Na dnešek připadá sedmisté výročí narození císaře Karla Lucemburského, velkého státníka čtrnáctého století. V tomto století ovšem žila i plejáda jiných významných osobností. Z důležitých postav dějin křesťanství k nim například patřili Mistr Eckhart, Johannes Tauler, William Occam, sv. Brigita Švédská, sv. Kateřina Sienská i John Wyclif, v českých církevních dějinách pak Jan ze Středy, Jan z Jenštejna, sv. Jan Nepomucký, Konrad Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a nakonec i Jan Hus. K nejznámějším z těchto osobností patří i muž svým jménem spojený s městem, ve kterém působím – arcibiskup Arnošt z Pardubic, kterému bych se chtěl u příležitosti dnešního výročí ve spojení s Karlem věnovat.
Zatímco Karel se narodil 14. května 1316, Arnošt byl o 10–20 let starší (dobu jeho narození nelze s jistotou určit). Jejich životopisy jsou přesto nejen propojeny, ale také vykazují určité podobnosti. Oba, Karel i Arnošt, prožili nejslavnější léta svého života v Praze, zatímco v mládí pobývali spíše ve Francii a Itálii.
Arnoštovým rodištěm na rozdíl od Karlova nebyly Čechy, ale Kladsko, které ovšem bylo součástí českého státu. Pocházel ze šlechtické rodiny se známým pardubickým erbem stříbrné poloviny koně s uzdou na červeném štítu. (1) Byl synem „Arnošta z Hostinné (dnešní Hostinky u České Skalice a Jaroměře), který býval královským purkrabím v Kladsku. Když snad v královských službách zbohatl, koupil si panství pardubické a Starou (dnešní Staré Hrady na Jičínsku). Manželka Adlička porodila mu čtyři syny, z nichž dva, Arnošt a Bohuš, se věnovali stavu duchovnímu, druzí dva, Smil a Vilém, drželi otcovské statky Pardubice a Starou.” (2) Přízvisko „z Pardubic” začaly až ve čtyřicátých letech 14. století používat děti Arnošta staršího. (3)
Arnošt mladší navštěvoval v Kladsku klášterní školu johanitů a snad směřoval k tomu, aby se stal mladíkem uvolněných mravů. Jeho proměnu přineslo vidění, které prožil v mariánském farním kostele: „Během zpěvu antifony Salve regina...se bezděky podíval na sochu Panny Marie a s hrůzou viděl, že se od něj tváří odvrátila a ukázala mu ošklivou zadní stranu dřevěné sochy; Ježíšek na Matčině ruce se ale na něj i dál usmíval...” (4) Toto vidění Arnoštem hluboce otřáslo. Vyložil si je jako „boží varování před důsledky dosavadního lehkomyslného života. Tento zážitek u něj způsobil hlubokou mravní konverzi.” (5)
Vidění Arnošta přimělo nejen k tomu, že zanechal svých hříchů, ale i k nastoupení cesty ke kněžství. Z Kladska se odebral do benediktinské klášterní školy v Broumově, pak na partikulární studium při svatovítské katedrále v Praze a nakonec do Itálie, kde na univerzitách v Bologni a Padově, proslulých především ve vztahu k církevnímu právu, údajně strávil plných čtrnáct let. Pobýval však také v jihofrancouzském Avignonu, který byl v době „avignonského zajetí” (1309–1377) sídlem papežů.
