400. výročí smrti Košických mučedníků zabitých po marném nucení ke zřeknutí se katolické víry dne 7. září 1619 mne nutí k přemýšlení o tom, jak i přes všechny pokroky ekumenismu zůstává historická paměť katolických a evangelických křesťanů stále rozdělená.
Někdy se říká, že v době reformace si západní křesťané rozdělili rodinné stříbro – protestanti si vzali Bibli a katolíci svátosti a mariánskou úctu. Je to spíš jen takový bonmot, ale tehdejší vztahy mezi křesťany by se daly popsat obrazem rozhádaných bratří v Kristu, kteří si z rodného domu se vzájemnou zlobou do různých stran odnášejí věci, které měly zůstat pohromadě. Vztahy mezi sourozenci mohou být i velmi neidylické. Nepřekonatelně to líčí biblický příběh o Kainovi a Ábelovi, který by se dal vztáhnout i na vzájemné zabíjení se křesťanů v šestnáctém a sedmnáctém století.
Od doby, kdy kardinál Beran na Druhém vatikánském koncilu odvážně promluvil o upálení kněze Jana Husa a násilné pobělohorské rekatolizaci, uplynulo už dost času na to, aby se čeští křesťané pokusili dospět ke společnému pohledu na dějiny, který by zahrnoval zkušenosti všech zúčastněných. „Husovská“ a „rekatolizační“ komise a mnohé další aktivity z doby po roce 1989 byly jistě spojeny s velkým úsilím svých protagonistů a přinesly mnohé ovoce, ale ke sjednocení historické paměti nedošlo.
V roce 1995 tuto skutečnost signalizoval průběh svatořečení Jana Sarkandra, kněze, který byl za stavovského povstání obviněn z velezrady a osm měsíců před Bílou horou zemřel na následky trojího krutého mučení. Katolíci (přesněji řečeno, někteří katolíci zejména v olomoucké arcidiecézi) jeho svatořečení uvítali, evangelíci s ní nesouhlasili. Většinová společnost zřejmě celou kauzu vnímala jako projev toho, že dvě menšinové, v národě stále slaběji zastoupené skupiny (evangelíků ani katolíků po roce 1989 nepřestalo ubývat, ale právě naopak) se vzájemně neshodují.
V tomto článku se nechci zamýšlet ani tak nad objektivními dějinami, jako spíš nad jejich subjektivním (tedy i svým osobním) vnímáním. V době Sarkandrova svatořečení jsem byl třetím rokem pokřtěným katolíkem a jako čerstvý konvertita jsem mnohé prožíval dost emocionálně. Dnes z několika důvodů lituji, že jsem na papežskou kanonizaci Jana Sarkandra do Olomouce nejel, ale tenkrát to pro mne bylo věcí zcela „zásadní“. Přes všechna nebývalá vyjádření lítosti nad selháními katolíků v dějinách ze strany tehdejšího papeže se mi Sarkandrovo svatořečení zdálo být gestem mířícím ve srovnání s Beranovým projevem na koncilu spíše opačným směrem. Teprve dnes chápu, že Jan Pavel II. vyjadřoval upřímný respekt všem obětem násilí na obou stranách a že vyzdvižení Sarkanda a košických mučedníků (rovněž svatořečených roku 1995) nebylo protikladem jeho snah o pročištění historické paměti, ale jejich součástí.
Dnes si také uvědomuji, že jsem tenkrát neměl příliš načteny práce katolických historiků a svůj obraz českých dějin a dějin doby reformace čerpal spíš z děl autorů protestantských či sekulárních. Jinými slovy, z mainstreamového obrazu katolíků à la Sarkander jako utlačovatelů svobody svědomí a evangelíků jako těch, kteří měli v raném novověku k našim dnešním ideálům mnohem blíže. Dokonce i v onom projevu kardinála Berana jsem vnímal jen jeho vyjádření lítosti nad pobělohorskou rekatolizací, zatímco stranou mé pozornosti zůstávalo Beranovo konstatování, že k ní došlo v duchu zásady „čí vláda, toho náboženství“, jež byla tehdy uplatňována.
Jsem spíš historikem novodobých dějin, ale přece jen jsem se i dobou raného novověku v posledních dvaceti letech dost zabýval a výše zmíněný konvenční, většinový pohled jsem si na základě dalšího studia musel korigovat. Ferdinand Druhý v postojích k jinověrcům samozřejmě neměl nic společného s dnešními ideály typu tolerance a náboženské svobody, ovšem hledat tyto ideály v době kolem Bílé hory je obecně dost pomýlené. Nic společného s nimi neměli ani Ferdinandovi protivníci, Fridrich Falcký v Čechách (za kterého došlo mj. ke kalvínské obrazoborecké „očistě“ svatovítské katedrály) a Gábor Bethlen v Uhrách (spojený mj. s umučením tří katolických kněží v Košicích).
