České církevní dějiny, kterým bych se rád věnoval jak dnes ve vztahu k době před padesáti lety, tak i při zářijovém a říjnovém osmičkovém výročí ve vztahu k době před sedmdesáti a před sto lety, stojí stranou zájmu mainstreamové české historiografie. I ve zřejmě nejlepší učebnici českých dějin jsem ve vztahu k jejich náboženskému rozměru ve dvacátém století narazil výhradně na zmínky o Masarykově protikřesťanské religiozitě (1) a naproti tomu ani na sebemenší zmínku, která by se týkala českého křesťanství. A to je přitom pořád ještě ta lepší možnost ve srovnání s alternativou, kterou představuje neúnavné omílání frází o katolickém „klerofašismu“, „svěcení zbraní“ apod. v dílech (post)komunistických historiků. V zemích Koruny svatováclavské (proměněných v země Republiky československé) po dlouhá desetiletí docházelo a stále dochází buď k démonizaci, anebo k marginalizaci katolicismu.
Šedesátá léta patří k obdobím příznačné mimoběžnosti českého mainstreamu a českého katolicismu. Pro mainstreamovou, sekulární elitu šlo o „zlatá“ šedesátá léta, zatímco příslušníci katolické elity v nich zčásti pracovali v dělnických profesích a zčásti stále ještě seděli v komunistických vězeních. (2)
I po velké amnestii z roku 1960 právě ti nejvýznamější katoličtí intelektuálové typu Josefa Zvěřiny, Oto Mádra, Růženy Vackové a mnoha jiných zůstávali za mřížemi, podobně jako přední katoličtí umělci typu Václava Renče či Zdeňka Rotrekla. Také biskupové byli nadále protiprávně drženi v internaci, která započala už krátce po „vítězném únoru“. Evangelický farář Michal Šimek před časem ve vztahu k šestnáctileté internaci arcibiskupa Berana poznamenal, že „stejný počet let byl v 16. století vězněn na hradě Křivoklát biskup Jednoty bratrské Jan Augusta“. (3)
Diecéze místo biskupů spravovali kapitulní vikáři, v režii Státní bezpečnosti „volení“ z řad tzv. mírových (tj. pro účely komunistické propagandy využitelných) kněží. Když byl roku 1962 v Římě zahájen Druhý vatikánský koncil, mohli se jej účastnit jen dva slovenští diecézní biskupové, zatímco z českých diecézních biskupů nebyla účast povolena nikomu a z ostatních jen Františku Tomáškovi. „Jako doprovod se ještě koncilu účastnil děkan teologické fakulty v Praze se sídlem v Litoměřících Jan Merell, kapitulní vikáři A. Stehlík, E. Oliva, dále J. Beneš, P. Franta, J. Dočkal, J. Čižík, E. Fillö, jež Jaroslav Škarvada charakterizoval slovy ,mírovácká štafáž a fízlové‘.“ (4)
Teprve na posledním zasedání koncilu se v roce 1965 v důsledku svérázného výsledku jednání mezi československým režimem a Vatikánem objevil arcibiskup Beran, čerstvě jmenovaný kardinálem. Šlo o dohodu, při které se komunisté jistě smáli do hrstí a považovali ji za své vítězství: Beran, jehož popularity se obávali, jí měl být navždy odklizen z Prahy do Říma a prozatímním správcem pražské arcidiecéze se měl jako apoštolský administrátor stát biskup Tomášek, kterého pokládali za jednoho z „mírováků“. Ale i Vatikán považoval dohodu za sice bolestný, ale ve svém důsledku nakonec prospěšný kompromis, protože byl přesvědčen o tom, že Tomášek je biskupem věrným Bohu a církvi. Kdo měl pravdu, se s konečnou platností ukázalo až o dvacet let později, kdy katolíci právě i díky Tomáškovi výrazně přispívali ke směřování našich dějin k listopadu 1989.