V Itálii si Arnošt osvojil nejen „úctyhodnou znalost kanonického práva, lásku ke knihám a ušlechtilý způsob vystupování, nýbrž se také oddal tzv. 'moderní zbožnosti' (devotio moderna), praktické mystice, pěstované v duchu velikého církevního učitele Augustina zejména v klášterech augustiniánských kanovníků. Již za pobytu v Itálii se asi Arnošt seznámil s markrabětem Karlem.” (6)
Příběh Karlova dětství a mládí je samozřejmě znám mnohem lépe, srovnatelný moment mravní konverze bychom v něm však hledali poměrně obtížně (ten v Karlově životě přišel až později, když ve čtyřiatřiceti letech utrpěl po pádu z koně těžký úraz, který jej přivedl k hlubší zbožnosti). Nejstarší syn Jana Lucemburského (1296–1346) a Elišky Přemyslovny (1292–1330) dostal při křtu jméno Václav. Od roku 1323 byl vychováván na francouzském dvoře, kde byl domluven jeho pozdější sňatek s Blankou z Valois (1316–1348). Při biřmování v Avignonu přijal jméno Karel podle svého biřmovacího kmotra, francouzského krále Karla IV. Sličného (1294–1328). Jeho vychovatelem byl ve Francii benediktinský opat Petr Roger de Beaufort (1291–1352), jenž měl mj. „značný vliv na intelektuální stránku jeho víry”. (7)
Roku 1330 se stal Karel ve svých čtrnácti letech podle tehdejšího práva dospělým mužem. Král Jan jej poslal do severní Itálie, aby tam spravoval lucemburské državy a získal si ostruhy politika a válečníka. O tři roky později se Karel vrátil do Čech a byl Janem Lucemburským jmenován moravským markrabětem. Brzy však mezi otcem a synem vypukly rozpory a vzájemná nedůvěra a Karlovi byl markraběcí titul zase odňat. Roku 1337 opustil Čechy, záhy se však vrátil a znovu si vydobyl titul moravského markraběte. Zapojil se do otcovy politiky v konfliktu s císařem Ludvíkem IV. Bavorem (1287–1347), protivníkem papežské kurie i Lucemburků. Nutnost spolupráce mezi otcem a synem vyplynula v neposlední řadě i z Janovy ztráty zraku (1339).
Ve Francii navázané přátelství mezi markrabětem Karlem a Arnoštem z Pardubic, který se měl v budoucnu stát Karlovým rádcem a klíčovým spolupracovníkem, jistě po Arnoštově návratu do Čech přispělo k jeho rychlé církevní dráze. Arnošt „se stal kanovníkem a poté děkanem kolegiátní kapituly v Sadské, posléze kanovníkem a roku 1340 děkanem metropolitní svatovítské kapituly v Praze.” (8)
Roku 1342 se evropská politická konstelace změnila v neprospěch Ludvíka Bavora, když po smrti Benedikta XII. (1334–1342) na papežský stolec nastoupil Karlův starý známý Petr Roger de Beaufort (1291–1352) jako papež Kliment VI. (1342–1352). Ten si údajně o několik let dříve s Karlem vyměnil zdánlivě žertovné předpovědi „ty budeš jistě ještě římským králem” a „ale dříve budeš ty papežem”. (9) Nyní byl odhodlán přispět k naplnění jejich první části a favorizoval Karla Lucemburského proti vzpurnému Ludvíku Bavorovi. Součástí těchto plánů se mělo brzy stát i vymanění pražského biskupství z podřízenosti mohučské arcidiecézi a jeho povýšení na arcibiskupství, což se velmi týkalo Arnošta z Pardubic...
