Katolíci v době kolem Mnichova I

Nejen před rokem 1989, ale i po něm byla v české historiografii běžná představa, že katolická církev, která byla po roce 1918 vykázána do patřičných mezí, se v době pádu první republiky začala zase nehorázně drát o pozice. (1)

Církev ovšem není privátní organizací, kterou z ní chtěla udělat prvorepubliková sekularizace veřejného prostoru, ale společenství vyslané svým Zakladatelem ke všem národům (2), mezi nimiž český národ jistě nepředstavuje výjimku. Katolíci nemohli považovat za změnu prospívající našemu národu skutečnost, že po pádu habsburské monarchie byl např. ve školách kříž nahrazen obrazy státníků a poselství o jediném Spasiteli poselstvím o „prezidentu Osvoboditeli“. V době Mnichova pak bylo celkem přirozené, že fiasko první republiky spojovali s tím, že v ní byla důvěra v Boha nahrazena spoléháním se na vlastní sily a vírou ve spojence, národ, politiky apod.

Edvard Beneš byl sekulárním politikem vůči katolíkům nadprůměrně vstřícným, ale vidění světa zakotvené ve vztahu k Bohu ani on chápat nedokázal. Když mu Jaroslav Durych krátce před Mnichovem poslal z něj vycházející dopis, prezident mu vůbec neporozuměl.

Durych, kterému šlo o obrácení se národa k Bohu, „věřil snad opravdu, že kdyby se celý národ před Mnichovem vrhl na kolena, kál se ze svých hříchů a prosil Boha za odpuštění, že by ho Bůh před Mnichovem uchránil. Kdo se tomu usmívá, nechť vezme na vědomí, že to byla tatáž víra, přesně tentýž stupeň víry, který hořel v srdci Jana Husa a Jana Amose Komenského. V tomto smyslu psal také Durych před Mnichovem Edvardu Benešovi: dostal od Beneše neslanou a nemastnou, mnohomluvnou, ale nic neříkající odpověď. Není divu: setkaly se tu dva světy, které si nemohly rozumět, kde každý mluvil jinou řečí…“ (3)

Církevněpolitické otázky, o nichž ve své mimoběžné odpovědi Durychovi psal Edvard Beneš, v dané chvíli nikoho nezajímaly. Tím, co vystoupilo do popředí v době, kdy se politické záruky existence československého státu otřásaly v základech, však byla tradiční katolická zbožnost, prosby o Boží pomoc a svatováclavská úcta spojená s nadějí na přímluvu zemského patrona. Když se 7.–11. září 1938 v Praze a Staré Boleslavi odehrávala národně-náboženská slavnost spojená s uctíváním Palladia země české, v Týnském chrámu prosilo „o ochranu české země na 150.000 lidí, včetně mnoha politiků. Slavnost dokonce přenášel český rozhlas.“ (4)

Je dobře známo, že svatováclavské motivy se v této době objevovaly i v básních největších českých básníků bez rozdílu víry. Kdo by neznal např. Halasovy verše „Kůň bronzový kůň Václavův/ se včera v noci třás/ a kníže kopí potěžkal/ Myslete na chorál/ Malověrní/ Myslete na chorál“? Je však třeba si uvědomit, že slovo „chorál“ v nich samozřejmě není jen obecným symbolem vznešené duchovní písně, ale zcela konkrétním odkazem ke Svatováclavskému chorálu, který tehdy jako zpívaná modlitba za český národ zazníval jak při bohoslužbách v kostelích, tak i při velkých shromážděních pod širým nebem, která se často odehrávala u pomníku vévody české země na Václavském náměstí. (5)

Vzývání patrona české země o jeho svátku z 28. září 1938 také bezprostředně předcházelo dovršení zrady Západu na Československu svoláním mnichovské konference, která se sešla o den později. V průběhu mnichovských jednání vystoupil ve vatikánském rozhlase papež Pius XI., který „využil předchozího svátku sv. Václava a promluvil o statečném, ale mírném a něžném knížeti českém Václavovi. Tento rozhlasový projev byl vyjádřením sympatií k Československu.“ (6) Vatikán s ním bohužel zůstal vcelku osamocen a Československá republika měla 30. září 1938 na výběr jen mezi přijetím mnichovského diktátu a beznadějnou osamocenou válkou proti nacistickému Německu, na jehož straně by stála dokonce i Francie coby dosavadní hlavní spojenec Československa.

