Hvězdná hodina a pád katolicismu v našich zemích

Napsal Vít Machálek (») 22. 11. 2019 v kategorii Církevní dějiny, přečteno: 250×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

V tomto posledním článku svého blogování k třicátému výročí událostí roku 1989 bych chtěl připomenout „hvězdnou hodinu“ spojení katolíků s disentem a sametovou revolucí i vzápětí následující pád zpět, k situaci, v níž církev ve vztahu ke směřování české společnosti nehraje téměř žádnou roli. 

O to větší byla její role při pádu komunismu, jehož počátkem se stalo zvolení Jana Pavla II. papežem z roku 1978. Příchod polského papeže, který se stal velikou oporu boje církve a společnosti za svobodu nejen ve své vlasti, ale i v Československu, polil živou vodou tehdy už téměř osmdesátiletého pražského arcibiskupa kardinála Tomáška. Ten se ještě o rok dřív distancoval od Charty, ale v osmdesátých letech se naopak stal nesmírně významným symbolem propojení náboženského a politického disentu, stojícího proti tehdy ještě stále všemocnému režimu.

Zatímco politický disent je dodnes velmi připomínán, o podzemní církvi z doby normalizace se spíše mlčí či hovoří jen s rozpaky, a to i v křesťanských médiích. Osmdesátá léta přitom začala martyriem jednoho z jejích kněží, „ing. Přemysla Coufala, mučedníka a svědka mimořádně velikého. Nedivme se tomu, že v témže roce, kdy byl atentát na papeže, byl i on postaven do řady důležitých lidí, kteří mají být likvidováni. V únoru 1981 byl zavražděn.“ (1) Coufal byl v předcházejících měsících terčem soustavné pozornosti Státní bezpečnosti, která jej vyslýchala a prováděla mu domovní prohlídky, aby byl nakonec ve svém bratislavském bytě nalezl mrtev, přičemž oficiální verzi sebevraždy vylučovala skutečnost, že celé jeho tělo bylo strašlivým způsobem zmučeno a zohaveno. (2) Další obětí StB se v této době stal katolický aktivista, student Pavel Švanda, zavražděný svržením do propasti Machocha. (3) 

Také Václav Malý, tehdy velmi nepohodlný kněz bez státního souhlasu, nemusel rok 1981 přežít. „Při častých výsleších StB zažil ponižování, bití nebo si třeba vyslechl  upozornění, že by jím řízený automobil mohl mít nehodu, takže by raději řídit neměl. [Následoval] reálný střet s nákladním autem a zničený vůz v roce 1981…“ (4)

Také kardinál Tomášek byl Státní bezpečností šikanován mnoha různými způsoby a stát se mu mohlo cokoliv, i když v jeho případě komunisté počítali s jeho brzkou přirozenou smrtí. Měli již připraveného Tomáškova nástupce v arcibiskupském úřadě z řad příslušníků Pacem in terris. (5) 

Roku 1982 však režim zaskočila církevní ofenzíva proti tomuto sdružení kolaborantských kněží. Když papež ve Vatikánu a kardinál Tomášek v Praze přistoupili k zákazu Pacem in terris, „vyvolalo to pozdvižení v bolševické věrchušce“. (6)

To „nejhorší“ z pohledu režimu však mělo teprve přijít. Když byl roku 1983 po čtyřech letech propuštěn z vězení katolický chartista Václav Benda, který se pak v následujícím roce stal jedním z mluvčích Charty 77, kardinál jej přijal v Arcibiskupském paláci. „Od té doby dával Tomášek většině mluvčích Charty požehnání. Oni mu zase přinášeli čerstvé informace zvenku.“ (7) 

Bariéru mezi hrstkou statečných disidentů a celým „zbytkem“ společnosti, který se veřejného vyjádření nesouhlasu s poměry bál, se nicméně chartistům nikdy prolomit nepodařilo. Prvním takovýmto veřejným vyjádřením masových rozměrů se stala až velehradská pouť z roku 1985.