„Když v lednu 1343 zemřel pražský biskup Jan IV. z Dražic, byl Arnošt z Pardubic zvolen na jeho místo. Biskupova volba kanovníky svatovítské kapituly však nebyla jednoznačná, a tak rozhodoval až papež Kliment VI., který již měl příležitost Arnošta poznat a jistě v jeho prospěch nechybělo ani doporučení pražského královského dvora.” (10)
Arnošt obdržel biskupské svěcení přímo v Avignonu, ne od papeže neposlušného mohučského arcibiskupa, Ludvíkova stoupence Jindřicha z Virneburku. Král Jan a markrabě Karel využili příznivé situace a obrátili se k papeži se žádostí o zřízení samostatné české církevní provincie. Kliment VI. pak „bullou 'Ex supernae providentia maiestatis' z 30. dubna 1344 vyprostil pražskou a olomouckou diecézi z pravomoci mohučského arcibiskupa, biskupství pražské povýšil na arcibiskupství a do pražské církevní provincie začlenil biskupství olomoucké a biskupství litomyšlské, které mělo být teprve zřízeno; k tomu došlo v listopadu téhož roku. Jako důvod těchto změn se uváděla vzdálenost Mohuče od českých zemí i to, že obyvatelé Českého království jsou odlišného jazyka.” (11)
Arnošt z Pardubic se tak stal prvním arcibiskupem pražským a primasem českým. Dějepisci všech dob se shodují ve velmi kladném hodnocení této významné postavy našich národních dějin. František Palacký jej např. charakterizuje takto: „...nezapomenutelný každému Čechovi Arnošt z Pardubic; muž vysokého vzrůstu, krásné postavy a obyčejů ušlechtilých, co do ducha, vzdělanosti a známosti rovnající se všem nejpřednějším mužům věku svého, co do mravní povahy a mnohostranné způsobilosti nad jiné mnohé vynikající, první a nejvyšší ozdoba pražské stolice arcibiskupské.” (12)
Arnošt byl bezpochyby arcibiskupem, jakého doba vyžadovala – takřka nepravděpodobnou kombinací zdatného politika a diplomata na straně jedné a pastýře duchovních a mravních kvalit na straně druhé. „Svůj pastýřský úřad bral Arnošt velmi vážně. 'Chci vésti život dobrého pastýře, chci s mateřským soucitem želeti nedostatků církve, a proto uteku se k modlitbám zbožných lidí; chci se všemožně snažit, abych byl hodným a důstojným představeným v církvi. Povinnost svou chci konat s největší pokorou, neohroženým kázáním a horlivostí o duše. Nedám se klamati úspěchy, nebudu důvěřovat v poctu a bohatství. Nebudu bořit církev spory, chci býti rozvážným.'” (13)
Karel a Arnošt začali společně psát dějiny nejslavnějšího období českého státu, ve kterém budovali svatovítskou katedrálu, uvedli v život pražskou univerzitu a získali Praze význam velevýznamného centra Svaté říše římské, takřka druhého Říma.
Dne 5. května 1344 Kliment VI. „udělil arcibiskupu Arnoštovi právo pomazat sv. olejem a korunovat české krále. Bullou z 25. srpna 1344 udělil arcibiskupu Arnoštovi právo pallia, jež pak z Avignonu do Prahy donesli biskup vratislavský Břetislav a pražský kanovník Mikuláš Lucemburský. Dne 21. listopadu byla v Praze veliká slavnost, odevzdání pallia arcibiskupu Arnoštovi, prohlášení premonstrátského opata Jana za biskupa litomyšlského a položení základního kamene k novostavbě velechrámu sv. Víta, svěřené avignonskému mistru Matěji z Arrasu, kterého si Karel z Avignonu do Prahy přivezl.” (14)
V následujících měsících eskaloval konflikt v Říši mezi císařem Ludvíkem Wittelsbašským a papežem podporovaným Karlem Lucemburským. Dne 11. července 1346 se uskutečnila svérázná volba nového římského panovníka u městečka Rhens v Porýní. Pět kurfiřtů (český král a Karlův otec Jan, trevírský arcibiskup a Karlův prastrýc Balduin, mohučský arcibiskup Gerlach, kolínský arcibiskup Walram a saský vévoda Rudolf) prohlásilo římský „trůn za uprázdněný a markrabě Karel byl zvolen králem. Volba stála Karla veliké peníze; nejdražším hlasem byl hlas kurfirsta kolínského, který si vyžádal na 80 tisíc riolů, asi pět milionů korun.” (15) Právě kolínský arcibiskup Walram pak 26. listopadu 1346 vykonal v Bonnu korunovaci nového panovníka (k tradiční korunovaci v Cáchách mohlo dojít až o tři roky později). Problematičnost volby mezitím poněkud zastřelo slavné poselstvo do Avignonu, oznamující její výsledek papeži; v čele tohoto poselstva stál Arnošt z Pardubic.
