Katolíci v době kolem Mnichova II

Mnichov byl pro českou společnost strašlivou zkouškou, nelze však říci, že by jí nepřinesl vůbec nic pozitivního. Horké hlavy socialistů a liberálů, kteří po roce 1918 nešetřili fanatickými útoky proti katolické víře, v této době každopádně vychladly a zjistily, že skutečným nepřítelem českého národa je někdo úplně jiný než Řím. Starý sociální demokrat Rudolf Bechyně, který v době protikatolického amoku po 28. říjnu v parlamentu pronesl pověstná slova ke knězi Šrámkovi „Ty, černý pope, odtud vyletíš!“ (1), se nyní vyjádřil takto:

„Za našich časů náleží katolická církev k silám duchovní a politické svobody. Dnes vzdělaný a svobodymilovný člověk s úctou čítá projevy římského papeže a jiných církevních knížat. Svět je rozbit a roztrhán působeních extrémních a militaristicky zdůrazněných nacionalismů. V tomto světě duchovního rozkladu a úpadku blahodárně působí univerzalismus římskokatolické círke. Nepřekážejme působení tohoto ducha všelidského sbratření na půdě křesťanského světového názoru.“ (2)

Bechyně tato slova napsal po pohřbu Karla Čapka, „oficiálního“ spisovatele masarykovské republiky, který se v pomnichovské době stal místo mrtvého Masaryka a nepřítomného Beneše terčem nejhorších útoků a po jehož smrti o Vánocích roku 1938 se mu pohřeb neodvážila uspořádat žádná národní instituce, ale jen katolická církev. Ta, Bechyňovými slovy „velkorysá a lidská, otevřela svůj chrám, když se neotvíraly dveře chrámu národa“, takže starý antiklerikál mohl ocenit opata strahovského kláštera Methoda Zavorala, který sloužil Čapkovu pohřební mši, na níž „nevěrci i katolíci, árijci i židé skláněli hlavy“. (3)

Prezident Hácha se Čapkova pohřbu zúčastnit nemohl, protože právě ve snaze o udržení jednoty okleštěného státu podníkal důležitou cestu na Slovensko, ihned po obdržení zprávy o spisovatelově smrti však poslal vřelý kondolenční telegram vdově Olze Scheinpflugové (4) a při pohřbu pak Čapkovo tělo na vyšehradský hřbitov „vynášeli v průvodu bílých strahovských mnichů a černých smutečních hostí s prezidentovým ohromným zeleným věncem před černou rakví“. (5)

Souznění mezi katolickým prezidentem druhé republiky a liberálním symbolem první republiky bylo zřejmé už za Čapkova života, a to dokonce ve vztahu k svatováclavské tradici, z níž si oba vybrali apel na sjednocující lásku k bližnímu. Čapek ve fejetonu pro Lidové noviny, který napsal těsně před svou smrtí, nejprve pojednal o svatováclavské tradici jako ztělesnění víry a naděje, aby jej pak „zakončil slovy odkazujícími k jednomu z nejkrásnějších momentů svatováclavských legend, kdy kníže Václav kráčel po sněhu bosý a sluha Podiven si hřál nohy v jeho krvavých stopách: ,…půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež nechal ve sněhu dobrý kníže Václav.‘“ (6)

Prezident Hácha o několik dní později ve štědrovečerním rozhlasovém projevu obyvatelům druhé republiky také připomněl „jednu z mnoha krásných legend o našem národním světci“ – tu, „podle níž v jeho stopách, které zanechával ve sněhu, ohřívali se nuzní a potřební“, aby je pak vyzval: „Řiďme se, drazí spoluobčané, v letošní zimě tímto příkladem svatého Václava, nechť kudy jdeme, zanecháváme po sobě stopy, ve kterých by se ohřáli ti naši lidé, kterým je zima, především naši uprchlíci.“ (7)

