud je jednostranná či nespravedlivá. Zrovna tak není dobré, pokud jsou naopak osobnosti z liberálního či antiklerikálního tábora jednostranně a nekriticky velebeny. V této souvislosti musím konstatovat, že mne v době stého výročí vzniku ČSR dost překvapily a zarazily snahy navazovat na prvorepublikové velebení „prezidenta Osvoboditele“, místo aby s odstupem celého století už konečně došlo k věcnému i kritickému zhodnocení T. G. Masaryka a vzniku s ním spojeného státu.
Také v otázce hlásání či naopak odmítání antisemitismu je Masaryk dodnes nejen chválen za svou roli v době hilsneriády, což by bylo v naprostém pořádku, ale také víceméně prezentován jako jediný bojovník proti antisemitismu v tehdejším Rakousku, což už je samozřejmě nesmysl. Je sice nesporně pravda, že mezi československými Židy byl pak prezident Masaryk velmi ctěný a oblíbený, avšak neméně ctěný a oblíbený byl svého času mezi Židy i císař František Josef, jehož naprosto kladný postoj k Židům (za který si dokonce od antisemitů vysloužil ironickou přezdívku „Judenkaiser“) byl také všeobecně znám. Nositeli antisemitismu byli, jak připomíná i Schwarzenbergova historka, spíš příslušníci opačného světonázorového tábora, než do kterého patřili konzervativní císař či konzervativní arcibiskup. V době hilsneriády byl jedním z jeho nejčelnějších představitelů „pokrokový“ advokát Karel Baxa, který byl později po téměř celou dobu Masarykovy republiky pražským primátorem…
Antisemité i odpůrci antisemitismu byli pochopitelně jak v liberálním, tak i v konzervativním táboře. Historická realita nebývá černobílá. Je však pro mne záhadou, proč nejen antiklerikální, ale i katoličtí historikové ve vztahu ke kardinálu Karlu Kašparovi (1870–1941, pražský arcibiskup od 1931) vesměs stále jen zdůrazňují a kriticky hodnotí jeho „restaurační“ snahy o přechod od bezbožné první republiky k republice svatováclavské, i když hlavním rysem jeho pontifikátu nepochybně byla duchovní, kulturní i politická podpora českého národa čelícího smrtelnému ohrožení ze strany nacistického Německa.
O tom jsem se už zmiňoval v článcích o katolících doby kolem Mnichova (například v souvislosti s Kašparovým lvím podílem na organizaci vlasteneckých masových manifestací v době po nacistické okupaci). Stranou jsem v nich ale nechal Kašparův rozhodný boj proti antisemitismu, ke kterému se dostávám dnes.
„Zástupci vysoké české církevní hierarchie, včetně arcibiskupa Karla Kašpara“, se prý za druhé republiky chovali „ambivalentně“, když „na jedné straně sice podporovali snahy k posílení významu katolicismu ve veřejném prostoru a nebyli (sic) jim cizí ani tendence k posílení autoritativních forem vlády, rozhodně však protestovali […] proti násilným protižidovským pogromům“. (2)
Nechť si teze tohoto druhu každý přebere po svém. Faktem však je, že v pomnichovském období našich dějin nestáli proti sobě vzorní demokraté a ti, kterým nebyly cizí tendence k posílení autoritativních forem vlády, ale (pro)nacistické a fašistické síly a ti, kdo se jim za beznadějné mezinárodněpolitické situace snažili čelit. V „židovské otázce“ byla bohužel situace komplikována tím, že v ní stejně jako kardinál Schwarzenberg v devatenáctém století, i kardinál Kašpar v době na počátku holocaustu představoval postoje, s nimiž česká společnost jako celek nesouzněla.
Ve vztahu k tématu „háchovské“ politické reprezentace druhé republiky a protektorátu, kterým se už pětadvacet let intenzivně zabývám, mne nejvíc trápí právě otázka postojů k Židům (a Romům), v nichž ovšem tehdejší politická reprezentace nejspíš jen reprezentovala tehdejší český průměr. Vytýkat háchovcům jakousi zradu národa je zcela nesmyslné, protože se nesporně snažili národu v kritické chvíli jeho dějin sloužit. Sporná není ani otázka viny na holocaustu, který u nás prováděli výhradně Němci a česká vina na něm tedy nebyla žádná. Hácha a spol. se naopak usilovně, byť vesměs bezúspěšně snažili zachraňovat aspoň jednotlivé české Židy. Jiná věc však je, že přistupovali na šeredné kompromisy typu antisemitských zákonů.