Je třeba zdůraznit pozapomenoutou skutečnost, že události směřující k listopadu 1989 byly spojeny s rozpomínáním se na křesťanskou tradici našich národů, v době sametové revoluce ztělesněné svatou Anežkou a v pětaosmdesátém svatým Metodějem, od jehož úmrtí v tomto roce uplynulo 1100 let. Při této příležitosti mohl vystoupit do popředí kontrast mezi více než jedenáctisetletou duchovní tradicí našich zemí na straně jedné a ubohostí současného ateistického režimu na straně druhé.  

Jan Pavel II. vydal cyrilometodějskou encykliku Slavorum apostoli (Apoštolové Slovanů) a českoslovenští věřící přiváděli komunisty k zuřivosti tím, že se úporně dožadovali papežovy pro ně zcela nepřijatelné účasti na svatometodějské velehradské pouti.

Dne 11. dubna 1985 se za účasti kardinála Tomáška na Velehradě konala duchovenská oslava sv. Metoděje, na kterou přišlo asi 1200 kněží z Čech, Moravy a Slovenska. Už při ní se naplno projevil duch odboje, ve vzrůstající míře panující mezi československými katolíky. „Nálada byla značně bouřlivá. Zpěv státní hymny a svatováclavského chorálu vystřídalo skandování: ,Pryč s Pacem in terris!‘, ,Pryč s kolaboranty‘, ,Pryč se státním dozorem nad církvemi!‘ Pan kardinál to zaslechl a poznamenal: ,To jsou správná slova!‘“ (8) 

O měsíc později kardinál Tomášek v jednom z kroků křížících snahy o režimu o minimalizaci významu svatometodějského výročí adresoval evropským biskupským konferencím poselství, obsahující výmluvná slova volající po plné občanské (nikoliv jen náboženské) svobodě: „Když se v některých zemích potlačují základní práva na lidskou svobodu, člověk se brání. Proto hlavní podmínkou trvalého míru je respektování základních lidských svobod.“ (9)

Hlavní velehradská cyrilometodějská pouť z července 1985 pak potrvrdila dvě pro komunisty krajně nepříjemné skutečnosti: propojení mezi církví a disentem (zajišťované mj. kněžími-chartisty Václavem Malým a Josefem Zvěřinou) a vzrůstající touhu po svobodě a občanskou odvahu. Obrovské úsilí režimu zabránit masovější účasti na pouti skončilo bezúspěšně a snaha zneužít pouti k hlásání propagandy se dokonce obrátila proti komunistům. Ti nebyli vypískáni až na shromážděních z devětaosmdesátého, ale právě už na Velehradě v pětaosmdesátém: 

„V okamžiku, kdy začal na pouti některý ze státních představitelů mluvit o výdobytcích socialismu, připomínat 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou nebo pouť nazval ,mírovou manifestací‘, vyprovokoval hlasitý nesouhlas a pískot věřících. Poutníci odpověděli skandováním hesla: ,My chceme papeže!‘, ,My chceme náboženskou svobodu!‘ Ten den zažila státní moc opravdové fiasko.“ (10)

Jedinými řečníky, které dvousettisícový dav účastníků velehradské poutě nevypískal, ale naopak přijal  s nadšeným potleskem, byli vatikánský kardinál státní sekretář Agostino Casaroli a kardinál Tomášek. Ten se v následujícím roce u Městského soudu v Praze osobně angažoval i proti souzení aktivistů za náboženskou svobodu a roku 1987 se svými spolupracovníky, tajnými kněžími Petrem Piťhou a Tomášem Halíkem, slavnostně vyhlásil program Desetiletí duchovní obnovy národa. Jeho organizace se ujaly dva týmy, z nichž „první, starší, byl převážně laický a spojený s disentem, značnou úlohu v něm hrál Václav Benda a Václav Malý“, a druhý „polooficiální“ v čele s nově jmenovaným světícím biskupem Antonínem Liškou. Byl spojen nejen s pastýřskými listy adresovanými katolíckým věřícím, ale i s Tomáškovým poselstvím k Velikonocům 1988 adresovaným představitelům všech církví a všem lidem dobré vůle. (11) 