Biskup Tomášek, svým dosavadním působením i mentalitou zatím spíš moravský venkovský farář, to měl samozřejmě v Praze těžké (sám svůj příchod do ní později přirovnal k „seskoku parašutisty do neznámé oblasti“), ale už samotná skutečnost, že tolik let „opuštěné“ farnosti náhle zase začal objíždět biskup, znamenala hodně. (5)
Příchod kardinála Berana na koncil se pak ukázal být hvězdnou hodinou českého katolicismu, pro který Beran jako exulant v Římě udělal snad ještě víc než předtím doma. Své šestnáctileté věznění z doby komunismu (a předtím tříleté z doby nacismu) završil slavnou řečí na koncilu, v níž hovořil o bolestném očišťování české katolické církve od hříchů, které byly ve vztahu k Husovi či pobělohorským evangelíkům jejím jménem spáchány proti svobodě svědomí. Text této řeči Beranovi připravil jeho tajemník Alexandr Heidler, kardinál v ní však zmínku o upálení „mistra“ Jana Husa změnil na zmínku o upálení „kněze“ Jana Husa, aby tak Husovi vrátil kněžství, které mu upřel nejen kostnický koncil, ale i novodobé sekulární ideologie, degradující Husa na svého předchůdce.
Profesor Václav Černý k Beranově „proslulé řeči z 20. září 1965 na II. vatikánském koncilu o svobodě svědomí, kde projevil lítost nad upálením Husovým a křivdou na české pobělohorské emigraci“, poznamenal, že svět v Beranovi „po celou dobu jeho perzekuce viděl český protějšek maďarského kardinála Mindszentyho“, což je však omyl, protože „Beran je zjev nesrovnatelně větší, pro mravní sílu odvahy, s níž přehodnotil dějinný vztah vlastní církve k české myšlence reformační a vytyčil našemu katolicismu pokornou cestu k jejímu uznání a k smíru obou našich dějinných náboženských mravních tradic.“ (6)
Odvaha nejprve trpět pro Krista dlouhá léta ve vězení a pak se vydat novými, neprošlapanými cestami nechyběla ani knězi brněnské diecéze Felixovi Marii Davídkovi. Ten od roku 1964, kdy se po čtrnácti letech vrátil z vězení, s neuvěřitelnou rozhodností usiloval o posvěcení (řečeno jeho slovy) „říše prostoru, času, hmoty a ducha, odkud byl Bůh dočasně ,vyhnán‘“. K nahrazení komunisty znemožněného normálního fungování církve vytvořil paralelní církevní strukturu, schopnou tajně světit kněze i biskupy. Sám přijal biskupské svěcení od tajně vysvěceného a k dalším biskupským svěcením tajným papežským mandátem zmocněného Jana Blahy dne 29. října 1967. (7)
O dva měsíce později začalo i pro katolíky období uvolnění poměrů (o kterém však právě Davídek od samého začátku zcela správně předpovídal, že nebude mít dlouhého trvání). Je fascinující číst rozhovory s českými křesťanskými osobnostmi – mnohdy teprve zcela nedávno propuštěnými po dlouhém a strašném věznění –, které se po lednu 1968 mohly začít objevovat v médiích. Není v nich ani stopa po nenávisti či touze po pomstě, ale ani po zahořklosti. Charakteristický je např. výrok spisovatelky Niny Svobodové, propuštěné na svobodu v červenci 1967 po přesně šestnácti a půl roce ve vězení: „Jsem křesťanka, tedy za prvé děkuji Pánu Bohu, za druhé děkuji Alexandru Dubčekovi a statečným novinářům a spisovatelům, statečným lidem z našich sdělovacích prostředků, všem statečným lidem u nás.“ (8)