Rok 1346 každopádně přinesl naprosté smíření mezi otcem a synem, Janem a Karlem Lucemburskými, po kterém slepý král Jan Karlovi uvolnil i českou korunu svou slavnou rytířskou smrtí v bitvě u francouzské Crécy, k níž došlo půldruhého měsíce po volbě v Rhens.
Dne 2. září 1347 vykonal Arnošt z Pardubic v metropolitním velechrámu sv. Víta na Pražském hradě korunovaci Karla a jeho manželky Blanky z Valois (římský král Karel IV. byl v Čechách Karlem I.). S touto událostí byl spojen i Karlem sestavený nový korunovační řád českých králů a královen, vyjadřují jeho osobitou zbožnost i zájem o zvýšení důstojnosti Českého království. „Symbolem české státnosti se rovněž stala nová, nádherná korunovační koruna. V duchu francouzské tradice ji Karel věnoval sv. Václavu, a učinil z ní tak korunu posvátnou.” (16)
Měsíc po pražské korunovaci dostává Karel zprávu, že jeho sok v Říši, císař Ludvík Bavor, zemřel na mrtvici při lovu medvědů. „Ani teď ale Karel nemá stále vyhráno. Do čela protilucemburského tábora míří braniborský kurfiřt a syn zesnulého císaře Ludvík V. Bavorský (1315–1361), byť si je dobře vědom, že on sám se Karlovi jako vzdorokrál postavit nemůže. Pro svou osobu by nenalezl dostatečnou podporu. Místo sebe však má náhradníka. Nejdříve se postará, aby byl protikrálem zvolen anglický panovník Edward III. (1312–1377). Když si to dotyčný rozmyslí, protlačí Ludvík na říšský trůn Günthera ze Schwarzburku (1304–1349). Karel nelení a pouští se do jednání o své podpoře na všech frontách – mimo jiné i s důležitým městem Norimberkem. Za jeho podporu je ochoten přimhouřit také obě oči nad židovskými pogromy, které po celé Evropě provázejí morovou epidemii. Městu dává 'slib, že na jejich /židovských/ zabraných pozemcích může založit dvě nová tržiště a postavit kostel,' vysvětluje současná historička Lenka Bobková.” (17)
Karel je tedy postavou morálně nejednoznačnou, která postojem k protižidovským pogromům v Německu (v Norimberku i jinde) výrazně překročila hranici cynismu. I o této temné části jeho odkazu je dnes jistě třeba mluvit, aniž bychom ovšem kvůli ní zapomínali na respekt i vděčnost ve vztahu k mnohem větší části světlé.
Pro český stát Karel snad nejvíce vykonal hned v roce 1348, kdy 7. dubna vydal soubor státoprávních listin, „ke kterým patří např. ustavení Koruny českého království nebo založení vysokého učení” a také „řada potvrzení starých privilegií přemyslovských králů” (včetně Zlaté buly sicilské, kterou Přemysl Otakar I. roku 1212 získal od Fridricha II. uznání svobodné volby panovníků v Čechách a jejich dědičné královské hodnosti). (18)
Roku 1348 Karel také založil Nové Město pražské. „Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v 'den svátostí' vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých.” Ve stejném roce založil i hrad Karlštejn. „V kapli sv. Kříže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomas de Modena) patří ke světovým unikátům, měly být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české.” (19) Citovaná slova o císařově „zálibě” ve shromažďování ostatků svatých ovšem nejsou zcela adekvátní, protože se nejednalo o nějaký Karlův koníček, ale o panovníkovu snahu prospět své zemi: Karel, jehož doba byla dobou očekávání eschatologických událostí, chtěl, aby Českému království bylo díky světcům, kteří vstanou z mrtvých, zajištěno požehnání.