Mezitím režim zaskočila i další impozantní aktivita vzešlá z katolického prostředí v podobě petice za náboženskou svobodu datované první nedělí adventní roku 1987. Jejím autorem byl prostý moravský rolník Augustin Navrátil, který strčil do kapsy i všechny chartisty tím, že „příliš nemudroval, nediskutoval, zato velmi jednoduše sepsal petici, k níž se přihlásilo několik stovek tisíc lidí“. (12) Navrátilovu „náboženskou“ petici dnes média připomínají mnohem méně než „světských“ Několik vět, i když počet jejích signatářů byl více než desetinásobný…

V neděli 6. března 1988 následovala další významná událost v podobě první poutní mše k blížícímu se svatořečení Anežky Přemyslovny v přeplněné svatovítské katedrále. V Bratislavě došlo o necelé tři týdny později k prvnímu masovému protirežimnímu vystoupení na Slovensku v podobě velkopáteční svíčkové manifestace. Rodiče zavražděného Přemysla Coufala jejím účastníkům adresovali poselství: „Nyní, po letech utrpení, je nám zcela jasné, že by k smrti našeho syna nemuselo dojít, kdyby v naší zemi byly respektovány náboženské svobody. Proto chceme být úzce spojeni s těmi, kteří 25. března 1988 budou za svobodu církve a lidská práva manifestovat ve městě, kde byl náš syn zavražděn.“ (13) 

Události konce osmdesátých let byly neoddělitelně spojeny se zástupem s našimi zeměmi spojených světců a mučedníků od sv. Cyrila a Metoděje až k otci Coufalovi. Prim mezi nimi hrál sv. Václav, u jehož pomníku na Václavském náměstí se roku 1989 počínaje lednovým Palachovým týdnem scházeli policií bití účastníci protirežimních demonstrací. Způsobem jemu vlastním režim čelil už i demonstracím před Arcibiskupským palácem v den svatováclavské poutní mše z 28. září 1988. K tomuto výročnímu dni mučednické smrti patrona české země vydal kardinál Tomášek otevřený dopis katolické veřejnosti, v němž mj. konstatoval:

„Církev není lhostejná ke společenskému dění. Být dobrým křesťanem, to znamená víc než jen být zbožným a slušným člověkem v soukromém životě. Být solí země a světlem světa, to znamná také nést odpovědnost v životě občanském a národním, nestarat se jen o sebe, ale mít na zřeteli dobro celku.“ (14) 

V červenci 1989 probíhala v katedrála oslava Tomáškových již devadesátých narozenin. Zdálo se být krajně nepravděpodobné, že by na tomto muži patriarchálního věku  ještě mohlo naplnit proroctví charismatického světce Pia z Pietrelciny, který roku 1968 Tomáškovi předpověděl, „že se dožije svobody církve ve své vlasti“. (15) Ale otec Pio, který Františka Tomáška přijal za svého duchovního syna, měl opravdu schopnost nahlížet do lidských srdcí i do budoucnosti…

Dne 12. listopadu 1989 se v Římě konalo svatořečení Anežky Přemyslovny. Bylo předzvěstí naší svobody jak samo o sobě, tak také tím, že ve spojení s ním se poprvé po desítkách let mohly do Říma vypravit i tisíce poutníků z Československa. (16) Zúčastnil se jej i „František kardinál Tomášek, primas český, který byl v té době nezpochybnitelnou ikonou protikomunistického odporu“. (17) 

Tomáš Halík v Římě v promluvě k českým poutníkům řekl, „že jedna legenda praví, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře – a že již cítíme příchod těchto lepších časů jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí“. Když se pak s kardinálem Tomáškem vrátil do Prahy, byla už v plném proudu sametová revoluce. (18)