V březnu 1968 byl publikován Otevřený list katolíků vězněných pro víru prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ A. Dubčekovi, který zformuloval Oto Mádr. a podepsalo přes osm desítek vězněných katolických kněží a intelektuálů. Jeho signatáři v něm konstatovali: „Nechceme privilegia ani mocenské pozice, ale potřebujeme mít své normální místo vedle druhých. Teprve pak se otevře cesta ke skutečnému občanskému angažování. Jsme i pro skutečný dialog s marxisty, jak už v cizině probíhá. Nás k tomu vybízí Pavel VI., koncil a moderní teologové, marxisty řada progresivních teoretiků.“ (9)
Postoj reformních komunistů k velmi umírněným požadavkům katolíků byl poněkud rozpačitý. V některých oblastech k uvolnění došlo (bylo povoleno obnovení řeckokatolické církve, donedávna internovaní biskupové se mohli vracet do čela diecézí), jiné věci vázly (obnovení řeholí), ještě jiné byly i nyní státem neúprosně zamítány (kardinál Beran se nesměl vrátit do vlasti). I tam, kde došlo ke zlepšení, se Hrůza vytratil(a) jen na velmi krátkou dobu: neblaze proslulého vedoucího Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu kultury Karla Hrůzu, který tento post zastával od konce padesátých let do pražského jara a pak znovu od roku 1969, v čele tohoto úřadu jen nakrátko vystřídala církvím neškodící Erika Kadlecová.
Ve vnitrocírkevním prostoru se však onoho krátkého uvolnění (především zásluhou biskupa Tomáška) rychle využilo. Bylo rozpuštěno Mírové hnutí katolického duchovenstva, na místo kolaborantského vedení České katolické Charity dosazeno nové, byla jmenována nová redakční rada Katolických novin atd. Všechny oprávněné požadavky katolíků (rehabilitace všech soudně i mimosoudně postižených včetně kardinála Berana, svobodná existence křesťanských časopisů neřízených orgány státní správy, možnost veřejné diskuse o náboženství a teologii atd.) Tomášek už v březnu 1968 shrnul ve svém výtečném článku v Literárních listech. (10)
Nejvýznamnější událostí tehdejších dějin katolické církve v Československu (nazývanou dokonce naším „Druhým Vatíkánem“) se 13.–14. května 1968 stalo ustavující shromáždění Díla koncilové obnovy (DKO) na staroslavném Velehradě. „DKO se prezentovalo ambiciózním programem duchovní obnovy, jenž mimo jiné zahrnoval proměny ve stávajících strukturách (např. vznik pastoračních rad) a konkrétní uskutečnění idejí Druhého vatikánského koncilu v životě farností. Inicioval ale především obnovení základních svobod církve v ČR.“ (11) Ve vystoupení P. Antonína Mandla zde také poprvé došlo ke zcela otevřenému veřejnému uctění mučedníků – obětí komunistického režimu (např. biskupa Gojdiče), což se ovšem i v tomto případě dělo bez jakékoliv pomstychtivosti v ryze křesťanském duchu.
Podle slov dnešního olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera byl Velehrad „velká přehlídka biskupů, mnozí z nich se objevili na veřejnosti vůbec poprvé“. (12) Návrat biskupů byl zajisté důležitý, neméně důležité však bylo i to, že velehradské shromáždění a celé tehdejší „jaro církve“ naprosto nebylo „klerikální“ a významnou roli v něm hráli i laičtí aktivisté typu Václava Vaško či Jiřího Němce. Němec byl ostatně už před pražským jarem nejvýznamnějším zástupcem katolíků ve známých ekumenických setkáních, konaných pod záštitou prof. Hromádky v evangelickém semináři v Jirchářích.