Od Háchova zvolení prezidentem zbývalo druhé republice tři a půl měsíce další existence – příliš málo na to, aby bylo možné říci, jakým způsobem by se utvářela její identita v případě, že by se ji nacistické Německo rozhodlo načas tolerovat. I tak je ovšem tento státní útvar terčem odsuzování ze strany nepoměrně většího množství historiků než poválečná třetí republika, která ideově stála kdesi v půli cesty mezi první republikou a stalinistickou totalitní diktaturou, a to už i jen za to, že vůbec hledal jinou identitu než byla ta prvorepubliková, a to nikoliv směrem k identitě „pokrokovější“, ale naopak „reakčnější“… Nejde mi ovšem o to, že bych chtěl provádět apologii druhé republiky, ale o potřebu naprostého odmítnutí hodnotící osy určované bezobsažnými ideologickými pojmy „pokrok“ a „reakce“.

Prezidentem i premiérem druhé republiky byli katolíci, což už jaksi samo o sobě představuje známku oné „reakčnosti“. Jak v případě prezidenta Emila Háchy, tak i v případě premiéra Rudolfa Berana se ovšem nejednalo o nějaké bojovné extremisty, ale právě naopak, o náboženské snášenlivé katolíky původem z jižních Čech, tradičně patřících k nejpřemýšlivějším a nábožensky nejhlubším regionům českých zemí. (8) Oba po válce zemřeli ve vězení, což však neznamená, že by byli nějakými zločinci, ale spíš to, že se justičních zločinů dopouštěli bojovníci proti „reakcionářům“, kteří jím tento osud připravili.

Od uvěznění premiéra Rudolfa Berana v roce 1945 už nebylo daleko k uvěznění arcibiskupa Josefa Berana v roce 1949 (v obou případech bývalých vězňů nacismu). Arcibiskup Kašpar zemřel utrápen nacistickými okupanty už v roce 1941, jinak by mu jeho „reakcionářství“ po válce určitě také neprošlo. Přitom je však třeba připomenout například to, že to byl on, kdo se v posledních letech svého života vehementně stavěl proti perzekuci židů, zatímco „pokrokoví“ čeští stalinísté byli těmi, kdo v tomto díle nacistů v padesátých letech pokračovali.

Papež Pius XI., který v září 1938 komentovat antisemtské hnutí slovy, že jakákoliv účast v něm je katolíkům zapovězena a že jako křesťané jsme „duchovními Semity“ (9), zemřel v únoru 1939. Kardinál Kašpar odcestoval do Říma na volbu nového papeže a 19. února odtud premiéru Beranovi napsal:

„Sotva si dokážete představit, jak hluboký dojem udělala na kardinálské kolegium účast jak pana prezidenta republiky, tak i naší vlády na requiem za zemřelého papeže. A vůbec jakým sympatiím se nyní těší Československo! Kardinálové ke mně přicházeli a tlumočili upřímnou účast nad tím, co naši vlast potkalo! Já ovšem každému sděluji i detaily, by viděli, že vše bylo jen a jedině vyvoláno uměle.“ (10)

Katolickému světu – na rozdíl od světa jen politického – bylo tedy jasné, že v září 1938 vůbec nešlo o české Němce, ale výhradně o nacistickou agresi proti Československu. Ta byla dovršena v polovině března 1939, ve stejné době, kdy byl v Římě inaugurován nový papež Pius XII.  Prezidenta Háchu a vládu druhé republiky na papežské inauguraci  zastupoval ministr Feierabend, k jehož audienci u Pia XII. došlo těsně poté, co slovenští luďáci 14. března 1939 pod německým nátlakem vyhlásili odtržení Slovenska od republiky. Feierabend  průběh této audience popisuje takto:

„Svatému otci jsem vyřídil blahopřání prezidenta Háchy a Háchovu oddanost  a pak jsem poznamenal, že jsem na rozpacích, jak mám pokračovat. Řekl jsem, že moje audience se koná za zcela mimořádných poměrů a že jsem skutečně – a  nikoli jen podle titulu – mimořádným velvyslancem, neboť mám obavu, že stát, který zastupuji, přestal právě v této chvíli existovat. Svatý otec mne přerušil s tím, že chápe mou úzkost, poněvadž slyšel znepokojující zprávy o Česko-Slovensku. Poděkoval za tlumočení prezidentova vzkazu a poslal dr. Háchovi své papežské požehnání. Potom mne požádal, abych ho informoval o politické situaci doma. Učinil jsem tak, a když jsem řekl, že slovenská vláda vedená katolickým knězem Tisem zavedla totalitu podle nacistického vzoru, chtěl vědět více. […] Byl jsem dojat sympatiemi, které papež dával najevo v naší situaci, a způsobem, jakým odsoudil každou totalitu, tedy také luďáckou.“ (11)

Prezident Hácha ve stejné době na Hradě obědval s královehradeckým biskupem Mořicem Píchou, sotva však mohl být pozorným hostitelem v situaci, kdy jej ještě tentýž den čekal nejstrašnější úkol jeho života v podobě cesty do Berlína v posledním zoufalém pokusu zachránit, co se dá. Když mu o několik dní později Feierabend už zase v Praze referoval „o své audienci u Svatého otce a vyřídil, že mu papež poslal své požehnání, Hácha byl dojat a řekl, že by je býval potřeboval, když jednal s Hitlerem a Göringem“. (12) Ti jej zaskočili hrozbou leteckého srovnání Prahy se zemí a vyděračskými hrozbami donutili k podepsání předem připraveného souhlasu s nacistickou okupací českých zemí, k níž došlo v ranních hodinách 15. března 1939. (Druhý den pak následovalo Hitlerovo vyhlášení protektorátu.) Nejznámější katolický spisovatel Jaroslav Durych popsal tehdejší události takto:

„Jest zřejmo, že patnáctý březen byl pouhým přirozeným důsledkem všeho toho, co předcházelo. Lidé mohli být zaraženi, ale nikoli překvapeni. Už hranice druhé republiky vedli Němci tak, že na první pohled bylo patrno, že mají ještě něco v úmyslu. […] Bylo by třeba zvláštní zaujatosti, aby se národu, který za mnohem příznivějších okolností pozbyl hraničního území, všech pevností, hor a přirozených překážek, velké většiny dolů a nezbytných průmyslových podniků, vytýkalo, že se vzdal obrany proti nepříteli nyní ještě silnějšímu, a na území oškubaném, s hlubokými zářezy a místy jen 120 km širokém. Cítil-li někdo trapné rozpaky nad kapitulací mnichovskou, vůbec jich necítil nad kapitulací berlínskou.“ (13)

Po okupaci v českém katolicismu okamžitě zanikl proud bojovně antiliberální a zcela jednoznačně se prosadil směr smířlivý, hledající v kritické situaci národa jednotu mezi Čechy různého smýšlení. I radikální katoličtí spisovatelé Durychova typu plně pochopili, že nyní už absolutně není doba na polemiky, které vedli v předcházejícím dvacetiletí. Okupanti by jistě rádi získali bojovné pero těchto lidí pro útoky na Masaryka, Beneše a spol. v protektorátním tisku, ale u žádného z nich se jim to nepodařilo. Jak konstatoval velký znalec tohoto tématu Jaroslav Med, katoličtí polemikové po okupaci úplně zmlkli a do psaní ve službách „říše“ se z nich nezapojil snad ani jediný. Do těch podle jeho slov vstoupili lidé zcela jiného druhu: „Takový známý kolaborant, jako byl Emanuel Vajtauer, byl původně komunista, Emanuel Moravec patřil k lidem blízkým Hradu a psal do Peroutkovy Přítomnosti.“ (14)