Také Národní souručenství (NS), česká celonárodní organizace založená po nacistické okupaci prezidentem Háchou v neposlední řadě s cílem držet při zemi české fašisty a nacisty, kteří v Národním souručenství proti umírněné a vlastenecké většině neměli mít žádnou šanci, skýtá ve vztahu k Židům nejednoznačný obraz. Na jedné straně se snažilo podporovat všechny oběti perzekuce včetně obětí perzekuce tzv. rasové, na straně druhé od počátku platilo daň době v podobě přistupování na to, že slovo „národní“ lze číst i ve významu „nežidovský“. A zatímco pronacistické snahy českých extremistů v NS obecně narážely na rozhodný odpor, v konkrétním případě snah antisemitských byla situace specifická. Ze strany Národního souručenství, protektorátní vlády i prezidenta docházelo například i k trapně působícímu usilování o to, aby takzvaně arizované (tj. uloupené) židovské či domněle židovské majetky (3) nepřecházely jen do německých, ale i do českých rukou.
Z prominentních osobností Protektorátu Čechy a Morava svým postojem na tomto poli opravdu imponuje právě jen arcibiskup Karel Kašpar, který bez ohledu na svou těžkou nemoc dělal až do své smrti z dubna 1941 vše pro to, aby Čechy ochránil před hanbou antisemitismu. Je-li za své postoje z doby hilsneriády stále oslavován Masaryk, měl by být také kardinál Kašpar oslavován za své postoje z milionkrát těžší doby nacistické okupace. Právě on v ní byl ve vztahu k Židům hlavním protivníkem české fašistické spodiny.
Do srpna 1940 se protektorátní politické reprezentaci v čele s prezidentem Háchou vcelku dařilo držet české fašisty a proněmecké aktivisty při zemi. V tomto měsíci však okupanti skupinu šéfredaktorů aktivistických deníků v čele s Vladimírem Krychtálkem „dosadili do Národního souručenství, kde měl [Krychtálek] prosadit přijetí norimberských rasových zákonů“. (4)
V říjnu 1940 vypukla těžká krize poté, co Krychtálkova skupina, plně podporovaná okupanty, v Národním souručenství prosadila antisemitské zákony. Nacisté vzápětí zjistili, že „plánované židovské zákony NS vyvolaly mimořádné zděšení v katolickoklerikálním táboře. Kardinál Kašpar vzdor svému onemocnění vznesl stížnost a pohrozil, že v případě jejich definitivního přijetí se katolická církev pastýřským listem postaví proti NS.“ (5) Přijetí protižidovských zákonů poté padlo po osobním zásahu prezidenta Háchy, který posléze přijal Krychtálkovo vynucené odstoupení z vedení Národního souručenství. (6)
I když „historky“ Karla Schwarzenberga nelze brát jako exaktní historiografii, zřejmě něco bude na jeho konstatování, že zatímco rakouský, polský či německý katolicismus sklouzával do antisemitismu, v české katolické církvi tomu díky Bedřichu Schwarzenbergovi bylo jinak. (7)
Poznámky:
1) Jana Bendová – Karel Schwarzenberg, „Jsem kromobyčejný vůl“, Reflex, 20. 9. 2018, roč. 29, č. 38, s. 24.
2) Jaroslav Šebek, „Projevy antisemitismu v českém katolickém prostředí v polovině třicátých let a za druhé republiky v kontextu krize demokracie a nástupu autoritativních hnutí“, in: Miloš Pojar – Blanka Soukupová – Marie Zahradníková (eds.), Židovská menšina za druhé republiky, Praha: Židovské muzeum, 2007, s. 107.
3) K takzvané arizaci například určitého podniku okupantům stačil třeba i jen jediný židovský člen jeho správní rady.
4) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Krychtálek Vladimír“, s. 298.
5) Bohumil Černý, „Kirche im Protektorat 1939–1945“, in: Ferdinand Seibt (ed.), Bohemia sacra: Das Christentum in Böhmen 973–1973, Düsseldorf: Schwann, 1974, s. 347.
6) Viz Národní archiv, f. Úřad říšského protektora, dodatky I, k. 32, měsíční zpráva sicherheitsdienstu za listopad 1940, s. 34–35.
7) Jana Bendová – Karel Schwarzenberg, „Jsem kromobyčejný vůl“, Reflex, 20. 9. 2018, roč. 29, č. 38, s. 24.
2024 ©