V průběhu jara 1968 se do svých diecézí začali vracet ještě žijící biskupové vysvěcení po druhé světové válce a pak po krátkém působení odsouzení k mnohaletému věznění či internaci. Ani nyní se ovšem nic nezměnilo na principu státního dozoru nad „věcmi církevními“, jen se tento dozor nakrátko stal tolerantnějším. Českobudějovický biskup Josef Hlouch a brněnský biskup Karel Skoupý dostali v květnu státní souhlas k výkonu svých úřadů a v červnu se jej znovu ujali. Pro litoměřického biskupa Štěpána Trochtu a olomouckého světícího biskupa Stanislava Zelu, kteří na rozdíl od Hloucha a Skoupého nebyli v padesátých letech bez soudu internováni, ale „řádně“ odsouzeni v politických monstrprocesech, však stát stanovil podmínku, že musejí být před návratem do svých diecézí nejprve rehabilitováni. Trochta tuto podmínku splnil v červenci 1968, ale v případě biskupa Zely se jeho rehabilitace vlekla a státní souhlas už nikdy nezískal. Ze všech biskupů, kteří byli po roce 1948 vysvěceni tajně či neveřejně, se jen jeden jediný, pražský světící biskup Kajetán Matoušek, mohl nedlouho před okupací nakrátko ujmout svého úřadu. (13) (Ve spojení s Kajetánem Matouškem stojí za připomenutí, že v červnu 1945 udělil v cele pankrácké vězeňské nemocnice svátosti umírajících prezidentovi Emilu Háchovi.)
Pozdější kardinál Miloslav Vlk byl tehdy novoknězem a sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Zpráva o okupaci ho zastihla ve chvíli, kdy se chystal slavit ranní mši v budějovické katedrále. Později na to vzpomínal takto:
„Každé ráno jsem měl ve čtvrt na šest v katedrále mši svatou pro lidi, kteří chodili do práce. Jednadvacátého srpna za mnou před mší přišla jedna věřící: ,Rusové nás obsadili.‘ Při mši jsem na to nemohl nemyslet a řekl jsem tu informaci věřícím. Když jsem se po mši svaté vracel přes náměstí na biskupství, stál tam tank. Snažil jsem se s vojáky navázat kontakt, vysvětloval jsem jim rusky, že tu není žádná kontrarevoluce, ale svoboda. Oni vůbec nereagovali. Druhý tank stál na mostě přes Malši. Pan biskup [Hlouch] zformuloval podobně jako ostatní biskupové protest a já ho odnesl do českobudějovického rádia.“ (14)
Vždy na vše připravený biskup Davídek, který i v měsících před invazí prozíravě dbal na utajování skrytých církevních struktur, počítal po okupaci s možným pokusem o likvidaci církve, deportací jejích představitelů do Sovětského svazu apod. V tomto dobovém kontextu přistoupil dne 27. srpna 1968 k biskupskému svěcení Stanislava Krátkého a pak i dalších kandidátů, aby bylo zaručeno přežití církve za jakýchkoliv okolností.
V Litoměřících paradoxně právě v této době došlo k návratu biskupa Trochty do čela diecéze. Trochta, snad největší postava tehdejší české katolické církve hned po Beranovi, ale současně už vážně nemocný muž sužovaný následky věznění, se vrátil do Litoměřic dne 1. září 1968. „Uvítala ho přeplněná katedrála. Na závěr své vyznavačské a takřka prorocké řeči uvedl: ,Možná, že vám mohu nabídnout už jen několik krátkých let, Bůh si mě může povolat již zítra. Nabízím vám tedy svůj život a smrt.“ (15)
Biskup Tomášek vyjádřil – podobně jako jiní katoličtí i nekatoličtí církevní představitelé – v provolání z 15. září 1968 „neochvějnou podporu a solidaritu legálním představitelům naší republiky“, tedy dubčekovské garnituře, v jejíž selhání se tehdy ještě nikomu nechtělo věřit. Současně vyzval věřící, aby neustávali s důvěrou „volat k Bohu, aby naší zemi dal svobodu a pokoj. Události dělají lidé, ale nad dějinami bdí Bůh.“ (16)
