Na dnešek připadá 480. výročí odchodu na věčnost velkého křesťanského humanisty Erasma Rotterdamského z 12. července 1536. Touto osobností už jsem se kdysi na internetu důkladně zabýval, a to v komparaci s postavou Martina Luthera. (1) Dnes bych však ve vztahu k ní ještě rád reflektoval téma trojiční teologie, kterému jsem se mezitím věnoval ve své habilitační práci. Můj zápas o co nejhlubší pohled na uvedené dvě osobnosti stále pokračuje; na jedné straně v naší dnešní době, která je zase jednou dobou plnou hrubé nesnášenlivosti a sprostých útoků, ještě víc než dřív oceňuji erasmiánskou smířlivost a noblesu, na straně druhé si však nejsem jist, zda Lutherova teologie (přes všechnu svou těžko stravitelnou nesnášenlivost a protikatolickou i jinou nesmiřitelnost) nebyla vlastně hlubší než Erasmova. Lutherovo vášnivé potýkání se s mystériem Boha nekonečně přesahujícího lidský rozum se mi zdá být jaksi hlubší a opravdovější než Erasmova teologie tíhnoucí k racionalistické a moralistní (dez)interpretaci křesťanství. Je opravdu těžké říci, co křesťanství v dějinách uškodilo víc, zda vzájemná nesnášenlivost mezi křesťany začínající po vystoupení Martina Luthera, anebo degradace víry na povrchně racionalistickou religiozitu, k níž v tragické míře došlo v osvícenství a v náznaku již v humanismu doby Erasmovy...
Je to vše velmi nejednoznačné, protože Erasmus byl přece zároveň také autorem Chvály bláznivosti, v níž staví křesťanství do naprostého protikladu k lidskému rozumářství. Právě v Chvále bláznivosti se však také objevuje Erasmův zarážející výsměch teologům, kteří „s podivuhodnou subtilností“ všude nalézají trojiční analogie (obrazy Trojice „v základech mluvnice“ apod.). (2) Zde by si asi Erasmus víc rozuměl s duchovním otcem novověkého antitrinitářství Miguelem Servetem, který s hrubým výsměchem napadal mj. trojiční analogie svatého Augustina (3), než se samotným Augustinem či jeho (v této věci) pokračovatelem Komenským, bojovníkem proti antitrinitárnímu sociniánství.
Při psaní tohoto článku myslím nejen na Erasma, ale také na žijícího jubilanta tohoto měsíce, Karla Flosse, který se společně s představiteli bamberské trinitární školy v čele s Heinrichem Beckem a komeniologem Erwinem Schadelem hlubokým způsobem věnuje právě těmto tématům. Erasmus se za svého života „musel bránit výtce španělských mnichů, že ,hájí věc ariánů’“ (4), tedy kritice své christologie a trinitární teologie. Karel Floss jeho spor s mnichy ve Valladolidu charakterizuje jako „prototypický pro zrod nového světa a nového myšlení”:
„Vycházeli-li totiž španělští myslitelé z trinitárně-metafyzického základu, stavěl Erasmus na pozicích racionalisticko-historických. Podle Schadela Erasmus již nedovedl pochopit, proč a v čem podle oněch scholastiků podrývá trinitární nauku; Schadel: španělští protivníci byli málo zběhlí ve filologii, Erasmovi běželo zase spíš o eleganci vyjadřování než o myšlenkovou hloubku. Což prý platí o většině renesančních autorů. Tak považuji Beckovy a Schadelovy analýzy a iniciativy za mimořádně cenné, neboť stála-li nedostatečná metafyzická hloubka renesančního myšlení za rozmachem pozdějšího celkového antitrinitarismu (sociniánství a valné části modeních intelektuálů), nemůžeme tyto trendy nebrat se vší vážností v úvahu též při zodpovědnějším hodnocení původní i pozdější reformace." (5)
Otázka pro mne zní, zda je vůbec možné být zároveň velkým filologem a velkým metafyzikem (Erasmus jistě byl tím prvním, ale nikoliv tím druhým, zatímco u Augustina tomu bylo obráceně). Když v dějinách křesťanství hledám autora, u kterého by bylo obojí spojeno, zdá se mi, že jej v raném novověku nacházím právě – v Komenském! Je-li dnes Komenský v něčem aktuální, pak to možná nejsou ani tak jeho v posledních dvou stoletích do omrzení omílané (a z kontextu myšlení Komenského-teologa bezostyšně vytrhávané) pedagogické koncepty, ale spíš jeho nezměrné úsilí o propojení hluboké znalosti Písma v původních jazycích s hlubokou metafyzikou.
