Ikony křesťanství dvacátého století

Napsal Vít Machálek (») 18. 8. 2010 v kategorii Církevní dějiny, přečteno: 1982×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Dne 27. srpna 2010 uplyne rovných sto let od narození Matky Terezy z Kalkaty. A 16. srpna uplynulo pět let od mučednické smrti bratra Rogera z Taizé. Mnozí z poutníků, kteří  přišli do Taizé na  jeho pohřeb, tehdy mluvili o tom, že se smrtí Matky Terezy, Jana Pavla II. a bratra Rogera skončilo opravdu 20. století. 

Asi to s křesťanstvím nebude tak zlé, když v uplynulém století dalo světu mj. tyto tři velké postavy. Jistě, 20. století je doba vrcholící sekularizace, ve které křesťanské církve ztratily prakticky veškerou moc a jejich vliv na veřejný život Západu klesl na historické minimum. Ale snad právě tato politická bezmocnost je učinila bližšími Ježíši, kterého Erich Fromm charakterizoval jako „hrdinu lásky, hrdinu bez moci, který nepoužil žádné násilí, který nechtěl vládnout“. Hrdiny lásky, kteří v Ježíšových stopách působili jen mocí svého slova a svého činu, jsou pro mne i tři lidé, jejichž životní příběhy krátce vylíčím v tomto příspěvku. Jsou pro mne ikonami, zviditelňujícími evangelium v možná nejtemnějším století dějin lidstva.

Roku 1910 se v albánské rodině v makedonském Skopje narodila Ganxhe Bojaxhiu. O pět let později přišel na svět syn švýcarského pastora Roger Schütz a o dalších pět let později syn polského důstojníka Karol Wojtyła.

V roce 1928 se osmnáctiletá Ganxhe Bojaxhiu po exerciciích v mariánském poutním místě Letnici rozhodla požádat o přijetí do kongregace sester Panny Marie Loretánské, která se zabývala výchovou učitelek pro školy v daleké Indii. Odjela do Kalkaty, která se tehdy natrvalo stala jejím domovem. Roku 1931 tam složila první řeholní sliby a stala se profesorkou a později i ředitelkou střední dívčí školy.

Roger Schütz vystudoval protestantskou teologii, přijal za svou evangelní výzvu stát se kvasem smíření a začal snít o řeholní komunitě, která by přispěla ke smíření a znovusjednocení mezi protestanty a katolíky. V pětadvaceti letech přišel do vesničky Taizé v Burgundsku. Psal se rok 1940  a nedaleko Taizé probíhala demarkační čára mezi okupovanou a „svobodnou“ částí Francie. Roger si Taizé vybral mj. proto, aby tam mohl pomáhat Židům prchajícím z Němci obsazeného území. Když byla později tato jeho činnost prozrazena, v poslední chvíli uprchl do rodného Švýcarska. Po válce se však do Taizé opět vrátil.

Podobným způsobem se angažoval i mladý Karol Wojtyła v okupovaném Polsku. Válka jej zastihla jako studenta filologie na krakovské univerzitě, později pracoval jako dělník v kamenolomu a v továrně. Dostal se na černý seznam okupantů a stejně jako bratr Roger jen o vlásek unikl zatčení. Roku 1942 vstoupil do tajného semináře a po skončení války byl vysvěcen na kněze.

Kalkatskou řeholnici a středoškolskou profesorku roku 1946 při cestě vlakem zasáhlo setkání s davem zbídačených lidí. Pocítila touhu sloužit Kristu v těch nejubožejších, odešla z kláštera a nejprve sama a pak s dalšími sestrami se začala věnovat službě nemocným a umírajícím. Roku 1950 založila kongregaci Misionářek lásky a o dva roky později otevřela pro nejubožejší obyvatele Kalkaty svůj první útulek Nirdal Hridai (Čisté srdce). Těchto útulků postupně přibývalo. Sestry Matky Terezy nakonec pečovaly o statisíce lidí.

K Rogeru Schützovi se po válce v Taizé přidali další bratři a roku 1949 se společně zavázali k životu v celibátu, ke sdílení společného majetku a k životu v prostotě. Během zimy 1952–1953 bratr Roger sepsal „Pravidla Taizé“.