Prezident Beneš zvolil první možnost se slovy: „Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl národ vésti na jatka v této chvíli v izolované válce.“ Představitelé Československé strany lidové v čele s monsignorem Šrámkem s ním v této věci nesouhlasili. Šrámek prohlašoval, „že je lepší bojovat a zemřít se ctí než se podrobit; to v podstatě odpovídalo i přesvědčení většiny katolických publicistů, kteří stále argumentovali tím, že nás k boji zavazuje svatováclavská tradice.“ (7)

I když Šrámek Beneše nepřesvědčil, zachoval mu dojemnou věrnost. Známá jsou jeho slova pronesená po Benešově vynucené abdikaci z 5. října 1938 (tedy v rozjitřené pomnichovské době, kdy byl Beneš vystaven strašným útokům a odsudkům ze všech stran): „Pane prezidente, nepřestáváte být pro nás prezidentem a znovu si Vás zvolíme.“ (8) Lidová strana pak sice v rámci pomnichovského zjednodušování stranického spektra přes Šrámkův nesouhlas vstoupila do Strany národní jednoty, slova jejího předsedy však byla později dodržena.

Většina českých katolíků, podobně jako většina Čechů vůbec, ovšem po mnichovské zradě a Benešově kapitulaci prožívala šok, k jehož symptomům se zařadily i mnohdy sprosté a primitivní útoky proti všem představitelům zhroucené první republiky, počínaje do exilu odcházejícím Benešem a konče doma nešťastně dožívajícím Karlem Čapkem. Ještě horší kapitolu pomnichovských dějin české společnosti představoval antisemitismus, který byl ovšem motivovaný nikoliv náboženskými, ale nacionálně a sociálně-ekonomicky (tradičně českými antisemitskými představami „cizáckých němčících“ židů, židovských „lichvářských vydřiduchů“ apod.) a církevními představiteli odmítaný. Skutečnost, že do tragického chóru pomnichovkých protižidovských hlasů přispívali i známí katolíci typu Jana Zahradníčka či Václava Renče, pro které bylo židovství nábožensky „cizáckým“ prvkem, ještě nikterak neumožňuje spojování pomnichovského antisemitismu především s katolíky. Hlavními protagonisty této národní ostudy byly ve skutečnosti spíš profesní organizace lékařů, advokátů, herců Národního divadla apod. V jejich případě samozřejmě nešlo o pomýlené náboženské koncepty, ale o zcela primitivní snahu likvidovat židovskou „konkurenci“.

Katoličtí idealisté typu Jaroslava Durycha či Karla Schwarzenberga, později právem či neprávem obviňovaní z nesnášenlivosti, naproti tomu vůbec nemysleli na nějaký osobní prospěch, ale jen na to, aby národ, který před dvaceti lety vstoupil do éry samostatnosti ve znamení duchovní zaslepenosti a blasfemie, alespoň nyní dospěl k pokání. Jejich pomnichovské články navazovaly na to, co říkali po celých dvacet let první republiky, takže představovaly spíš poslední kapitolu bojů mezi katolíky a masarykovskou republikou než projev pomnichovské společenské atmosféry.

Durych, který odedávna varoval před tím, že pokud se český národ neobrátí od model k Bohu, stihne jej trest, nyní nikterak překvapivě psal, že „pravice Boží dotkla se našeho národa a nic není většího, než vidět národ, který z tribuny své pýchy se zhroutil na kolena a teď vzlyká v slzách“. (9) Kníže Karel VI. Schwarzenberg ve svém pomnichovském článku také psal o zhroucené pýše národa, který jeho vůdcové učili spoléhat na sebe sama, a ne na Hospodina. Sarkasticky v něm popsal prvorepublikový antikatolicismus i jeho dnešní pohrobky, schopné v tomto ohledu nalézat spřízněnou duši i v Hitlerovi:

