Proměna zemí Koruny svatováclavské coby součásti habsburské monarchie v země samostatné Československé republiky, jejíž 100. výročí se v těchto dnech oslavuje, je pro mnohé (ne však pro katolíky) věcí absolutně a bezvýhradně pozitivní. Na svém blogu bych se chtěl nad dobou před sto lety zamýšlet z hlediska nejen politického, ale především náboženského.
Katolíci, kterých tehdy – byť ve velmi různé míře opravdových – byla v českém národě drtivá většina, se na událostech spojených s protirakouským odbojem a vznikem samostatného československého státu samozřejmě výrazně podíleli, i když je otázka, zda při tom nemysleli spíš na samostatné svatováclavské království než na sekulární republiku. Výsledkem každopádně bylo to druhé, což z pohledu víry znamenalo změny nikoliv k lepšímu.
Mé přemýšlení nad dobou před rokem 1918 a po něm se odvíjí od drobného, ale charakteristického postřehu jednoho významného Čechoameričana, který se v době Rakouska vystěhoval za moře a za republiky pak zase zavítal do staré vlasti a do své rodné obce:
„Došel jsem až ke škole, ve které jsem se učil číst, psát a počítat. Býval na ní krásný nápis: Škola pro život a život pro Boha; nyní jsem překvapen viděl nápis zkrácený: Škola pro život. Vkročil jsem do budovy, abych navštívil pana řídícího učitele, a umínil jsem si, že se ho otáži, proč ten nápis zkrátili. […] Odpověděl potichu a jaksi nerad, že dostali rozkaz od nadřízeného úřadu, aby to učinili.“ (1)
Mnohdy drsná sekularizace prvorepublikového školství samozřejmě ještě neznamenala, že by v něm nebylo hlásáno žádné náboženství. To, čemu se říká sekularizace, ve skutečnosti znamená nahrazení náboženské víry vírou ideologickou. Za první republiky na místo křesťanství nastoupilo české občanské náboženství, v němž byl uctíván Hus, Komenský a především Masaryk. Podle zcela vážně míněné knihy Josefa Jahody Jak ho máme rádi (míněno našeho „tatíčka Masaryka“) z roku 1930 se malá Emička ve škole naučila vyznávat toto krédo:
„Pan prezident po celý svůj život hájil pravdu, bojoval za pravdu a neustoupil od pravdy. Pan prezident vždycky veřejně vystoupil, když se jednalo o odhalení nějakého bezpráví, nebo lži, nebo podvodu. A když přišla světová válka, rozhodl se, že bude pracovat za osvobození českého národa, který skoro tři sta let byl poroben Habsburky, kteří s pomocí protičeských úřadů byli by nejraději český národ vyhubili. Pan prezident, ačkoliv stár, nelekal se žádné námahy a po celém světě jezdil a pracoval, aby velké státy uznaly naši samostatnost a zbavily nás rakouského otroctví. On to byl, kdo ve stopách Husa a Komenského usiloval o mravnost, právo a pravdu, v tomto duchu vytvořil české legie, které vzbudily obdiv celého světa svou hrdinností a neústupností. Práci prezidenta Masaryka žehnal Bůh a jemu máme jen děkovati, že jsme opět svobodní a samostatní!“ (2)
Bez memorování nějakého druhu katechismu (Emička se podle svých slov výše řečenému „musila naučit nazpaměť“) to zřejmě ve škole nejde, otázkou je „jen“ jeho obsah. Po odstranění křesťanského katechismu české děti v letech 1918–1989 střídavě memorovaly oslavné životopisy Masaryka, Beneše, Hitlera, Stalina, Gottwalda, Lenina…
Stavět k tomu do protikladu rakouskou školu by ovšem bylo příliš zjednodušující. I v ní se jistě hlásaly různé politické fráze a k ideálu křesťanské školy rozpracovanému kdysi [skutečným, ne zideologizovaným] Komenským měla také daleko. K tomu, co v českých dějinách ztělesňuje náboženská pedagogika Komenského, se však rozhodně blížila víc než škola československá, která přes všechny řeči prezidenta Masaryka o „zorném úhlu věčnosti“ redukovala „život“ z výše zmíněného nápisu jen na pár desítek let pozemské existence a jakékoliv zmínky o Bohu, Kristu, věčnosti apod. vykázalo jen do ghetta hodin náboženství. Úpadek nejen víry, ale i pouhé informovanosti o křesťanství, který české země ve dvacátém století postihl v míře zcela mimořádné, nezačal až po roce 1948, ale už po roce 1918.