Nejznámějším z Karlových činů roku 1348 – a současně tím, na kterém měl největší podíl Arnošt z Pardubic – bylo založení pražské univerzity. Na Karlovu žádost Kliment VI. svolil, „aby bylo založeno v Praze generální studium o čtyřech fakultách s týmiž právy a svobodami jako jiné vysoké školy, a ustanovil, aby pražský arcibiskup byl kancléřem university.” Velmi cenný byl především papežův souhlas s tím, aby pražská univerzita byla kompletní, i s teologickou fakultou. „To byl od Klimenta VI. vůči jeho bývalému žáku zvláštní projev přízně, protože avignonští papežové, zcela oddaní francouzským zájmům, žárlivě střežili theologický monopol pařížské Sorbonny.” (20)
Karel ovšem univerzitě po jejím založení už nevěnoval patřičnou péči (resp. prostředky), takže její skutečné vybudování bylo spíš dílem arcibiskupa Arnošta, který měl také na rozdíl od panovníka dlouholetou zkušenost s univerzitním životem. „Z papežského rozhodnutí se stal kancléřem univerzity, což bylo řešení naprosto neobvyklé, a od nesnadných začátků ji také vypiplal: zajistil jí první profesory, staral se o rozběhnutí a úroveň výuky a její pravidelné hmotné zajištění až po první formální právní vymezení statuty a první diplomy absolventů. Role to byla bezmála spoluzakladatelská.” (21) (Když už se letos Karlova univerzita v Praze přejmenovává na Karlovu univerzitu, nestálo by za to provést přejmenování z gruntu a dát jí podle obou zakladatelů jméno Karlo-Arnoštova?:-))
Arnošt z Pardubic se do dějin zapsal na celá staletí, a to nejen ve vztahu k univerzitě, ale i v rovině církevní a církevněprávní. „Dbal velmi o to, aby jeho kněžstvo řádně plnilo své povinnosti. Proto na prvním sněmu své církevní provincie, konaném r. 1349, ohlásil nový církevní zákoník, 'Statuta Arnesti', který jako základ církevní organizace v Čechách zůstal v platnosti několik století.” (22)
Stav církve byl ovšem v době avignonského papežství neuspokojivý a jeho stinné stránky typu jmenování politicky příhodných kandidátů či mocenských spojenců do biskupských úřadů se u nás plně uplatnily právě za Karla IV. Temnou stránku avignonského systému představoval i systém placení poplatků za různá beneficia, přičemž kandidáti takto jmenovaní na různé církevní posty je často ve skutečnosti nevykonávali. „Arnoštovi nezbylo, než celý systém respektovat, ale sám se mu vyhýbal, kde mohl, dokonce si stěžoval, jak že má správně vést svou diecézi, když jsou arcijáhni jako jeho nejbližší spolupracovníci jmenováni papežem a do země vůbec nepřijdou.” (23)
Za zmínku rozhodně stojí i Arnoštovy hojné dobročinné aktivity. Arcibiskupova lidumilnost se projevila zvláště v době morové epidemie a za hladomoru v Čechách. Arnošt byl mj. i zakladatelem špitálů v Příbrami, Českém Brodě a Libáni. Dobudoval také mateřský klášter augustiniánských kanovníků v arcibiskupském sídle v Roudnici a založil další kláštery v Kladsku, v Jaroměři, v Rokycanech a v Sadské. Jeho zásluhou vznikla i četná umělecká díla včetně bohatě iluminovaných rukopisů liturgických knih.