„Bílá hora musí být odčiněna. Tábor je náš program. Řím musí být souzen a odsouzen. Nebude králův ani papežův. Marie, povol. Tohle byla hesla mladé republiky. Skutky následovaly. Padl mariánský sloup, padaly svatojanské sochy, vznikla církev československá, kříže padly na popelářské vozy, na Hradě byl vztyčen husitský prapor; a naopak vyšly rozličné tajné výnosy a pokyny, že svatých jmen a obrazů nesmí být na státních symbolech užito. […] Kdyby se byli dočkali dvacetiletí svého režimu, můžete si představit ty řeči? […] Ale co? Rána nás zastihla… […] Neboť co jsem četl na 1. října t. r. v časopise ,Zář‘? (Jakého asi ohně?) Že Hitler stojí nesmírně vysoko nad netvorem Dolfussem, poněvadž aspoň zrušil vyučování náboženství! […] A v našem rozhlase jsme slyšeli, že ,nedáme zahynouti sobě ni budoucím!‘ Divíte se ještě?“ (10)

Pastýřský list kardinála Karla Kašpara z 11. října 1938 se od těchto hlasů samozřejmě lišil svou formou, ale jeho ústřední otázka byla totožná: „Zda si národ své Jobovy rány nezavinil sám tím, jak protinábožensky začal dějiny státu roku 1918 a jak modlářsky uctíval své světské vykupitele.“ Kardinál v něm volal s prorokem Jeremjášem: „Národe český, národe svatováclavský, navrať se k Bohu, Spasiteli svému.“ (11)

V kardinálově pastýřském listu byly nesporně důležité pozitivní momenty zdůrazňující křesťanskou naději a možnost vnějškově stísněného národa růst do hloubky a do výšky, jako celek však také dělal dojem, že se zbytečně vrací na bojiště bitev patřících minulosti. Podobně jako se prvorepublikoví antiklerikální bojovníci donekonečna vraceli k upálení Husa a k Bílé hoře, také katolické hlasy se – i v případě Kašparova pastýřského listu – vyžívaly v de facto zrcadlově obrácených interpretacích českých dějin typu „husitství [našemu národu] připravilo Lipany, protestantismus Bílou horu, novodobé bezbožectví pak nynější pohromu“. (12)

Svatováclavská tradice, kterou pastýřský list pražského arcibiskupa nelíčil jen pozitivně, ale i v (také stále ještě de facto „prvorepublikové“) konfrontaci s tím, co k ní bylo stavěno do protikladu, ovšem vůbec nemusela být hlásána v tomto stylu „buď anebo“. Možnost přihlásit se k ní ne v duchu dalšího rozdělování těžce zraněného národa, ale naopak v duchu jeho sjednocování a léčení jeho ran, posléze velmi přesvědčivým způsobem demonstroval Emil Hácha, vybraný do role „svatováclavského prezidenta“ pomnichovské republiky.

Za „svatováclavského prezidenta“ či obnovitele „svatováclavské státnosti“ označuje Háchu Martin C. Putna. (13) Jeho zdůrazňování symbolického rozdílu mezi pomnichovskou a masarykovskou republikou je poněkud přehnané, faktem však je, že o Háchově osudu rozhodlo to, že jako jediný z možných kandidátů splňoval všechny podmínky, které při vybírání Benešova nástupce hrály roli, a že jednou z nich byla také skutečnost, že byl věřícím katolíkem (byť spíše liberálního než tradicionalistického zaměření).

V polovině listopadu 1938 byl ještě nejvážnějším kandidátem na prezidentský úřad ministr zahraničí František Chvalkovský, který se však nakonec kandidatury vzdal mj. i z důvodu rozporu mezi svým evangelickým vyznáním a tehdejší představou, že by prezidentem měla být spíš konzervativní katolická osobnost. (14) V Háchovi pak byl nalezen kandidát přijatelný pro všechny – jak pro konzervativce a tradicionalisty, tak i pro stoupence Masaryka a Beneše –, přičemž se pak i v prezidentském úřadě programově snažil tyto dva tábory a celý národ smiřovat a sjednocovat. Je třeba zdůraznit, že právě ta část pomnichovských politiků, která zachovala věrnost masarykovské republice, nechtěla za prezidenta Chvalkovského, který měl pověst pravičáka ovlivněného italským fašismem, a naopak za svého kandidáta považovala Háchu, který byl třináct let nejvyšším soudcem první republiky. (Šlo především o někdejší sociální demokraty v čele s Antonínem Hamplem.)