Právě na Emanuelu Moravcovi lze ilustrovat, jak v nových poměrech pokračoval prvorepublikový protiklad mezi liberály, kteří se chtěli spoléhat jen na vlastní síly, a katolíky, obracejícími se k Bohu a českým patronům. Moravec se za protektorátu posmíval svatováclavské tradici hlásáním toho, že ne svatý Václav, ale my sami nedáme zahynouti nám ni budoucím, přičemž toho podle jeho slov dosáhneme horlivou kolaborací s vítěznou Německou říší. Není snad ani třeba říkat, že když tento muž současně rozvíjel tezi, že kníže Václav je symbolem „říšské orientace“, nemělo to s katolickou svatováclavskou tradicí pranic společného.

Moravec (a obecně čeští fašisté či nacisté) byli také velkými protivníky Národního souručenství, Háchovy celonárodní organizace, v níž se prezident po návratu z Berlína pokusil semknout národ a ochránit jej proti živlům tohoto druhu. Proti okupantům vedlo ovšem Národní souručenství „boj na ztracené vartě“ a v průběhu prvních 2–3 let po okupaci jimi byli rozbito zatýkáním a dostáno pod kontrolu. V prvním období protektorátu nicméně odvedlo velký kus práce jak ve smyslu vysloveně odbojovém, tak ve smyslu národně obranném, přičemž jeho národně obranné snahy byly vedeny pod vlajkou křesťanských hodnot coby evidentního protikladu nacismu. (15)

Církevní představitelé a představitelé Národního souručenství ve spolupráci s prezidentem a vládou pořádali obrovské poutní slavnosti na duchovně významných místech (Hostýn, Svatá Hora u Příbrami, Stará Boleslav, Svatý Kopeček u Olomouce, Velehrad, sv. Vavřineček u Domažlic aj.), při nichž statisíce Čechů vyjadřovaly „hlubokou důvěru a naději, že Bůh a svatí čeští patroni neopustí svůj lid a spáchaná bezpráví budou napravena“. (16) Historik Tomáš Pasák, náš největší znalec protektorátního období, na sklonku šedesátých let způsobem na tehdejší dobu odvážným konstatoval:

„V roce 1939 se konala řada masových shromáždění, která byla zvýrazněna národním duchem. Právě na nich se ukázalo, že národ nesouhlasí s německou nadvládou. Byla to jednak demonstrace na hoře Říp, dále převoz ostatků K. H. Máchy na vyšehradský Slavín, dále byla významná shromáždění v Moravské Ostravě, u Terezína aj. Po obsazení českých zemí nastal neobvyklý jev. Lidé se vraceli znovu k religiozitě, k Bohu. Do kostela začali, jak na to upozorňují i dokumenty komunistické provenience, chodit i bezvěrci.“ (17)

Tak trochu podobně jako v době husákovské normalizace i po 15. březnu 1939 nalézali i mnozí „bezvěrci“ v křesťanství alternativu k totalitní diktatuře. Prostor k rozvíjení duchovního rozměru české kultury byl v prvním období nacistické okupace paradoxně větší než v letech po sovětské okupaci. V průběhu prvních let Protektorátu Čechy a Morava vznikly mimořádné kulturní hodnoty a byla vydána stěžení díla české literatury, jako například Vančurovy Obrazy z dějin národa českého, Holanův První testament, Seifertova Světlem oděná či (zatím či navždy) nedokončená díla Služebníci neužiteční od Jaroslava Durycha a Kámen a bolest  od Karla Schulze.