Karol Wojtyła se po účasti v odboji proti nacismu zapojil do odporu proti nové, komunistické totalitě. Vedl například boj za postavení kostela v krakowském předměstí Nowa Huta, které podle představ režimu mělo být vzorově ateistické. Nejmladší polský biskup, vysvěcený roku 1958, se v letech 1962–1965 účastnil II. vatikánského koncilu, na kterém se katolická církev za jeho aktivní účasti přihlásila mj. k ekumenismu a mezináboženskému dialogu.

Do ekumenického společenství v Taizé mohli od této doby s požeháním Říma vstupovat i katoličtí bratři. Bratři z Taizé také od roku 1962 začali navštěvovat východní Evropu a posilovat ve víře pronásledované křesťany v zemích sovětského bloku. V rámci svého putování za láskou a smířením začali směřovat i do mimoevropských zemí a stejně jako Matka Tereza v Indii při tom nikdy  nerozlišovali mezi křesťany a nekřesťany. Do Taizé zase přicházeli prostí poutníci i náboženští představitelé z celého světa.

V roce 1965 se tam s Rogerem a ostatními bratry setkal i Karol Wojtyła. Ten byl o rok dříve ustanoven krakovským arcibiskupem a v roce 1967 byl za své zaváděné myšlenek koncilu do pastorační praxe v Polsku jmenován kardinálem. V době, kdy polský komunistický režim bezostyšně hlásal antisemitismus, Wojtyła roku 1969 navázal kontakty s krakovskými Židy a společně s nimi se v  kněžské sutaně a s kippou na hlavě modlil v synagoze.

Ve stejném roce 1969 anglický novinář Malcolm Muggeridge natočil film o Matce Tereze, nazvaný „Something beautiful for God“ podle jejího motta „Udělejme něco krásného pro Boha!“ Díky tomuto filmu se Matka Tereza stala miláčkem médií. Nečekané popularity využívala k získávání prostředků pro své chudé.

Roku 1978 uspořádal bratr Roger v Paříži první „Pouť důvěry na zemi“. Od té doby se bratři z Taizé každoročně na různých místech setkávají s desetitisíci mladých lidí, s nimiž v modlitbě a ztišení zpívají „zpěvy z Taizé“. Podobná setkání začal později podle jejich vzoru pořádat i Karol Wojtyła, od téhož roku 1978 papež Jan Pavel II.

V roce 1979 obdržela Matka Tereza Nobelovu cenu míru a v roce 1980 nejvyšší indické vyznamenání Bharat Ratna. Úcty, které se všude těšila, využívala k rozšiřování svých aktivit na pomoc potřebným v Indii i mimo ni, k mluvení do svědomí lidem na Západě, schopným umělých potratů  (“Nezabíjejte prosím to dítě. Chci ho!”) a k dalším humanitárním aktivitám. V roce 1982, v době války v Libanonu, zprostředkovala dočasné příměří mezi izraelskou armádou a palestinským oddíly a vysvobodila 37 dětí ze zničené nemocnice mezi frontovými liniemi. Vyjela i do hladovějící Etiopie či k obětem ozáření v Černobylu.

Jan Pavel II. všemožně podporoval boj svých polských krajanů i dalších národů sovětského bloku za svobodu, za což roku 1981 zaplatil atentátem, při kterém byl těžce zraněn. Stal se tak člověkem s osobní zkušeností se všemi největšími zly posledního století – nacismem, komunismem i terorismem. Pokračoval také ve svých ekumenických a mezináboženských aktivitách, které rozvíjel už jako biskup. Roku 1983 se v Římě zúčastnil protestantské bohoslužby. O dva roky později se na stadionu v marocké Casablance setkal s desetitisíci mladých muslimů. V roce 1986 navštívil římskou synagogu a svolal do Assisi představitele nejrůznějších náboženství k modlitbám za mír ve světě. Ve stejném roce navštívil také Indii, kde se setkal se zástupci indických duchovních tradic i s Matkou Terezou, a zavítal rovněž do Taizé.

Roku 1989 režim v Albánii, „prvním ateistickém státě na světě“, umožnil Matce Tereze, aby se pomodlila u hrobu své matky a sestry. I to patřilo k signálům, že se i ty nejhorší komunistické režimy pozvolna hroutí. Po pádu komunismu se Matka Tereza stala papežovým neoficiálním vyslancem ve východní Evropě. Roku 1990 navštívil Jan Pavel II. poprvé Československo a bratr Roger svolal do Prahy „pouť důvěry na zemi“. O tři roky později Matka Tereza přivítala papeže v albánské Tiraně.