Po několik následujících měsíců, kdy ještě zůstávala ve funkci umírněná Erika Kadlecová, nadále trvaly rozšířené možnosti státem tolerovaných náboženských aktivit. O nějaké blízkosti ke křesťanství však samozřejmě ani u reformních marxistů nemohla být řeč. (17) Výmluvný byl osud kardinála Berana, který se už nikdy nesměl vrátit domů a musel zemřít v květnu 1969 jako vyhnanec v Římě. „Vatikánští diplomaté, naši ordináři i katolický lid o jeho návrat usilovali, vyjednávali, intervenovali, psali dopisy a petice. Komunisté však stále jen jednali a konečné rozhodnutí oddalovali, přestože věděli, jak vážný je Beranův zdravotní stav. Nekonečná vyjednávání, to byla jejich osvědčená taktika.“ (18)
První vlna normalizace, zahájené po nástupu Husáka do čela KSČ v dubnu 1969, pak rychle smetla všechny naděje, že by z doby „socialismu s lidskou tváří“ mohlo něco přetrvat. Normalizační režim urychleně zlikvidoval Dílo koncilové obnovy a obnovil tvrdý státní dozor nad církvemi. Do čela Sekretariátu pro věci církevní a na posty krajských a okresních církevních tajemníků se vrátili lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla nenávist k církvi. Sekretariát pro věci církevní přispěl k obnovení zákazu mužských řeholí (19), k obnovení plné kontroly režimu nad církevním tiskem, ke zrušení veškeré vzdělávací činnosti církví a k novému spoutání církve pokyny a nařízeními omezujícími její život na minimum. Tomáškem rozpuštěné Mírové hnutí katolického duchovenstva režim roku 1971 obnovil pod názvem Sdružení katolických duchovních „Pacem in terris“ (lidově „paxteriérů“).
Biskupové, kteří se po takřka dvacetiletém věznění či internaci mohli za Dubčeka vrátit do čela svých diecézí, byli nyní vystaveni tlaku, který už vzhledem ke svému vysokému věku a podlomenému zdraví nemohli vydržet. Již v roce 1972 zemřeli brněnský biskup Josef Skoupý a českobudějovický biskup Josef Hlouch, o dva roky později pak odešel na věčnost i litoměřický biskup Štěpán Trochta. přičemž oba posledně jmenovaní se bezesporu stali oběťmi příslušných církevních tajemníků.
Biskup Hlouch se v osobě „krajského církevního tajemníka Leo Drozdka setkal s fanatickým komunistou, který láskyplnými postoji biskupa ostentativně pohrdal a trápil ho svou neurvalostí. Pohovory byly podle četných svědectví (…) velice dlouhé a úmorné, až mnohahodinové, navíc v silně zakouřeném prostředí, což bylo pro nemocné srdce biskupa velice vyčerpávající a zatěžující… Den před svou smrtí měl velice těžký pohovor právě s krajským církevním tajemníkem, který byl ještě ve společnosti příslušníků Státní bezpečnosti. Biskup Hlouch měl v té době jako následky internace i jako důsledky rostoucího nátlaku státní správy v době normalizace již několikrát za sebou hospitalizaci v nemocnici.“ (20)
Biskup Trochta byl papežem jmenován kardinálem, což komunisty rozzuřilo. Od zveřejnění svého jmenování v roce 1973 byl vystaven ještě bezohlednějšímu zacházení než předtím. „Dne 5. dubna 1974 se vrátil z pražské nemocnice do Litoměřic a měl nařízen absolutní klid. Byl však přinucen přijmout opilého krajského církevního tajemníka Karla Dlabala, který na kardinála křičel a vyhrožoval mu, aby ho donutil k určitým rozhodnutím, jež se týkala některých kněží, zvláště salesiánů, kteří žili v jeho blízkosti. Kardinálův osobní tajemník referoval, že