Oto Mádr, patřící k nejzasloužilejším a nejpronásledovanějším kněžím a katolickým disidentům doby komunismu, mezitím pro Tomáška sestavil „text radikálního prohlášení k událostem a kardinál ho přijal a podepsal. Pak ovšem vyšla v Rudém právu zpráva, že text je podvržený nepřáteli socialismu a kardinál se od něj distancuje. Veřejnost byla zmatena.“ Kardinál informovaný Tomášem Halíkem si nechal připravit nové ostré prohlášení pro připravovanou mši na poděkování za Anežčino svatořečení. (19) 

Pontifikální mše svatá ve svatovítské katedrále se konala v sobotu 25. listopadu 1989. Šlo o první bohoslužbu, kterou kdy ve svých dějinách přenášela Československá televize. „Katedrála byla naplněná k prasknutí, u obrazovek byly miliony diváků. Kardinál přečetl pevným hlasem: ,Napsal jsem vám poselství a za každým jeho slovem si stojím. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi stojím já i celá katolická církev na straně národa!‘“ (20)

Církev sice stála na straně národa, velmi brzy se však mělo ukázat, že to neplatí vice versa. Odpoledne po bohoslužbě v katedrále moderoval mluvčí Občanského fóra Václav Malý první obrovskou demonstraci na Letenské pláni. V neděli 26. listopadu následovala druhá, která výmluvně naznačila, jakou roli by mohlo ve společnosti hrát křesťanství.  Po kajícném vystoupení jednoho z policistů, kteří 17. listopadu mlátili lidi na Národní třídě, Otec Malý „promluvil o nutnosti odpouštění a vyzval k modlitbě Očenáše“ (21), který se pak opravdu celé obrovské shromáždění s důrazem na slova „…jako i my odpouštíme našimi viníkům“ společně modlilo. 

Na Letné na jedné straně v tomto hluboce křesťanském okamžiku vyvrcholila výše zmíněná „hvězdná hodina“, na straně druhé však již ve spojení s ní zároveň započal i rovněž výše zmíněný pád, tj. znovuožití proticírkevních předsudků většinové české společnosti. K jejich novému nástupu posloužila neuvěřitelně nejapná záminka, že se Václav Malý na této velké protikomunistické demonstraci  (!) dopustil znevážení prezidenta Gustáva Husáka…

V uvolněné, nadšené a bujaré atmosféře letenské demonstrace „někdo zařval: ,Podívej se, Gusto, jak je nás tu husto!‘ […] Lidé to opakovali a zopakoval to i Václav Malý. Netrvalo to snad ani tři dny, a v Mladém světě […] se objevil rozzuřený článek o Václavu Malém. Prý kvůli osobní popularitě poškozuje průběh událostí: ,Snad by si i svlékl kalhoty,‘ horlil autor […], ,jen aby se zalíbil davu.‘ A Václav Malý byl stažen. Už nemoderoval. Hudební kritik [evangelík] Jiří Černý to po mnoha letech označuje za ,jednu z našich největších chyb, že jsme po stížnostech studentů dopustili odchod Václava Malého z místa moderátora revoluce‘.“ (22)

Pamatuji se na to dobře, i když pozadí se mohu jen domýšlet. Po 26. listopadu se mluvilo o nebezpečí rozbití jednoty protikomunistického tábora, o hrozbě rozchodu mezi studentskými stávkovými výbory a Občanským fórem apod., a to opravdu v souvislosti s údajně nepřijatelným způsobem, jakým Václav Malý moderoval shromáždění na Letné. 

Velká část Čechů se už od druhé poloviny předminulého století ve vztahu ke katolické církvi vyznačuje kromobyčejně velkou mírou manipulovatelnosti a nechala by si snad namluvit i to, že nám Václav Malý upálil Mistra Jana Husa. V kontextu odedávna pěstovaných proticírkevních stereotypů se bizarní obvinění ze „znevážení Husáka“ mohlo ujmout stejně tak dobře jako cokoliv jiného.