Když roku 1997 Matka Tereza ve věku sedmaosmdesáti let zemřela, francouzský prezident Jacques Chirac řekl: „Dnes večer je ve světě méně lásky, méně soucitu a méně světla.“ Při pohřební bohoslužbě vzdali Matce Tereze čest čtením ze svých svatých knih zástupci muslimů, buddhistů, hinduistů a sikhů. Roku 2003 ji papež Jan Pavel II. blahořečil.

Také pohřbu Jana Pavla II. se v roce 2005 poprvé v dějinách papežských pohřbů nezúčastnili jen křesťané, ale i představitelé mnoha mimokřesťanských náboženství. Jako muži míru a smíření, kterému neleželo na srdci jen dobro jeho církve, ale dobro celého lidstva, mu kromě zástupců mnoha jiných zemí a národů vzdali stejnou měrou hold i představitelé Izraelců a Palestinců.

Papežova pohřbu se ještě zúčastnil i devadesátiletý bratr Roger. Kardinál Ratzinger tehdy protestantu Rogerovi při mši podal svaté přijímání. Později to bylo vysvětleno pozoruhodným sdělením, že bratr Roger byl svou vírou v jednotě s katolickou církví, aniž by však přitom přestal být protestantem. V jeho srdci se již obě vyznání sjednotila.

Dne 16. srpna 2005 došlo v Chrámu smíření v Taizé k šokující události: Muž, který celý svůj dlouhý život zasvětil lásce a smíření, tam byl při večerní bohoslužbě zavražděn duševně nevyrovnanou ženou. Touto událostí se definitivně uzavřela jedna epocha… Komunita v Taizé a její „poutě důvěry na zemi“ však samozřejmě existují dodnes, stejně jako Misionářky lásky Matky Terezy, které již působí ve 123 zemích světa.

Závěrem už bych jen rád ocitoval slova, jimiž Matka Tereza a bratr Roger na obálce své společné knihy „Marie, matka smíření“ vyjádřili podstatu své víry:

„Když byl svatý Jan už v letech, nemohl než opakovat: ,Bůh je láska.’ Tam, kde je Bůh, tam je i láska. My všichni můžeme předávat svým bližním Ježíšovu lásku a stát se kvasem smíření nejenom pro věřící, ale pro celou lidskou rodinu…“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Monika M. z IP 94.242.66.*** | 18.8.2010 11:27
Děkuji za připomenutí těchto úžasných osobností. Tu útlou knížečku mám doma a minulý týden jsem si jí pročítala. Víte, že jsem celá léta nevěděla, že bratr Roger je protestant, dozvěděla jsem se to, až po jeho smrti. Tito tři jistě byli velmi významní a slavní a naprosto jedineční a vyjímeční. 20. století mělo mnoho dalších nikoli neznámých velikánů, kteří by se mohli stát vzory pro dnešní lidi. Často si říkám, tak kruté století a tolik svatosti. Edith Steinová, Simone Weilová, Titus Brandsma, Maxmilian Kolbe, Abbe Pierre (který získal 3. místo po de Gaulleovi a Pasterovi v soutěži největší Francouz, v ateistické zemi!), Alexandr Měň, Pierre de Chardin, Thomas Merton, Charles Foucauld (i když to je osobnost spíše 19. stol.) a to beru velmi hopem a namátkou.  Tak trochu zabíhám od Vašeho tématu, což je můj zlozvyk zabíhavost (zabíhvé myšlení je vážná psychická porucha smile) ), ale jen jsem chtěla podtrhnout to, co jste chtěl mimo jiné naznačit a to, že křesťanství a katolictví má stále co nabídnout a konkrétně tyto tři osoby byli lidé smiřující protiklady. Žádný zuřivý fanatismus, ale láska bez hranic (náboženských). Mimochodem z pohřbu Jana II. jsem byla úplně mimo. Byla jsem dojata, jak reagovaly osobnosti muslimského, židovského, budhistického světa.
Vít Machálek | 18.8.2010 12:47
...naopak je to možná jeho lepší zpracování než celý můj článek.smile Ano, "láska bez hranic". A bratr Roger nebo Matka Tereza jsou pro mne příkladem bratrství či mateřství bez hranic, vůči všem lidem. A to je něco, co se můžeme snažit žít všichni, aniž bychom museli odcházet do Taizé nebo do Kalkaty...

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a jedenáct