Žádná jiná osobnost tohoto druhu, přijatelná jak pro různé části rozdělené české společnosti, tak pro katolické Slováky a také pro Němce (kteří Háchu znali jako prezidenta Nejvyššího správního soudu, vyznačujícího se striktní objektivitou v národnostních otázkách), k dispozici nebyla, takže dr. Hácha, jakkoliv se své kandidatuře bránil, byl nakonec pod ohromným nátlakem ze strany všech vůdčích politiků pomnichovské republiky donucen k jejímu přijetí. Skutečnost, že de facto jediný katolík mezi našimi prezidenty o tuto funkci vůbec nestál a stal se hlavou státu proti své vůli, jistě stojí za zmínku.

Hácha se nemýlil, „když předvídal, že jeho nový úřad bude cestou křížovou“. (15) Andor Hencke, dobře informovaný chargé d’affaires německého vyslanectví v Praze, tento náboženský rozměr Háchova přijetí prezidentské kandidatury popsal takto:

„Dr. Emil Hácha […] prohlašoval, že pro prezidentský úřad není stvořen, že nemá žádné politické zkušenosti a že reprezentační povinnosti jemu, který už žije ve velkém ústraní, nepřísluší už vůbec. Jestliže své pochybnosti nakonec nechal stranou, tak toho sotva dosáhly apely směrované na něho jako na ,vlastence‘, aby neodepřel službu ve velké nouzi své země. Hácha nebyl někdo, kdo by se považoval za nenahraditelného. Pro tohoto hluboce náboženského muže bylo spíše určující působení z církevní strany, kterým mu bylo dáváno na srozuměnou, že jeho povolání za hlavu státu je Božím řízením, kterému se nesmí vyhnout.“ (16)

Poté, co byl 30. listopadu drtivou většinou hlasů zvolen prezidentem republiky, zamířil dr. Hácha 1. prosince na bohoslužbu do svatovítské katedrály, aby své prezidentství zahájil prosbou o Boží pomoc. To bylo něco zcela nového oproti oběma jeho předchůdcům a celé první republice, která si zakládala na svém sekularismu. Vzápětí však prezident 2. prosince navštívil také lánský hřbitov a položením věnce projevil úctu také k zakladateli první ČSR. Jaroslav Stránský v článku „Ukřižovaný v našich školách“ v Lidových novinách napsal, že „president Hácha si nejen taktně, ale nesmírně moudře vybral oba hroby, které navštívil u sv. Víta a v Lánech, a prospěl tak hned na prahu svého nového úřadu naší zemi a našemu národnímu i náboženskému míru“. (17)

„Oběma hroby“ měl Stránský samozřejmě na mysli hrob svatého Václava a hrob T. G. Masaryka. Návrat Ukřižovaného do škol, zmíněný v názvu jeho článku, přitom narážel na nápadný rozdíl mezi dobou počátků Masarykova prezidentství, v níž byly kříže ze škol vyhazovány, a dobou počátků prezidentství dr. Háchy. Zatímco doba po roce 1918 byla spojena s protikatolickým bojem na straně jedné a kultem „tatíčka Masaryka“ na straně druhé, nyní se do školních učeben vracely kříže (chápané ovšem nikoliv jako konfesní symbol, ale jako znamení úcty k obecně křesťanským hodnotám), zatímco žádné projevy osobního kultu prezident Hácha nepřipustil. „Nepřál si, aby jeho portréty byly umisťovány ve veřejných místnostech, ale aby byly nahrazeny československým státním znakem a ve školách visely vedle státního znaku kříže.“ (18)

Ve vztahu k bohoslužbě v katedrále byl Háchovi dozajista zcela cizí jakýkoliv katolický triumfalismus. Podle Henckeho zprávy do Berlína z 2. prosince si prezident přál tichou mši svatou, která se ovšem přičiněním pražského arcibiskupa kardinála Kašpara proti jeho vůli stala velkou církevní slavností. (19) I v této podobě však šlo především o úpěnlivou modlitbu za prezidenta a těžce ohrožený stát.