Zdá se mi, že tím, co doopravdy vadilo, bylo spíš po Otčenáši na Letné hrozící nebezpečí, že by se ve společnosti mohly znovu uplatnit křesťanské hodnoty. „Jediný reprezentant katolické církve, osobnost schopná oslovit širší veřejnost v duchu křesťanských hodnot“, musel být z dalšího postupu sametové revoluce rychle vyřazen… (23) 

 Myslím, že už v této chvíli byly položeny základy pro tápavý postup našeho národa postkomunistickými dějinami, spojený se ztrátou ideálů a hodnotového zakotvení. Každopádně se pak jednalo o předzvěst toho, že po krátce panující atmosféře „smíření českého národa s katolíky, dokonce i s katolickou církví“, bude toto smíření v následujících letech „postupně vypovídáno a až na další vypovězeno“. (24)

V dané souvislosti lze jistě mluvit i o nešťastných restitucích a jiných problematických oblastech, v nichž k vzájemnému porozumění mezi církví či církvemi na straně jedné a většinovou společností na straně druhé v polistopadovém období nedocházelo. Jisté ale je, že i když na stále se prohlubující propasti vzájemného neporozumění svůj díl odpovědnosti nepochybně nesly obě strany, tato propast by zde každopádně byla i v případě, že by se z církevní strany dělalo vše jinak. I kdyby nikdy nebyly vzneseny žádné restituční nároky, i kdyby do čela diecézí byli postaveni jen samí světci a hrdinové z doby disentu atd., nic by to nezměnilo na tom, že ti, kdo chtějí psa bít, by si nějakou hůl vždycky našli. 

Jak už jsem o tom psal ve svém minulém článku, v polistopadových dějinách nedošlo k žádné duchovní a mravní obnově našeho národa, který daleko spíš zůstal stále stejným. Křesťanství, které požaduje změnu smýšlení, se i z tohoto důvodu stalo znovu nepopulárním. Obecně sílila nevole vůči těm, kdo nějak vyčnívali a vyčnívají z šedého průměru – vůči bývalým disidentům, exulantům, „pravdoláskařům“ atd. Mravní kredit církve z doby pronásledování se obrátil spíš proti ní, protože „společnost, která má vůči některé své části špatné svědomí, umí být velmi brutální“. (25) S výzvami k obrácení (od sebestřednosti k altruismu, od nacionalismu ke smíření s Němci aj. a podobně), se křesťané po roce 1989 vesměs obraceli k hluchým uším.

Typicky českým fenoménem je bohužel spíš obrácení kabátů než obrácení skutečné. Křesťanství bylo populární pouze v době těsně po pádu komunismu, kdy mnozí měli dojem, že když se to „otočilo“, bude právě křesťanství tím, s čím teď bude potřeba počítat, protože asi nastoupí na místo dosavadní ideologie, která je pronásledovala.  

„Už o Vánocích 1989 burácely z tlampačů koledy a soudružky učitelky vyprávěly dětem z pilnosti o Ježíškovi, o Bibli, ač samy o tom měly jen mlhavé pojetí. I někteří věřící naivně doufali v rychlou christianizaci, dokonce rekatolizaci národa. Češi jsou však dnes stejně bezbožní jako před rokem 1989. Mnohým je církev nesympatická či lhostejná. Ti však, kdo tehdy naivně přecenili její možnosti, ale i ti, kdo jí na chvíli podlézali, jí to neodpustili. Nedostatek vlastního realismu či chybnou kalkulaci dávají dnes za vinu jí a tvrdí, že – zklamala… [Ve skutečnosti] česká církev působí už dobrých sto padesát let v prostředí, které jí není nakloněno. Většina (liberální, socialistická, národovecká…) ji vnímá jako cizí těleso. Očekávání této většiny by církev zklamala pouze tím, že by se jakkoli zmohla.“ (26)