V českém školství bylo ovšem už za Rakouska mnoho učitelů protikřesťansky zaměřených, kteří navíc nejenže otravovali duše školáků a studentů protináboženskými frázemi, ale navíc se v době, kdy to ještě nebylo „in“, většinou ani neobtěžovali vystoupit z církve. Právě s velmi početnými jedinci tohoto druhu, jejichž reálné smýšlení vůbec neodpovídalo církevní příslušnosti, si rakouské školství nevědělo rady. Např. středoškolští profesoři, kteří se jako „katolíci“ povinně účastnili bohoslužeb, aby pak vzápětí ve svých předmětech víru zesměšňovali, samozřejmě nadělali mnoho škody. Někdy se ovšem mluví také o tom, že i samotná povinnost školáků a studentů katolického vyznání chodit na bohoslužby a přijímat svátosti nadělala víc škody než užitku. (3) Autentičnosti známého vyprávění, podle kterého se středoškolák Tomáš Masaryk rozešel s církví ve chvíli, kdy na rozdíl od většiny spolužáků, kteří prý všechno brali jen formálně, odmítl jít k povinné svaté zpovědi, je sice sporná, ale snad je přece jen v jistém smyslu symptomatické. Ani „rakouský“ formalismus, ani československý sekularismus spojený s občanským (krypto)náboženstvím každopádně není žádným ideálem.
Známý problém ve vztahu k českým katolíkům představovala za Rakouska skutečnost, že biskupové byli „jmenovaní i v našich zemích Apoštolským Veličenstvem (podle privilegia propůjčeného papežem) povětšině z německé šlechty“. (4) Neplatilo to sice zdaleka všeobecně (stačí připomenout skvělého českého biskupa Jirsíka v Českých Budějovicích), ovšem právě v posledních letech habsburské monarchie byla situace katastrofální a především poslední rakouský arcibiskup v Praze Paul de Huyn, mluvící otřesnou češtinou a nehorázně míchající víru s válečnou politikou, patrně přispěl k rozchodu mnoha Čechů nejen s monarchií, ale i s církví.
Na druhou stranu však považuji za velmi hloupé časté výtky na adresu církve z doby před rokem 1918, že nepodporovala, ale naopak brzdila český nacionalismus. Jednak to bohužel není úplná pravda – řada kněží byla od dob národního obrození žalostně rozpolcena mezi víru a národovectví (5) – a jednak, pokud by to pravda byla, tak by církvi sloužila jen ke cti jako projev její věrnosti evangeliu, které je bytostně univerzální a antinacionalistické. (6) Z katolického hlediska není antinacionalismus hříchem, ale ctností.
Nesporným faktem však je, že právě nacionalismus se už ve druhé polovině devatenáctého století fakticky stal hlavním (krypto)náboženstvím české společnosti, přičemž katolická víra jako zdánlivě většinové a státem podporované náboženství se fakticky stávala menšinovou, ovšem bez toho, že by čeští katolíci mohli „užívat výhody uzavřené a jasně deklarované menšiny, která si vytváří svoji kontrakulturu, jako tomu bylo v Německu či Francii, kde se katolíci vymezují vůči státu a jeho elitám. V českých zemích sedí jakoby na dvou židlích, jejich pozice je od základu ambivalentní.“ (7) Jak jsem se již zmínil, pro českou společnost posledních desetiletí habsburské monarchie byl typický prapodivný fenomén tzv. nevěřících katolíků, jejichž pokrytectví je ovšem nutné připsat na vrub jim samotným, nikoliv církvi či státu. V Rakousku existovala plná náboženská svoboda a už od roku 1868 i možnost být „bez vyznání“, před kterou ovšem čeští nevěrci dávali přednost pokračování statutu matrikových katolíků.
Z katolického hlediska by bylo možné se ztotožnit s bojem prof. Masaryka proti „zpátečnickému liberalismu“, který se spokojoval jen s oním náboženstvím českého nacionalismu a posledním otázkám člověka se vyhýbal jako čert kříži (8), nebýt ovšem toho, že Masaryk se stejnou, ba ještě větší horlivostí současně bojoval i proti podle něj neméně zpátečnickému katolicismu. Po roce 1918 v „Masarykově republice“ z tohoto původně dvojího boje jejího zakladatele fakticky zůstal jen ten druhý…
Poznámky:
1) F. J. Vlček, Náš lid v Americe: Sebrané články a verše, Týn nad Vltavou: Ondřej Junek, 1935, s. 241–242.
2) Citováno podle Erik Tabery, Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu, Praha: Respekt Publishing, 2008, s. 7.
3) Viz např. Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, Praha: Zvon, 1991, s. 228.
4) Tamtéž, s. 208.
5) Ladislav Jehlička v narážce na moravského buditele pátera Sušila vtipně konstatuje: „Pěl básník: ,Církev a vlast v mých něžně milují se ňadrech. Každá z nich půl, každá má srdce mé celé.‘ Takže ve skutečnosti každá z nich měla toho srdce jen půl, a církev rozhodně tu menší polovičku.“ (Ladislav Jehlička, „Katolíci, lidovci a republika“, Lidové noviny, 27. 8. 2010, roč. 23, č. 199, 12.)
6) „Není už rozdíl mezi Židem a Řekem […], protože vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal. 3,28)
7) Tomáš Petráček, Sekularizace a katolicismus v českých zemích: Specifické rysy české cesty od lidové církve k nejateističtější zemi světa, Ostrava: Moravapress, 2013, s. 61.
8) Viz např. T. G. Masaryk, Jan Hus, Praha: Jan Kanzelsberger, 1990, s. 38–41.
2024 ©