Církev byla samozřejmě nacisty pronásledována a mnoho katolíků zatčeno či popraveno – podle oficiálních údajů předložených československou vládou při poválečném norimberském procesu bylo jen z katolických kněží téměř 500 uvězněno a 70 přišlo o život (18) –, ale vzhledem k ochraně a podpoře, které se těšila ze strany prezidenta Háchy a české vlády, nacistický proticírkevní boj v protektorátě přece jen nedosáhl takových rozměrů jako v Německu. Ve vztahu k této podpoře je zajímavý způsob, jakým ji v šedesátých letech popsal tehdejší marxistický historik Jan Křen: 

„Pomnichovské období vlády české reakce a zvláště pak režim protektorátní byl nepochybně nejklerikálnějším ze všech vlád, které česká buržoazie tak či onak ovlivnila. To naznačoval i vzkaz prince Schwarzenberga Msgru. Šrámkovi z dubna 1940, v němž se zdůrazňuje, že protektorátní vláda činí všechno, ,aby špatná pověst českého národa vzhledem k jeho poměru k církvi katolické byla zapomenuta. President a vláda se přičiňují zcela záměrně, aby katolické instituce u nás byly posíleny, vliv církve zvýšen a křesťanský ráz národa zdůrazněn… s tím souvisí, že při rušení spolků a sjednocování organizací nebyl sloučen Orel se Sokolem, že byla ponechána nadále organizace katolické mládeže… že kláštery dostaly v posledních měsících statisícové subvence – Velehrad dokonce milión korun…‘ Známý Leninův výrok zní, že imperialismus znamená vždy obrat k politické reakci; nebude zajisté zcela nepřesné, dodáme-li, že nástup reakce je stejně tak zákonitě doprovázen obratem k náboženství a klerikalismu.“ (19)

K leninským výrokům jistě komentáře netřeba, k princi Františku Schwarzenbergovi je však třeba připomenout, že byl neoficiálním tajemníkem a blízkým osobním přítelem prezidenta Háchy a současně velmi významnou postavou českého odboje. Paradox vůči církvi přátelské politiky ze strany protektorátní vlády spočíval v tom, že pět z devíti členů této vlády (premiér Eliáš a ministři Kapras, Klumpar, Šádek a Feierabend) byli svobodní zednáři. (20) Když se účastnili bohoslužeb, musel jim někdo „napovídat“, jak se při nich mají chovat. Při pohřbu kardinála Kašpara z dubna 1941 zednářští členové vlády požádali právě prince Františka Schwarzenberga, aby vstával a poklekával jako první, že to budou dělat po něm, takže pak mohl humorně poznamenat, že „aspoň při jedné příležitosti česká vláda jednala podle pokynů českého prince“. (21)

Co se týče monsignora Šrámka, kterému Schwarzenberg posílal svůj vzkaz, šlo samozřemě o nejbližšího spolupracovníka Edvarda Beneše v zahraničním odboji, který se stal předsedou československé exilové vlády v Londýně. Tento velmi rozšafný kněz se už čtvrtstoletí před přihlášením se katolické církve k ekumenismu vyjadřoval z Londýna velmi ekumenickým způsobem nejen k husitské tradici, ale i k masarykismu. V rozhlasovém projevu ke svátku sv. Václava v září 1940 řekl:

„Svatý Václav jako politik viděl dále než jeho bratr, když kulturní a náboženské orientaci svého národa dopřál rozhodující vliv také na jeho organisace mezinárodní. I později v našich dějinách se ukazuje ustavičná snaha, aby věc národní hledala svoje dobro ve službách dobra obecného, aby myšlenka národní zůstávala v souladu s ideály světovými a s příkazy božími, aby moc se spravovala právem, aby vítězila pravda. Tato tradice Božího míru a Božího boje o něj má také právo nazývati se tradicí svatováclavskou. Heslo o vítězící pravdě bylo napsáno na praporu, pod kterým se ubíralo české poselstvo na basilejský koncil k dílu pokoje a smíru s obecnou církví Kristovou. Jistě není náhoda, že první president, který heslo basilejské delegace vepsal do znaku našeho obnoveného státu, na konci svých známých hovorů s českým básníkem vyznává víru, že žádoucí vláda na zemi je vláda boží.“ (22)

Také pro situaci doma pod nacistickou okupací bylo typické padání bariér mezi křesťany různých vyznání a zdánlivě i mezi křesťany a duchovně neurčitými hledači alternativy k totalitarismu a materialismu. I zde však platí možná paralela mezí dobou německé a sovětské okupace: v obou případech se blízkost masy těchto hledačů ke křesťanství ukázala být spíš jen zdánlivá.

