Jan Dobraczyński: Boží přítelkyně

Dnešek je výročním dnem sv. Terezie z Avily (28. 3. 1515 – 4. 10. 1582), kterou bych rád připomněl článkem o jí věnovaném románu polského spisovatele Jana Dobraczyńského. V žánru historických románů o velkých světcích dějin křesťanství mám jinak načtené spíše knihy Louise de Wohla, ten však psal víc o světcích-mužích a z portrétů světic se mu podařily jen knihy o „akčních“ hrdinkách, jakými byly Kateřina Sienská či Jana z Arku. Vůbec se mu ovšem nedivím, protože známé světice dějin křesťanství většinou žily v klášterech a jejich životní dramata se spíše než ve vnějším světě odehrávaly ve světě vnitřním, takže jsou pro romanopisce obtížně zobrazitelná. 

Kdybych se sám pokoušel něco napsat o svaté Terezii, možná bych to pojal spíš autobiograficky ve spojení se svou někdejší cestou do Španělska, při níž jsem měl možnost vidět i její celu v Avile, a zcela určitě bych od jádra jejího příběhu „uhýbal“ směrem k reáliím její doby, spojené s barvitým politickým děním, zámořskými plavbami, barokní kulturou atd. (Ve skutečnosti by to snad ani nebylo uhýbání, protože baroko je dobou touhy po nekonečnu, kterou zrcadlí vše, karavelami křižujícími nekonečné prostory oceánů počínaje a mystikou konče.) Oceňuji ovšem Dobraczyńského za to, že tak činí jen v nevelké míře a upřímně se snaží zaměřovat se opravdu na příběh svaté Terezie, i když je výsledek jeho úsilí v doslovu k českému vydání knihy Boží přítelkyně dosti nemilosrdně popsán těmito slovy:

„Pokud jde o tajemství Tereziina duchovního života, autor je vylíčil tak, jak uměl. Pro hříšného člověka studeného 20. století  nebylo snadné plně porozumět duši slavné Mystičky, Učitelky církve a velké světice.“ 

Výtka je však spíš na místě ve vztahu k líčení dobového kontextu, kde se Dobraczyński dopouští velké chyby na s. 139, kde nechává Terezii v Toledu naslouchat „bědování nad smrtí skotské královny, kterou nechala popravit Alžběta Anglická, a nad vzpourou Maurů, která vzplála v Andalusii a tak se rozhořela, že bylo nutné proti povstalcům vyslat vojsko pod vedením samotného knížete Juana de Austria“. Vzhledem k tomu, že povstání „Maurů“ (ve skutečnosti spíš nuceně pokřtěných „morisků“) vypuklo skoro dvacet let před smrtí Marie Stuartovny, je jasné, že si Dobraczyński plete její vyhnání ze Skotska a internování v Anglii (1568) s její popravou (1587). Ani ve vztahu k historickým faktům Tereziina životopisu se minimálně v jednom případě nezdá, že by se pohyboval na kdovíjak pevné půdě. Zarazilo mě, že v úvodní pasáži o Tereziině rodině zdůraznil avilskou „citlivost na čistotu krve“ (s. 10) a nejspíš nic nevěděl o tom, že v žilách avilské světice ve skutečnosti kolovala (z hlediska rodícího se španělského rasismu) krev značně „nečistá“, protože její dědeček byl žid. Není důvod si myslet, že by s tím ona sama měla nějaký problém, rozhodně však nebyla hrdá na svůj původ ze vznešené rodiny a její šlechtictví spíš ironizovala, i když z Dobraczyńského knihy by čtenář mohl mít dojem opačný.

Většinou však Dobraczyński biografické reálie zná a ve svém románu se jimi důsledně řídí. Možná až příliš důsledně, protože vyfabulovaných prvků zvyšujících napětí a čtivost v něm moc není. Ale tak je to asi dobře, protože pozornost čtenáře má být obrácena ne k autorovým výmyslům, ale ke skutečnému příběhu světice z Avily, jehož osou byl vztah mezi ní a Kristem. Na druhou stranu však je trochu škoda, že tato kniha blížící se literatuře faktu není tak strhující četbou jako například Dobraczyńského zcela vyfabulovaný román Přelévat moře, líčící osudy posledních zbytků evropské církve po jaderném výbuchu. 

Utrpení, které prožívali oba velcí španělští mystikové šestnáctého století, Terezie z Avily alias svatá Terezie od Ježíše a její spolupracovník při reformě karmelitánského řádu svatý Jan od Kříže, a ohromující způsob, kterým je přijímali, přitom jistě skýtá látku na velký příběh.

Jeho podstatu Jan Dobraczyński naznačil již v názvu své knihy, který v polském originále zní Tak traktuję moich przyjaciół (Takto jednám se svými přáteli). Jedná se o odkaz k asi nejznámějšímu dialogu mezi Terezií a jejím Pánem, ve kterém těžce zkoušená světice na tato slova odpověděla: „Proto jich máš tak málo…“ V románu po tomto dialogu následuje pointa, v níž Terezie v kritické situaci a vzdor všemu svému utrpení dodává: „Ó Pane, neposlouchej, co jsem řekla. Je to takové štěstí, smět být Tvým přítelem… Nevyměnila bych je za nic…“ (s. 278–279) 

Mystika je dnes laciným zbožím, které se od šedesátých let minulého století mnozí domnívají „snadno a rychle“ získávat pochybnými způsoby typu konzumace LSD. Pravá mystická zkušenost je však neoddělitelná od cesty za svatostí, na níž neexistují žádné zkratky. Terezie a Jan, kteří na této cestě došli až k mystickému sjednocení, byli šťastní, že se smějí stát přáteli svého Pána a celý život pro Něj trpět.

Čtenář, který má ke svatosti daleko, ovšem může mít problém se s nimi ztotožnit… A může si také povzdechnout, že na rozdíl od svaté Terezie, která svůj Hrad v nitru nejen napsala, ale také jím od první do poslední komnaty (tj. od počátku duchovní cesty k mystickému sjednocení s Kristem) prošla, sám žádného závratného duchovního pokroku nedosahuje. 

Jan DOBRACZYŃSKI: Boží přítelkyně. Příběh o Terezii z Ávily. Praha: Paulínky, 2014