Jsem vděčný Karlu Flossovi, že kdysi obrátil mou pozornost ke Komenského zápasu se sociniány, v němž šlo vskutku o klíčové otázky novověkého vývoje křesťanství - o samotnou podstatu křesťanské víry, čelící náporu nastupujícího raně osvícenského racionalismu.
Erasmova nejednoznačnost spočívala v tom, že i když sám byl křesťansky ortodoxní, určitá jednostrannost jeho humanistické teologie umožňovala přinejmenším zneužití jeho myšlenek sociniánskými a jinými racionalisty, kteří podstatu „reformace” spatřovali v likvidaci křesťanské trojiční víry. Sociniáni svého duchovního otce Fausta Socina oslavovali jako největšího z reformátorů verši o tom, že „Babylón [míněno katolicismus] hroutí se již; krov pyšný zbořil mu Luther, hradby Kalvín Jan, základy ale Socinus“. (6) Komenský k tomu suše poznamenal, že sice Socinus vskutku zbořil základy, ovšem nikoliv Babylónu, ale křesťanství (7)
Erasmus je pro mne tragickým velikánem, který se už za svého života a ještě více po své smrti setkával s hrubým odmítáním ze strany těch, k nimž se obracel, a naopak s vřelými sympatiemi „těch druhých”, s nimiž by spojován být nechtěl:
„Tři generace sociniánů působících v Polsku i v Sedmihradsku se dovolávají jeho názoru, že jedinec má právo na samostatný soud v otázkách víry, právo na kritiku dogmat, přijímají jeho antimilitaristické postoje a doporučení k návratu k prvotnímu křesťanství. Je s podivem, že se o Erasma opírá právě tato nejradikálnější složka polské reformace, což by autor sám rozhodně nevítal.“ (8)
Erasmovi se nepodařilo přesvědčit katolíky a evangelíky jeho doby, že nemohou být dobrými křesťany bez praktického následování Krista neoddělitelného od lásky k bližním včetně věroučných protivníků; jeho důraz na ortopraxi spíše než na ortodoxii naopak umožnil, aby se jej dovolávali i ti (či právě ti), kdo s ním ve skutečnosti nesouzněli...
Po celá staletí se objevovali různí takovíto falešní erasmiáni, počínaje sociniány šestnáctého či sedmnáctého století a konče zcela sekularizovanými humanisty typu Stefana Zweiga ve století dvacátém. Domnívám se nicméně, že pravá Erasmova hodina nakonec přece jen udeřila pět set let po jeho narození, kdy jeho nejlepší intence došly svého naplnění na Druhém vatikánském koncilu.
Ze současných autorů je pro mne fascinujícím interpretem Erasmova odkazu už tolikrát zmíněný (a s druhým Vatikánem duchovně těsně spojený) Karel Floss. Tento nastávající devadesátník často hovoří o tom, že jej mnozí (např. jeho bratr Pavel) k Erasmovi přirovnávají, k Erasmovi (ale nejen k němu) se hlásí a nepřestává vzpomínat na „nádherné časy” svého mládí, kdy žil mezi portréty a uprostřed odkazu křesťanských humanistů Erasma Rotterdamského a Thomase Mora, „samozřejmě vedle Tomáše Akvinského a Alberta Velikého”. (9) On sám je pro mne ztělesněním požehnané syntézy krásných prvků z odkazu těchto i dalších velikánů dějin křesťanského myšlení.
Poznámky:
1) Viz "Erasmus Rotterdamský a Martin Luther", třídilný text z 4. 10. 2011 (vitmachalek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=213157), 13. 12. 2011 (vitmachalek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=235917) a 7. 8. 2012 (vitmachalek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=282233).
2) Erasmus Rotterdamský, Chvála bláznivosti, Praha: Aurora, 1997, s. 68.
3) Michael Servet, Christianismi restitutio, Vienne: Baltasar Amoullet, 1553, s. 32:
4) Erwin Schadel, „Komenskýs Emendationstriadik im reformatorischen und speziell Sozinianischen Umfeld“. Studia Comeniana et historica, 1988, roč. 18, č. 35, suppl. s. 95.
5) Karel Floss, „Erasmus a Hans Küng”, in: Tomáš Nejeschleba – Jan Makovský (eds), Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 249–250.
6) Jan Blahoslav Čapek, "Socinové, socinianismus a Komenský". Náboženská revue církve československé, 1964, roč. 35, č. 3–4, s. 87.
7) Johann Amos Comenius, „Zur Friedensschrift der Friedwilligen“, in tentýž, Antisozinianische Schriften, Frankfurt am Main: Peter Lang, 2008, díl 1, § 172–173, s. 320.
8) Marta Bečková, „Erasmus Rotterdamský a Komenský v polském prostředí”, Studia Comeniana et historica, 1988, roč. 18, č. 35, suppl. s. 175-176.
9) Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 217.