Asi nejsmutnějším možným symbolem toho, jak někteří Češi přistupují k církvi, se od roku 1990 stala neuvěřitelná, se žádnou jinou evropskou zemí nesrovnatelná vlna vykrádání katolických chrámů a jiných sakrálních objektů. Polistopadoví „zloději poškodili církev víc než třicetiletá válka“, přičemž jimi páchané zločiny nebyly většinovou společností vnímány ani trestněprávně postihovány o nic víc než krádeže jakéhokoliv jiného druhu a nenahraditelné ztráty na svém náboženskokulturním dědictví národ snad ani nezaregistroval. (27) 

Nešlo přitom jen o společenskou spodinu typu zlodějů, ale o většinovou společnost jako takovou, která se už v roce 1990 stala pro církev prakticky neoslovitelnou. Žádná z hlav katolické církve nemohla být nikdy českému národu bližší než „slovanský papež“ Jan Pavel II., ctitel sv. Vojtěcha a dalších velkých postav českých dějin s velkým porozuměním pro naši národní kulturu a současně klíčový protagonista boje za osvobození komunistických zemí. Václav Havel jej ihned po svém zvolení prezidentem pozval do Československa a papež svůj vztah k naší zemi vyjádřil i tím, že tuto návštěvu opravdu zařadil hned do první volné skuliny ve svém programu. Naladil se při ní na českou vlnovou délku natolik, že např. jako první z papežů velmi pozitivně promluvil o Janu Husovi. Jeho návštěva naší země ale i tak vyzněla spíše jen jako další signál onoho postupného vypovídání smíření mezi většinovou českou společností a katolíky…

Papež ve dnech 21. a 22. dubna 1990 navštivil Prahu, Velehrad a Bratislavu. Prezident Václav Havel jej vřele přivítal slovy: „Nevím, jestli vím, co je zázrak. Přesto se odvážím říct, že v tomto okamžiku prožívám zázrak. Do naší země, zničené ideologií nenávisti, přichází posel lásky. Do země zničené vládou nevzdělaných přichází žijící symbol vzdělání. Do země, která před krátkou dobou byla ničena ideou konfrontace a rozdělením světa, přichází posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a laskavého porozumění, hlasatel jednoty v různosti. Přes desetiletí byl z naší vlasti tento duch vyháněn. Mám tu čest být svědkem okamžiku, ve kterém apoštol ducha a duše tuto zem líbá.“ (28) Většina národa však zřejmě v tomto historickém okamžiku se svým prezidentem nesouzněla a papežova návštěva v ní vyvolávala zcela jiné pocity: obavy, že by katolická církev „v české společnosti mohla mít příliš velký vliv a moc“, nebo dokonce paranoidní strach z jakési „černé totality“. (29) 

Ve stejné době už církev začala být zatahována i do nekonečných sporů o restituce, resp. nové řešení vztahů se státem, v nichž nedokázala vysvětlit ani obsah své služby většinové společnosti a její právně ekonomické předpoklady, ani samozřejmou nutnost radikální změny komunistického modelu naprosté ekonomické závislosti církví na státu. Politické strany z pravice (ODS) i levice (ČSSD) si naopak rychle spočítaly, že právě z této záležitosti mohou vydobýt nemalý politický kapitál. (30) Začala cesta „od Václava Malého k Václavu Klausovi“, na níž posledně jmenovaný prokázal značnou schopnost politicky obratného využívání tradičního českého protikatolictví. (31)

Na rozhraní vrcholného a problematického období nejnovějších dějin české katolické cirkve téměř symbolicky odešel na věčnost její pravděpodobně největší teolog a velká postava církevního i občanského disentu, Otec Josef Zvěřina, který náhle zahynul v srpnu 1990. Také kardinálu Tomáškovi už v této době „rychle ubývalo sil. Měl obavy, že se církev a společnost vydají špatným směrem a on už na tom nebude moci nic změnit.“ (32) 