I když 1. prosinec 1938 byl normální pracovní den, od časného rána „byla všechna hradní nádvoří a všechny průjezdy a cesty k velechrámu svatého Víta doslova přeplněny tisíci věřícími“. Zatímco kardinál Kašpar přijel k chrámu sedm minut před devátou „ve svém polozlatém kočáře“, prezident Hácha přišel přesně v devět hodin „pěšky, jak si sám přál“. Kardinál jej nejprve zavedl do Svatováclavské kaple, kde oba poklekli ke krátké modlitbě „před hrobem svatého Václava“. (20)

Následovala mše svatá celebrovaná kardinálem Kašparem. Prezident byl při ní „hluboce v sebe zahloubán a pohřížen do modliteb“. (21) Seděl přímo u hlavního oltáře a přistoupil k svatému přijímání. (22)

Po skončení bohoslužby vzdal Hácha ve Svatováclavské kapli úctu „symbolům české státnosti – korunovačním klenotům a ostatkům knížete Václava. Lebku svatého Václava, zakrytou rouškou, mu pak podal pražský arcibiskup kardinál Kašpar k symbolickému políbení.“ (23)

Svatý stolec, který měl zatím ve vztahu k československým prezidentům zkušenosti s protikatolickými postoji T. G. Masaryka a s korektním, ale nábožensky vlažným přístupem Edvarda Beneše, byl přirozeně zprávou o bohabojném začátku Háchova prezidentství potěšen. (24) Už předtím papež Pius XI. udělil „dr Háchovi, muži a křesťanu pravověrnému, šťastně za presidenta republiky zvolenému, své apoštolské požehnání“. Kardinál Kašpar o tom informoval na závěr bohoslužby ve sv. Vítu, přičemž ve spojení s ní současně vyjádřil víru, že „milost Boží naplní osobu nového presidenta“ a „povede jeho kroky ku prospěchu celé naší vlasti“. (25)

Bohoslužba v katedrále, při níž se zpíval i Svatováclavský chorál, byla vyjádřením víry, že přímluva sv. Václava „nedá zahynouti nám ni budoucím“. Historikové, kteří této víře nerozumějí a obecně jeví vnímavost ne vůči víře, ale jen vůči ideologiím, ji někdy dodnes dezinterpretují tvrzeními typu „ceremoniál po volbě E. Háchy“ vyjadřoval „nové privilegované postavení katolické církve v autoritářském státě“. (26)

Bohoslužba spojená s účastí nejen prezidenta, ale i takřka celé vlády ovšem nepopiratelně měla i politickou dimenzi v podobě definování „svatováclavského“, nikoliv jen čistě sekulárního rozměru druhé republiky. Ta ovšem nebyla jen něčím vnějškově vnucovaným, ale odpovídala sílící zbožnosti, která se v české společnosti projevovala už v době předmnichovské. V tomto duchu ji mohli vnímat i ministři, kteří nebyli praktikujícími katolíky. Jeden z nich, svobodný zednář Ladislav Feierabend, ve svých pamětech píše:

„Málokdy jsem chodil do kostela, a když jsem tam šel, nebylo to kvůli obřadům. Byl jsem však pohnut, když jsem přihlížel této ceromonii. V první republice nebylo nikdy nic podobného. Teprve v neštěstí jsme si vzpomněli na Boha.“ (27)

Teprve v neštěstí jsme si vzpomněli na Boha… K tomu není co dodat.

Poznámky:

1) Dokonce i v recenzích na mou první knihu o Emilu Háchovi z roku 1998 mi bylo vytknuto „nedotažené líčení druhé republiky“ ignorující „mnohdy nevybíravou snahou katolické církve o obnovení ztracených pozic“ (Jan B. Uhlíř, „Křížová cesta Emila Háchy“, Historický obzor, 1999, roč. 10, č. 11–12, s. 276).

2) Viz Matouš 28:19.

3) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 245.

4) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Torst, Praha 2010, s. 322.

5) Na tomto místě bych chtěl vzdát symbolický dík pamětníku a znalci našich dějin Jiřímu Rubínovi (1921–2012), kterému vděčím mj. i za to, že mi svými vzpomínkami velmi plasticky přiblížil, co pro náš národ znamenala svatováclavská úcta a zpěv Svatováclavského chorálu v dobách, kdy mu hrozilo vyvraždění nacisty.

6) Miloš Trapl, „Český politický katolicismus v letech 1918–1938“ in: Petr Fiala, Jiří Foral et al., Český politický katolicismus 1848–2005, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 315.

7) Jaroslav Med, Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939), Praha: Academia, 2010, s. 173.

8) Jiří Rubín, „Čtyřicet let od úmrtí Mons. Jana Šrámka“, rukopis příspěvku zpracovaného v roce 1996 pro Radio Proglas, s. 3.

9) Citováno podle Marek Šmíd, Nepřítel: První republika. Radikalizace skupiny českých katolických intelektuálů v letech 1918–1938, Brno: L. Marek, 2012, s. 205.

10) Jindřich Středa (Karel Schwarzenberg), „České herese“, in: Jiří Hanuš et al., Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005, s. 217.

11) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 323.

12) Citováno podle Jaroslav Med, Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939), Praha: Academia, 2010, s. 185.

13) Viz Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 324.

14) Viz Petr Zídek, „Postava z antické tragédie“, Lidové noviny, 30. 11. 2013, roč. 26, č. 279, s. 24.

15) František Schwarzenberg, „Hácha – Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 245.

16) Andor Hencke, Augenzeuge einer Tragödie. Diplomatenjahre in Prag 1936–1939, München: Fides-Verlagsgesellschaft, 1977, s. 229–230.

17) Jaroslav Stránský, „Ukřižovaný v našich školách“, Lidové noviny, 18. 12. 1938, roč. 46, č. 636, s. 1.

18) Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku. Padesát pět let od volby dr. Emila Háchy prezidentem“, Katolický týdeník, 28. 11. 1993, roč. 4, č. 48, s. 8.

19) Documents on German Foreign Policy 1918‒1945, series D (1937‒1945), vol. IV, Washington: United States Government Printing Office, 1951, dok. č. 143, s. 175.

20) „,Kdo s Bohem začíná, dobře začíná‘: President republiky v chrámě svatovítském. Svatý Otec žehná presidentu republiky a vyprošuje mu ustavičnou pomoc Boží“, Polední Lidové listy, 2. 12. 1938, roč. 5, č. 226, s. 1.

21) Mořic Hruban, Z časů nedlouho zašlých, Řím a Los Angeles: Křesťanská akademie, 1967, s. 281.

22) Jan Kapras, Paměti, rukopis (v majetku rodiny Kaprasovy, kopie v soukromém archivu PhDr. Josefa Tomeše), s. 400.

23) Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku. Padesát pět let od volby dr. Emila Háchy prezidentem“, Katolický týdeník, 28. 11. 1993, roč. 4, č. 28, s. 8.

24) Dopis vatikánského státního tajemníka kardinála Pacelliho (pozdějšího papeže Pia XII.) kardinálu Kašparovi z 16. 12. 1938 hovořil o tom, že Svatý Otec byl nadmíru potěšen zprávou, že prezident Hácha mší ve svatovítské katedrále „dobře započal svůj nejvyšší úřad“. Viz Bohumil Černý, „Die Kirche im Protektorat 1939–1945“, in: Ferdinand Seibt (ed.), Bohemia sacra. Das Christentum in Böhmen 973–1973, Düsseldorf: Schwann, 1974, s. 346–347.

25) Jan Kapras, Paměti, rukopis (v majetku rodiny Kaprasovy, kopie v soukromém archivu PhDr. Josefa Tomeše), s. 401.

26) Jan Rataj, „Česká politika v druhé republice – kritický pohled na ,neznámé‘ češství“, in: Miloš Pojar – Blanka Soukupová – Marie Zahradníková (eds.), Židovská menšina za druhé republiky, Praha: Židovské muzeum, 2007, s. 26.

27) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 68.