V duchu své doby byl ovšem Arnošt z Pardubic zároveň také politikem a dokonce i vojákem. Když za papeže Inocence VI. (1352–1362) energický španělský kardinál Aegidius Albornoz roku 1355 připravil Karlovu cestu na císařskou korunovaci do Říma, Arnošt „z císařova pověření shromáždil v Čechách velké vojsko, které přivedl spolu s královnou (24) za Karlem do Itálie. Vlastní korunovace v Římě se neúčastnil, protože jako místodržící spravoval důležitou Sienu (25) s územím spadajícím do sféry vlivu Florencie, aby zajistil Karlův návrat tímto nebezpečným a vnitřními konflikty se zmítajícím územím. Při této příležitosti se o Arnoštovi vyjádřil florentský kronikář Matteo Villani jako o prelátu veliké vážnosti, zkušeném ve světských záležitostech a smělém vojevůdci.” (26)
Arnoštově a Karlově době byly přirozeně zcela cizí dnešní ideje typu oddělení náboženství a politiky, náboženské plurality, tolerance apod. Zákoník Majestas Carolina, který Karel IV. s pomocí Arnošta z Pardubic, litomyšlského biskupa Jana ze Středy a dalších svých rádců připravoval v témže roce 1355 (avšak pro odpor české šlechty jej nakonec musel nechat padnout), obsahoval například pasáž o tom, že kacíři, kteří po příslušném pastýřském napomenutí zatvrzele odmítali odvolat své bludy a „nechtěli zanechat temných úkladů ďábelských a uznat Boha světla”, mají být „za živa před zraky lidu upáleni, jsouce odevzdáni soudu plamenů, kdož odepřeli uznávat světlo Ducha svatého a hledat nepomíjející slávu Otce věčného i věřit v umučení jednorozeného Syna a ve vykoupení pokolení lidského”. (27)
Je ovšem třeba říci, že prakticky se v Karlově době „upalování kacířů nedělo. Mohli ho použít proti flagelantům, ale došlo jen k jejich vypovězení ze země. Karel IV. byl energický panovník, a když bylo třeba, neváhal sáhnout k trestu smrti. Velice razantně postupoval proti loupeživým rytířům. Karel i Arnošt z Pardubic zároveň věděli, že více se získá laskavým slovem než násilím. Chápali, že mnohé nepravosti jsou způsobeny nedostatky v církvi. A tak se je snažili odstranit.” (28)
Zatímco v Čechách Karel Majestas Carolina neprosadil, úspěšnější byly jeho zákonodárné snahy v Říši, kde v letech 1355–1356 došlo k vypracování a přijetí základního zákoníku – Zlaté buly Karla IV. „Jeho hlavní ustanovení zůstala v platnosti až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Karlem prosazená ústavní listina přesně stanovila, že pro řádnou volbu římského panovníka postačuje pouhá prostá většina kurfiřtských hlasů, mezi nimiž první místo náleží českému králi.” (29) S vědomím toho, kolik zlé krve už v Říši nadělalo zasahování avignonských papežů do jejích záležitostí (kterému ovšem sám vděčil za mnohé), Karel ve své Zlaté bule zcela ignoroval papežské nároky na schvalování volby.
Lze jen spekulovat o tom, jakým způsobem by se vztahy mezi císařem a papežem utvářely v případě, že by byl po smrti Inocence IV. jeho nástupcem zvolen Arnošt, o čemž prý někteří kardinálové uvažovali. (30)
V té době se ovšem již životní příběh Arnošta z Pardubic chýlil ke svému závěru (roku 1361 se Arnošt vrátil s podlomeným zdravím z Avignonu, kde pravděpodobně přežil morovou nákazu); stále byl však spojen s intenzivní spoluprací arcibiskupa s císařem. Oba milovali církev a snažili se o její nápravu, a tak v roce 1363 povolali do Prahy prvního z velkých pražských reformních kazatelů, Konrada Waldhausera.
„Smrt zastihla Arnošta z Pardubic uprostřed činorodé práce. V dubnu 1364 jel za Karlem IV. do Budyšína. Zde po slavnostních bohoslužbách o letnicích (12. květen) náhle onemocněl. Nechal se převézt do Roudnice, kde 30. června skonal.” (31) V posledních dnech svého života mj. sepsal vylíčení vidění, které měl jako chlapec v mariánském kostele v Kladsku. V něm si také přál být pochován.