Na úplný závěr bych odkázal k pozoruhodné diskusi na toto téma, která na podzim 1940 probíhala na stránkách Kritického měsíčníku, vydávaného profesorem Václavem Černým. Jejími účastníky byli naprosto čestní čeští lidé, jednotně odmítající nacismus, totalitarismus a materialismus a lišící se „jen“ mírou určitosti svého přihlášení se ke křesťanské víře. Na jedné straně stál vedle Černého básník Kamil Bednář, který tehdy publikoval brožuru Slovo k mladým, odmítající materialisticko-ideologické pojetí člověka a uvažující „o jakémsi křesťanském humanismu, jehož moralismus nemá mnoho společného s křesťanskou eschatologií, s jejím pojetím zla, hříchu a oběti“ (23); na straně druhé pak mladí katolíci Adamec a Batuška a tajemník YMCY, Český bratr Jaroslav Valenta, kteří v dopisech do Kritického měsíčníku velmi dobře vyložili rozdíl mezi křesťanskou vírou a neurčitou podobou české religiozity, po roce 1918 i 1938 často definovanou sloganem „zápas o boha“. Václav Černý cituje ve svých pamětech z Valentova dopisu na toto téma:

„…napadlo mi biblické vyprávění ze Skutků apoštolských (kap. 17, 18–34): Apoštol Pavel stojí v athénském areopágu uprostřed vysoce kultivovaných lidí, kteří si jej přáli vyslechnout ze zájmu náboženského. Snad tomu také říkali ,zápas o boha‘. A poslouchají pozorně, až Pavel dojde k tomu, co je od počátku a stále ústřední pravdou křesťanství, že Bůh se zjevil v plnosti v Ježíši Kristu, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. To byla pro ně tak veliká provokace nebo bláznovství, že se pohoršili a Pavla s politováním poslali pryč. Chci tím říci toto: dnes se už mezi mladou generací obnosil ateismus, a dokonce bůh přišel ke cti tak, že se píše s velkým B. O takového Boha je možno zápasit – ale člověk křesťanské víry Vám řekne, že je to zápas se sebou samým, s vlastní představou, fantazií, city atd., ovšem snad docela upřímný potud, že na jeho počátku leží pocit prázdnoty a nejistoty objektivního smyslu života. Člověk křesťanské víry však ví, že je možno zápasit jen s Bohem – když se člověk postaví před jeho požadavky a zákony, vyjádřené v Bibli a konečně plně, jedinečně a osobně v Pánu Ježíši.“ (24)

Valenta, který se postavil po bok obou katolíků a proti Černého zakřikování církevního hlásání vyhraněně evangelní zvěsti všem, sváděl (podobně jako bezpočet jiných křesťanů) v době nacistické okupace tento zápas s Bohem tak, že se jím nechal vést cestou vedoucí do odboje a posléze na nacistické popraviště.

Poznámky:

1) Ferdinand Peroutka, Budování státu I, Praha: Lidové noviny, 1991, s. 392.

2) Přítomnost, 29. 1. 1939. Citováno podle Ladislav Karel Feirabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 109.

3) Citováno podle Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 331.

4) „Hluboce dojat ztrátou, kterou jsme utrpěli odchodem skvělého představitele naší národní kultury, prosím, abyste přijala  projev mé upřímné soustrasti.“ Citováno podle Pavel Suk, „Prezident Emil Hácha na Slovensku v prosinci 1938“, in: Michal Šmigeľ a Peter Mičko (eds.), Slovenská republika 1939–1945 očami mladých historikov IV. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Banská Bystrica  14.–15. apríla 2005, Banská Bystrica: Katedra histórie Fakulty humanitných vied Univerzity Mateja Bela a Ústav vedy a výskumu Univerzity Mateja Bela, 2005, s. 22.