slyšel K. Dlabala křičet: ,Ty starý dědku, jestli nevyhodíš všechny tyhle salesiány, zpřelámu ti hnáty…‘ Otřesen tímto rozhovorem šel si kardinál lehnout, údajně se slovy: ,Myslím, že to je má smrt…‘ Ráno 6. dubna 1974 byl nalezen v bezvědomí, po převozu do nemocnice odpoledne zemřel. Zvláštní konec toho, který vydržel ponižování a nelidské utrpení v nacistických a komunistických lágrech. Podivná doba, kdy biskupové a kardinálové římskokatolické církve umírají po rozčilení z hovoru se státním úředníkem, který je v alkoholovém opojení pod výhrůžkami fyzického násilí nutí k nepřijatelným rozhodnutím.“ (21)
Diplomatická jednání o jmenování nových biskupů probíhala za papeže Pavla VI. se střídavými výsledky. V roce 1973 Vatikán nešťastně přistoupil na jmenování paxteriéra Josefa Vrany biskupem v Olomouci pod podmínkou, že ze sdružení „Pacem in terris“ vystoupí. Vrana ji nedodržel a v biskupském úřadě si počínal způsobem, který Ivan Martin Jirous jízlivě popsal verši: „V bělostné říze/ biskup Vrana/ věří tak jak mu věří strana/ než trochu je mi s podivem/ že při mši svaté místo křížem/ nežehná srpem a kladivem.“ (22)
Roku 1977 však byl biskup a od šestasedmdesátého čerstvě i kardinál František Tomášek jmenován pražským arcibiskupem a toto jmenování se naopak ukázalo být vítězstvím církve. I když se Tomášek, který ještě o několik měsíců dříve podepsal prohlášení proti Chartě 77, nezdál být komunistům nebezpečný, od roku 1978, kdy se papežem stal Jan Pavel II., začal hrát v Československu podobně významnou roli, jakou papež sehrával ve světovém měřítku. V této souvislosti je třeba připomenout i to, že polský papež, veliký bojovník za svobodu církve ve východní Evropě, se v roce 1974 ještě jako kardinál zúčastnil pohřbu kardinála Trochty, při kterém přes přísný zákaz jakýchkoliv projevů přistoupil k Trochtově rakvi a promluvil o něm jako o mučedníkovi.
Tomášek nakonec našel cestu k disentu, ve kterém katolíci od počátků normalizace sehrávali velmi významnou roli. Katolický filosof, překladatel a esejista Jiří Němec, v osmašedesátém jedna z předních postav Díla koncilové obnovy, se stal nejen velkou postavou disentu a samizdatu, ale dokonce i tím, kdo „udělal“ Václava Havla jako představitele ducha Charty. (23)
Z dalších katolických velikánů doby pookupační je třeba zmínit alespoň představitele různých podob „skryté“ církve, jako byli Josef Zvěřina a Oto Mádr v Čechách či Felix Davídek a Stanislav Krátký na Moravě. A konstatovat, že všemi způsoby potlačovaná katolická církev této doby by si zasloužila vejít do obecného povědomí českého národa neméně, než do něj vešla Komenského pobělohorská Jednota bratrská.
Oto Mádr napsal velmi hluboký text Modus moriendi církve, inspirovaný Komenského Kšaftem umírající matky Jednoty bratrské. Podobně jako kdysi Komenský v době, kdy pro jeho církevní společenství v Čechách nemohla existovat žádná budoucnost, i Mádr se zde na prahu normalizace zamýšlel nad otázkou, co činit za situace, kdy je před námi jen dlouhodobá perspektiva vlády režimu toužícího po zániku církve. Odpověděl si na ni takto: „Zaprvé přijmout smrt. Zadruhé intenzivně žít a vydat ze sebe to nejlepší, co ještě lze. Zatřetí neumřít. Tento paradox ,přijmout smrt‘ a ,neumřít‘ je novou, aktuální verzí základního paradoxu celého křesťanství.“ (24)
Poznámky:
1) Viz Pavel Bělina et al., Dějiny zemí Koruny české II., Praha: Paseka, 1992, s. 149 a 150.