I když v březnu 1991 papež stařičkého kardinála zprostil úřadu pražského arcibiskupa, do Prahy nadále hojně přicházely významné osobnosti z mnoha zemí světa, které se chtěly setkat se dvěma symboly sametové revoluce: Václavem Havlem a Františkem Tomáškem. Celá jedna éra nejen církevních, ale i národních dějin se uzavřela v srpnu 1992, kdy Tomášek odešel na věčnost a byl za účasti čtyř hlav států a bezpočtu dalších čestných hostů pochován ve svatovítské katedrále. Poslední zápis v knize kardinálových hostů je ozdoben srdíčkem Václava Havla, s nímž se Tomášek rozloučil slovy: „Pane prezidente, já vám za všechno děkuji.“ Havel pak zase ve svém projevu na pohřbu poděkoval kardinálovi, jehož „modlitba ke svaté Anežce ozářila uzlovou chvíli našich dějin a pomohla ji proměnit ve chvíli radostně vítěznou“, zdůraznil význam duchovního rozměru ve veřejném životě a konstatoval, „že kdykoliv v českých dějinách souzněl hlas úcty k Bohu s hlasem moci světské a obě tyto moci stály na straně národního společenství, prožívali jsme dobré chvíle“. (33)

Ve stejné době se však už naše země vydávala zcela jiným směrem. Došlo k rozbití Československa, po kterém se jeho západní část stala jednou z nejsekulárnějších zemí světa, a její „silný muž“ Václav Klaus roku 1993 prohlásil, že si u nás „katolická církev osobuje postavení, které jí nepřísluší“. (34) Většina Čechů vskutku v této době zaujala vůči církvi postoj nedůvěry (35) a akceptovala „klausovské“ směřování společnosti, před nímž Tomáškův nástupce Miloslav Vlk na národní svatováclavské pouti v Budči v září 1993 marně varoval slovy: „Budovat jen horizontálu, jen ekonomii, jen pragmaticky založený život je nebezpečné.“ (36) 

Poznámky:

1) Petr Fiala, „O skryté církvi: Rozhovor s Otcem biskupem prof. Stanislavem Krátkým“, Proglas, 1992, č. 4, s. 17.

2) Viz Leopold Žitný, „Přemysl Coufal – československý Popieluszko?“, Kurýr, 1990, č. 6, s. 13–14.

3) Jan Hartmann – Bohumil Svoboda – Václav Vaško (eds.), Kardinál Tomášek, Praha:  Zvon, 1994, s. 95.

4) Michal Sklenář, „Kněz moderátorem demonstrací“, Lidové noviny, 18. 11. 2019, s. 20.

5) Srov. Jan Hartmann – Bohumil Svoboda – Václav Vaško (eds.), Kardinál Tomášek, Praha:  Zvon, 1994, s. 86–89.

6) Jaroslav Šebek, „Tři knihy o bývalé vatikánské východní politice: Včera byla podepsána česko-vatikánská smlouva. Za komunistů panovaly zcela jiné vztahy“, Mladá fronta DNES, 26. 7. 2002, s. C/6.

7) Zuzana Janečková, „Sametový kardinál František Tomášek: Jaký byl muž, který nejdřív odmítl Chartu 77 a pak se stal jedním ze symbolů listopadu 1989?“, Mladá fronta DNES, 18. 11. 2004, příloha Magazín DNES, č. 46, s. 39.

8) Jan Hartmann – Bohumil Svoboda – Václav Vaško (eds.), Kardinál Tomášek, Praha: Zvon, 1994, s. 107.

9) Tamtéž, s. 108.

10) Jan Paulas – Stanislava Vodičková, „Velehradská pouť v hledáčku StB“, Katolický týdeník, 30. 6. – 13. 7. 2015, č. 27–28, s. 10.

11) Jan Hartmann – Bohumil Svoboda – Václav Vaško (eds.), Kardinál Tomášek, Praha: Zvon, 1994, s. 117–119.

12) Aleš Palán – Václav Malý, „Nemám rád, když se něco idealizuje“, Katolický týdeník, 11.–17. 11. 2014, č. 46, s. 12.