5) Laco Novomeský, „Čapkova poslední cesta“, in: L. Vacina (ed.), Jeden i druhý: Vzpomínky na bratry Čapky, Hradec Králové: Kruh, 1988, s. 239.

6) Alena Ježková, Svatý Václav a jeho pomník, Praha: Arcibiskupství pražské, 2016, s. 78.

7) „Světla v našem soumraku: Štědrovečerní projev presidenta republiky. Dobrá vůle mezi Čechy, Slováky a Ukrajinci“, Lidové noviny, 25. 12. 1938, roč. 46, č. 649, s. 1. – Je třeba připomenout i Háchův o rok pozdější štědrovečerní projev z 24. 12. 1939, ve kterém v době po protistudentských zvěrstvech ze 17. 11. prezident v modlitbě vlasteneckého kněze Třebízského odevzdal český národ do Boží ochrany.

8) „Jihočech Beran byl nábožensky snášenlivý římský katolík.“ (Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad – Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 115–116.)

9) Martin Prudký, „Záhuba Židů a posttoje křesťanů“, in: Jan Čapek (ed.), Za války a po válce: Sborník textů k 50. výročí ukončení 2. světové války, Středokluky: Zdeněk Susa, 1995, s. 31.

10) Citováno podle Bohumil Černý, „Kirche im Protektorat 1939–1945“, in: Ferdinand Seibt (ed.), Bohemia sacra. Das Christentum in Böhmen 973–1973, Schwann, Düsseldorf: Schwann, 1974, s. 347 a Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad – Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 418, pozn. 315.

11) Ladislav Karel Feirabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 132.

12) Tamtéž, s. 157.

13) Jaroslav Durych, „Memorandum: Z dosud nepublikovaného rukopisu“, Nové knihy, 30. 4. 1991, roč. 31, č. 18, s. 8.

14) Jiří Peňás, „Katolíci doufali, že se Hitler nažral: S literárním historikem Jaroslavem Medem o averzi katolických spisovatelů vůči první republice, antisemitismu Jakuba Demla a o přátelství s Bedřichem Fučíkem“, Lidové noviny, 27. 11. 2010, roč. 23, č. 275, s. 27.

15) V programu Národního souručenství se mluvilo o křesťanství (ne o katolicismu) reprezentujícím „nejstarší duchovní a mravní sílu národa“. Toto východisko sjednocení Čechů bylo zásadně odmítáno říšským protektorem. (Viz Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945, Praha: Prostor, 1999, s. 126.)

16) Two Years of German Oppresion in Czechoslovakia, London: Czechoslovak Ministry of Foreign Affairs, 1941, s. 70.

17) Tomáš Pasák, „Česká společnost po Mnichovu a za druhé světové války“, in: Vlastivědný sborník Podbrdska, 1970, roč. 4, č. 4, s. 30.

18) Viz Václav Vaško, „Církevněpolitický vývoj Československa (1918–1989)“, in: Zdeňka Hladíkova – Jaroslav V. Polc (eds.), Pražské arcibiskupství 1344–1994: Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha: Zvon, 1994, s.  277.

19) Jan Křen, Do emigrace: Buržoazní zahraniční odboj 1938-1945, Praha: Naše vojsko, 1963, s. 164–165.

20) Viz Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 171.

21) „Protektorátní vláda vstává na pokyn českého prince“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 136.

22) Jan Šrámek, Politické projevy v zahraničí, Praha: Výkonný výbor Československé strany lidové, 1946, s. 18–19.

23) Jaroslav Med, „Víra v labyrintu literatury“, Katolický týdeník, 5.–11. 3. 2013, roč. 24, č. 10, příloha Perspektivy č. 5, s. III.

24) Václav Černý, Křik Koruny české: Paměti 1938‒1945, Brno: Atlantis, 1992, s. 284–285.