2) Viz Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 105.
3) Michal Šimek, „Vzor pravého křesťana“, Katolický týdeník, 7.–14. 12. 2009, roč. 20, č. 50, příloha Perspektivy, č. 25, s. III.
4) Stanislav Balík – Jiří Hanuš, Katolická církev v Československu 1945–1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 45.
5) Václav Malý na příchod biskupa Tomáška později vzpomínal takto: „Zaujal mě hned v roce 1965, kdy byl jmenován apoštolským administrátorem v Praze. Okamžitě začal jezdit po farnostech celé Prahy a navštívil i farnost, kde jsem se narodil a strávil dětství – v Praze na Zlíchově. Bylo to takové zjevení, protože biskupa jsme neviděli celá léta, a najednou biskup přišel a byl plný elánu, i když mu v té době bylo tuším asi 65 nebo 66 let. Pamatuji si, že to bylo především povzbuzení, abychom věřili, abychom se nebáli, že víra dává člověku sílu a životní perspektivu.“ (Katolický týdeník, 14.–20. 7. 2009, roč. 20, č. 29, s. 5.)
6) Václav Černý, Paměti 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 338.
7) Petr Fiala – Jiří Hanuš, Koinótés: Felix M. Davídek a skrytá církev, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1964, s. 65 a 98.
8) Antonín Kratochvil, Žaluji II.: Vrátit slovo umlčeným, Praha: Dolmen, 1990, s. 126.
9) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 114.
10) František Tomášek, „Náboženství a socialismus“, Literární listy, 21. 3. 1968, roč. 1, č. 4, s. 4.
11) Petr Hudec, „Velehradské nadechnutí. Československý ,Druhý Vatikán‘: Dílo koncilové obnovy v roce 1968“, Katolický týdeník, 1.–7. 5. 2018, roč. 29, č. 18, s. 7.
12) Jiří Macháně, „Anketa: Stal se symbolem nejen pro věřící“, Katolický týdeník, 14.–20. 7. 2009, roč. 20, č. 29, s. 5.
13) Viz Stanislav Balík – Jiří Hanuš, Katolická církev v Československu 1945–1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 90.
14) „Tanky rozdrtily svobodu, která přicházela: Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem“, Katolický týdeník, 12.–18. 8. 2008, roč. 19, č. 33, s. 5.
15) Jaroslav Macek, Biskupství litoměřické, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 140.
16) František Tomášek, „Provolání k věřícím“, Katolický týdeník, 12.–18. 8. 2008, roč. 19, č. 33, s. 5.
17) Erika Kadlecová později – už jako disidentka, ale stále se považujíc za marxistku – v samizdatovém textu Oživení zájmu o náboženství napsala tato krajně svérázná „hořká“ slova: „Jak je zjevné, ad maiorem Dei gloriam jsme udělali více, než je zdrávo.“ (Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 665.)
18) Jan Paulas – Stanislava Vodičková, „Komunisté se ho báli i po smrti“, Katolický týdeník, 10.–16. 4. 2018, roč. 29, č. 15, s. 4.
19) Řeholní život ovšem novým zákazem neskončil. Z Vatikánu přišly v roce 1969 tzv. kongregační fakulty, usnadňující řádovým představeným přijímání a formaci dorostu v podmínkách ilegality.
20) Radek Gális – Martin Weiss, „Biskup Hlouch a jeho těžký životní kříž“, Katolický týdeník, 27. 6. – 10. 7. 2017, roč. 28, č. 26–27, příloha Diecézní zpravodajství, s. 2.
21) Stanislav Balík – Jiří Hanuš, Katolická církev v Československu 1945–1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 93.
22) Ivan Jirous, Magorovy labutí písně, Purley: Rozmluvy, 1989, s. 71.
23) Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 107.
24) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 596.