13) Leopold Žitný, „Přemysl Coufal – československý Popieluszko? (Dodatek)“, Kurýr, 1990, č. 6, s. 14.

14) Jan Hartmann – Bohumil Svoboda – Václav Vaško (eds.), Kardinál Tomášek, Praha: Zvon, 1994, s. 131.

15) Tamtéž, s. 50.

16) Jsem hrdý na to, že jsem po dlouhá léta mohl být ve velmi blízkém vztahu k Jiřímu Rubínovi (1921–2012), který byl jako spolupracovník kardinála Tomáška hlavním organizátorem české pouti do Říma na Anežčino svatořečení.

17) Alena Ježková, Svatý Václav a jeho pomník, Praha: Arcibiskupství pražské, 2016, s. 87.

18) Tomáš Halík, „Komunismus končí, řekl nám papež“, Katolický týdeník, 5.–11. 11. 2019, č. 45, s. 5.

19) Tamtéž.

20) Tamtéž.

21) Michaela Freiová, „Ztratila Církev po listopadu kredit? O pozadí jednoho klišé“, Res Claritatis Monitor, 15. 11. 2009, č. 25, s. 7.

22) Tamtéž, s. 7–8.

23) „Konec revoluce aneb Od Václava Malého k Václavu Klausovi“, Katolický týdeník, 4.–10. 1. 2005, příloha Perspektivy, č. 2, s. IV.

24) Petr Pithart,  Devětaosmdesátý, Praha: Academia, 2009, s. 76.

25) Michaela Freiová, „Ztratila Církev po listopadu kredit? O pozadí jednoho klišé“, Res Claritatis Monitor, 15. 11. 2009, č. 25, s. 8.

26) Petr Příhoda, „Zklamala církev po listopadu 1989?“, Katolický týdeník, 1999, příloha Perspektivy, č. 11, s. I.

27) Viz Marek Kerles, „Zloději poškodili církev víc než třicetiletá válka“, Lidové noviny, 10. 6. 2009, č. 134, s. 1 a Radek Gális, „Vykrádání kostelů pokračuje“, Katolický týdeník, 21. 3. 2004, č. 12, s. 6.

28) Bernd Posselt, „Spor o křesťanskou tradici“, Český týdeník, 14. 8. 1993.

29) Tomáš Halík, „Hledání ztraceného klíče“, Universum, 2009, č. 4, s. 17.

30) Srov. Petr Fiala, „Katolická církev a sekularizace české společnosti: Historické, kulturní a politické determinanty religiozity v České republice“, Teologický sborník, 2001, č. 1, s. 90.

31) „Konec revoluce aneb Od Václava Malého k Václavu Klausovi“, Katolický týdeník, 4.–10. 1. 2005, příloha Perspektivy, č. 2, s. IV; Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Václav Klaus“, s. 257.

32) Zuzana Janečková, „Sametový kardinál František Tomášek: Jaký byl muž, který nejdřív odmítl Chartu 77 a pak se stal jedním ze symbolů listopadu 1989?“, Mladá fronta DNES, 18. 11. 2004, příloha Magazín DNES, č. 46, s. 39.

33) Jan Hartmann – Bohumil Svoboda – Václav Vaško (eds.), Kardinál Tomášek, Praha: Zvon, 1994, s. 159 a 179.

34) Jiří Zajíc, „Malá inventura po třiceti letech“, Katolický týdeník, 12.–18. 11. 2019, č. 46, s. 5.

35) Podle článku citovaného v předchozí poznámce u nás katolické církvi v době bezprostředně po sametové revoluci „důvěřovalo 62 % lidí“, zatímco od roku 1993 „důvěra v ní poklesla pod 30 %, svou nedůvěru pak trvale dává najevo víc než 60 % lidí. Celkový počet katolíků klesá neustále, jak dokazují nejen oficiální sčítání Českého statistického úřadu, ale i vlastní šetření církve o návštěvnosti bohoslužeb.“

36) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Miloslav Vlk“, s. 581.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a deset