Do Karlovy smrti z 29. listopadu 1378 zbývalo ještě skoro půldruhého desetiletí. Během této doby se bohužel panovníkovi nepodařilo dosáhnout valných výsledků v církevní reformě a především nedokázal dobře připravit na vládu svého nástupce, syna Václava (1361–1419). To mělo mít pro budoucnost českého státu osudové důsledky. Arnošt rok před svým odchodem na věčnost korunoval dvouletého králevice na budoucího českého krále a „dohlížel na výchovu a vzdělání malého Václava”. (32) Kdo ví, zda by se budoucí pohnuté osudy našich zemí nevyvíjely příznivěji, kdyby nebylo jeho brzké smrti...
Poznámky:
1) Původ erbu vysvětluje svérázná legenda, podle níž čeští válečníci při tažení Fridricha Barbarossy proti Milánu z roku 1158 v noci přelezli milánské hradby a začali loupit. Když na ukradeném koni odváželi kořist, milánští spustili mříž na městské bráně, která jakémusi Ješkovi (údajně z Pardubic) koně přesekla vejpůl.
2) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Praha: Zvon, 1991, s. 195.
3) Viz „Nešlo mu o vlastní 'zisk a slávu'” (rozhovor Jana Paulase se Zdeňkou Hledíkovou o Arnoštovi z Pardubic), Katolický týdeník, 17.–23. 6. 2014, č. 25, s. 9.
4) Tamtéž.
5) František Šebek, Arnošt z Pardubic, Pardubice: Východočeské muzeum, 2005, s. 7.
6) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 196.
7) Tomáš Kutil – Kateřina Koubová, „Začíná rok panovníka a věřícího muže Karla IV.”, Katolický týdeník, 12.–18. 1. 2016, č. 3, s. 1.
8) František Šebek, Arnošt z Pardubic, s. 9.
9) P. Alberti, Papežové, sv. 5, Přerov: Společenské podniky, 1941, s. 95.
10) František Šebek, Arnošt z Pardubic, s. 9.
11) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 187.
12) František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl 2, Praha: L. Mazáč, 1939, s. 294.
13) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 197.
14) P. Alberti, Papežové, sv. 5, s. 107.
15) Tamtéž, s. 108.
16) František Kavka, „Karel IV.: Největší osobnost českých dějin”, Mladá fronta DNES, 29. 5. 2004, s. E1.
17) „Přimhouřil kvůli římské koruně oči nad pogromy?”, History revue, 5. 5. 2016, č. 5, s. 57–58.
18) Viz „Konfirmace privilegia Fridricha II., tzv. Zlaté buly sicilské”, Lidové noviny, 20. 4. 2016, s. 18.
19) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, heslo „Karel IV.”, s. 148.
20) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 190.
21) „Nešlo mu o vlastní 'zisk a slávu'”, s. 9.
22) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, s. 205.
23) „Nešlo mu o vlastní 'zisk a slávu'”, s. 9.
24) Šlo o Karlovu třetí manželku Annu Svídnickou, pozdější matku Václava IV.
25) Je zvláštní, že v žádném z životopisů sv. Kateřiny Sienské jsem na zmínku o Arnoštovi nenarazil.
26) František Šebek, Arnošt z Pardubic, s. 14.
27) „Majestas Carolina proti kacířům”, in Amedeo Molnár (ed.), Slovem obnovená: Čtení o reformaci, Praha: Kalich, 1977, s. 25.
28) „Světla a stíny církve doby Karla IV.” (rozhovor Aleše Palána s Martinem Weisem), Katolický týdeník, 10.–16. 5. 2016, č. 20, s. 13.
29) Petr Čornej, Panovníci Svaté říše římské: Od Karla Velikého přes Karla IV. po Františka II., 747–1835, Praha: Práh, 1994, s. 40.
30) Viz František Šebek, Arnošt z Pardubic, s. 14.
31) Tamtéž, s. 19.
32) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, heslo „Václav IV.”, s. 334.
2024 ©