Historie není fotbalový zápas, ve kterém lze nekriticky fandit vlastním barvám a křičet „fuj“ na ty druhé. Právě takto ale působí například všechno to protikatolické „odčiňování Bílé hory“, okázale proklamované nejen po únoru 1948, ale i po říjnu 1918. Trauma českých evangelíků z pobělohorských událostí je samozřejmě veliké a zasluhuje si ohledů. Trauma českých katolíků z událostí po vzniku Československa, kdy se zfanatizované davy obořily na mariánské, svatojanské i svatotrojiční sochy a také na katolické kostely, s ním není na místě srovnávat. Přesto by však člověk čekal, že s odstupem sta let už v roce 2018 mohlo ve vztahu k popřevratovému obrazoborectví zaznít i politování a uznání toho, že součástí české historické paměti jsou i zkušenosti katolíků. Místo toho probíhá čím dál bezvýchodnější spor o (ne)obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, ze kterého je zřejmé stále trvající rozdělení této paměti.
Ve vztahu k letos připomínaným výročím se mi v tomto ohledu zdá být symbolická jejich zcela mimoběžná komemorace katolíky a evangelíky. Převážně protestantská Křesťanská revue v čísle 2/2019 jako významné výročí letošního roku připomněla se stavovským povstáním spojené vyhlášení České konfederace z 31. července 1619 článkem evangelické církevní historičky Evy Melmukové, nesoucím ahistoricky působící název „Česká konfederace – první pokus o demokratický stát ve střední Evropě v roce 1619“. Katolický týdeník Českou konfederaci ignoroval a ve svém nejnovějším čísle 36/2019 teď články „Košický mučedník z doby třicetileté války“ a „Pouť ke cti sv. Melichara Grodeckého“ připomíná zcela jinou událost z roku 1619 – smrt jednoho z Košických mučedníků, který je dnes patronem ostravsko-opavské diecéze.
Obojí připomínání je letos dozajista na místě, avšak vzájemně nepropojená dvojí komemorace potvrzuje skutečnost, že křesťanská menšina stále do značné míry žije ve dvou různých světech. Řady českých katolíků i protestantů se podle neúprosných statistických údajů neustále ztenčují, paralelně s tímto procesem se však jedni i druzí stále chlubili a chlubí každý svými vlastními hrdiny. Vydávání křesťanského svědectví většinové společnosti by zřejmě mělo vypadat jinak. Čtenářům Písma mohou v dané souvislosti vyvstávat na mysli důrazná napomenutí apoštola Pavla, podle kterých by se křesťané neměli chlubit ničím jiným, než Ježíšem Kristem a Jeho křížem…
Tento můj článek není psán ani z pohledu akademického historika, ani z pohledu konfesně katolického. Je psán z pohledu křesťana. Aby bylo bezezbytku jasné, o co mi v něm šlo, uzavřu jej ještě dvěma mně blízkými citáty. První je modlitbou z katolické kostelní písně Jeden Pán z roku 1986: „Pomáhej, Duchu lásky, odpouštět a jít vstříc, / pomáhej, Duchu pravdy, poznávat stále víc, / že je Kristus jeden, nerozdělen, / že je hlavou církve a my tělem.“ Druhý tvoří dva úryvky ze závěru také již nijak nového textu protestantského teologa Jana Štefana „Za co bych rád jako český evangelík poprosil českého katolíka o odpuštění“ (Teologická reflexe 2/1996): „Debata o chystané obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí vyvolala hysterické reakce na téma Bílá Hora – jako kdyby nebyl M. Jan Hus mariánským ctitelem? jako kdyby i pro protestanta neznamenala Ježíšova |Matka, kterou již takřka dva tisíce let ,blahoslaví všechna pokolení‘ (L 1, 48b), víc než jeden středověký pražský teolog. […] Skončila doba proselytismu v Čechách. Protestantsko-katolický spor o českou duši nemá pozemského vítěze. Neskončil však společný úkol českého katolíka a českého evangelíka zvát českého člověka, naše bližní žijící v České republice, k víře v jednoho Krista. Nebo snad také ke spasení v jedné církvi?“
2024 ©